ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1154.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1154/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. listopadu 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných Ing. J. S. a L. Š., které podali proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 61 To 110/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 141/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. S. a L. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 3 T 141/2002, byli obvinění Ing. J. S. a L. Š. uznáni vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. spáchaným dílem formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 1 výroku o vině) a dílem samostatně (bod 2 výroku o vině). Za to jim byly podle §147 odst. 1 tr. zák. uloženy tresty odnětí svobody, a to Ing. J. S. ve výměře 1 (jednoho) roku a L. Š. ve výměře 8 (osmi) měsíců, jejichž výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu, a to v případě Ing. J. S. na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a v případě L. Š. v trvání 1 (jednoho) roku. Rozsudkem bylo taktéž zprošťujícími výroky rozhodnuto ohledně spoluobviněných L. Š. ml. a J. K. a podle §229 odst. 1 tr. ř. jím byla poškozená V. z. p. ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl z podnětu odvolání obviněných Ing. J. S. a L. Š. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 61 To 110/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obou obviněných v celém rozsahu s tím, že odvolacím soudem bylo poté podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodnuto tak, že se obvinění Ing. J. S. a L. Š. uznávají vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a že se za tento trestný čin odsuzuje podle §147 odst. 1 tr. zák. obviněný Ing. J. S. k trestu odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců, a obviněný L. Š. k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl taktéž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, a to na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění Ing. J. S. a L. Š. řádně a včas dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že jím napadají jak výrok o vině, tak i výrok o trestu.
K uplatněnému dovolacímu důvodu obvinění uvedli, že mají za to, že zjištěný a v rozsudku popsaný skutek není trestným činem, neboť z provedeného dokazování nevyplývá jejich úmysl nesplnit zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň a pojistné na zdravotní pojištění. Soud ve svém rozhodnutí v pasáži týkající se úmyslu několikrát opakuje, že finanční prostředky stržené zaměstnancům obvinění použili na jiné účely související s dalšími investicemi do podnikatelské činnosti, účelově argumentuje vytrženými pasážemi znaleckého posudku či výpověďmi svědků a skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných, které v rámci trestního řízení vyšly najevo, buď nezmiňuje vůbec, či je zmiňuje bez jakékoli souvislosti s otázkou jejich úmyslu. Obvinění přitom za zcela zásadní zjištění, která v rámci trestního řízení vyšla najevo a která svědčí o absenci jejich úmyslu, považují zejména poskytnutí mnohamilionových půjček společnosti B. & Š., spol. s r.o., či splnění zákonné povinnosti odvést za poplatníka pojistné na sociální zabezpečení. V rámci trestního řízení vyšlo najevo, že obviněný Š. poskytl společnosti B. & Š., spol. s r.o., půjčku ve výši cca 9 mil. Kč a obviněný S. ve výši cca 6 mil. Kč. Zdrojem těchto finančních prostředků byly restituční nároky obviněných a nikoli prostředky získané ze společnosti B. & Š., spol. s r.o. Oba obvinění poskytli této společnosti v podstatě veškeré své finanční prostředky s cílem postupně dostát všem jejím závazkům. Podle obviněných je výše poskytnutých půjček důležitým vodítkem při posuzování subjektivní stránky, neboť porovná-li soud výši poskytnutých půjček s výší nároků Finančního úřadu pro P. a V. z. p. ČR, pak nutně musí dojít k závěru, že obviněným nelze přičítat úmysl nesplnit svou zákonnou povinnost odvést za poplatníka stanovené dávky. Za další důležitý fakt, který v rámci trestního řízení vyšel najevo, je podle názoru obviněných i skutečnost, že vůči P. s. s. z. byla zákonná povinnost odvést za poplatníka pojistné na sociální zabezpečení zcela splněna. Právě z tohoto zjištění soudu podle obviněných vyplývá, že jediným úmyslem, o jehož dosažení se po celou dobu své účasti ve společnosti B. & Š., spol. s r.o., snažili, bylo dostát všem závazkům této společnosti, včetně zákonné povinnosti odvést za poplatníka příslušné dávky. Obvinění dále v dovolání uvedli, že konstatování odvolacího soudu, že společnost měla dostatek finančních prostředků na účtě k úhradě povinných odvodů či že měla finanční prostředky z prodeje majetku, půjček společníků atd., je třeba považovat za tvrzení účelově vytržená ze znaleckého posudku a výpovědí svědků. Podle obviněných totiž z provedených důkazů naopak vyplývá, že společnost měla více finančních prostředků než činily zákonné odvody pouze v 1 či 2 kalendářních měsících, že v ostatních případech finanční prostředky společnosti potřebných zákonných odvodů nedosahovaly a že se společnosti hotovostních finančních prostředků, které by mohla použít k zákonným odvodům, nedostávalo ani z prodeje majetku, když ve většině případů došlo k úhradě majetku společnosti jednostranným započtením za strany kupujícího, atd. Za další vadu vyplývající z jiného nesprávného hmotně právního posouzení obvinění považují výrok odvolacího soudu, že „obžalovaní nechávali strhávat z mezd zaměstnanců společnosti zálohy na daň z příjmů fyzických osob a pojistné na zdravotní pojištění a dluží tak Finančnímu úřadu v P. a V. z. p. ČR v rozsudku uvedené částky.“ Podle obviněných se odvolací soud formulací „a dluží tak …“ pokusil napravit nesprávný závěr nalézacího soudu, který ve výroku dokonce uvedl „čímž způsobili škodu …“. Trestný čin uvedený v §147 odst. 1 tr. zák. ovšem znak spočívající ve způsobení škody či vzniku závazku (dluhu) neobsahuje, a proto odvolací soud nebyl oprávněn v tomto směru ve výroku konstatovat jakoukoli další skutečnost nad rámec skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obvinění navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §265k tr. ř. zrušil a aby podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se obvinění ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. zprošťují obžaloby, popř. že se věc vrací odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Obvinění ve svém dovolání uplatnili toliko dvě námitky hmotně právní povahy, kterými jednak zpochybňují existenci úmyslu nesplnit svou zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň a pojistné na zdravotní pojištění jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu a jednak vytýkají soudu druhého stupně, že ve výroku o vině použil formulaci „a dluží tak“, přestože skutková podstata trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. znak spočívající ve způsobení škody či vzniku závazku (dluhu) neobsahuje. Ostatní námitky uplatněné v dovolání jsou námitky skutkové povahy, neboť obvinění se jimi v podstatě domáhají jiného hodnocení důkazů soudy a zpochybňují správnost na základě provedeného dokazování učiněných skutkových zjištění. Protože tyto námitky směřující proti porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně neodpovídají, dovolací soud se jimi nezabýval.
Závěr o formě zavinění (§4 a §5 tr. zák.) je závěrem právním, který vychází ze skutkových zjištění soudu, jejichž správnost, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud není oprávněn v rámci dovolacího řízení zpochybňovat.
Na základě provedeného dokazování bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že obvinění v období uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně (trvajících v případě obviněného Ing. J. S. přibližně dva roky a v případě obviněného L. Š. přibližně deset měsíců) nechávali strhávat z mezd zaměstnanců společnosti B. & Š., spol. s r.o., zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a pojistné na zdravotní pojištění a že tyto zákonné platby jejich oprávněným příjemcům neodváděli, přestože uvedená společnost měla finanční prostředky potřebné k jejich úhradě k dispozici. Soudy bylo dále zjištěno, že obvinění tyto finanční prostředky používali na jiné účely související s podnikatelskou činností společnosti, že jimi byli hrazeny „kromě nákladů na mzdy náklady na energii, nákup materiálu i leasingové splátky, pojištění, dále dluhy vůči spřízněným osobám a firmám, závazky z půjček od společníků včetně závazků vyplývajících z vyrovnání se společníky, kteří z firmy odešli, a to přednostně před úhradou závazků jiných“ (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Pokud jde o hospodářskou situaci společnosti B. & Š., spol. s r.o., je zejména na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu VOX C. s.r.o. a dodatku k tomuto posudku zřejmé, že „nejpozději do konce roku 1995 společnost splnila podmínku obchodního zákoníku“ uvedenou v jeho „§193 odst. 1, resp. §128 odst. 2, kdy měla být svolána valná hromada z důvodu celkové ztráty společnosti“ (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně) a že poté „v období let 1997 až 2000 se hospodaření firmy velmi zhoršovalo“ (str. 6 tamtéž), přičemž přibližně od poloviny roku 1997 společnost, resp. obvinění přestali plnit svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené ve výroku o vině jejich oprávněným příjemcům. Obvinění společně neodvedli za své zaměstnance platby v celkové výši 809.928,- Kč, po ukončení účasti obviněného Š. na činnosti společnosti obviněný S. neodvedl platby v celkové výši 638.551,- Kč; zákonná povinnost uvedená v §147 odst. 1 tr. zák. tedy nebyla ze strany obviněných splněna ve větším rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák. per anologiam, tzn. nejméně 50.000,- Kč). Na základě uvedených skutkových zjištění již soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu /§4 písm. b) tr. zák./, přičemž odvolací soud tento právní závěr v napadeném rozhodnutí potvrdil s tím, že „vzhledem k délce prodlení, zřetelně se projevující nepříznivé ekonomické situaci firmy, která byla dlouhodobě ve ztrátě ještě před žalovaným obdobím, a výši dlužného pojistného“ obvinění „museli být srozuměni s neodvedením povinných dávek i do budoucna“ (str. 6 rozsudku soudu druhého stupně). Dovolací soud se s tímto názorem soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje. Podstatné z hlediska nepřímého úmyslu obviněných je skutkové zjištění soudů, že obvinění provedli srážky povinných plateb ze mzdy zaměstnanců, tyto finanční prostředky měli k dispozici, ale použili je na jiné účely související s dalšími investicemi do podnikatelské činnosti, přičemž placení povinných dávek odsouvali na pozdější dobu, ač nebylo jisté, zda vůbec a kdy v této pozdější době budou mít prostředky k jejich úhradě. Obvinění proto museli vědět, že v důsledku jejich jednání spočívajícím v neodvedení částek sražených z mezd zaměstnanců v termínech jejich splatnosti a jejich použitím na jiné účely mohou způsobit, že tyto částky nebudou jejich oprávněným příjemcům odvedeny vůbec, a pro případ, že se tak stane, byli s tím srozuměni. Pokud by totiž úmyslem obviněných bylo dostát všem závazkům společnosti B. & Š., spol. s r.o., včetně zákonné povinnosti odvést za poplatníka příslušné dávky, jak obvinění uvádějí ve svém mimořádném opravném prostředku, přizpůsobili by tomu hospodaření této společnosti, popř. by její podnikání ukončili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 12, pod č. T 297). Samotné odvedení dávek sociálního pojištění je pak za této situace bez významu, když trestného činu podle §147 tr. zák. se lze dopustit i ve vztahu jen k jedné povinné platbě a ostatní můžou být plněny řádně.
Obvinění dále ve svém mimořádném opravném prostředku vytkli odvolacímu soudu, že ve skutkové větě výroku o vině použil formulaci „a dluží tak …“, přestože trestný čin uvedený v §147 odst. 1 tr. zák. znak spočívající ve způsobení škody či vzniku závazku (dluhu) neobsahuje.
Podle §147 odst. 1 tr. zák. se trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dopustí ten, „kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti“.
Z citované části ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu je „nesplnění zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti“, přičemž touto zákonnou povinností se rozumí povinnost zaměstnavatele jako plátce odvést platby, které je povinen platit zaměstnanec jako poplatník z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků a které zaměstnanci srazil při výplatě mzdy nebo platu, příslušným subjektům, a to finančnímu úřadu jako správci daně, zdravotní pojišťovně, popř. správě sociálního zabezpečení.
Povinnost poskytnout plnění, která je obsahem právního vztahu, je v právu, a to zejména v oblasti závazkových právních vztahů, označována jako dluh (závazek), strana právního vztahu, která má povinnost plnění poskytnout, je potom označována jako dlužník. Pojmem dluh je taktéž označováno plnění, které byla jedna strana právního vztahu povinna na základě určité právní skutečnosti poskytnout straně druhé a které v dohodnutém, popř. stanoveném termínu (ve lhůtě jeho splatnosti) poskytnuto nebylo, tzn. plnění, s nímž je povinná strana v prodlení.
Z uvedené konstrukce (závazkového) právního vztahu a tedy i uvedených významů pojmu „dluh“ vychází i právní předpisy, ve kterých je stanovena povinnost zaměstnavatele odvést i ty platby, které je povinen ze své hrubé mzdy (platu) hradit zaměstnanec a které jsou uvedeny v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., a podle nichž subjekty oprávněné k jejich přijetí postupují, jestliže zaměstnavatel svou zákonnou povinnost tyto platby odvést nesplní, tzn. při vymáhání jejich nedoplatků. Těmito předpisy jsou zejména (a s ohledem na skutečnost, vůči kterým subjektům obvinění svou zákonnou povinnost nesplnili) zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, vše ve znění pozdějších předpisů. Zák. č. 592/1992 Sb. používá pojmy „dlužné pojistné“, „dluh“ (např. §15 odst. 1, §16 odst. 1, §26c) či „splatný závazek“ (§15 odst. 2), podle §57 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. „daňovým dlužníkem je každý, kdo je podle zvláštního zákona povinen platit daň nebo vybranou a sraženou daň odvádět“, §8 odst. 5 zák. č. 48/1997 Sb. ukládá příslušné zdravotní pojišťovně pro případ, že plátce pojistného nezaplatí pojistné ve stanovené výši a včas, povinnost vymáhat na „dlužníkovi“ jeho zaplacení včetně penále apod.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, když ve skutkové větě výroku o vině použil formulaci „a dluží tak“, v níž obvinění spatřují vadu zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tato formulace jakožto část popisu posuzovaných skutků odpovídá znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívajícího v „nesplnění zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti“. Zjištění výše neodvedených a tedy dlužných částek je pak nutné z hlediska naplnění zákonného znaku „ve větším rozsahu“ uvedeném v §147 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání obviněných Ing. J. S. a L. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš