ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.305.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 305/2004
U s n e se n í .
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2004 dovolání, která podali obvinění Ing. Z. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H., a Ing. L. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 2 To 197/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 7/2000, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Z. P. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 36 T 7/2000, byli uznáni vinnými obviněný Ing. Z. P. trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a obviněný Ing. L. V. pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni, a to obviněný Ing. Z. P. podle §128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající a) v zákazu výkonu funkce člena orgánu obchodní společnosti, b) v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti a c) v zákazu být společníkem obchodní společnosti na dobu pěti roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněný Ing. L. V. byl odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající a) v zákazu výkonu funkce člena orgánu obchodní společnosti a b) v zákazu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu pěti let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit V. s. O., a. s., se sídlem v O., ul. N. O., náhradu škody ve výši 22.300.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění Ing. Z. P. a Ing. L. V. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 2 To 197/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného Ing. Z. P. uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a obviněného Ing. L. V. pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterých se měli dopustit tím, že
po vzájemné dohodě obžalovaný Ing. L. V. jako předseda představenstva a generální ředitel V. s. O., a. s., a obžalovaný Ing. Z. P. jako předseda dozorčí rady V. s. O., a. s., (s předmětem podnikání mimo jiné koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, provádění průmyslových, dopravních, inženýrských, bytových a občanských staveb, pronájem movitostí a nemovitostí včetně služeb), v úmyslu získat finanční prostředky pro organizace, ve kterých působil obžalovaný Ing. Z. P. jako společník, člen orgánu nebo pracovník, se dne 11. 12. 1997 dohodli na uzavření smlouvy o postoupení pohledávek V. s. na Č. k., a. s., za částku 26.098.673,- Kč, kterou za V. s. podepsal obžalovaný Ing. L. V., který poté dne 12. 12. 1997 zřídil nový účet V. s. O. č., na nějž byla poukázána částka 26.098.673,- Kč tak, že dne 16. 12. 1997 byla na účet připsána částka 25.000.000,- Kč a dne 14. 1. 1998 částka 1.098.673,- Kč a následně
a) dne 15. 12. 1997 obžalovaný Ing. L. V. za V. s. O., a. s., (dále i V.) a obžalovaný Ing. Z. P. za S., s. r. o., jako společník a jednatel, uzavírají smlouvu o odborné spolupráci při restrukturalizaci podniku, na základě které měl S., s. r. o., (s předmětem podnikání m. j. koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej) obdržet odměnu 10.000.000,- Kč v 5 splátkách po 2.000.000,- Kč a dne 17. 12. 1997 byla převedena z výše uvedeného účtu V. částka 2.000.000,- Kč a dne 10. 3. 1998 částka 300.000,- Kč na účet č. společnosti S., ač oba věděli, že plán restrukturalizace bude zčásti vypracován zaměstnanci V. nebo osobami, které uzavřou smlouvu přímo s V., získané peníze obžalovaný Ing. P. částečně použil na nákup akcií V. a částečně použil na běžné výdaje společnosti S. a částečně převedl na základě smlouvy na E. N. s., a. s., kde je použil pro potřeby svého podnikání a tím získali neoprávněný prospěch pro s. r. o. S. ve výši 2.300.000,- Kč ke škodě V.,
b) krátce poté dává obžalovaný Ing. P. obžalovanému Ing. V. podnět k uzavření smlouvy o koupi a smlouvy o převodu práv, týkající se pozemku ve S. B., které obžalovaný Ing. V. podepsal dne 18. 12. 1997, přičemž ještě před podpisem smlouvy byla dne 17. 12. 1997 z výše uvedeného účtu V. převedena kupní cena 17.000.000,- Kč na účet č. H. s. O., a. s., (dále i H.) /s předmětem podnikání m. j. koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a provádění staveb/, kde byl obžalovaný Ing. P. ředitelem pro strategii, a téhož dne obžalovaný Ing. P. vlastnoručně podepsaným příkazem k úhradě částku 17.000.000,- Kč převedl na účet č. s. r. o. S. a tyto peníze použil na nákup akcií V. a následně dne 29. 12. 1997 obžalovaný Ing. V. uzavírá s H. s. O. pro V. nevýhodné smlouvy o odstoupení od kupní smlouvy a odstoupení od smlouvy o postoupení práv, na základě kterých V. neobdržely zpět kupní cenu v hotovosti, když bylo dohodnuto, že kupní cena bude vrácena postoupením pohledávky H. s. O. za S., s. r. o., a tím získali prostřednictvím H. s. O. pro s. r. o. S. prospěch ve výši 17.000.000,- Kč ke škodě V.,
c) z podnětu obžalovaných Ing. P. a Ing. V. dne 22. 12. 1997 dochází k převodu z výše uvedeného účtu V. částek 2.500.000,- Kč a 500.000,- Kč na účet č. E. N. společnost, a. s., (s předmětem podnikání m. j. činnosti spojené s pronájmem nemovitostí) a následně až dne 3. 1. 1998 dochází k uzavření smlouvy o spolupráci a odborné pomoci mezi V. a E. N. s., a. s., (dále i E.), kterou podepsali obžalovaný Ing. V. za V. a obžalovaný Ing. P. za E. jako člen představenstva a podle které měly V. zaplatit 6.000.000,- Kč za vypracování analýz, koncepcí a poradenskou činnost, ačkoli oba věděli, že E. nemá žádné zaměstnance a tudíž není schopna smlouvě dostát a získané peníze obžalovaný Ing. P. použil dne 22. 12. 1997 na splacení úvěru P., s. r. o., kde byl společníkem a jednatelem, a za který ručil vlastní směnkou u I. b. a tím získali prospěch pro E. N. s., a. s., ve výši 3.000.000,- Kč na úkor V.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni, a to obviněný Ing. Z. P. podle §128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena orgánu obchodní společnosti a v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu pěti roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněný Ing. L. V. byl odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena orgánu obchodní společnosti na dobu pěti roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla správkyně konkursní podstaty V. s. O., a. s., v konkursu, se sídlem v O., ul. N. O., JUDr. K. M., advokátka AK O., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný Ing. L. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. 4 KZv 152/98-99, pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva společnosti V. s. O., a. s., a její generální ředitel, uzavřel dne 19. 12. 1997 zprostředkovatelskou smlouvu se společností I. – C. – C., s. r. o., ke zprostředkování uzavření smlouvy o odběru zboží s M. G. a dne 20. 12. 1997 smlouvu o odběru zboží se společností I. – C. – C., s. r. o., které zavazovaly společnost V. s. k peněžitému plnění i za podmínek, že nebude poskytnuta protihodnota a na základě těchto ujednání bylo bezdůvodně vyplaceno ke škodě V. s. O. celkem 2.120.000,- Kč.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě dne 9. 6. 2003, obviněnému Ing. Z. P. dne 7. 1. 2004, jeho tehdejším obhájcům JUDr. E. K. dne 9. 6. 2003 a JUDr. V. P. dne 8. 1. 2004, obviněnému Ing. L. V. dne 12. 6. 2003 a jeho obhájci JUDr. J. M. dne 10. 6. 2003.Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali oba obvinění dovolání. Obviněný Ing. L. V. tak učinil dne 12. 8. 2003 podáním na poštu, adresovaným a doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 13. 8. 2003 (viz č. l. 3352 tr. spisu). Obviněný Ing. Z. P. podal prostřednictvím obhájce JUDr. V. B. dne 19. 1. 2004 u Krajského soudu v Ostravě blanketní dovolání (č. l. 3474 tr. spisu), které doplnil podáním ze dne 30. 1. 2004 (č. l. 3480 tr. spisu). Pro úplnost je potřebné uvést, že obviněný Ing. Z. P. podal na poštu obsahově shodné dovolání již dne 18. 9. 2003, jež bylo adresováno a doručeno příslušnému soudu prvého stupně dne 19. 9. 2003, avšak s ohledem na závadu v doručení rozsudku soudu druhého stupně, kdy opis předmětného rozhodnutí nebyl řádně doručen obviněnému Ing. Z. P. a jeho druhému obhájci JUDr. V. P., bylo nutno s ohledem na ustanovení §265e odst. 1, 2 tr. ř. uvedenou vadu napravit (viz č. l. 3467 tr. spisu).
Mimořádným opravným prostředkem obviněný Ing. Z. P. napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině a trestu a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobném zdůvodnění dovolání obviněný předeslal, že vrchní soud neučinil správné právní závěry vyplývající ze zjištěného skutku. Poukázal, že do funkce člena dozorčí rady společnosti V. s. O., a. s., (dále jen V., a. s.) byl zvolen dne 16. 10. 1997 a tohoto dne nastal konstitutivní účinek vzniku výkonu této funkce s tím, že na prvém zasedání byl zvolen předsedou dozorčí rady. Tento kolektivní orgán pracoval ve tříčlenném složení, přičemž obviněný jako předseda dozorčí rady nebyl nadán speciálními pravomocemi, nemohl samostatně jednat za společnost navenek, ale pouze v postavení člena kolektivního orgánu. Dozorčí rada na svých zasedáních projednávala zejména projekt restrukturalizace, personální otázky a další skutečnosti s projektem restrukturalizace související. Obviněný zdůraznil, že s ohledem na ustanovení §196 odst. 1 písm. d) obch. zák. upravující zákaz konkurence odstoupil z funkce představenstva společnosti H. s. O., a. s., což valná hromada projednala dne 3. 11. 1997, a z funkce člena představenstva E. N. s., a. s., což valná hromada projednala dne 4. 12. 1997. Podle názoru obviněného dnem konání valných hromad nastal jednoznačně konstitutivní účinek těchto úkonů, k uvedenému datu zanikl výkon funkce a došlo k naplnění ustanovení §66 obch. zák. a stanov společnosti. Obviněný zůstal společníkem a jednatelem společnosti S., s. r. o., vycházeje z toho, že i tato společnost měla kolektivní orgán vedení a ve svém podnikatelském záměru se omezila pouze na tvorbu a řízení projektu restrukturalizace V., a. s., a správu akcií. Ve smyslu tohoto podnikatelského záměru společnost S., s. r. o., neuskutečnila se společností V., a. s., ani s jinou obchodní společností v daném období žádnou obchodní operaci, která by naplňovala předmět činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, přičemž tvorba a řízení restrukturalizačního projektu ve své logice znaky tohoto předmětu podnikání nenaplňuje. Obviněný uvedl, že jeho působení při projektu restrukturalizace a revitalizace V., a. s., vycházelo z předmětu příslušné smlouvy uzavřené mezi společnostmi S., s. r. o., a V., a. s., když předmětem smlouvy byl závazek společnosti S., s. r. o., navrhnout, formulovat a prosazovat opatření, která by odvrátila hrozbu prohlášení konkursu v blízkém časovém horizontu a zároveň by zajistila tržní zhodnocení akcií v delším časovém horizontu a závazek V., a. s., odebrat toto plnění a zaplatit za něj. Tento předmět smlouvy nesouvisel s každodenním naplňováním předmětu činnosti společnosti V. - stavební výroba ani s tím, že dodavatelský subjekt S., s. r. o. dodával projekt restrukturalizace na základě uzavřené smlouvy a odběratel V., a. s., ho odebíral. Obviněný připomněl, že výkon funkce člena a předsedy dozorčí rady realizoval na zasedáních dozorčí rady a jeho docházení a činnost ve V., a. s., byly naplňováním předmětu smlouvy uzavřené mezi společností S., s. r. o., a V., a. s., a nikoliv výkon funkce člena a předsedy dozorčí rady V., a. s., když nikdy nebyl ani zaměstnancem této společnosti. Zdůraznil, že nikdy neměl v úmyslu jednat se záměrem zneužívat informace v obchodním styku ani porušovat povinnosti při správě cizího majetku, popřípadě spáchat trestný čin podvodu. Dovolatel uvedl, že veškeré obchodní operace včetně peněžitého plnění byly řádně zachyceny v účetnictví dotčených subjektů, žádná z částek neskončila na jeho osobních účtech ani nedošlo k obohacení jeho či někoho jiného. Konstatoval, že vždy jednal buď jako člen kolektivního orgánu nebo jeho jednání bylo plněním obchodní smlouvy o restrukturalizaci a v tomto směru vždy konal tak, jak měl.
Obviněný rovněž namítl, že jako společník, člen orgánu či pracovník nedohodl uzavření smlouvy o postoupení pohledávek V., a. s., na Č. k., a. s., nýbrž jednání při naplňování předmětu smlouvy o restrukturalizaci se účastnil s tím, že smlouva o postoupení pohledávek byla podepsána předsedou představenstva a nebyla pro V., a. s., nevýhodná. Zopakoval, že soud opomněl konstitutivní účinky vzniku a zániku funkce člena dozorčí rady, jednatele nebo člena statutárního orgánu; nesprávně posoudil i obsah výkonu jejich funkce, přičemž tento obsah je vymezen zákonným způsobem a neumožňuje jednat členům dozorčí rady za společnost navenek. Soud chybně aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku, neboť samotnou smlouvu o postoupení pohledávek podepsal v souladu se stanovami společnosti předseda představenstva a soud nesprávně vztáhl tento úkon na Ing. Z. P.
Dovolatel se dále vyjádřil k výrokům o vině v rozsudku odvolacího soudu. K výroku o vině v části pod bodem a) v podrobnostech uvedl, že soud účelově a chybně hodnotil vnitřní chod společnosti V., a. s., a ztotožnil jej s plněním předmětu smlouvy o restrukturalizaci a současně opomněl výkon činnosti společnosti S., s. r. o., písemné výstupy a zlepšení hospodářské situace. K výroku o vině v části pod bodem b) obviněný namítl, že soud nesprávně hodnotil úkony obchodní povahy činěné navenek podle stanov společnosti předsedou nebo místopředsedou představenstva a současně nevzal v úvahu konstitutivní účinek vzniku a zániku funkce člena dozorčí rady, jednatele a člena statutárního orgánu. Soud rovněž nesprávně posoudil plnění předmětu smlouvy o restrukturalizaci a jako nevýhodné zhodnotil některé provedené úkony mezi právnickými osobami, když k tomuto neměl žádné podklady a nebyl prokázán vznik jakékoliv škody. K výroku o vině v části pod bodem c) dovolatel vytkl soudu, že účelově zhodnotil předmět obchodní smlouvy uzavřené mezi společnostmi V., a. s., a E. N. s., a. s., a nepřipustil možnost, že peněžní plnění ze strany odběratele může předcházet věcné plnění dodavatele, když tento bude realizovat systémové kroky k plnění předmětu smlouvy podle potřeb. K výhradám ohledně výroků o vině v částech pod body a) až c) napadeného rozsudku obviněný také odkázal na již v mimořádném opravném prostředku uplatněnou argumentaci (popsanou v hlavě III. odst. 1, 2, 3 a hlavě IV. odst. 1, 2 dovolání).
Obviněný zdůraznil, že žádný trestný čin nespáchal, celé hmotně právní posouzení skutkového děje tak, jak byl zjištěn, není správné a jednání nelze posoudit ani jako trestný čin podle §250 či §255 tr. zák. V návaznosti na toto konstatování napadl celý výrok o trestu. Výši trestu označil za zcela nepřiměřenou, neboť nebyl nikdy trestán, není proti němu vedeno žádné další řízení, žije životem řádného občana a výše trestu znamená likvidaci jeho osobnosti i společenskou diskvalifikaci.
V dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu, že porušil ustanovení §254 tr. ř., když nepřezkoumal správnost všech vytýkaných vad, nezabýval se jeho obhajobou spočívající zejména v tom, že jeho působení v uvedené společnosti mělo smysl obchodní povahy a ve své podstatě směřovalo k vzájemnému narovnání salda pohledávek a závazků. O těchto krocích byly všechny zúčastněné strany informovány a neměly charakter trestného činu. Obviněný konstatoval, že soud druhého stupně řádně nevyhodnotil důkazy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a byla porušena zásada uvedená v §2 odst. 1 tr. ř., že nikdo nemůže být trestně stíhán jinak, než ze zákona. Poukázal, že ani obohacení se na úkor jednoho ze subjektů nebylo prokázáno, neboť všechny učiněné kroky byly konány ve prospěch akcionářů a s jejich plným vědomím, o čemž svědčí i jednotlivé svědecké výpovědi, např. výpověď zástupce K., Č. s. a dalších svědků. Podle názoru dovolatele nevzal odvolací soud v potaz žádné podněty, námitky či důkazy svědčící v jeho prospěch a nepřihlédl k tomu, že za dobu působení obviněného ve V., a. s., vykazovala společnost zlepšení hospodářských výsledků a k prudkému zhoršení stavu, zastavení hospodářského růstu a podání návrhu na konkurs došlo až po jeho odvolání. Pokud by byla připuštěna možnost, že byl spáchán trestný čin ve smyslu ustanovení §128 odst. 2, 4 tr. zák., tak zmíněná skutečnost by mohla vést k závěru, že každé jednání obchodní povahy by mohlo být považováno za trestné, což porušuje principy ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu ohledně jeho osoby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 2 To 197/2002, včetně dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. dovolací soud sám ve věci rozhodl a jeho osobu zprostil v plném rozsahu obžaloby. Obviněný také požádal o přerušení výkonu trestu do doby konečného řešení a vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Přílohou dovolání jsou ověřené kopie, a to zápisů ze zasedání dozorčí rady V., a. s., účetní uzávěrky společnosti S., s. r. o., zápisů z porad vedení V., a. s., a další písemné dokumenty.
Obviněný Ing. L. V. napadl dovoláním shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ostravě) s výjimkou výroku, jímž byl obžaloby zproštěn. Jako důvod dovolání obviněný rovněž uplatnil ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V kontextu zmíněného dovolacího důvodu obviněný upozornil, že soudy obou stupňů nerespektovaly otázku totožnosti skutku. V tomto směru uvedl, že obvinění mu bylo sděleno dne 18. 8. 1998, a to pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. V předmětném sdělení obvinění popsaný skutek lze v zásadě identifikovat se skutkem popsaným v tzv. skutkových větách rozsudku v části pod bodem b). V intencích takto formulovaného skutku proběhly také podstatné výslechy jeho osoby v přípravném řízení dne 19. 8. 1998 a 26. 8. 1998. Podle dovolatele je z obžaloby zřejmé, že vymezení skutku bylo v porovnání se sdělením obvinění odlišné, konkrétní jednání Ing. L. V. bylo ve skutkové větě obžaloby popsáno naprosto vágně a skutková věta obžaloby v částech pod body a), b), c) obsáhla původní obvinění toliko v části pod bodem a). Na rozdíl od původního obvinění v usnesení o zahájení trestního stíhání přibylo obvinění pod body b), c), avšak i zde absentoval popis skutku, který by dával obviněného do spojitosti s dalším spoluobviněným (byl posléze umístěn jako návěta bodů a), b), c) ve výrokové části rozsudku krajského soudu i odvolacího soudu). Dovolatel vyslovil názor, že postup soudů narušil jednak právo obviněného na obhajobu i právo na spravedlivý proces a jednak vytvořil situaci, že nebylo možno řádně posoudit hmotně právní otázky, tj. zda byla naplněna skutková podstata trestného činu, zejména jeho objektivní a subjektivní stránka. V uvedeném směru konstatoval, že v rámci dokazování soudy nezaměřily otázky na ty části skutku, které se posléze staly nejpodstatnějším obsahem výrokové části rozsudku a obvinění tak ani netušili, do kterých skutkových oblastí směřují úvahy soudů, nemohli v tomto ohledu podat vysvětlení, vyjádření a tím realizovat své právo na obhajobu. Zdůraznil, že nelze akceptovat přístup vyplývající z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že obviněnému postačí poskytnout prostor pro vyjádření a není zapotřebí ho usměrňovat formulací obvinění, zejména v jakých směrech se má hájit. Podle dovolatele má-li být nalezena spravedlnost v intencích, jak požaduje trestní řád, tedy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, a má-li být postupováno způsobem, který stanoví trestní řád, musí být obviněnému jasně a plně formulováno obvinění, aby se mohl ke všem jeho částem vyjádřit. Opačný postup, kdy je obviněnému prezentováno vágní obvinění v naprosto nejasné podobě, byť mu je dán široký prostor pro obhajobu, nezaručuje právo na spravedlivý proces. Krajský soud proto pochybil, když definoval svým výrokem rozsudku popis skutku i zjištění stran subjektivní a objektivní stránky, aniž by je předem konfrontoval s obhajobou, přičemž tuto otázku nenapravil ani odvolací soud. Obviněný namítl, že mu nebylo podrobněji sděleno, v čem konkrétně jeho trestnou činnost soud spatřuje, neboť skutek nebyl dostatečným způsobem definován, což vedlo k tomu, že v rámci právního posouzení skutku nebyla řádně vyhodnocena subjektivní ani objektivní stránka trestného činu. Uvedl, že krajský soud bez jakýchkoliv faktických zjištění dovodil vzájemnou dohodu mezi obviněným a spoluobviněným Ing. Z. P., úmysl získat finanční prostředky pro organizace, ve kterých působil spoluobviněný a dále dohodu na uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, aniž by k tomu bylo jakýmkoliv způsobem vedeno dokazování. Vytkl krajskému soudu, že se blíže nezabýval úvahami o subjektivní stránce trestného činu, pouze v odůvodnění rozsudku na č. l. 31 stroze konstatoval, že čin byl proveden ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Proto původní popis skutku se stal pouhým přívěskem či nástavbou samotného (vnitřního, základního, podstatného) skutku, v němž byl soudem shledán trestný čin. Přívěskem do té míry, že jej vrchní soud hodnotí jako pouhé zastírací počiny, které měly zakrýt spáchání samotného trestného činu v nově formulovaném popisu skutku. Z uvedených důvodů obviněný dospěl k závěru, že pokud zůstalo dokazování v konfrontaci s obhajobou kusé, nemůže být právní posouzení skutku a celé hmotně právní posouzení skutku správné a zákonné, přičemž tento postup je v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., stejně jako s ustanovením §10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, 4 tr. zák., ustanoveními §1 a §3 odst. 1, 4 tr. zák. apod.
Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně popsaných obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 2 To 197/2002, a vzhledem k nedostatku subjektivní stránky k jakémukoliv úmyslnému trestnému činu, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, a to podle §226 písm. b) tr. ř., eventuálně podle §226 písm. c) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně doručil dne 15. 8. 2003 opis dovolání obviněného Ing. L. V. a dne 23. 9. 2003 a 4. 2. 2004 opis dovolání obviněného Ing. Z. P. Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovoláním písemně vyjádřit a souhlasit s jejich projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 1 NZo 752/2003, konstatovala, že obvinění Ing. Z. P. a Ing. L. V. podali dovolání u příslušného soudu po lhůtě stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. Z toho důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání obviněných odmítl, protože byla podána opožděně. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., státní zástupkyně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných Ing. Z. P. a Ing. L. V. jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., §265p odst. 3 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
V dovoláních obvinění Ing. Z. P. a Ing. L. V. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto bylo nutno posoudit otázku, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že dovoláním nelze napadat skutková zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je Nejvyšší soud povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265b tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem nalézacím a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí, zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Ve světle shora rozvedených skutečností je při oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily soudy dříve činné ve věci. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obvinění Ing. Z. P. a Ing. L. V. spáchali předmětný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu [v návětí a ve skutkových větách pod body a) až c)] a rozveden v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
Ve svém dovolání obviněný Ing. Z. P. uplatnil výhrady především ke skutkovým zjištěním, jejichž existenci spatřuje v neúplném dokazování a nesprávném způsobu hodnocení provedených důkazů (námitky týkající se posouzení působení obviněného při projektu restrukturalizace V., a. s., a vyhodnocení vnitřního chodu této společnosti, míra jeho účasti při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek z V., a. s., na Č. k., a. s., nesouhlas se ztotožněním výkonu funkce obviněného jako člena a předsedy dozorčí rady V., a. s., s prováděním činnosti pro tuto společnost na základě smlouvy o restrukturalizaci uzavřené mezi S. s. r. o. a V., a. s., zpochybnění obohacení sebe či někoho jiného, nesprávné posouzení uzavřených smluv jako nevýhodných při současném neprokázání vzniku škody, účelové hodnocení předmětu obchodní smlouvy uzavřené mezi V., a. s., a E. N. s., a. s., apod.), jež s ohledem na shora rozvedené důvody není dovolací soud oprávněn posoudit. V uvedeném směru obviněný předkládá svou verzi skutkového děje, provádí vlastní hodnocení okolností, za nichž projekt restrukturalizace společnosti V., a. s., probíhal a za kterých došlo k uzavření předmětných smluv. Těmito námitkami primárně napadá správnost skutkových zjištění učiněných na podkladě provedených důkazů odvolacím soudem, přičemž uvedené výtky svědčí toliko o požadavku dovolatele změnit skutková zjištění s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo ovlivnit následnou právní kvalifikaci. Nelze akceptovat ani výhrady dovolatele týkající se přezkumné činnosti odvolacího soudu, kterému v podrobnostech vytýká vady procesního charakteru (nedodržení ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 a §254 tr. ř.). V konstatovaných případech proto nejde o námitky ohledně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení.
Případnými nebyly shledány ani výtky obviněného vztahující se k absenci úmyslu spáchat jakýkoliv trestný čin. V naznačeném směru obviněný namítá obchodně právní rozměr celého případu (tvrdí, že své jednání směřoval k vzájemnému narovnání pohledávek a závazků dotčených společností a všechny kroky byly učiněny ve prospěch akcionářů a s jejich vědomím), z čehož dovozuje, že žádný trestný čin nespáchal. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Z popisu skutku ve výrokové části napadeného rozsudku a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněný Ing. Z. P. jednal od počátku v přímém úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./ opatřit sobě a jinému (S., s. r. o., P., s. r. o., E. N. s., a. s.) prospěch (získat finanční prostředky a rozhodující vliv ve společnosti V., a. s., splatit úvěr) ve smyslu §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Již soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval skutkovými okolnostmi jednání obviněného Ing. Z. P., z nichž byl vyvozen právní závěr o jeho zavinění. V této souvislosti na str. 29 až 30 rozhodnutí mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný P. měl eminentní zájem o nákup akcií V., neměl však potřebné finanční prostředky. S touto skutečností seznámil obžalovaného V., se kterým dohodl způsob, jak získat peníze na nákup akcií… Obžalovaný P. poté za společnost S. sám uzavřel smlouvy o nákupu akcií V. nebo sjednal jinou společnost, která pro S. akcie V. zakoupila. …lhůta splatnosti kupní ceny za akcie V. byla dne 17. 12. a 18. 12. 1997 a smlouvy byly uzavřeny krátce poté, co se obžalovanému P. a obžalovanému V. podařilo sjednat dohodu s Č. k. o postoupení pohledávek a získat tak finanční prostředky v hotovosti. Aby tyto získané finanční prostředky mohli obžalovaní použít pro své záměry, založili nový účet V., který měl sloužit právě k tomu, aby finanční prostředky od Č. k. nebyly zaslány na jiné účty V., kde by se z nich platily dříve vzniklé závazky... Jelikož potřebovali převod peněz z V. na firmy spjaté s obžalovaným P. doložit pro případnou vnější kontrolu např. finančního úřadu (kontrolu vedoucími pracovníky V. vyloučili tím, že uzavřené smlouvy neposkytli žádnému příslušnému odboru, ani o nich neinformovali vedení V.), uzavírají obžalovaní mezi sebou, V. jako zástupce V. a P. jako zástupce S. a E. N. (kde pouze formálně rezignoval na členství v představenstvu, jak o tom svědčí skutečnost, že soudu nebyl podán návrh na výmaz obžalovaného z obchodního rejstříku a skutečnost, že za společnost uzavírá smlouvu, o které neinformuje nové členy představenstva) smlouvy, o nichž vědí, že dojde k plnění V., avšak protistrana nebude své závazky plnit, a tak získá prospěch na úkor V. Peníze získané na základě těchto smluv poté obžalovaný P. osobně nebo na základě jeho pokynů jiná osoba používá pro potřeby svého podnikání, tedy na nákup akcií V., případně na splátku úvěru u I., který je obžalovaný P. povinen platit jako fyzická osoba z důvodu ručení směnkou, neboť úvěr nebyl včas splacen firmou P. O tom, že ze smluv neměli S. a E. plnit, svědčí i to, že obžalovaný V. za V. uzavírá později smlouvy na stejný předmět činnosti s jinými společnostmi. Také prodej pozemku H. s. O. V. ve S. B. měl jednoznačně za účel pouze formálně podložit převod prostředků z V. na S. prostřednictvím H. s. O., kdy peníze S. použil na zakoupení akcií V., jak o tom svědčí skutečnost, že kupní cena byla zaplacena předem, ještě tentýž den byla převedena na S., následující den byla finanční částka poukázána na nákup akcií. Poté během pouhých tří pracovních dnů dochází k odstoupení od smlouvy a k převodu pohledávky H. s. O. za společností S. na V., nikoliv k vrácení peněžních prostředků, přičemž jak obžalovaný P., tak obžalovaný V. vědí, že společnost S. nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, úvěr na nákup akcií od Č. spořitelny nedostala a není tudíž schopna finanční prostředky vrátit.“ Proto z hlediska subjektivní stránky dospěl prvostupňový soud k závěru: „Obžalovaní P. a V. věděli, že S. a E. nemají žádné zaměstnance a nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, nejsou schopni tedy splnit závazky podle smluv, případně vrátit finanční prostředky. Za této situace nelze nesplnění závazku ze strany těchto společností hodnotit jako podnikatelské riziko… V daném případě bylo od počátku zřejmé, že k plnění ze strany společnosti S. či E. N. nemůže v žádném případě dojít“.
Se zmíněnými skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který na str. 37 odůvodnění svého rozsudku doplnil: „Rozhodujícím momentem z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obou obžalovaných se jeví převedení finanční částky 26.098.673,- Kč dne 16. 12. 1997, která představovala cenu postoupených pohledávek V., a. s., na Č. k., a. s., na účet společnosti V., a. s., č. zřízeného dne 12. 12. 1997 u pobočky banky I., a. s., ve F. a následné postupné převedení finančních prostředků z výše uvedeného účtu ve prospěch firem ovládaných obžalovaným Ing. P. …“. Soud druhého stupně na str. 52 až 53 napadeného rozsudku rovněž konstatoval: „…mezi společností V., a. s., zastoupenou obžalovaným Ing. V. a společnostmi S., s. r. o., a E. N., a. s., zastoupenými obžalovaným Ing. P., byly uzavřeny smlouvy nikoliv se záměrem realizovat závazky vůči společnosti V., a. s., tak, jak byly v jednotlivých smlouvách specifikovány, ale pouze se záměrem zakrýt neoprávněné převody finančních prostředků z účtů společnosti V., a. s., vedeného u pobočky banky I., a. s., ve F. na firmy ovládané obžalovaným Ing. P. Stejné závěry je nutno vztáhnout i na kupní smlouvu a smlouvu o převodu práv k pozemku, které byly uzavřeny mezi společností V., a. s., zastoupenou obžalovaným Ing. V. a společností H., a. s., zastoupenou jejím generálním ředitelem, které měly ve skutečnosti zakrýt neoprávněný převod finanční částky 17.000.000,- Kč z již výše uvedeného účtu společnosti V., a. s., na účet H., a. s., odkud byly převedeny na účet firmy S., s. r. o (posledně jmenovaný převod na účet firmy S., s. r. o., byl kryt smlouvou o poskytnutí finanční výpomoci uzavřenou mezi H., a. s., a firmou S., s. r. o., z iniciativy Ing. P.).“ Odvolací soud na str. 39 téhož rozsudku zdůraznil: „K uzavření smluv došlo v době, kdy firmy ovládané Ing. P. nevyvíjely žádné podnikatelské aktivity, statutární orgány těchto společností se vůbec nescházely a jejich členové, stejně jako členové statutárních orgánů společnosti V., a. s., nebyli vůbec s obsahem uzavřených smluv nikdy seznámeni. Rovněž pracovníci obchodního a ekonomického oddělení společnosti V., a. s., se vůbec nepodíleli na přípravách výše specifikovaných smluv ani jejich písemná vyhotovení nebyla na žádném z těchto oddělení uložena, a to přes to, že to bylo v jiných případech zcela obvyklé… Všechna písemná vyhotovení předmětných smluv, na základě kterých došlo k převedení finančních prostředků z účtu V., a. s., na účty firem ovládaných obžalovaným Ing. P. byly uloženy pouze na sekretariátě generálního ředitele V., a. s. (tím byl v té době Ing. V.). Vrchní soud proto dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti v kontextu s dalšími kroky obviněného Ing. Z. P. (soud poukázal na jejich těsnou časovou návaznost) zcela jednoznačně prokazují jeho záměr získat pomocí finančních prostředků převedených z bankovního účtu V., a. s., rozhodující vliv ve jmenované společnosti (č. l. 40 až 41 odůvodnění napadeného rozsudku).
Podle názoru Nejvyššího soudu se výše konstatovaná námitka ohledně absence subjektivní stránky, ač ji obviněný Ing. Z. P. vydával za vady v právním posouzení, týká jím tvrzených vad ve skutkových zjištěních, přičemž až na základě jejich změny se dovolatel domáhá odlišného právního posouzení skutku. Proto ani v tomto případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění.
Pod zmíněný důvod dovolání nelze podřadit ani námitku obviněného vztahující se k výroku o trestu, jehož výši považuje za nepřiměřenou. V uvedeném směru dovolací soud připomíná, že vznesené výhrady týkající se uloženého trestu nelze podřadit ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených dovolacích důvodů včetně ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které předpokládá existenci jiných vad, než tvrdí dovolatel (obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným).
Lze uzavřít, že v naznačeném směru obviněný Ing. Z. P. sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty v mimořádném opravném prostředku obsažené vycházejí z důvodů jiných, jež v zákoně uvedeny nejsou. Uplatněné námitky stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění obviněný dovozuje ze zmíněných nedostatků až následně, když na nesprávnost právního posouzení skutku usuzuje na podkladě skutkových zjištění odlišných, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Pokud by dovolání obsahovalo jen tyto výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř.
Obviněný Ing. Z. P. ve svém podání rovněž nastolil otázku, zda v rozhodné době byl v postavení pracovníka, člena orgánu a společníka na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., tedy zda byl subjektem způsobilým spáchat zmíněný trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž poukázal na okolnost, že odstoupil z funkcí člena představenstva H. s. O., a. s., a E. N. s., a. s., což valné hromady těchto společnosti vzaly na vědomí dne 3. 11. 1997 a 4. 12. 1997. Takovou výhradu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadenému rozhodnutí vytýká, že spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto Nejvyšší soud zkoumal, zda v tomto ohledu je dovolání obviněného opodstatněné.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. V kvalifikované skutkové podstatě podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. se tohoto trestného činu dopustí pachatel, který získá činem uvedeným v §128 odst. 2 tr. zák. pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se prospěchem velkého rozsahu rozumí z hlediska finančního vyjádření částka dosahující nejméně 5.000.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).
Ve stručnosti lze poznamenat, že citovaná ustanovení §128 tr. zák. v obecné rovině chrání hospodářskou kázeň před zneužíváním postavení ve dvou nebo více podnicích nebo organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Nejedná se o blanketní skutkovou podstatu, a proto není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Rovněž okruh pachatelů u předmětného trestného činu je upraven v širším rozsahu, než je tomu u zákazu konkurence v obchodním zákoníku. Pachatelem může být kdokoli, kdo je pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Z uvedeného plyne, že skutkovou podstatu tohoto trestného činu může naplnit jen osoba splňující tyto podmínky. V konkrétním případě je nutné vždy zvažovat, zda pachatel měl reálnou možnost nějakým způsobem zneužít svého postavení v dotčených podnicích nebo organizacích, resp. ovlivnit průběh obchodních operací. Ve smyslu zmíněného ustanovení se orgánem, jehož je pachatel členem, rozumí statutární orgán nebo jiný orgán obchodní společnosti, družstva nebo jiné právnické osoby. Společníkem je fyzická osoba, která uzavřela společenskou smlouvu o vzniku obchodní společnosti nebo se jinak stala společníkem obchodní společnosti, přičemž podle obchodního zákoníku se může jednat o veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným a akciovou společnost. Pachatel nemusí mít v obou (ve všech) společnostech stejné postavení, stejně jako není nutné, aby podniky či organizace měly stejnou právní formu.
Z popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný Ing. Z. P. se vytýkaného jednání dopustil jako člen orgánu, pracovník a společník na podnikání dvou a více podniků se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Na rozdíl od rozsudku prvostupňového soudu rozšířil odvolací soud zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. i o znak pracovník, a to vzhledem k působení obviněného Ing. Z. P. jako ředitele pro strategii ve společnosti H., a. s. Právně relevantní námitku obviněného, zda byl subjektem způsobilým spáchat trestný čin, jímž byl uznán vinným, lze vztáhnout k výrokové části pod písm. c) rozsudku soudu druhého stupně. V uvedeném směru je nutno posoudit, zda v rámci provedeného dokazování dovolatelem tvrzený zánik jeho funkce člena představenstva společnosti E. N. s., a. s., má vliv na případnou změnu právní kvalifikace vytýkaného jednání, neboť zánik funkce člena představenstva ve společnosti H. s. O., a. s., nemá s ohledem na pracovní zařazení obviněného v této společnosti ve vztahu k jeho trestní odpovědnosti význam.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 18 a 22, jež zcela koresponduje s obsahem spisového materiálu, mimo jiné vyplývá, že podle úplného výpisu z obchodního rejstříku obchodní společnosti E. N. s., a. s., je obviněný Ing. Z. P. zapsán jako člen představenstva od 25. 1. 1995 (č. l. 2737 tr. spisu), dále že 100 % podíl v uvedené společnosti měla v rozhodné době společnost F., a. s. Součástí listinného materiálu je dále odstoupení Ing. Z. P. z funkce člena a předsedy představenstva společnosti F., a. s., a to ke dni 31. 10. 1997 (č. l. 2765 tr. spisu), což bylo projednáno valnou hromadou této společnosti dne 4. 12. 1997 (č. l. 2767-2769 tr. spisu). Ze spisového materiálu rovněž plyne, že obviněný Ing. Z. P. byl v rozhodné době jedním ze dvou akcionářů ve společnosti F., a. s. (č. l. 2770 spisu).
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů o formálnosti odstoupení obviněného z funkcí člena statutárních orgánů v dotčených společnostech. Jak soudy správně uzavřely, obviněný poté, co byl uvolněn rozhodnutím valných hromad z představenstev výše jmenovaných společností, dal pokyn svědkovi F. st. vybrat finanční částku určenou na zaplacení splátky úvěru spláceného firmou P., s. r. o., podepsal za společnost E. N., a. s., smlouvu o spolupráci a odborné pomoci uzavřenou mezi společností V., a. s., a společností E. N., a. s., a tudíž i po tomto datu vystupoval jménem výše uvedené společnosti, z jejíhož představenstva měl být, jak sám uváděl, odvolán. Navíc obviněný Ing. Z. P. zůstal i po datu 4. 12. 1997 jedním ze dvou akcionářů společnosti F., a. s., která byla v rozhodné době jediným akcionářem společnosti E. N. a. s. Formálnost odstoupení obviněného z funkce člena představenstva je proto doložena zejména jeho následným zcela konkrétním jednáním, kdy veškeré kroky, při nichž se angažoval v obchodních operacích, byly činěny tak, jako by v postavení zmíněného orgánu byl.
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného Ing. Z. P. naplňuje i zákonný znak ohledně subjektu trestného činu ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Lze připomenout, že k uzavření předmětných smluv došlo v době, kdy firmy ovládané obviněným nevyvíjely žádné podnikatelské aktivity, statutární orgány těchto společností se vůbec nescházely a jejich členové, stejně jako členové statutárních orgánů společnosti V., a. s., nebyli vůbec s obsahem uzavřených smluv nikdy seznámeni, což rovněž vyjadřuje zneužití postavení v dotčených podnicích. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že obviněný svým jednáním spáchal trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Nutno dodat, že ve svém rozsudku odvolací soud důvodně upozornil na okolnost, že soud prvního stupně se měl zabývat možností posoudit jednání obviněných jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., popř. trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., což s ohledem na princip zákazu reformace in peius (odvolání podali pouze obvinění) nebylo v odvolacím řízení možné.
Nejvyšší soud vycházeje ze skutku tak, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, dospěl k závěru, že právní kvalifikaci skutku nelze vytknout pochybení, a proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. Z. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ing. L. V. uplatnil v dovolání v prvé řadě výhrady proti tomu, že se soud nevypořádal s otázkou totožnosti skutku a poukázal na rozpor mezi skutkem popsaným v záznamu o sdělení obvinění, dále v obžalobě a napadených rozsudcích, přičemž v tvrzených nedostatcích spatřuje porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces.
Předně je nutno uvést, že pojem totožnosti skutku není trestním řádem explicitně definován a jeho vymezení je záležitostí právní teorie a ustálené soudní praxe. Pouze z ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tím je formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě, ovšem jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1994-II, č. 5/1995).
Skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, rovněž není jako pojem trestním právem definován. Z hlediska §220 odst. 1 tr. ř. spočívá podstata skutku v účasti obžalovaného na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel trestněprávně relevantní následek. Obecně platí, že pod pojmem skutek trestní řád rozumí souhrn popsaných s k u t k o v ý c h okolností, nikoliv jejich právní posouzení, neboť ve smyslu §220 odst. 3 tr. ř. soud může zažalovaný skutek kvalifikovat odchylně od obžaloby.
S poukazem na konstatované skutečnosti nutno uzavřít, že zmíněná námitka dovolatele není výhradou týkající se hmotně právního posouzení, ale námitkou ohledně nedodržení procesních ustanovení trestního řádu, a proto stojící mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přihlížet nebylo možno ani k těm výhradám, jimiž obviněný Ing. L. V. zpochybnil úplnost provedeného dokazování (namítl nedostatek faktických zjištění stran vzájemné dohody mezi ním a spoluobviněným Ing. Z. P., úmyslu získat finanční prostředky pro organizace, v nichž spoluobviněný působil a dohody na uzavření smlouvy o postoupení pohledávek) a způsob hodnocení důkazů (nebyla řádně vyhodnocena subjektivní a objektivní stránka trestného činu), v čemž shledává, že jeho vina nebyla prokázána. Všechny tyto námitky primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, který v dovolacím řízení Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat (viz argumentace popsaná shora), přičemž v důsledku těchto tvrzených nedostatků až následně dovolatel dovozuje vady v hmotně právním posouzení skutku.
Jak již bylo výše zdůrazněno je pro dovolací soud rozhodující konečné skutkové zjištění, podle něhož obviněný Ing. L. V. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Lze připomenout, že již soud prvního stupně shledal v jednání obviněného přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák. K objektivním a subjektivním znakům předmětného trestného činu soud druhého stupně na str. 43 odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný Ing. V. v postavení generálního ředitele společnosti V., a. s., vedl spolu s obžalovaným Ing. P. jednání se společností Č. k., a. s., o postoupení pohledávek společnosti V., a. s. Dne 11. 12. 1997, tedy ve stejný den, kdy byl obžalovaný Ing. P. informován společností S., a. s., že byla uzavřena kupní smlouva s IF K., a. s., o koupi akcií V., a. s., pro firmu S., s. r. o., ovládanou obžalovaným Ing. P. s tím, že záloha kupní ceny ve výši 10 mil. Kč má být zaplacena ve lhůtě do 18. 12. 1997, uzavírá obžalovaný Ing. V. jménem V., a. s., jako její generální ředitel smlouvu o postoupení pohledávek s Č. k., a. s. Na základě uzavřené smlouvy měla společnost V., a. s., obdržet finanční částku ve výši 26.089.673,- Kč. Následujícího dne po podepsání uvedené smlouvy, tedy dne 12. 12. 1997, zřizuje obžalovaný Ing. V. nový účet V., a. s., v pobočce banky I., a. s., ve F., na který společnost Č. k., a. s., ve dvou splátkách převádí dohodnutou částku za postoupené pohledávky. V krátké časové návaznosti na zřízení nového účtu V., a. s., obžalovaný Ing. V. podepisuje jménem společnosti V., a. s., několik smluv (dne 15. 12. 1997 a 3. 1. 1998) se společnostmi majícími vztah k osobě obžalovaného Ing. P. (S., s. r. o., a E. N., a. s.), na základě kterých mají být těmto firmám uhrazeny v blízkých časových termínech z prostředků V., a. s., značné finanční částky (smlouvy byly za uvedené firmy podepsány obžalovaný Ing. P.“. S poukazem na tato zjištění vrchní soud zdůraznil: „V návaznosti na uvedené skutečnosti nemůže v žádném případě obstát námitka obžalovaného Ing. V., že nevěděl o převodech finančních prostředků ve prospěch firem ovládaných obžalovaným Ing. P. z nově zřízeného účtu společnosti V., a. s, na kterém se v té době nacházela finanční částka ve výši 26.098.673,- Kč“. Dále poukázal na fakt, že v inkriminované době byly bankovní účty společnosti V., a. s., obstaveny na žádost věřitelů a samotná společnost se nacházela ve velmi komplikované finanční situaci, neboť se jí nedostávalo ani potřebných finančních prostředků na výplatu mezd zaměstnanců a nákup materiálu potřebného pro zajištění chodu podniku. Také podrobně zrekapituloval posloupnost jednotlivých kroků obou obviněných, z nichž dovodil velmi úzkou provázanost a koordinovanost, jak z hlediska časového, tak i věcného (č. l. 43 až 45 napadeného rozsudku). V rámci právního posouzení subjektivní stránky odvolací soud rovněž uvedl: „…při jednání se zástupcem Č. k., a. s., uváděl obžalovaný Ing. V. jako hlavní důvod, který ho vedl k rozhodnutí postoupit pohledávky V., a. s,. na Č. k., a. s., snahu zajistit, s ohledem na velmi špatnou finanční situaci podniku, prostředky. …v rozporu se svými tvrzeními takto získané finanční prostředky převedl ve prospěch firem obžalovaného Ing. P. V souvislosti s převodem finančních prostředků V., a. s., uzavřel zcela vědomě smlouvy formálního charakteru, i když věděl, že firmy ovládané obžalovaným Ing. P. nebyly objektivně vůbec schopny závazky vyplývající z uzavřených smluv realizovat. …nenechal smlouvy, které uzavřel s obžalovaným Ing. P., popř. ředitelem společnosti H., a. s., ani projednat ve statutárních orgánech V., a. s., i když na základě nich měly být uhrazeny značné finanční prostředky ve prospěch jiných subjektů. Smlouvy, které kryly neoprávněný převod finančních prostředků ve prospěch firem ovládaných obžalovaným Ing. P. nebyly ani uloženy na obchodním, ani na ekonomickém oddělení společnosti V., a. s., jak to bylo v jiných případech obvyklé, ale byly uschovány pouze na sekretariátě generálního ředitele (tím byl obžalovaný Ing. V.). Při předávání funkce v roce 1998 obžalovaný Ing. V. existenci těchto smluv zatajil…“. Soud druhého stupně tudíž uzavřel, že zjištěné chování obžalovaného Ing. L. V. pouze potvrzuje závěr, že si musel být vědom neoprávněnosti finančních přesunů z bankovního účtu společnosti V., a. s., vedeného u pobočky banky I., a. s., ve F., provedených v průběhu prosince roku 1997 (vše na str. 45 a 46 napadeného rozsudku).
Vzhledem k těmto a dalším v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedeným skutečnostem kvalifikoval Vrchní soud v Olomouci jednání obviněného Ing. L. V., jak je popsáno ve výroku o vině téhož rozsudku, jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2, 4 tr. zák. V dovolání obviněný nenamítá, že by zjištěný skutek byl ohledně jeho osoby nesprávně právně posouzen jako konstatovaný trestný čin, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Své výhrady dovolatel zaměřuje kromě již zmíněných námitek ohledně totožnosti předmětného skutku i proti správnosti resp. úplnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě jde ze strany obviněného Ing. L. V. toliko o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. Proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Toto rozhodnutí o dovolání obviněných Ing. Z. P. a Ing. L. V. Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného Ing. Z. P. ohledně přerušení výkonu rozhodnutí (přerušení výkonu trestu), který učinil v dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, když předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2004