ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.70.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 70/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 2 To 496/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 16/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 3 T 16/2003, byli uznáni vinnými:
1) obvinění J. K. a A. H. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože dne 21. 11. 2002 kolem 18.00 hod. v P. u autobusového nádraží na ul. T. nasedli do vozidla Taxislužby zn. Opel Astra, registrační značky, v hodnotě 84.100,- Kč, majitele společnosti Taxislužba T. se sídlem P., které řídil Z. V., bytem P., požádali jej, aby je zavezl do O., při jízdě z P. do O. na blíže neurčeném místě u obce D., okres P., obžalovaný A. H. přiložil poškozenému V. na krk hlaveň pistole, požádal jej, aby zastavil, aby jim dal peníze, což V. učinil a vydal jim peněženku s částkou 1.000,- Kč, kdy 900,- Kč patřilo V. a 100,- Kč byla tržba, následně po něm požadovali, aby je odvezl do O. a poté dále směrem na M., během jízdy jej střídavě obžalovaný H. i obžalovaný K. ohrožovali shora uvedenou pistolí, takto kolem 19.25 hod. dne 21. 11. 2002 dojeli až k obci Z., okres Š., přikázali V., aby zastavil, všichni tři z vozidla vystoupili, V. vysadili s tím, že dále budou pokračovat sami, obžalovaný H. následně sedl na místo řidiče a společně s obžalovaným K. odjeli směrem na Z. M., okres Š., kde v obci R. havarovali do koryta potoka a od havarovaného vozidla utekli, na vozidle způsobili škodu ve výši 63.100,- Kč ke škodě společnosti Taxislužba T. se sídlem P.,
2) obviněný A. H. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm c) tr. zák.,
3) obviněný A. H. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni, a to obviněný J. K. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a obviněný A. H. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný J. K. podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný A. H. podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali obvinění J. K.a A. H. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 2 To 496/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný J. K. prostřednictvím své obhájkyně do výroku o vině a trestu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru soud jednání nesprávně právně posoudil.
V mimořádném opravném prostředku obviněný uvádí, že do zjištěného jednání, se kterým nepočítal, byl doslova vtažen, nehledě k tomu, že nic neuloupil. Konstatuje, že tyto skutečnosti dostatečně osvětlil u soudu prvního a druhého stupně, přičemž ale soudy jeho obhajobě neuvěřily. Krajský soud převzal závěry okresního soudu, který vykonstruoval, že s obviněným H. od počátku sledoval společný záměr zmocnit se peněz a automobilu. Dále v dovolání obviněný v podstatě opakuje svoji obhajobu, kromě jiného uplatněnou i v rámci odvolání proti rozsudku okresního soudu, když tvrdí, že na spáchání žádné trestné činnosti nebyl s A. H. domluven, jmenovaného pouze doprovázel, neboť po propuštění z dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody „se venku příliš neorientoval“. Také poukazuje na výpověď poškozeného, který připustil, že po ohrožení zbraní peníze, aniž byl o ně požádán, hodil obviněnému H. Připouští, že v určité fázi jednal způsobem popisovaným poškozeným (že pokud nebude mít určitou částku, že jej zastřelí, že jej vysadí a svážou). Jednal tak ale poté, co byl vzbuzen a ve strachu z A. H. Zdůrazňuje, že jeho strach byl umocněn podnapilostí a únavou. Pokud v určitém okamžiku držel v ruce zbraň, tak to pro poškozeného žádné ohrožení nepředstavovalo, protože sám se zbraní neumí zacházet. K odcizení motorového vozidla neměl žádný důvod, protože neumí řídit. Obviněný se domnívá, že by mohl být odsouzen nejvýše za trestný čin nadržování podle §166 tr. zák., případně za trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. nebo podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., kdy v době nepřítomnosti A. H. nedovolil poškozenému odejít z vozidla a svým neúmyslným jednáním usnadnil jiný trestný čin. Rovněž namítá závěry znalce psychiatra, který s ním přišel do styku až po časovém odstupu od události, kdy již nebyl ovlivněn alkoholem, únavou či strachem a jeho myšlení bylo v pořádku. Proto požaduje revizi znaleckého posudku a navíc vyšetření psychologem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný nesouhlasí s použitou právní kvalifikací a uložený trest považuje za neadekvátní.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který odůvodňuje tím, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Podle svého tvrzení nikdy nechoval společný záměr dopustit se s obviněným H. loupeže, nikomu nevyhrožoval, po poškozeném nic nepožadoval a pouze v důsledku opilosti a únavy, především ale ze strachu o vlastní bezpečnost spoluobviněnému neodporoval. Státní zástupce uvádí, že v zásadě stejné námitky byly základem obhajoby obviněného po celou dobu řízení a byly vtěleny i do jeho odvolání, jímž se v dostatečné míře Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zabýval. Rovněž v potřebném rozsahu vyložil, proč jsou závěry soudu prvního stupně ohledně viny obviněného správné. Podle státního zástupce z popisu skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že obviněný J. K. se aktivně podílel na protiprávním jednání namířeném proti poškozenému, přičemž naplnění znaků žalovaného trestného činu je nepochybně patrné v okamžiku, kdy se společně, po předchozích pohrůžkách střelnou zbraní, obvinění zmocnili motorového vozidla. Zdůrazňuje, že argumenty obsaženými v dovolání se obviněný domáhá odlišných skutkových zjištění, než jaká vtělil do popisu skutku soud prvního stupně. V tomto smyslu nebyl deklarovaný dovolací důvod naplněn, neboť odlišnou právní kvalifikaci dovolatel buduje na změnách skutkového stavu. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno cestou dovolání odstranit. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. K. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. K. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný konstatuje, že soudy provedly neúplné dokazování a provedené důkazy nesprávně zhodnotily, což mělo za následek nesprávné právní závěry. V podrobnostech popisuje svoji verzi průběhu celé události s tím, že neměl v úmyslu společně s obviněným A. H. poškozeného Z. V. oloupit. Zdůrazňuje, že spoluobviněného pouze doprovázel, a pokud snad jednal způsobem uváděným poškozeným, bylo to ovlivněno jeho ospalostí, únavou a podnapilostí, umocněných obavou z A. H. Rovněž namítá nesprávnost závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a požaduje jeho revizi a navíc i vyšetření psychologem. Všechny tyto uplatněné námitky však primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný J. K. společně s obviněným A. H. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně (viz výše), ze kterého mimo jiné vyplývá, že v P. nasedli do vozidla Taxislužby zn. Opel Astra řízeného Z. V. s tím, aby je zavezl do O., po čas jízdy na blíže neurčeném místě u obce D. obviněný A. H. přiložil poškozenému Z. V. ke krku pistoli a požádal jej, aby zastavil a vydal jim peníze, což Z. V. učinil a vydal jim peněženku s částkou 1.000,- Kč, následně požadovali, aby je odvezl do O., a poté dál směrem na M., během jízdy jej střídavě obviněný A. H. a obviněný J. K. ohrožovali shora uvedenou pistolí, takto dojeli k obci Z., okr. Š., kde přikázali poškozenému Z. V., aby zastavil, z vozidla jej vysadili a za řízení vozidla obviněným A. H. z místa odjeli, přičemž u obce R. havarovali a z místa utekli. K tomuto skutku v odůvodnění svého usnesení odvolací soud mimo jiné uvedl: „…je nepochybné, že obžalovaný A. H. a J. K. sledovali zcela od počátku společný záměr, a to zmocnit se nejen peněz poškozeného V. pod pohrůžkou užití zbraně, ale následně se zmocnit i automobilu taxislužby zn. Opel Astra do kterého nasedli ještě v P. a se kterým následně po vysazení poškozeného V. také pokračovali v jízdě. Není žádných pochybností, že se jednalo o spolupachatelství ve vztahu ke stíhané loupeži, když pod pohrůžkou zbraně se zmocnili peněz poškozeného V., společně následně projednávali jak s poškozeným naloží, konkrétně se domlouvali na to, že poškozeného někde vysadí a přiváží ke stromu.“ (str. 4 usnesení). Obviněný v dovolání nenamítá, že by takto zjištěný skutek, byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde z jeho strany výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod další v zákoně taxativně stanovené dovolací důvody. Nutno připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra