ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.281.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 281/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2004 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 4 T 213/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 4 T 213/2001, byl obviněný J. P. spolu s M. V. a D. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný J. P. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo uloženo, aby každý z nich podle svých sil nahradil škodu kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný spolu s dalšími pachateli zavázán k povinnosti rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozenému O. J. škodu ve výši 295.575,- Kč. Proti rozsudku obvodního soudu podal obviněný J. P. a D. B. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 8 To 364/2003, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. P. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 4 T 213/2001, z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Napadenému rozsudku vytýká, že z něj není patrno, v jaké formě úmyslu se trestného činu dopustil. V této souvislosti poukazuje kromě jiného zejména na obsah strany 5 odst. 7 a 8 rozsudku obvodního soudu. Dále obviněný namítá neprokázání úmyslu uvést poškozeného v omyl. Za rozhodující považuje zjištění, která osoba konkrétně měla odpovědnost za odebrané zboží zaplatit a také která osoba mohla ovlivnit, zda platba bude uskutečněna. Ve vztahu k posuzování úmyslu pachatele pak dle názoru obviněného nemůže obstát argumentace soudu, že věděl o nesolventnosti zaměstnavatele. Mimo pozornost soudu přitom zůstala otázka motivu činu, jakož i rozdílnost postavení jednotlivých obviněných ve firmě a z toho plynoucí rozdílnost informovanosti, jakož i jejich faktické pravomoci. Na základě těchto skutečností obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 4 T 213/2001, zrušil.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť je nepřípustné, protože směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda podané dovolání má všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas, oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 osobně dne 26. 1. 2004, takže bylo podáno v místě a ve lhůtě uvedené v §265e tr. ř. a obviněný dovolání podal prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.).
I přes tyto skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. P. není přípustné.
V posuzovaném případě obviněný podal dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 4 T 213/2001, který rozhodoval jako soud prvního stupně. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. jsou taxativně vymezená rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Z obsahu dovolání, jakož i konečného návrhu obviněného je mimo jakoukoli pochybnost zřejmé, že dovolání obviněného J. P. směřuje proti výše citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, který je rozsudkem soudu prvního stupně, ačkoli ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. výslovně stanoví, že dovoláním lze napadnout výlučně rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.
Jen do uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem k podání dovolání (§265e tr. ř.) by obviněný mohl učinit podání, jehož obsahem by bylo napadení rozhodnutí soudu druhého stupně (srovnej rozhodnutí číslo 25/2003 Sb. rozh. tr.), což obviněný neučinil a ani již učinit nemohl, protože dvouměsíční lhůta k podání dovolání mu skončila dne 3. 2. 2004 (§265e odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, přičemž své rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra