ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.989.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 989/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2004 o dovolání, které podala obviněná R. S. bytem T., V. V., okr. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 6 To 699/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 149/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 2 T 149/2000, byla obviněná R. S. uznána vinnou trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., za což byla odsouzena podle §127 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 45.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. jí byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání patnácti týdnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená organizace B. B. n. p., se sídlem v Č. B., K. S., okr. Č. B., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 6 To 699/2003, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněná R. S. byla uznána vinnou trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že jako podnikatelka podnikající pod obchodním jménem R. S. – E., IČO, v období od měsíce srpna 1994 do konce roku 1995, na území ČR, nakoupila od firmy E. – J. P., se sídlem ve S. a od dalších přesně nezjištěných velkoodběratelů a následně vyvezla do Spolkové republiky Německo pro firmu G. F., G., A. – Str., M., celkem nejméně 4.098 hektolitrů piva zn. P. a nejméně 1.123 hektolitrů piva zn. B. v lahvích bez souhlasu výrobců P. P., a. s., se sídlem U P., P. a B. B., n. p., se sídlem ulice K. S., v Č. B., kteří měli uzavřeny exkluzivní smlouvy opravňující jejich smluvní partnery k výhradnímu dovozu a prodeji piva těchto značek do Spolkové republiky Německo, a tímto jednáním parazitovala na dobré pověsti obou výrobců, neboť pivo vyvážela za nižší ceny a bez souhlasu výrobců pronikla na trh ve Spolkové republice Německo a toto činila v úmyslu opatřit sobě a firmě G. F. finanční výhody, čímž porušila ustanovení o nekalé soutěži podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku. Za to byla odsouzena podle §127 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 45.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněné stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání patnácti týdnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený B. B., n. p., se sídlem v Č. B., K. S., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná R. S. dovolání. Neuvádí sice zákonné označení dovolacího důvodu, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť deklaruje námitku, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku co do hmotně právních podmínek a posouzení, zda skutek, kterým byla uznána vinnou z trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., je trestný činem. Není proto pochyb, že obviněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná nesouhlasí s rozhodnutím soudu o vině a trestu, když má za to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce subjektivní tak i objektivní. Obviněná uvádí, že smyslem podnikání je chovat se na trhu tak, aby bylo dosaženo prospěchu (§2 a §41 zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, dále jen ObchZ). Omezení podnikání, stejně jako regulace chování na trhu, je podmíněno stanovením výjimky omezující podnikání, neboť v opačném případě by se jednalo o nepřípustné omezování konkurenčního boje subjektů při podnikání a jejich účasti v hospodářské soutěži. Konkurenční boj je limitován pak „fér pravidly,“ tak jak to má na mysli §41 ObchZ. Obviněná se domnívá, že pokud jako podnikatel na trhu v rámci své podnikatelské činnosti nakupovala zboží, pak její jednání nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť neporušila žádný smluvně převzatý závazek z uzavřené smlouvy. Tvrdí, že nepřevzala při vývozu dané komodity zboží (piva) na sebe žádný závazek, který by pro ní vyplýval ze smlouvy s výrobcem a proto se nemohla dopustit nekalého soutěžního jednání. Výrobci zboží mohou jako prodávající zakázat kupujícímu zpětný vývoz (reexport) koupeného zboží pouze na základě smlouvy a nebo zde musí být omezení ze zákona (§739 a násl. ObchZ). Protože obviněná s výrobcem zboží smlouvu neuzavřela, její jednání na trhu při hospodářské soutěži nenaplnilo znaky nekalé soutěže. Obecně platí princip, že fyzické a právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, mají právo se rozvíjet a uskutečňovat soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu, když při této činnosti jsou povinny dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže. Při svobodném projevu soutěžitelů na trhu platí autonomie vůle subjektů účastnící se hospodářské soutěže a není možné, aby jedna osoba, a to fyzická nebo právnická, svým projevem vůle zavazovala třetí osoby. K opačnému závěru dospěl soud druhého stupně při rozhodování o věci samé, když odůvodnil své rozhodnutí o vině obviněné, což je podle ní v rozporu se zásadami, na kterých spočívá hospodářská soutěž, svoboda prodeje, podnikání a soutěžní činnosti jednotlivých subjektů při soutěžním jednání.
Obviněná z důvodů podrobně rozvedených v dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která k dovolání obviněné uvedla, že výrobci kontrolují a sjednocují podmínky exportu svého zboží smluvně s autorizovanými prodejci a zejména obchodníkům zaměřeným na jednotlivé komodity je tato skutečnost známa. Obviněná realizovala nákup exportovaného zboží prostřednictvím dodavatelů pro vnitřní trh. Ačkoliv nebyla předmětem dokazování částka, o kterou obviněná vědomě zvýšila své náklady nákupem zboží od obchodníků distribuujících pivo maloodběratelům na vnitřním trhu, oproti nákupu přímo od výrobce, je zřejmé, že vzhledem k objemu zboží se nejednalo o zvýšení zanedbatelné. Dále státní zástupkyně uvedla, že je nesporné, že si obviněná této skutečnosti byla vědoma. Je totiž obecně známo, že o náklady prodejců a zamýšlený zisk se cena zboží každým distribučním mezičlánkem zvyšuje. Za cenu těchto ztrát obviněná dosáhla toho, že jako významný odběratel zboží zůstala pro výrobce anonymní a nebyla přímo ze smlouvy s výrobcem zavázána k prodeji jeho zboží pouze na vnitřním trhu. Na tuto skutečnost však byla svědkem J. P. upozorněna. Státní zástupkyně je přesvědčena, že zjištěné jednání obviněné je v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu ustanovení o nekalé soutěži podle §44 odst. 1 ObchZ, protože je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, a konkrétní negativní dopad pro pozici výrobců a jejich výhradních smluvních partnerů na zahraničním trhu je podrobně rozveden a hodnocen v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně další okolnosti, kterou jsou neoprávněné výhody, jichž obviněná zjištěnou formou nekalého soutěžního jednání jako obchodník se sídlem v České republice, získala. Z těchto důvodů považuje státní zástupkyně dovolání R. S. za zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné R. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou – obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 2, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, poruším závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným předpisem. Pravidly hospodářského styku se rozumí normy obsažené v obecně závazných předpisech, které vymezují hranice hospodářského styku soutěže. Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může hospodářská soutěž rozvíjet. Porušením pravidel hospodářského styku s přihlédnutím k §42 ObchZ je mimo jiné i nekalé soutěžní jednání. Porušením pravidel hospodářského styku formou nekalé soutěže je i parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele [§44 odst. 1 písm. d) ObchZ]. Parazitováním se rozumí využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl (§48 odst. 1 ObchZ).
Ze skutkových zjištění obsažených ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, které není Nejvyšší soud v řízením o dovolání oprávněn přezkoumávat, vyplývá, že výrobci piva měli oprávnění rozhodovat o formě a způsobu distribuce piva na domácí i zahraniční trh (jednalo se o oprávnění vyplývající z nepsaných pravidel hospodářské soutěže). Ti tak činili tím, že svým tuzemským odběratelům smluvně stanovili povinnost dodávat pivo pouze na území České republiky, zatímco pro trh ve Spolkové republice Německo měli uzavřeny tzv. exkluzivní smlouvy a právo prodeje piva na tomto trhu měli výhradně jejich smluvní partneři. Rozpor s dobrými mravy (§44 odst. 1 ObchZ) spočívá v tom, že obviněná využila zavedenosti odbytových cest, které sama nevytvořila, ale které byly již vytvořeny činností výrobce piva nebo jeho zahraničního distributora. Tyto subjekty musely vynaložit náklady na reklamu, propagaci svých výrobků apod., které se musely nutně promítnout do ceny, za kterou pivo prodávaly na německém trhu. Tyto náklady naopak obviněná a její smluvní partner v SRN nemuseli vynaložit. I proto mohla obviněná prodávat pivo za nižší cenu. Firma G. F. mohla i z těchto důvodů pivo nakupovat levněji od obviněné, než od výhradního zahraničního distributora P. P. a B. B. Toto jednání obviněné bylo způsobilé přivodit újmu tzv. exklusivním distributorům a to tím, že mohlo způsobit škodu v podobě sníženého prodeje piva, resp. v obsazení části trhu, který by jinak obsadili sami nebo dokonce ohrozit jejich postavení na trhu a pokud by jednání probíhalo ve větším rozsahu, mohlo ohrozit samotnou jejich existenci. Výrobci piva mohli utrpět na své dobré pověsti tím, že nebyli schopni dostát svým závazkům vůči svým partnerům a chránit jejich oprávněné zájmy.
Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (v daném případě porušování závazných pravidel hospodářského styku) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, které vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění, jak to bylo v případě obviněné R. S., vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněného. Může to být i určitá okolnost, za které došlo ke spáchání trestné činnosti, nebo určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem jeho vůle. V případě obviněné bylo zjištěno, že pivo zn. P. v České republice nakupovala od firmy E. – J. P., se sídlem ve S., jejíž pracovníci při uzavírání smluv o odběru upozorňovali smluvní partnery na to, že odebrané pivo mohou prodávat pouze maloodběratelům na území České republiky. I když se u odběru piva zn. B. nepodařilo zjistit od jakého podnikatelského subjektu v České republice obviněná nakoupila pivo této značky, který by prokázal stejnou okolnost, ze které by bylo možné dovodit úmysl obviněné, jako u piva zn. P., přesto i v tomto případě lze učinit ze skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, závěr o srozumění obviněné s následkem.
Obviněná totiž, jakmile zjistila, že jsou na Celní stanici V. problémy s potvrzováním dokladu EUR 1, po té co pracovnice celnice A. K. sdělila jejímu manželovi, že pro doklad EUR 1 je nutné mít potvrzení výrobce, přestala pivo obou značek vyvážet přes tuto celní stanici, kde svědkyně A. K. byla vedoucí. Tuto informaci svědkyně poskytla v červnu 1995 a pivo obviněná vyvážela až do konce roku 1995, kdy používala doklad EUR 2, u kterého jedinou omezující podmínkou bylo, že vývozní hodnota zboží nesmí přesáhnout 10.000 DEM. Je nepochybné, že obviněná si byla vědoma toho, že potvrzení od výrobce piva obou značek nemůže obdržet, protože nebyla výhradním distributorem, a proto začala používat jiný celní doklad, u kterého potvrzení od výrobce nebylo nutné. Z výše uvedené okolnosti a z tohoto jednání odvolací soud dovodil správný závěr o úmyslu obviněné ve vztahu k vývozu piv obou značek, když dospěl k závěru, že obžalovaná z okolností, za kterých pivo nakupovala, i z okolností, za kterých ho vyvážela, přinejmenším věděla o možnosti, že porušuje obecně závazný právní předpis, ovšem tyto skutečnosti si neověřila a pokračovala ve vývozech, proto byla s tímto následkem při nejmenším srozuměna.
Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněné zjevně neopodstatněnými, neboť se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněné, která bez souhlasu výrobců a za nižší ceny vyvážela pivo do Spolkové republiky Německo a tím prostřednictvím firmy G. F. neoprávněně pronikla na část tamního trhu s pivem, kterou by jinak obsadili výhradní distributoři obou výrobců, je možno hodnotit jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům (tzv. exkluzivním distributorům).
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněná uplatnila, nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 6 To 699/2003, odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu dovolání a po porovnání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je patrno, že s uplatněnými námitkami se již náležitě vypořádal ve svém rozhodnutí soud druhého stupně.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání, které podala obviněná R. S., odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným a toto rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal