ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1099.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1099/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2004 o dovolání obviněného S. V., , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 13 To 46/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 215/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 2 T 215/2003, byl obviněný S. V. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se těchto trestných činů dopustil tím, že dne 17. 2. 2003 kolem 11:00 hodin v prostoru volně přístupného dvora domu čp. 1 na M. n. v B. bezdůvodně fyzicky napadl Ing. J. P., který jej upozornil na to, že bez příslušného povolení parkoval na soukromém pozemku, a to tak, že jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu tak tržnou ránu nad obočím levého oka o délce 20 mm, otok nosu a zlomeninu nosní stříšky; tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a léčení nepřesahující dobu 6 týdnů, během které byl poškozený omezen v běžném způsobu života pro bolestivost a ztížené smrkání.
Obviněnému byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 13 To 46/2004, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. Č. dovolání v rozsahu výroku o vině, trestu i výroku o náhradě škody.
To opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle obviněného nemá právní posouzení skutku dostatečnou oporu v provedených důkazech, neboť výpovědi poškozeného Ing. J. P. a svědkyně B. D. trpěly podle jeho přesvědčení řadou rozporů. S těmito rozpory se podle mínění obviněného soudy dostatečně nevypořádaly a při formování skutkových závěrů se je snažily překlenout vlastní konfabulací. Obviněný opakuje svou obhajobu, že se v inkriminované době na místě činu vůbec nenacházel, přičemž podle jeho názoru tato obhajoba nebyla spolehlivě vyvrácena.
Obviněný zpochybňuje právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví tím, že poškozený Ing. J. P. ve dnech následujících po napadení docházel nadále do zaměstnání a nebyl utrpěnými zraněními nijak omezen ve výkonu své pracovní činnosti. Nemohlo se tedy podle názoru obviněného jednat o zranění takové intenzity, které by zakládalo důvod pro právní posouzení zjištěného skutku podle §221 odst. 1 tr. zák.
Obviněný napadá i právní posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Má v této souvislosti zato, že šlo jen o vzájemný střet dvou osob, nikdo jiný mu nebyl přítomen, takže nedošlo k podstatnějšímu narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002, kde Nejvyšší soud při posouzení podle názoru obviněného obdobného případu dospěl k závěru, že se nejednalo o trestný čin a po zrušení napadeného rozhodnutí sám obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil. V posuzovaném případě by tedy podle obviněného měl Nejvyšší soud postupovat shodně.
Obviněný proto navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně věc postoupil příslušnému okresnímu úřadu s tím, že by skutek mohl být posouzen jako přestupek.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila písemně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Podle jejího názoru námitky obviněného, jimiž soudům vytýká chybné provedení a hodnocení důkazů, nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem. Jeho námitky však deklarovaný dovolací důvod naplňují, pokud se obviněný dovolává usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002, neboť tím fakticky namítá absenci adekvátního stupně společenské nebezpečnosti zjištěného skutku. Nejvyšší státní zástupkyně má však zato, že posuzovaný případ se od tohoto případu významně liší, například tím, že vedle trestného činu výtržnictví se obviněný dopustil navíc i trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Podle jejího názoru okresní soud v odůvodnění rozsudku podrobně a logicky rozvedl úvahy, které svědčí pro zmíněné právní posouzení skutku.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování. Obviněný však uplatnil řadu námitek právě tohoto druhu, neboť zpochybňoval především věrohodnost výpovědí poškozeného Ing. J. P. a svědkyně B. D., provedené důkazy hodnotil jako rozporné, dokazování považoval za neúplné a skutkové závěry, k nimž soudy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospěly, označil za nelogické a nepřesvědčivé. Při správném hodnocení důkazů měly podle obviněného soudy uzavřít, že jeho obhajoba, podle níž nebyl osobou, která poškozeného napadla, nebyla provedenými důkazy vyvrácena. K těmto ryze skutkovým námitkám proto Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud ty námitky, jimiž obviněný konkrétně oponoval závěrům o naplnění znaků obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
V případě trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, namítal, že zranění, který poškozený Ing. J. P. utrpěl, nebylo natolik závažné, aby naplňoval znaky ublížení na zdraví.
Výklad pojmu ublížení na zdraví není obsažen přímo v trestním zákoně a je definován judikaturou. Podle ní (viz např. č. II/1965, č. 21/1984 Sb. rozh. trest.) se ne každá porucha zdraví považuje za ublížení na zdraví. Pokládá se za něj takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Pracovní neschopnost, na kterou se v dovolání soustředil obviněný, je sice důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, ale rozhodně ne kritériem jediným. Způsobené ublížení na zdraví bude sice zpravidla negativně ovlivňovat pracovní schopnost poškozeného, avšak to, zda a do jaké míry jej skutečně vyřadí z pracovní procesu, záleží ještě na dalších okolnostech (např. na charakteru povolání poškozeného, na jeho subjektivním postoji k újmě atd.).
Musí jít přitom o omezení trvající nikoli zcela krátkou nebo jen přechodnou dobu. Soudní praxe se ustálila na tom, že omezení v obvyklém způsobu života by mělo trvat alespoň okolo 7 dnů (k tomu viz č. 16/1986 Sb. rozh. trest.).
V posuzovaném případě utrpěl poškozený Ing. J. P. tržnou ránu nad obočím levého oka o délce 20 mm, otok nosu a zlomeninu nosní stříšky. Ve výroku rozsudku se uvádí, že zranění si vyžádala léčení po dobu nepřesahující 6 týdnů, po kterou jej omezovala v obvyklém způsobu života pro bolestivost a ztížené smrkání. V odůvodnění rozsudku okresní soud tento závěr rozvádí tak, že zranění nosu, které poškozený utrpěl, ztěžovalo poškozenému dýchání a smrkání podobu nejméně jednoho týdne s tím, že jeho hojení trvá podle znalkyně z oboru zdravotnictví v běžných případech až 6 týdnů. K námitkám obviněného uplatněným v odvolání pak krajský soud jednak konstatoval, že stehy z obočí byly poškozenému vyjmuty po jednom týdnu, a dále vyzdvihl, že na právní posouzení skutku nemůže mít vliv skutečnost, že poškozený nenastoupil pracovní neschopnost, ačkoli mu byla lékařem vystavena, když považoval jako správce objektu za nezbytné vykonávat dozor nad zde pracujícími dělníky. Poukázal přitom na to, že není důvodu nevěřit výpovědi poškozeného, podle které bolestivost a obtíže při dýchání a smrkání přetrvávaly po dobu 14 dnů. I když doba, po kterou zmíněné obtíže podstatně omezující poškozeného v obvyklém způsobu života, nebyla soudy zjištěna zcela přesně, pro právní posouzení skutku ve světle výše citované judikatury je rozhodné, že podle zjištění soudů trvala nejméně týden.
Závěr soudů o tom, že zjištěný skutek vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., proto shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Námitky dovolatele proti posouzení zjištěného skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byly založeny na tom, že podle obviněného šlo o vzájemný konflikt, který se odehrál beze svědků a neměl tak negativní dopad na veřejný pořádek.
Podle závěru soudů obviněný spáchal trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. tím, že na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. Obviněný právem poukázal na to, že ne každé fyzické napadení na místě veřejnosti přístupném musí bez dalšího naplňovat znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu (shodně viz č. 40/1977 Sb. rozh. trest.). Mimo jiné je přitom třeba vážit intenzitu a rysy útoku, okolnosti, za nichž byl spáchán, pohnutku činu a jeho následky, jakož i osobu pachatele (shodně viz č. 4/1976 Sb. rozh. trest.). Právě ve světle těchto kritérií se posuzovaný případ jeví příkře odlišný od případu, který byl podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002, na které obviněný ve svém dovolání poukazoval.
Intenzita útoku obviněného S. V. byla zjevně vysoká, neboť nešlo jen o útok verbální, nýbrž i fyzický, který zahrnoval opakované údery pěstí do obličeje. Útok byl spáchán v 11 hodin dopoledne na dvoře domu, který je volně přístupný návštěvníkům a ústí do jedné z hlavních ulic města vedoucí na centrální náměstí. V objektu sídlí několik firem a jen náhodou nebyl konfliktu nikdo přítomen. Za velice podstatnou nutno při hodnocení charakteru výtržnosti hodnotit pohnutku činu. Obviněný arogantně a fyzickým útokem reagoval na upozornění poškozeného, který jej v souladu se svou kompetencí správce objektu upozornil, že na dvoře nesmí bez povolení parkovat. Následky na zdraví poškozeného byly zmíněny výše. Při hodnocení osoby obviněného pak nelze přehlížet, že byl v roce 1996 postižen právě pro přestupek proti veřejnému pořádku podle §47 zák. č. 200/1990 Sb., takže v posuzovaném případě nešlo u něj o první delikt tohoto typu. Závěr soudů o tom, že zjištěný skutek má všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., tudíž shledává Nejvyšší soud rovněž v souladu se zákonem.
V usnesení sp. zn. 7 Tdo 224/2002 zmíněném v dovolání obviněného Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití. O hrubé narušení občanského soužití jde především v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého – ze společenského hlediska nepřijatelného – zájmu na úkor zájmu ostatních občanů. Tato kritéria byla v případě skutku obviněného S. V. naplněna značnou měrou, na rozdíl od věci sp. zn. 7 Tdo 224/2002, kde šlo o vzájemný konflikt dvou osob, přičemž ani nebylo zjištěno, že by ho začal obviněný.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného S. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 13. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr