ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1176.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1176/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. listopadu 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněné D. M., dříve P., které podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 5 To 158/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 156/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 44 T 156/2003, byla obviněná D. M., dříve P., uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., za který byla podle §223 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Rozsudkem byla dále podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněné uložena povinnost nahradit během zkušební doby podmíněného odsouzení škodu způsobenou poškozené A. R., o jejímž nároku na náhradu škody bylo rozsudkem rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 5 To 158/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná uvedla, že nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněná se domnívá, že povinnost uloženou občanským zákoníkem neporušila, ale naopak jednala tak, aby žádná škoda nebyla způsobena. Proto když poškozená A. R. zaútočila na jejího psa, chránila svůj majetek a jednala tak, aby ke škodě na majetku a zdraví nedošlo; reakci týraného psa ve chvíli, kdy mu šlo o život, ovšem nemohla předvídat. Obviněná vytkla soudu, že nepřihlédl k tomu, jak se chovala po dobu dvou skutkových dějů, jejichž existence je podle obviněné pro právní kvalifikaci podstatná, a že tyto dva skutkové děje neposoudil odděleně a neporovnal. Výrok soudu, že obviněná nechala volně pobíhat psy, a proto porušila důležitou povinnost a porušením této povinnosti způsobila škodu na zdraví, za kterou je odpovědna, podle obviněné nezakládá její vinu; tímto jednáním totiž neporušila žádnou povinnost, která by založila její trestní odpovědnost podle §223 tr. zák., když v dané lokalitě je podle vyhlášek obecního úřadu volný pohyb psů povolen. Pokud jde o druhý skutkový děj, ten nastal tak, že na místo činu přiběhla poškozená A. R., uchopila psa za kůži a začala mu svírat krk. Protože pes měl strach o svůj život, v afektu kousal to, co bylo nejblíže; takto několikrát kousl obviněnou a jedenkrát i poškozenou. Příčinou ublížení na zdraví tedy bylo kruté zacházení poškozené se psem obviněné. Proto porušení povinnosti spočívající podle soudů v tom, že pes volně pobíhal a nebyl pod kontrolou, nelze podle obviněné považovat za důležité porušení povinnosti, které by bylo v příčinné souvislosti s následkem trestného činu, když v době volného pobíhání psa se nic nestalo a ke kousnutí došlo poté, co na psa zaútočila poškozená. Jinými slovy, volně běžící pes obviněné poškozenou nekousl, kousl ji až pes, kterého chytla za kůži a svírala kolem krku. Protože příčinou škody nebylo „jednání spočívající ve volném pohybu psů“, ale to, že poškozená psa škrtila, mezi porušením povinnosti uložené §415 občanského zákoníku a následkem není příčinná souvislost a soudem zjištěný skutek není trestným činem. Obviněná dále prostřednictvím svého dovolání napadla posouzení stupně nebezpečnosti předmětného činu pro společnost s tím, že šlo o čin pouze s nepatrným stupněm společenské nebezpečnosti, což podle ní vyplývá i ze znaleckého posudku MUDr. J. H., který zranění hodnotí jako lehké bez citelného omezení v obvyklém způsobu života; poškozená navíc v době posuzované události nebyla v pracovním poměru. Obviněná dovoláním napadla taktéž výrok o náhradě škody, neboť přestože byli psi poraněni přibližně stejně, v účtech je rozdíl okolo 5.000,- Kč. Výrok o náhradě škody je nedostatečně právně kvalifikován, když fotografie byly zhotoveny samotnými poškozenými a prsten byl poškozen bezdůvodně, když poškozená jej podle lékařské zprávy mohla sejmout z prstu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby dovolací soud rozsudek (správně usnesení) napadený dovoláním zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování, anebo aby obviněnou v celém rozsahu zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky uvedené v dovolání obviněná uplatňovala již v rámci obhajoby před soudy obou stupňů, přičemž zejména soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval důkazní situací a jeho vývodům nelze ničeho vytknout. Obviněná z předchozích incidentů, které její volně pobíhající psi vyvolali s občany, hrajícími si dětmi nebo dalšími psy velmi dobře věděla, že svým jednáním může kdykoli zapříčinit další podobný incident, a musela být srozuměna i s tím, že by taková událost mohla mít tak závažný škodný následek, že se takový skutek stane předmětem trestního řízení. Přesto nijak neomezovala své volně pobíhající psy, např. tím, že by je opatřila náhubky. Její líčení průběhu události je zcela odlišné od skutkových zjištění soudu, z nichž plyne nejen zmíněná subjektivní stránka trestného činu, ale i důvody, proč bylo v jednání obviněné shledáno porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona a proč byla též zachována příčinná souvislost mezi jejím nedbalostním jednáním a vznikem újmy na zdraví i na věcech poškozené. Protože podle státního zástupce skutkové výhrady, resp. quasi - právní námitky obviněné vycházející ze svévolně deformovaných skutkových tvrzení nemohou naplnit ani uplatněný dovolací důvod, ani jiný zákonný důvod dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, a to za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval námitkami, kterými obviněná napadla výrok o náhradě škody, neboť tyto námitky zpochybňují toliko hodnocení důkazů soudy podle §2 odst. 6 tr. ř. a vycházejí nikoli ze soudem zjištěného, ale obviněnou tvrzeného skutkového stavu. Totéž platí i o námitkách, které obviněná uplatnila ve svých následných podáních z 3., 5., 18. a 23. října 2004.
Z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů do značné míry vycházejí i námitky, které dovolací soud přesto posoudil jako námitky hmotně právní povahy odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se těmito námitkami, kterými obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., naplnění jeho zákonného znaku spočívajícího v „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“, existenci příčinné souvislosti mezi jednáním, v němž je soudy nižších stupňů spatřováno porušení důležité povinnosti uložené ustanovením §415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), a vzniklým následkem na zdraví poškozené A. R. a správnost právního posouzení stupně nebezpečnosti jejího jednání pro společnost, zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že tím, že nechala volně pobíhat své psy, neporušila žádnou povinnost, která by založila její trestní odpovědnost podle §223 tr. zák., neboť v dané lokalitě je podle vyhlášek obecního úřadu volný pohyb psů povolen.
Uvedenému tvrzení obviněné lze přisvědčit pouze do té míry, že v místě, kde se posuzovaný skutek stal, tzn. poblíž ulice P. v P., není volný pohyb psů zakázán. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá ze sdělení Městské části P., Ú. m. č., odboru životního prostředí, ze dne 6. 6. 2003, které je založeno na č. l. 68 a 100 tr. spisu. Z tohoto sdělení a taktéž z dalších listin založených ve spise zejména pod č. l. 36 - 40 je ovšem dále zřejmé, že před tím, než byla dne 25. 4. 2003 poškozená A. R. pokousána psem obviněné, řešila Komise pro projednávání přestupků Úřadu městské části P. dva případy napadení psa poškozené psy obviněné, přičemž v prvním případě byl při pokusu o ochranu napadeného psa pokousán syn poškozené; obviněné, která byla přítomna, se tomuto napadení psa a následnému pokousání syna poškozené nepodařilo zabránit (č. l. 36 tr. spisu). Obviněná tedy věděla, že její psi jsou schopni napadnout nejen jiného psa, ale i člověka, a že ji neposlouchají na povel, přestože v rámci celého trestního řízení tvrdila opak. Proto byla povinna, i když volný pohyb psů nebyl v dané lokalitě zakázán, mít své psy na vodítku, popř. jim alespoň dát náhubek, aby dostála své povinnosti uložené jí ustanovením §415 obč. zák. „počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“. Obviněná však „tuto svou povinnost porušila, neboť nechala své psy nekontrolovaně pobíhat v místech, kde mohou napadnout další osoby“ (str. 2 usnesení odvolacího soudu), resp. neučinila nic, aby k případné škodě na zdraví či majetku nedošlo. Porušení uvedené povinnosti uložené §415 obč. zák. bylo soudy nižších stupňů správně posouzeno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §223 tr. zák., neboť její porušení má za uvedené situace zpravidla za následek nebezpečí pro život a zdraví člověka, resp. jejím porušením může k takovému následku snadno dojít.
Obviněná ve svém dovolání dále namítá, že mezi tím, že nechala své psy volně pobíhat, tj. mezi porušením důležité povinnosti uložené jí ustanovením §415 obč. zák., a újmou na zdraví poškozené A. R. způsobenou pokousáním psem obviněné nebyla příčinná souvislost, neboť „pes odsouzené, který volně běžel, A. R. nekousl, kousl ji až pes, kterého chytla ze kůži a svírala kolem krku“; „příčinou kousnutí“ tedy „bylo, že poškozená škrtila psa oběma rukama kolem krku“ (str. 3 dovolání obviněné).
Příčinná souvislost, která spojuje protiprávní jednání se způsobeným trestněprávně relevantním následkem, je jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti pachatele.
Následek je zpravidla výsledkem několika příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem by se tedy přerušila, pokud by k danému následku došlo bez ohledu na jednání obviněného, tedy výlučně v důsledku jiné okolnosti (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti); důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů dne 25. 4. 2003 volně pobíhající pes obviněné, kříženec jezevčíka, napadl bulteriéra poškozené A. R. Poškozená jezevčíka chytila, aby uvolnila sevření jeho tlamy, kterou byl zakousnut do jejího psa, a poté jej držela za kůži na krku v úmyslu držet jej až do příjezdu policie. Obviněná tomu chtěla zabránit, a proto se na poškozenou vrhla. Obě ženy spadly i se psem obviněné na zem a když jej poškozená pustila, kousl ji do levého předloktí a tím jí způsobil zranění v podobě mnohočetné otevřené rány pronikající do podkoží; vzhledem k přidruživším se komplikacím (infekce v ráně) mělo zranění poškozené ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví.
Ze shora (zjednodušeně) uvedených skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že obviněná při venčení svých psů tyto neměla na vodítku a ani jim nedala náhubek, tj. že porušila důležitou povinnost uloženou jí ustanovením §415 obč. zák., bylo takovou skutečností, bez níž by k pokousání poškozené nedošlo. Kdyby totiž obviněná tuto povinnost splnila, její pes by nemohl napadnout psa poškozené, poškozená by za účelem ochrany svého psa a zajištění důkazu o spáchání přestupku ze strany obviněné jejího psa nedržela a ani by poté nebyla pokousána. Porušení důležité povinnosti uvedené v ustanovení §415 obč. zák. ze strany obviněné tedy bylo příčinou způsobeného následku v podobě újmy na zdraví poškozené s tím, že ani jednání poškozené spočívající v tom, že držela psa obviněné za kůži na krku, příčinnou souvislost mezi porušením důležité povinnosti ze strany obviněné a způsobeným následkem nepřerušuje.
Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a třetí osoby, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Hodnotí-li se takto příčina v podobě porušení důležité povinnosti za strany obviněné, je třeba dospět k závěru, že skutečnost, že obviněná neměla své psy na vodítku a ani jim nedala náhubek, byla prvotní a podstatnou příčinou již uvedených relevantních trestněprávních následků na zdraví poškozené. Protože bez porušení důležité povinnosti ze strany obviněné by ke vzniku následku nedošlo, je přerušení příčinné souvislosti vyloučeno.
Všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu, musí být zahrnuty zaviněním, a to v případě trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. zaviněním nedbalostním (§5 tr. zák.).
Jak již bylo uvedeno, před tím, než byla dne 25. 4. 2003 poškozená A. R. pokousána psem obviněné, řešila Komise pro projednávání přestupků Úřadu městské části P. dva případy napadení psa poškozené psy obviněné, přičemž v prvním případě byl při pokusu o ochranu napadeného psa psem obviněné pokousán syn poškozené. Obviněné tedy „bylo známo, že mezi jejími psy a psem poškozené v minulosti docházelo k incidentům, přesto své psy nechala volně pobíhat v místech, kde věděla, že venčí svého psa i poškozená“ (str. 2 usnesení soudu druhého stupně), a taktéž, že její psi jsou schopni napadnout člověka. Obviněná dále musela vědět, že ji její psi neposlouchají, neboť při prvním napadení psa poškozené jejími psy tomuto napadení ani následnému pokousání syna poškozené nedokázala zabránit. Na základě těchto skutkových zjištění již soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ve formě vědomé nedbalosti /§5 písm. a) tr. zák./, který odvolací soud potvrdil s tím, že pokud pes nezvládá povely základního výcviku, a to povel přivolání a povel zabránění nežádoucí činnosti, „a jeho majitel ho přesto nechává volně pobíhat, je zjevné, že si je vědom toho, že není schopen zabránit tomu, že jeho pes při svém volném pobíhání napáchá škody“. Obviněná se tedy „bezdůvodně spoléhala na to, že její psi žádnou škodu nezpůsobí“ (str. 2 usnesení soudu druhého stupně). Dovolací soud se s těmito právními závěry ztotožňuje s tím, že vědomou nedbalostí je kryto zavinění obviněné i ve vztahu ke způsobenému zranění poškozené. Obviněná totiž věděla, že její psi jsou schopni napadnout člověka bránícího před jejich útokem svého psa, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k takovému vývoji příčinné souvislosti nedojde a nechala své psy, aniž by měli navlečený náhubek, volně pobíhat v místech, kde i poškozená venčila svého psa, který již byl v minulosti psy obviněné napaden a při jehož ochraně byl pokousán syn poškozené.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzovaný skutek není tvořen dvěma skutkovými ději, jak tvrdí ve svém dovolání obviněná, ale že jde o jeden ucelený skutkový děj, jenž byl vytvořen několika okolnostmi jakožto příčinami jeho následku v podobě újmy na zdraví poškozené A. R. V této souvislosti nelze nepoznamenat, že jednou z příčin, která přispěla ke vzniku uvedeného následku, bylo i další jednání obviněné spočívající v tom, že napadla poškozenou, aby jí tak zabránila v zadržení svého psa do příjezdu policie.
Konečně obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila zjevně neopodstatněnou námitku, že posuzovaný čin měl nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti, tj. že nebyla naplněna materiální podmínka jeho trestnosti.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Právní posouzení skutku proto spočívá v úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. O trestný čin se přitom jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Ze skutkových zjištění, právních závěrů soudů nižších stupňů a na ně navazujících právních závěrů soudu dovolacího uvedených v souvislosti s ostatními hmotně právními námitkami obviněné je zřejmé, že v posuzovaném případě byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Obviněná porušila důležitou povinnost uloženou jí ustanovením §415 obč. zák. a v důsledku tohoto jednání, resp. opomenutí konání, k němuž byla povinna (§89 odst. 2 tr. zák.) bylo poškozené A. R. způsobeno zranění, které mělo ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví; újma na zdraví přitom byla způsobena nedbalostí obviněné /§5 písm. a) tr. zák./.
Pokud jde o materiální podmínku trestnosti činu, při úvahách o tom, zda obviněná materiální znak trestného činu naplnila, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.). O tuto situaci však v posuzovaném případě nejde. Poškozená A. R. utrpěla v důsledku toho, že obviněná porušila důležitou povinnost uloženou jí ustanovením §415 obč. zák., zranění, které bylo znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, hodnoceno jako středně těžké, a to „vzhledem k přidruživším se komplikacím, tj. infekci v ráně, která při ranách kousnutím nezřídka nastává, s nutností klidového režimu, užívání antibiotik a pravidelných kontrol“ (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud jde o obviněnou zmiňovanou okolnost, že poškozená nebyla v důsledku zranění omezena ve svém obvyklém způsobu života citelně, tato rozhodně nemůže stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost zmírňovat, neboť ublížení na zdraví je při splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §223 tr. zák. trestným, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. pro společnost nebezpečným činem i přes obviněnou uváděnou okolnost, pokud poškozená v důsledku zranění ve svém obvyklém způsobu života omezena byla, o čemž nelze vzhledem k již uváděné nutnosti dodržovat lékařem předepsaný klidový režim pochybovat. Stejně tak i skutečnost, že poškozená v době události nebyla v pracovním poměru, nemá na stupeň nebezpečnosti předmětného činu pro společnost žádný vliv, když omezení v obvyklém způsobu života neznamená pouze nemožnost či omezení ve výkonu výdělečné činnosti, ale rovněž v dalších oblastech lidského života.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění odpovídají použité právní kvalifikaci a s námitkami obviněné se řádně vypořádaly soudy již v původním řízení, dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš