ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.327.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 327/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2004 dovolání, které podal obviněný M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznice J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 10 To 115/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 463/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 1. 2003, sp. zn. 2 T 463/2002, byl obviněný M. K. uznán vinným, že
s obviněným R. Š. společným jednáním
1) dne 28. 8. 2002 v odpoledních hodinách v N. v ulici G. A. S. v domě čp. před bytem E. B., po předchozí dohodě obv. R. Š. udeřil pěstí do břicha R. B. a vyhrožoval mu s nožem v ruce, že ho píchne, poté oba obvinění přes nesouhlas R. B. vnikli do bytu, kde R. Š. prohledal byt a v pokoji poškozeného z hnědé peněženky, kterou nalezl ve skříňce pod televizí, odcizil finanční částku 1.400,- Kč ku škodě R. B.,
2) dne 31. 8. 2002 v 07.35 hod. v N. v ulici G. A. S. v domě čp. vnikli násilím do téhož bytu v bodě 1) obžaloby tím způsobem, že poté co syn majitele bytu R. B. otevřel dveře, obv. R. Š. ho udeřil pěstí do obličeje, přes jeho nesouhlas vnikli oba obvinění do bytu, který prohledali a R. Š. odcizil z obývacího pokoje fotoaparát zn. Yashica zoomtec 70/90 v hodnotě 3.100,- Kč ku škodě majitele E. B. a M. K. odcizil z dětského pokoje mobilní telefon zn. Siemens C25 černé barvy s nabíječkou v hodnotě 2.500,- Kč ku škodě R. B.,
3) dne 2. 9. 2002 kolem 17.40 hod. v N. na lavičce před kostelem Č. c. po předchozí dohodě pod pohrůžkou použití fyzického násilí donutili R. B. k vydání finanční hotovosti v částce 1.400,- Kč, kterou měl poškozený ukrytou v ponožce, a k vydání peněženky v hodnotě 50,- Kč, obsahující jeho občanský průkaz, kartu ČD na slevu jízdného, průchodku do zaměstnání ve firmě A. Š. M. B., kartu zdravotní pojišťovny a drobné mince v hodnotě 30,- Kč a dále ho nutili, aby do 10ti minut přinesl na místo finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, jinak že mu nevrátí fotoaparát, který mu předtím odcizili v bytě dne 31. 8. 2002 a peněženku, kterou mu na místě odebrali.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně ohledně obviněného M. K. právně kvalifikoval v bodech 1), 2), 3) jako trestný činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v bodech 1), 2) jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 3) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Dále byl obviněný citovaným rozsudkem uznán vinným v bodech 4), 5), 13), 14) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodě 14) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a v bodě 15) trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Za uvedené trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i u obviněného R. Š.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu R. B., bytem N., G. A. S. čp., v částce 5.380,- Kč a E. B., bytem tamtéž, v částce 3.100,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž bylo rozhodnuto i o uplatněných nárocích dalších poškozených na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 10 To 115/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen dne 20. 5. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v Nymburce, dne 9. 6. 2003 obviněnému M. K. a dne 9. 1. 2004 obhájci obviněného JUDr. J. L.
Vůči citovanému usnesení podal obviněný M. K. prostřednictvím jmenovaného obhájce dne 18. 7. 2003 na poštu dovolání, které bylo adresováno a doručeno Okresnímu soudu v Nymburce dne 21. 7. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl výrok odvolacího soudu o zamítnutí odvolání ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a to ohledně výroků o vině v bodech 1) až 3) a výroku o trestu, přičemž ho opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání obviněný namítl, že jednání pod bodem 3) v rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávně právně posouzeno. V uvedeném směru poukázal, že byl shledán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a zároveň trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., přestože tyto trestné činy jsou ve vztahu speciality a jednočinný souběh je vyloučen. K bodům 1) až 3) téhož rozsudku konstatoval, že spolu s obviněným R. Š. byl uznán vinným trestným činem loupeže, aniž by po objektivní i subjektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Upozornil, že proti poškozenému nikdy neužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, naopak kdykoliv poškozeného R. B. požádal o zapůjčení peněz, tento mu vyhověl. Namítl, že pokud se měl násilí či pohrůžky bezprostředního násilí na poškozeném dopustit spoluobviněný Š., pak mu takové jednání jako exces jmenovaného nemůže být přičítáno a nebylo jeho úmyslem. Obviněný uzavřel, že z provedených důkazů nelze vyvodit, že by se trestného činu loupeže dopustil. Proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a z rozsudku okresního soudu zrušil výrok o vině v bodech 1) až 3)a výrok o trestu a podle §265l tr. ř. věc přikázal k rozhodnutí soudu prvního nebo druhého stupně, případně aby sám podle §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství byl ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručen opis dovolání obviněného M. K. dne 25. 7. 2003 s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. 1 NZo 692/2003, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství konstatovala, že obviněný uplatnil dvě relevantní právní námitky. Předně, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dále, že v rámci právní kvalifikace jednoho skutku vedle sebe nemůže stát skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Podle názoru státní zástupkyně je v posuzovaném případě skutek popsán tak, že obvinění jednali po předchozí dohodě a v situaci, kdy obviněný R. Š. buď užíval přímo fyzického násilí vůči poškozenému R. B. nebo mu tímto vyhrožoval, přičemž obviněný M. K. byl vždy tomuto jednání přítomen a psychicky ho podporoval. Takto zjištěný a popsaný skutek nasvědčuje tomu, že šlo o společné jednání obou obviněných a tedy o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V případě konkurence právních kvalifikací státní zástupkyně poukázala na technickou nedokonalost formulace skutkových vět v rozsudku soudu prvního stupně, než na pochybení při právní kvalifikaci. Podle jejího mínění je evidentní, že jednání spočívající v tom, že oba obvinění nutili poškozeného, aby do deseti minut přinesl na místo finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, jinak mu nevrátí fotoaparát, který mu předtím odcizili v bytě dne 31. 8. 2002, a peněženku, kterou mu na místě odebrali, mělo být v rozsudku označeno pod bodem ad 4) se samostatnou právní kvalifikací. Jednání obviněných proto nemělo být posuzováno v závislosti na jejich předchozím jednání, od kterého bylo odděleno, což vyplývá i ze slovního vyjádření, resp. spojení obou částí jednání obviněných souslovím „a dále“. Vzhledem k tomu, že rozsudek tvoří jednotu s odůvodněním, z něhož lze dovodit, že soud prvního stupně nezamýšlel kvalifikovat trestné jednání obviněného K. v bodě 3) rozsudku jako jednočinný souběh trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., je uvedená právní kvalifikace správná. Totéž lze vztáhnout ke značně nedostatečně specifikovanému násilí či pohrůžce použití fyzického násilí, které je konstatováno ve výrokové větě rozsudku nalézacího soudu pouze v zobecňující formě. Z odůvodnění rozsudku však lze konkretizaci jednání obviněných spočívající v přímo projeveném násilí či ve výhrůžkách fyzického násilí spatřovat. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem stanoveného dovolacího důvodu lze namítat nesprávnost právního posouzení skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v tom smyslu, že tento skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Právním posouzením skutku se přitom rozumí ta část rozhodování soudu, při které soud subsumuje svá skutková zjištění pod příslušná ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat i jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V případě, že je namítáno, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, že nesprávně hodnotil důkazy, že nesprávně zamítl důkazní návrhy apod., je tím vytýkáno porušení procesních ustanovení, zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Takové námitky však zákonný dovolací důvod nenaplňují. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní, nikoliv skutkové. Pro úplnost je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný M. K. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že pod body 1) až 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyly ohledně jeho osoby naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Dále v nesprávném právním posouzení jednání pod bodem 3) výroku o vině zmíněného rozsudku, a to jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jejichž jednočinný souběh je vyloučen. Uplatněné dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem. Proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje obviněným namítané vady.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který užije proti jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je hrozba takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se cizí věci se přitom rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici. Pachatel se věci zmocní nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Úmysl pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci. K dokonání trestného činu loupeže dochází již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. též rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1980, č. 13/1976 a č. 50/1957).
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů pak zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (postačí konkludentní dohoda), každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.
Z hlediska posouzení relevantnosti námitky dovolatele zdůrazňující absenci úmyslu užít proti poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a nemožnost přičítat mu k tíži jednání spoluobviněného R. Š. je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného M. K. pod body 1) až 3) napadeného rozsudku kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. S obsahově shodnou námitkou obviněného uplatněnou v rámci odvolacího řízení se ostatně dostatečně vypořádal již odvolací soud, který na str. 3 a 4 odůvodnění usnesení konstatoval: „Není pochyb o tom, že oba pachatelé jednali, a to na návrh obžalovaného K., který poškozeného R. B. lépe znal, po předchozí dohodě, byli domluveni, jak výslovně potvrdil obžalovaný Š., že on bude dělat toho zlého a bude poškozeného zastrašovat, aby si tak neoprávněně přisvojili cizí věci, zejména peníze. Přitom nelze pominout, že oba pachatelé zneužili vrozenou dispozici poškozeného k submisivnímu chování, aby ho fyzickým i verbálním násilím snáze zastrašili“. K jednání obviněného M. K. krajský soud rovněž uvedl: „…šlo o typický příklad spolupachatelství s rozdělením vzájemných úloh, takže ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. za společné jednání obou spolupachatelů odpovídá každý z nich, tedy i on sám tak, jako by celý trestný čin spáchal sám; je proto pro rozhodnutí o vině bez významu, který ze spolupachatelů užil přímé násilí a který mu jen přihlížel“.
S citovaným právním názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a připomíná, že v posuzovaném případě šlo o pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., neboť jednotlivé dílčí útoky pod body 1) až 3) byly vedeny jednotným záměrem, naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Obviněný M. K. sice neužil vůči poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. Z popsaných skutkových zjištění však vyplývá jednoznačný závěr, že od počátku věděl, že tak hodlá učinit spoluobviněný R. Š., který z návodu dovolatele a po vzájemné dohodě za něj obstarával „hrubou práci“, a v uvedené souvislosti dovolatel využil i svého povědomí o chování poškozeného. Vzhledem k tomu, že při jednotlivých útocích byl obviněný M. K. vždy na místě přítomen, spoluobviněného R. Š. sledoval, nic proti způsobu jeho jednání nenamítal, popř. se podílel na zmocnění se věcí z bytu otce poškozeného, je zcela evidentní, že byl s jednáním spoluobviněného R. Š. srozuměn. Jeho jednání bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost spoluobviněného a představovalo subjektivně i objektivně složku děje, jež ve svém celku tvořil trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Lze proto uzavřít, že z popisu skutku pod body 1) až 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a zejména z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zcela zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný M. K. spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když míra jeho účasti na vytýkané trestné činnosti byla dostatečně prokázána a vyhodnocena.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného M. K. spočívající v tom, že jednání v bodě 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo chybně kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Lze poznamenat, že čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilím, které má být vykonáno teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí je tedy obsahově širší než pohrůžka bezprostředního násilí, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému a může se týkat i násilí na majetku. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti apod. Vydírání ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. musí směřovat ke konání, kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti, opominutí nebo strpění něčeho a po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění.
Ustanovení o trestném činu loupeže podle §234 tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. ustanovením speciálním, z čehož plyne, že jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen. O trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jde tehdy, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Pokud však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/1981).
V kontextu výše rozvedených argumentů je nutno posuzovat jednání obviněného M. K. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jak jsou popsána pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku téhož soudu, vyplývá, že po předchozí dohodě oba obvinění pod pohrůžkou použití fyzického násilí donutili poškozeného R. B. k vydání finanční hotovosti v částce 1.400,- Kč a k vydání peněženky obsahující doklady poškozeného a drobné mince, a dále ho nutili, aby do deseti minut přinesl na místo finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, jinak že mu nevrátí fotoaparát, který mu předtím odcizili v bytě a peněženku, kterou mu na místě odebrali.
S poukazem na zjištěný skutkový stav lze učinit závěr, že k ukončení pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. došlo nejpozději v okamžiku skončení jednání obviněných na lavičce před kostelem, když pod pohrůžkou bezprostředního násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. požadovali na poškozeném vydání finanční hotovosti, kterou měl u sebe, což i učinil. Pohrůžka bezprostředního násilí tak byla v daném případě obviněnými užita v úmyslu zmocnit se věcí (finančních prostředků včetně peněženky), které měl R. B. u sebe. Pokud následně oba obvinění po poškozeném požadovali, aby do deseti minut přinesl další finanční hotovost, jinak mu nevrátí dříve odcizený fotoaparát a peněženku (obsahovala důležité osobní doklady - občanský průkaz, kartu ČD na slevu jízdného, průchodku do zaměstnání, kartu zdravotní pojišťovny), tak nepochybně jednali s úmyslem jej donutit, aby něco (v budoucnu) konal. Proto nešlo o další fázi předchozího loupežného jednání, ale o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Nutno ale uvést, že obě shora popsaná jednání soud prvního stupně zahrnul nepatřičně pod bod 3) výroku o vině napadeného rozsudku, neboť popis jednání (následující po slovech „a dále“) měl být označen jako samostatný skutek. Takto okresním soudem pojatá formulace skutkové věty by mohla bez dalšího budit zdání, že soud zamýšlel jednání obviněných kvalifikovat jako jednočinný souběh zmíněných trestných činů, na což i obviněný M. K. v rámci dovolacích námitek upozornil. Jak již bylo výše uvedeno, z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně však jasně vyplývá, že jednání obviněných považoval za samostatné trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. V daném případě se proto jedná pouze o porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a nikoli o nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutkový stav zjištěný Okresním soudem v Nymburce, s nímž se ztotožnil ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 10 To 115/2003, i Krajský soud v Praze, objasňuje všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku. Dovolací soud zároveň opakuje, že uvedená vada skutkové věty výroku o vině nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesprávné právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, že soud zjistil skutkový stav pod body 1), 2), 3) výroku o vině napadeného rozsudku v rozsahu, jež pokrývá znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. K. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat výroky dovoláním napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání,
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k