ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1175.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1175/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 10. 2004 dovolání obviněného Ing. F. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 To 25/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 127/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 To 25/2004, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 127/2001.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 127/2001, byl obviněný Ing. F. A. uznán vinným v bodě 1 pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák., §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. a v bodě 2 dalším pokusem trestného činu porušování povinnosti při správně cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák., §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. a odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky, podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 200.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na jeden rok a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu manažerské funkce na dobu tří let.
Podle bodu 1 rozsudku se obviněný dopustil pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák., §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tím, že ve D., okr. B., a jinde jako generální ředitel a místopředseda představenstva obchodní společnosti A. D., a. s., v rozporu s čl. 21 odst. 1 písm. a), čl. 32 písm. e) stanov společnosti ze dne 30. 6. 1994 a v rozporu s §194 odst. 5 obch. zák. uzavřel bez souhlasu představenstva společnosti dne 13. 9. 1995 s firmou L. - J. M. H. kupní smlouvu na dva samojízdné lnářské odsemeňovací stroje zn. Depoortere, typ NECAHY 96 (v rozsudku je nepřesně uvedeno Mechany 96) v celkové ceně 7.765.945,- Kč, přestože byl oprávněn zakoupit pouze jeden takový stroj na základě podnikatelského záměru společnosti z 11. 4. 1995, který byl podkladem pro žádost společnosti u P. a g. r. a l. f. o poskytnutí garance na úvěr ve výši 19,5 milionu Kč na nákup strojů a technologie, který byl společnosti poskytnut podle úvěrové smlouvy uzavřené s bankou W. S. von 1842, pobočka J. H., firmě L. - J. M. H. odeslal dne 11. 9. 1995 zálohu ve výši 3.800.000,- Kč, i když v kupní smlouvě byla uvedena záloha ve výši 2.180.000,- Kč, takže rozdíl ve výši 1.622.000,- Kč byl firmou L. - J. M. H. vrácen 28. 9. 1995, poté od kupní smlouvy v přesně nezjištěné době nejpozději 23. 4. 1996 ještě před dodávkou strojů svévolně odstoupil, aniž po firmě L. - J. M. H. požadoval vrácení zálohy ve výši 2.180.000,- Kč, a tuto zálohu v uvedené firmě ponechal, dne 23. 4. 1996 uzavřel se svojí manželkou Ing. A. S. podnikající pod jménem A. S. Ing. - S. B. smlouvu o budoucí smlouvě, podle níž Ing. A. S. koupí od firmy L. - J. M. H. uvedené dva stroje, pronajme je obchodní společnosti A. D., a. s., a bude jí poskytovat služby těmito stroji, načež Ing. A. S. byly stroje na základě kupní smlouvy ze dne 25. 4. 1996, kterou uzavřela po jednání s firmou L. - J. M. H., které vedl obviněný, dodány a touto v období od 9. 7. 1996 do 23. 12. 1996 postupně uhrazeny, přičemž k pronájmu strojů došlo na základě smlouvy o pronájmu ze dne 6. 8. 1996 uzavřené mezi A. S. Ing. - S. B. a obchodní společností A. D., a. s., na dobu osmi let, ve smlouvě se obviněný jménem společnosti zavázal platit za pronájem každého stroje nájemné ve výši 400.000,- Kč ročně z majetku společnosti a na zajištění nájemného vystavil ve prospěch Ing. A. S. směnky na částku 400.000,- Kč za každý stroj a za každý kalendářní rok až do roku 2004, přičemž nejméně směnka na částku 400.000,- Kč za nájemné pro rok 1996 byla Ing. A. S. uplatněna a bylo požadováno její proplacení společností, a současně obviněný ponechal zálohu 2.180.000,- Kč z majetku společnosti ve firmě L. - J. M. H. po datu 23. 4. 1996 s tím, že tato částka byla postupně zaplacena firmou L. - J. M. H. v období do 7. 1. 1997.
Podle bodu 2 rozsudku se obviněný dopustil dalšího pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák., §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tím, že dne 26. 6. 1996 ve D., okr. B., jako generální ředitel a místopředseda představenstva obchodní společnosti A. D., a. s., v rozporu s čl. 21 odst. 1 písm. a), čl. 32 písm. e) stanov společnosti ze dne 30. 6. 1994 a v rozporu s §194 odst. 5 obch. zák. vyhotovil bez souhlasu představenstva společnosti bianko směnku a učinil písemné \"Prohlášení o věnování bianko směnky\" a tyto materiály adresoval do Rakouska peněžnímu ústavu W. S. H. (v rozsudku je nepřesně uvedeno H.), který s firmou A. S. Ing. - S. B. uzavřel téhož dne smlouvu o úvěru ve výši 3.022.000 ATS, tj. 7.736.320,- Kč, a v Prohlášení souhlasil s tím, že až do výše této částky může peněžní ústav požadovat po společnosti plnění za Ing. A. S., a současně se vzdal námitek při použití a uplatnění směnky ze strany peněžního ústavu vůči společnosti, čímž se stalo, že poté, co Ing. A. S. nebyl úvěr splácen, obrátil se dne 19. 5. 2000 peněžní ústav na společnost s žádostí o úhradu částky 2.343.120,46 ATS, tj. 5.998.388,20 Kč, avšak k úhradě ze strany společnosti nedošlo, neboť úvěr byl v období od 14. 8. 2000 do 3. 10. 2000 uhrazen dalšími smluvními ručiteli.
Odvolání obviněného podané proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 To 25/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný Ing. F. A. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a vykazuje \"rozpor mezi skutkem a právní větou příslušného ustanovení trestního zákona\". Pokud byl obviněný shledán vinným tím, že jednal v rozporu s čl. 21 odst. 1 písm. a), čl. 32 písm. e) stanov společnosti ze dne 30. 6. 1994 a v rozporu s §194 odst. 5 obch. zák., namítl, že ustanovení čl. 21 odst. 1 písm. a) se ve stanovách společnosti nenachází, že v čl. 32 písm. e) stanov společnosti mu byla svěřena pravomoc rozhodovat o pořizování majetku do hodnoty 5 milionů Kč v jednom případě a že ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. je shodné s ustanovením čl. 21 odst. 1 stanov společnosti. Z toho dovodil, že chybí základní formální předpoklad jeho trestní odpovědnosti, totiž porušení zákonem či smluvně uložené povinnosti spravovat cizí věc. Dále namítl nedostatek úmyslu spáchat trestný čin. K nákupu strojů uvedl, že v průběhu řízení dva členové dozorčí rady potvrdili, že věděli o záměru koupit dva stroje, a z toho podle něho vyplývá, že to bylo známo i představenstvu společnosti. Poukázal na to, že zástupce Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu potvrdil, že podnikatelský záměr jako příloha žádosti o dotaci úroků a ručení nebyl závazný do té míry, aby ho nebylo možné změnit. Vystavení bianko směnky vysvětlil tím, že šlo o podmínku, na které trvala banka, že takové směnky běžně podepisoval místopředseda představenstva společnosti, že představenstvo bylo obvyklým způsobem informováno, že společnost měla být odběratelem služeb poskytovaných Ing. A. S. s použitím úvěrovaných mechanismů, že společnost v garanci úvěru vystupovala jako druhý ručitel, že ručení umožňovalo převod vlastnictví strojů na společnost, k čemuž nakonec také došlo. K poskytnutí zálohy ve vyšší než dohodnuté částce dodal, že rozdíl ve výši 1.622.000,- Kč představoval zálohu na další stroj, a to na trhací stroj, který se dodavateli nepodařilo zajistit, takže záloha byla vrácena. Odstoupení od smlouvy podle obviněného vyplývalo z hodnocení ekonomické situace společnosti. Zajištění dvou odsemeňovacích strojů podle něho bylo považováno za prioritu a dokonce stanoveno jako jedna z podmínek pro vyplacení jeho odměn za rok 1996, a to nejen nákupem, ale i leasingem, pronájmem apod. Celkově obviněný označil posuzované jednání za manažerské, resp. podnikatelské rozhodnutí. V návaznosti na své výhrady proti výroku o vině namítl i nesprávnost výroku o trestu, zejména pokud mu byl uložen peněžitý trest. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby Okresnímu soudu v Bruntále přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že rozhodnutí obou soudů považuje za správná, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.
Trestného činu porušování povinnosti při správně cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že Okresní soud v Bruntále a shodně s ním i Krajský soud v Ostravě považovaly znaky pokusu uvedeného trestného činu za naplněné ve variantě, která spočívá v porušení podle zákona uložené povinnosti spravovat cizí majetek. Soudy tuto povinnost dovozovaly jednak z ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle něhož členové představenstva akciové společnosti byli povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí. Akciová společnost (§154 odst. 1 a násl. obch. zák.) je jednou z obchodních společností v tom smyslu, že jde o právnickou osobu založenou za účelem podnikání (§56 odst. 1 obch. zák.). Podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 obch. zák.). Zisk je tedy cílem podnikání. Pro postavení představenstva je charakteristické, že jde o statutární orgán akciové společnosti (§191 odst. 1 obch. zák.) a že zabezpečuje obchodní vedení společnosti (§192 odst. 1 obch. zák.). Z toho logicky vyplývá, že pokud členové představenstva byli podle §194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 povinni vykonávat svou působnost \"s náležitou péčí\", týkalo se to především jejich působnosti při obchodním vedení společnosti, do jehož rámce spadá i správa majetku společnosti. I když teprve s účinností od 1. 1. 2001 bylo ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb. formulováno tak, že členové představenstva akciové společnosti jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, je zjevné, že šlo především o formulační zpřesnění citovaného ustanovení a nikoli o vznik nějakých nových povinností, které členové představenstva akciové společnosti ve vztahu ke správě jejího majetku předtím neměli. Lze konstatovat, že to, co je obsahem pojmu \"výkon působnosti s péčí řádného hospodáře\" ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb., bylo zahrnuto i v pojmu \"výkon působnosti s náležitou péčí\" ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Citované ustanovení proto evidentně zakládalo povinnost obviněného, aby jako místopředseda představenstva, navíc ve funkci generálního ředitele společnosti, řádně spravoval majetek společnosti, to znamená zejména počínal si při obchodním vedení společnosti tak, aby na tomto majetku nevznikala škoda. Ta část ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000, která stanovila povinnost členů představenstva akciové společnosti vykonávat svou působnost s náležitou péčí, byla převzata do stanov A. D., a. s., schválených dne 30. 6. 1994 a platných v době posuzovaného jednání, a byla vyjádřena v čl. 21 odst. 1. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že obsahem stanov není čl. 21 odst. 1 písm. a) a že výrok o vině je v tomto ohledu nepřesný, avšak jde jen o nepřesnost v označení příslušného ustanovení, nikoli o nepřesnost v interpretaci jeho obsahu. To znamená, že i ustanovení čl. 21 odst. 1 stanov A. D., a. s., zakládalo povinnost obviněného postupovat při správě majetku společnosti tak, aby na něm nevznikala škoda. Ustanovení čl. 32 písm. e) stanov obviněného omezovalo při výkonu funkce generálního ředitel společnosti v tom, že bez souhlasu představenstva mohl rozhodovat o pořizování a nakládání s hmotným a jiným majetkem společnosti do hodnoty 5 milionů Kč v jednom případě. Se zřetelem k tomu, že stanovy mají podklad v zákoně, neboť jejich schválení ustavující valnou hromadou je upraveno v §171 odst. 1 písm. b) obch. zák. a jejich změna valnou hromadou je upravena v §187 odst. 1 písm. a) obch. zák., je namístě závěr, že uvedené povinnosti vyplývající ze stanov mají povahu povinností \"uložených podle zákona\" ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto nesdílí názor obviněného, který v dovolání namítal, že v tomto ohledu chybí základní formální předpoklad jeho trestní odpovědnosti.
Závažné pochybnosti o správnosti výroku o vině však vznikají v souvislosti s námitkou obviněného, která byla v dovolání formulována tak, že není \"žádný věrohodný důkaz o úmyslu obviněného spáchat trestný čin\". I když takto formulovaná námitka působí dojmem, jako by se týkala jen hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, což je mimo meze zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze pominout, že obsahově tato námitka znamená, že obviněný se závěrem soudů ohledně jeho zavinění nesouhlasí ani při těch skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely.
Podmínkou odpovědnosti obviněného za trestný čin porušování povinnosti při správně cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., resp. za pokus tohoto trestného činu, je úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k ostatním znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu, resp. jeho pokusu. To mimo jiné znamená, že úmyslným zaviněním obviněného musí být zahrnuta i škoda jako následek jednání spočívajícího v porušení podle zákona uložené povinnosti spravovat cizí majetek, tj. majetek A. D., a. s., a to hrozící škoda vzhledem k nedokonané formě posuzovaných trestných činů.
Z rozhodnutí soudů nejenže nevyplývá nic o úmyslu obviněného způsobit škodu na majetku A. D., a. s., ale soudy dokonce ani neuvedly, v čem měla tato škoda podle bodu 1 rozsudku vůbec spočívat.
Podle bodu 1 rozsudku spočívalo jednání obviněného především v tom, že koupil dva samojízdné lnářské odsemeňovací stroje, přestože byl oprávněn koupit pouze jeden stroj, a to na základě podnikatelského záměru, který byl podkladem pro žádost A. D., a. s., vůči P. a g. r. a l. f. o poskytnutí garance na úvěr. K tomu je třeba dodat, že mezi A. D., a. s., a fondem byla uzavřena smlouva o poskytnutí dotace úvěru, přičemž jednou z podmínek poskytnutí dotace bylo použití úvěru výlučně k realizaci podnikatelského záměru, v němž se počítalo s nákupem jednoho odsemeňovacího stroje. V uvažovaných souvislostech bylo důsledkem nákupu dvou odsemeňovacích strojů jako nedodržení podnikatelského záměru v krajním případě pouze to, že A. D., a. s., vznikla povinnost vrátit poskytnutou dotaci k úvěru. Soudy však o vině obviněného rozhodly tak, jako by za škodu považovaly hodnotu nakoupených strojů. S tím nelze souhlasit, protože pokud by se na podkladě uzavřené kupní smlouvy uskutečnil nákup dvou odsemeňovacích strojů v celkové ceně 7.765.945,- Kč, nemohlo by jít v tomto rozsahu o škodu na majetku A. D., a. s., protože za vynaloženou částku by tato společnost obdržela ekvivalentní protihodnotu a její majetek by se nezmenšil. Bylo by sice možné uvažovat o potřebnosti či účelnosti nákupu strojů, případně o hospodárnosti takového vynaložení prostředků společnosti, avšak i kdyby se jednalo o nehospodárnost v tom smyslu, že nákup dvou strojů nebyl potřebný či účelný, neznamenalo by to vznik škody na majetku společnosti ve smyslu úbytku tohoto majetku a ve významu, který pojem škoda má v ustanovení §255 odst. 1 tr. zák.
Další část jednání obviněného podle bodu 1 rozsudku spočívala v tom, že firmě L. - J. M. H. obviněný odeslal na kupní cenu dvou odsemeňovacích strojů zálohu ve výši 3.800.000,- Kč, ačkoli podle kupní smlouvy měl zálohu poskytnout jen ve výši 2.180.000,- Kč. Poskytnutí vyšší než sjednané zálohy na kupní cenu nelze považovat za škodu, protože celá poskytnutá záloha se započítává do kupní ceny, takže se do kupní ceny započítává i rozdíl, o který skutečně poskytnutá záloha převyšuje sjednanou výši. Navíc podle zjištění soudů příjemce zálohy rozdíl ve výši 1.622.000,- Kč prakticky ihned vrátil. Stalo se tak 17 dnů po poskytnutí zálohy. O škodě ve smyslu úbytku na majetku A. D., a. s., by tedy bylo možné uvažovat nanejvýš v rozsahu ušlého bankovního úroku z částky 1.622.000,- Kč za dobu, po kterou se nenacházela na účtu této společnosti.
Podle bodu 1 rozsudku obviněný svévolně odstoupil od kupní smlouvy ohledně dvou odsemeňovacích strojů, aniž po firmě L. - J. M. H. požadoval vrácení zálohy ve výši 2.180.000,- Kč, a ponechal tuto zálohu v uvedené firmě, která ji postupně vrátila. Je ovšem nutné poznamenat, že pokud prodávající strana odstoupení od kupní smlouvy akceptovala, kupní smlouva se odstoupením od počátku rušila (§48 odst. 2 obč. zák.) a každý z účastníků smlouvy byl povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.), což znamená, že povinnost prodávající strany vrátit zálohu tu existovala ze zákona a nebyla podmíněna výslovným požadavkem obviněného na její vrácení. O částce 2.180.000,- Kč jako hrozící škodě bylo možné uvažovat jedině za předpokladu, že by bylo zjištěno, že obviněný jejím nevyžádáním sledoval to, aby vůbec nebyla vrácena A. D., a. s., a to např. proto, že ji chtěl bez ekvivalentní protihodnoty natrvalo ponechat v dispozici firmy L. - J. M. H., nebo proto, že chtěl, aby sloužila ke krytí kupní ceny strojů, které od uvedené firmy později koupila jeho manželka Ing. A. S. Žádné takové zjištění však soudy ve svých rozhodnutích neučinily. Proto nebylo možné částku 2.180.000,- Kč jako nevyžádanou zálohu považovat za hrozící škodu ve smyslu znaků pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, nehledě na to, že v naznačených případech již by se jednalo o obohacení jiného a tedy i jiný trestný čin, např. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. s eventuální přísnější kvalifikací.
V bodě 1 rozsudku je uvedena také ta část jednání obviněného, která spočívala v uzavření smlouvy o pronájmu strojů s manželkou obviněného Ing. A. S. Smlouva byla uzavřena na dobu 8 let s tím, že nájemné činilo 400.000,? Kč ročně za jeden stroj. Ani v tomto směru soudy nevysvětlily, v čem spatřují hrozící škodu na majetku A. D., a. s., jako nájemce. O škodu ve smyslu úbytku majetku této společnosti by šlo za předpokladu, že by společnosti jako nájemci ve skutečnosti nebylo za částku nájemného poskytnuto ekvivalentní plnění jako protihodnota nájemného. Výrok o vině je konstruován tak, jako by soudy za škodu, ke které směřovalo jednání obviněného, považovaly již samotnou výši nájemného. To by bylo možné jedině za předpokladu, že by se A. D., a. s., žádného plnění ve formě protihodnoty vůbec nedostalo, avšak soudy takové zjištění neučinily. Pokud by nájemné bylo neúměrně vysoké, představovala by škodu na majetku A. D., a. s., jen částka, v níž by sjednané nájemné převyšovalo skutečný ekvivalent hodnoty plnění druhé strany (pronajímatele). Ani v tomto ohledu soudy neučinily žádné zjištění. Lze jen konstatovat, že porovná-li se sjednané nájemné za dva stroje na dobu 8 let (tj. celkem 6.400.000,- Kč) s kupní cenou strojů podle kupní smlouvy, od které obviněný odstoupil (tj. 7.765.945,- Kč), je tu zřejmý rozdíl, z něhož vyplývá, že nájem strojů na 8 let znamenal nižší výdaje z majetku A. D., a. s. Zůstává tedy nejasné, co soudy vůbec považovaly za škodu na majetku této společnosti. Touto škodou nemůže být ani to, že obviněný za uvedenou společnost vystavil ve prospěch své manželky směnky na částky nájemného za každý rok na oba stroje. Obviněný tím učinil platební podmínky pro svou manželku jako pronajímatele výhodnějšími, ale pokud byl mezi částkami, na které byly směnky vystaveny, a hodnotou plnění manželky obviněného jako pronajímatele vztah ekvivalence, nejednalo se o škodu na majetku A. D., a. s., ve smyslu jeho úbytku. O jednání obviněného, který za akciovou společnost, v níž byl místopředsedou představenstva a generálním ředitelem, uzavřel nájemní smlouvu se svou manželkou jako pronajímatelem, je možné mít pochybnosti z hlediska podnikatelské etiky, ale to nestačí pro závěr, že uzavřením této smlouvy vznikla nebo hrozila škoda na majetku společnosti, jestliže nebylo zjištěno, že v poměru mezi výší nájemného a hodnotou plnění, kterého se dostalo společnosti, byl narušen vztah ekvivalence.
Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění napadeného usnesení zmínil o tom, že \"stroje poškozeným podnikem prakticky užívány nejsou\". To však nemá žádnou návaznost na zjištění, která ve svém rozsudku učinil Okresní soud v Bruntále. Nájemné, ke kterému obviněný zavázal A. D., a. s., by bylo možné považovat za škodu i tehdy, pokud by tato společnost pronajaté stroje nepotřebovala a neužívala a pokud by proto nájemní vztah nesloužil k uspokojení skutečné ekonomické potřeby společnosti a byl jen prostředkem pro skrytý přesun finančních prostředků společnosti do dispozice manželky obviněného. Ovšem ani v tomto ohledu neučinil Okresní soud v Bruntále žádné zjištění a úvaha Krajského soudu v Ostravě o tom, že stroje nejsou společností A. D., a. s., prakticky užívány, je v rozporu s namítanou okolností, že získání dvou odsemeňovacích strojů bylo pro tuto společnost tak důležité, že jejich obstarání bylo podle dodatku k manažerské smlouvě obviněného, který za společnost podepsal předseda představenstva, podmínkou vyplacení mimořádných odměn obviněnému za rok 1996.
Podstatou jednání obviněného podle bodu 2 rozsudku bylo to, že za A. D., a. s., bez souhlasu představenstva vyhotovil bianko směnku, jejímž prostřednictvím tato společnost ve skutečnosti ručila za úvěr manželky obviněného u banky, takže vystavil společnost tomu, že když jeho manželka úvěr nesplácela, požadovala banka jeho splacení od A. D., a. s. Přitom ke škodě na majetku A. D., a. s., nedošlo jen proto, že dluh manželky obviněného zaplatil jiný ručitel. Nejvyšší soud sice souhlasí s oběma soudy v tom, že v tomto případě hrozila škoda na majetku A. D., a. s., pokud by z tohoto majetku byla proplacena směnka, jejímž prostřednictvím tato společnost ručila za závazek manželky obviněného, avšak musí konstatovat, že soudy se potřebným způsobem nevypořádaly s otázkou úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k takto hrozící škodě. Úmysl obviněného by tu byl, pokud by bylo zjištěno, že obviněný chtěl, aby úvěr místo jeho manželky zaplatil A. D., a. s., nebo pokud by bylo zjištěno, že obviněný vzhledem k znalosti stavu hospodaření své manželky věděl, že úvěr nesplatí, a byl srozuměn s tím, že ho místo ní splatí A. D., a. s. Okresní soud v Bruntále však žádná naznačená zjištění, která by naplňovala zákonný znak úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k hrozící škodě, neučinil a svůj závěr ohledně zavinění obviněného odůvodnil tím, že obviněný podepsal bianko směnku, \"i když A. D., a. s., byl ve svízelné finanční situaci, o níž sám obviněný hovořil\". Touto úvahou nemohlo být přesvědčivě zdůvodněno úmyslné zavinění obviněného za to, že A. D., a. s., bude v důsledku vyhotovení bianko směnky vystaven požadavku banky na splacení úvěru za manželku obviněného. Uvedená úvaha pouze charakterizovala schopnost A. D., a. s., dostát převzatému závazku a byla by relevantní např. ve vztahu ke škodě na majetku banky, pokud by se jí nedostalo plnění z titulu poskytnutého úvěru. Ve vztahu k zavinění obviněného za to, že A. D., a. s., hrozilo, že bude muset splatit úvěr za manželku obviněného, však bylo relevantní zjištění v tom směru, zda obviněný věděl, v jakém stavu se v době vystavení bianko směnky nachází hospodaření jeho manželky a jak se bude dále vyvíjet, zda věděl, že jeho manželka nebude schopna úvěr splatit, a zda předpokládal, že ho místo ní splatí A. D., a. s., jako ručitel. Takové zjištění však Okresní soud v Bruntále ani Krajský soud v Ostravě neučinily.
Z toho je zřejmé, že výrok o vině obviněného ani v jednom z obou bodů nemůže obstát. Skutkový stav, tak jak ho zjistil Okresní soud v Bruntále a jak z něho vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě, nenaplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák., §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v bodě 1 ani v bodě 2 výroku rozsudku. Rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě je vadné ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neboť tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek Okresního soudu v Bruntále jako součást předcházejícího řízení. Kromě toho zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Nakonec přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání věci se bude Okresní soud v Bruntále orientovat na to, aby zjistil takové skutkové okolnosti, které jsou relevantní pro závěr, zda a v jakém rozsahu hrozila z jednání obviněného uvedeného v bodě 1 rozsudku škoda ve smyslu úbytku na majetku A. D., a. s., a pro závěr, zda jednání obviněného uvedené v bodě 2 rozsudku bylo neseno úmyslem obviněného zahrnujícím i hrozící vznik škody na majetku A. D., a. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec