ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1143.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1143/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. října 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného J. H., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 8 To 229/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 67/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 8 T 67/2003, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen podle §166 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to 1 kusu pistole vz. ČZ 83 ráže 7,65 mm výr. č. 031618.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 8 To 229/2004, bylo odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku zamítnuto podle §256 tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve usnesením ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 8 T 67/2003, trestní stíhání pro předmětný skutek zastavil. Toto rozhodnutí bylo na základě stížnosti podané Obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 zrušeno, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 8 To 233/2003, s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Obvodním soudem pro Prahu 1 byl poté v předmětné trestní věci vyhlášen zprošťující rozsudek /§226 písm. b) tr. ř./, a to dne 4. 9. 2003, sp. zn. 8 T 67/2003, který byl na základě odvolání Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 8 To 472/2003, zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následně ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze tak, jak je uvedeno výše.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 8 To 229/2004, podal obviněný řádně a včas dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že podle jeho přesvědčení je podstatou skutečnost, zda ten, kdo se obává, že proti němu bude vedeno trestní stíhání pro závažný trestný čin a v důsledku toho vykonává určitou činnost, která může být způsobilá pomoci jinému uniknout trestnímu stíhání, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále uvedl, že nikdy nebylo jeho úmyslem pomáhat pachatelům trestného činu, aby unikli trestnímu stíhání, a že ani neměl důvod si zapůjčení své zbraně K. spojovat s nabídkou fyzické likvidace poškozeného Z. Jestliže odvolací soud argumentuje tím, že mu K. o vraždě Z. řekl ještě před její realizací a že z okolností, za kterých předmětnou zbraň K. půjčil, mu muselo být známo, k jakému účelu byla užita, pak kdyby toto skutečně prokázáno bylo, šlo by o zcela jiné jednání, a to o trestný čin nepřekažení trestného činu vraždy. Obviněný se dále domnívá, že jestliže zejména odvolací soud vyvozuje, že k poškozování předmětné zbraně neměl žádný důvod a že jeho jednání směřovalo k tomu, aby znemožnil řádné vyšetřování trestného činu vraždy, pak se opírá o dedukce, které nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Podle obviněného je v celé záležitosti stěžejní to, že dříve, než bylo zjištěno, že jeho zbraň je zbraní vražednou, usvědčoval nejen R. K., ale také manželku poškozeného Z., že se orgány přípravného řízení až od něho dozvěděly, že je legálním držitelem střelné zbraně a že tuto zbraň R. K. zapůjčil a že jim předmětnou zbraň sám přivezl. Proto nejsou liché jeho úvahy o dobrovolném upuštění od případného pokusu trestného činu nadržování. Přitom je nerozhodné, zda věděl či nevěděl, zda zbraň skutečně z důkazního hlediska zcela znehodnotil, neboť je důležité, že zbraň byla schopná individuální identifikace a že ji dobrovolně vydal. Obviněný dále uvedl, že jeho jednání neslo znaky maximálně nedbalosti, neboť z jeho jednání jednoznačně vyplývalo, že chtěl od sebe odvrátit nebezpečí a nikoli mařit vyšetřování závažného trestného činu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle obviněného spočívá ve skutečnosti, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod k dovolání.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby podle §265l odst. 4 tr. ř. zrušil výrok o trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. H. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila (§265h odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že je podle něj podstatné, zda skutečnost, že „ten, kdo se obává, … že proti němu bude vedeno trestní stíhání pro závažný trestný čin a v důsledku toho vykonává určitou činnost, která objektivně může být způsobilá pomoci jinému uniknout trestnímu stíhání, skutečně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák.“, a že jeho jednání neslo znaky maximálně nedbalosti, když z něj jednoznačně vyplývalo, že chtěl odvrátit od sebe nebezpečí a nikoli mařit vyšetřování závažného trestného činu. Těmito námitkami obviněný v podstatě zpochybňuje správnost právního závěru soudů nižších stupňů, že se předmětného skutku dopustil v úmyslu umožnit JUDr. R. K., organizátorovi trestného činu vraždy L. Z., aby unikl trestnímu stíhání, resp. že posuzované jednání bylo jednáním úmyslným ve smyslu §4 tr. zák.
Dovolací soud ke shora uvedeným námitkám zpochybňujícím naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu uvádí, že i pokud obviněný posuzovaný skutek (poškození pistole v úmyslu znemožnit její identifikaci se zbraní, kterou byl zastřelen L. Z.) spáchal z obavy, že proti němu bude vedeno trestní stíhání pro trestný čin vraždy, a nikoli proto, aby pomohl svědku K. jako organizátorovi trestného činu vraždy L. Z. uniknout trestnímu stíhání, jak tvrdí ve svém dovolání, nelze dospět k závěru, že posuzované jednání obviněného bylo zahrnuto toliko nedbalostí ve smyslu §5 tr. zák. Obviněný si totiž musel být vědom, že pokud svým jednáním znemožní případnou identifikaci své zbraně se zbraní, kterou byl zastřelen L. Z., současně tím odstraní (znehodnotí) jeden z důkazů usvědčujících jeho kamaráda, svědka K., ze spáchání uvedeného základního trestného činu, tedy že tomuto pachateli příp. umožní uniknout trestnímu stíhání, a pro případ, že k tomuto následku jeho jednání dojde, byl s tím srozuměn. Není přitom nutné, aby způsobení takovéhoto následku bylo přímým cílem pachatele, tj. nemusí takový následek chtít, protože v takovém případě by se jednalo o úmysl přímý. I v případě, že obviněný sledoval svým záměrem jiný cíl (zabránění jeho trestního stíhání), musel být srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle současně způsobí i jiný, vedlejší následek, který je sice nechtěný, ale s jehož vznikem je srozuměn. Pro takovéto srozumění svědčí skutečnost, že obviněný v době žalovaného jednání nepočítal s žádnou skutečností, která by mohla zabránit tomuto vedlejšímu následku.
Dokonal-li obviněný trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. již jednáním, kterým byl uznán vinným, nelze pak jím namítané následné skutečnosti, tj. že dne 22. 11. 2000 vypovídal podle skutečnosti a zbraň vydal orgánům Policie ČR, zhodnotit jinak, než přihlédnout k nim např. při posuzování stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání a při rozhodování o trestu. Jak přitom vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, uložil obviněnému mírný výchovný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu.
Obviněný tedy i v případě, že motivem jeho jednání bylo dosáhnout toho, aby nebyl spojován s vraždou, jak vypověděl v hlavním líčení, které se konalo dne 4. 9. 2003 (č. l. 358 tr. spisu), po subjektivní stránce trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. naplnil, a to ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., tedy ve formě nepřímého úmyslu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný dále v dovolání uvedl, že „se domnívá, že liché nejsou ani jeho úvahy o dobrovolném upuštění od případného pokusu trestného činu nadržování“. V souvislosti s touto námitkou obviněný zdůraznil, že to byl on, kdo předmětnou zbraň dobrovolně vydal orgánům policie a kdo svou výpovědí usvědčoval nejen R. K., ale také manželku poškozeného Z., s tím, že za této situace je nerozhodné, zda věděl či nevěděl, zda zbraň skutečně z důkazního hlediska zcela znehodnotil, neboť je důležité, že zbraň byla schopná individuální identifikace a že ji dobrovolně vydal.
Obviněný se tedy domnívá, že jeho jednání dospělo toliko do stadia pokusu trestného činu nadržování podle §8 odst. 1, §166 odst. 1 tr. zák. a že trestnost tohoto pokusu zanikla podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., tedy v důsledku dobrovolného upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Dovolací soud dospěl k závěru, že i tato právní námitka obviněného zpochybňující správnost právní kvalifikace jeho jednání jako dokonaného trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. je zjevně neopodstatněná.
Uvedenou námitkou se k obhajobě obviněného zabýval jak soud prvního stupně, tak soud stupně druhého, který na straně 4 napadeného usnesení konstatoval, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu nadržování není rozhodující, zda přes způsobené poškození předmětné zbraně obžalovaným došlo k její identifikaci či nikoli, ale to, že předmětná zbraň poškozena byla, a to dokonce značně, resp. „v takové míře, že bylo velice znesnadněno provedení identifikace předmětné zbraně, což se nakonec ale přece jen podařilo“. Dovolací soud považuje závěr o dokonání trestného činu za správný, ale z jiného důvodu. Trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. je totiž dokonán již tím, že pachatel úmyslně jedná tak, aby pachateli trestného činu pomohl uniknout mj. trestnímu stíhání. Nevyžaduje se proto, aby pachatel, jemuž je pomáháno, trestnímu stíhání skutečně unikl, resp. aby jednání spočívající v nadržování k tomuto cíli skutečně vedlo. Podstatné je, že nadržující osoba jedná v úmyslu, aby pachateli trestného činu pomohla uniknout trestnímu stíhání, a to ať již zcela, nebo alespoň zčásti tím, že ukrýváním nebo znehodnocováním (odstraňováním) důkazů ztíží objasnění významných skutečností a tím vytvoří pro pachatele výhodnější postavení v trestním řízení, aniž by takovýto následek skutečně nastal. Uvedený trestný čin byl proto jednáním obviněného dokonán bez ohledu na to, zda se mu podařilo nebo nepodařilo pistoli poškodit natolik, aby její individuální identifikace byla znemožněna. Námitka obviněného ohledně dobrovolného upuštění od pokusu je tak zjevně neopodstatněná.
V souvislosti se shora uvedenými právními námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, Nejvyšší soud poznamenává, že tyto námitky si vzájemně odporují. Obviněný totiž na jedné straně tvrdí, že jeho jednání dospělo toliko do stadia pokusu trestného činu nadržování, jehož trestnost zanikla podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., a na straně druhé namítá, že jeho jednání nebylo jednáním úmyslným. Jedním ze znaků pokusu trestného činu je ovšem úmysl spáchat trestný čin, který musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, k jehož dokonání pokus směřoval.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku taktéž namítá, že „jestliže odvolací soud argumentuje tím, … že o vraždě Z. mu K. řekl ještě před její realizací a navíc z okolností, za kterých předmětnou zbraň K. půjčil, mu muselo být známo, k jakému účelu byla užita, pak kdyby toto skutečně prokázáno bylo, … šlo by o zcela jiné souvislé jednání, a to o trestný čin nepřekažení trestného činu vraždy“. Tato námitka obviněného ovšem vychází ze zcela jiného skutkového stavu, než který je uveden ve skutkové větě výroku o vině a dále rozveden v odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů. Jinými slovy, obviněný byl v rámci trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 67/2003 trestně stíhán nikoli proto, že ačkoli se od JUDr. R. K. hodnověrným způsobem dozvěděl, že připravuje trestný čin vraždy, spáchání tohoto trestného činu nepřekazil, ale z toho důvodu, že „ačkoli se hodnověrným způsobem od odsouzeného K. dozvěděl, že byl zapojen na usmrcení poškozeného L. Z., … poškozoval“ svou legálně drženou pistoli, kterou před tím R. K. zapůjčil, v úmyslu ji „poškodit tak, aby nemohla být identifikována“. Z tohoto důvodu se dovolací soud uvedenou námitkou obviněného nezabýval.
Protože obviněným uplatněné hmotně právní námitky byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Jak již bylo shora uvedeno, dle obviněného je tento dovolací důvod dán proto, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě za druhou spojkou „nebo“.
Obviněný ve svém dovolání sice dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil /což je nezbytná podmínka pro naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odvoláním na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení/, ovšem jím uplatněné právní námitky způsobilé tento dovolací důvod naplnit byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. taktéž odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš