ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1082.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1082/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2004 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 2 To 35/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 17/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 52 T 17/2003, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem trestného činu loupeže podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání krajský státní zástupce v B. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR jako poškozený. Z podnětu těchto odvolání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 5. 2004 napadený rozsudek zrušil a sám uznal obviněného vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák.
Toho se obviněný podle zjištění vrchního soudu dopustil tím, že dne 21. 8. 2003 kolem 12:00 hodin v B. na J. ulici v úmyslu zmocnit se tržby nastoupil do vozidla taxislužby řízeného F. P. nechal se jím odvézt na odlehlé místo v blízkosti M. o. v katastrálním území obce P., okres B., kde ho po zastavení, srozuměn s tím, že ho tak může usmrtit, napadl neztotožněným nožem s délkou čepele cca 8 - 10 centimetrů, jímž ho nejdříve jednou bodl do oblasti hrudníku na pravé polovině těla ve výšce 3. mezižebří se slovy „tady máš“, a poté, když se F. P. jeho dalšímu útoku aktivně bránil rukama, jej ještě nejméně pětkrát zasáhl nožem do horní části těla, čímž mu způsobil bodně řezné rány, a to ránu pronikající boční stěnou hrudní vpravo s krvácením do pohrudniční dutiny, která ohrožovala jeho život, dále ránu zadní stěny hrudní zasahující sval v oblasti lopatky, řezné rány na pravém rameni, nad pravým loktem, a v dolní části spojivky pravého oka. Pro aktivní obranu poškozeného F. P. obviněný následně z vozidla utekl, aniž by svůj záměr odcizit tržbu realizoval, a vzhledem k včasné a odborné lékařské pomoci k smrti ani těžké újmě na zdraví poškozeného nedošlo.
Obviněný byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Současně byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody F. P. částku 13.050,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně B., částku 53.483,- Kč.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i trestu .
V dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v dovolání vyslovuje nesouhlas především se závěrem vrchního soudu o jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k možnosti usmrtit poškozeného F. P. V této souvislosti obviněný vyzdvihuje, že podle jeho názoru vedl útok nožem na poškozeného jen s velmi nízkou intenzitou. I když tento útok byl veden do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, byla poškozenému způsobena jen povrchová zranění s výjimkou jediného, které podle přesvědčení obviněného jeho život neohrožovalo, když po útoku byl schopen ujet s vozem několik kilometrů, než mu byla poskytnuta lékařská pomoc. Podle obviněného závěr, že ke smrtelnému následku u poškozeného nedošlo jen díky včas poskytnuté lékařské pomoci, nemá oporu v provedeném dokazování. Z těchto důvodů považuje obviněný výrok o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. za nesprávný, v důsledku čehož má za vadný i navazující výrok o trestu. Závěrem dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a sám rozhodl tak, že odvolání krajského státního zástupce v B. se zamítá.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila písemně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. S názorem dovolatele vyslovila nesouhlas, neboť podle jejího názoru zjištěný skutek vystihuje jednání způsobilé usmrtit člověka. Podle jejího názoru byl použitý nůž adekvátní ke způsobení smrtelného následku a první bodná rána, zasazená poškozenému nečekaně, jej bezprostředně ohrozila na životě. Nejvyšší státní zástupkyně zdůrazňuje, že dalším útokům se již poškozený bránil tím, že rány vykrýval a obviněného od sebe odstrkoval, přesto ještě inkasoval další rány do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Nejvyšší státní zástupkyně má zato, že použité násilí nebylo pouze prostředkem nátlaku na vůli poškozeného, neboť obviněný po celou dobu útoku o peníze nepožádal. Stran subjektivní stránky jednání obviněného lze proto podle ní plně odkázat na závěry vrchního soudu. Právní posouzení skutku v napadeném rozhodnutí považuje za správné a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu, neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Námitky obviněného oponující posouzení subjektivní stránky jeho jednání Nejvyšší soud shledal z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako relevantní.
Znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. naplní ten, kdo se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, avšak k dokonání činu nedošlo.
V odůvodnění rozsudku vrchní soud uzavřel, že činu se obviněný dopustil zaviněním ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., tedy že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
Zájmem chráněným trestním zákonem je v případě trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. zájem na ochraně lidského života.
Nepřímý úmysl (dolus eventualis) ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. se vyznačuje jednak tzv. intelektuální složkou, která musí zahrnovat představu rozhodných skutečností (v tomto případě možnost, že napadení poškozeného nožem povede k jeho smrti) alespoň jako možných.
Volní složka je pak v tomto případě reprezentována srozuměním s možností způsobení následku relevantního z pohledu trestního práva. Na takové srozumění lze zpravidla usuzovat z toho, že pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný.
Za situace, kdy obviněný takový úmysl popírá, je nutno závěr o formě jeho zavinění založit i na hodnocení dalších zjištění, které jeho zavinění charakterizují, jako jsou charakter použité zbraně, intenzita útoku a jeho cílení, pohnutka činu, chování pachatele v průběhu činu a po něm atd. (viz např. č. 32/1960, č. II/1965, č. 41/1976 Sb. rozh. trest). Vrchní soud v Olomouci postupoval v souladu s těmito zásadami a závěry, ke kterým dospěl, shledává Nejvyšší soud logické a přesvědčivé.
Nejvyšší soud proto jen shrnuje argumenty, které závěr vrchního soudu potvrzují a jsou v naprosté většině rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
V prvé řadě nutno vyzdvihnout, že ačkoli ústřední pohnutkou jednání obviněného bylo zmocnit se tržby poškozeného, obviněný se ani náznakem nepokusil domoci se jí pouhou pohrůžkou bezprostředního násilí. Naopak bez jakéhokoli varování přistoupil ihned k útoku nožem. Při hodnocení jeho pohnutky a záměru je také třeba mít na zřeteli, že podle zjištění soudů byl v době činu zcela příčetný, byl orientován v prostoru a čase, nebyl ovlivněn alkoholem ani jinými psychoaktivními látkami. Z toho logicky plyne, že pokud se chtěl zmocnit tržby, musel předpokládat, že poškozený mu po zasazení bodné rány již nebude klást odpor, což mu umožní zmocnit se peněženky s tržbou.
První bodnou ránu nožem o délce čepele 8 - 10 centimetrů vedl střední intenzitou do pravé poloviny hrudníku poškozeného tak, že pronikla svalovinou velkého svalu prsního, jen těsně vzdálena od dutiny hrudní.
Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, další z bodných ran označených v posudku číslem 6, tedy jedna z ran zasazených poškozenému v průběhu dalšího zápasu, kdy se již snažil útoku čelit aktivní obranou, zasáhla hruď poškozeného tak, že scházel jeden centimetr k zasažení plíce. Toto zranění vedlo k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného a v případě rány nepatrně hlubší by nejspíše mělo smrtelný následek. Bylo by zcela nelogické dovozovat, že obviněný v době zápasu s poškozeným zasadil tuto bodnou ránu tak, aby plíci nezasáhl. Naopak závěr vrchního soudu, že ke smrtelnému následku nedošlo díky aktivní obraně poškozeného a včasné lékařské pomoci, tedy vlivem okolností na vůli obviněného zcela nezávislých, se jeví jako správný. O závažnosti zranění poškozeného jednoznačně vypovídá znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Námitka obviněného, že zranění nemohla být tak závažná, když poškozený byl ještě dočasně schopen po útoku řídit vůz, se ve světle jeho závěrů jeví zcela lichá.
Lze proto shrnout, že přinejmenším dvě shora zmíněné bodné rány zasáhly hrudník poškozeného a jen vlivem okolností na vůli obviněného nezávislých nedošlo k vniknutí většího množství krve (hemothorax) či vzduhu (pneumothorax) do dutiny hrudní, což by s velkou pravděpodobností vedlo u poškozeného ke smrtelnému následku. Závěr vrchního soudu, že jednání obviněného k takovému následku bezprostředně směřovalo a pro případ, že by takový následek nastal, byl s ním obviněný přinejmenším srozuměn, plně odpovídá skutkovým zjištěním, z nichž tento soud vycházel. Nic na tom nemění ani okolnost, že tyto bodné rány zasáhly tělo poškozeného střední intenzitou, neboť ta byla snižována v případě první rány stísněnými poměry ve voze, které vylučovaly větší nápřah obviněného, a v případě ran následujících aktivní obranou poškozeného.
Právní posouzení zjištěného skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. proto shledává Nejvyšší soud v souladu se zákonem. Úvahy o tom, zda nebyla namístě přísnější právní kvalifikace podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. (vrchní soud dospěl se zřetelem k §88 odst. 1 tr. zák. k negativnímu závěru) byla v posuzovaném případě bezpředmětná, neboť dovolání podal toliko obviněný (§265p odst. 1 tr. ř.).
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 13. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr