ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1216.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1216/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2004 o dovolání obviněného O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 3 To 57/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 172/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 1 T 172/2002, byl obviněný O. K. uznán spolu s obviněným J. K. vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zprostěn obžaloby pro tři dílčí útoky, jimiž měl rovněž spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., spočívající v odcizení tzv. stélových božích muk v katastru obce R. na Š., dále v R. na Š.-J. a v katastru obce B.- S.
K odvolání obviněného byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 3 To 57/2004, a to v celé odsuzující části ohledně obviněného O. K. Obviněný byl rozsudkem krajského soudu opětovně uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle zjištění krajského soudu se obviněný O. K. dopustil uvedeného trestného činu tím, že dílem spolu s dalším obviněným J. K., dílem s dalšími přesně neztotožněnými osobami odcizil v době od 8. 7. 2001 do 17. 11. 2001 na různých místech v okrese Č. K. v celkem 6 případech tzv. stélová boží muka a v jednom případě hlavici božích muk, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 790 000,- Kč, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 3 T 140/2000, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu, a dále k peněžitému trestu ve výši 10 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Č. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i trestu.
V dovolání deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pochybení soudů spatřuje obviněný v tom, že oddělené části tzv. božích muk, které byly předmětem trestného činu krádeže, posoudily jako samostatnou věc. Obviněný v této souvislosti vyzdvihuje, že v posuzovaných případech byly odcizeny vrchní části božích muk bez betonového soklu, které soudy nesprávně považovaly po jejich oddělení za věci movité. Zdůrazňuje dále výpověď znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady obrazů, grafik, plastik a uměleckohistorických památek PhDr. J. P., který hodnotil boží muka jako malou stavbu, jejíž hodnotu nutno nazírat jako celek. Podle znalce se oddělením horní části znehodnotila stavba jako celek. Obviněný v této souvislosti poukazuje na ustanovení §120 odst. 1 obč. zák., podle kterého je součástí věci vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle názoru dovolatele musí být pojem věci vykládán shodně v občanskoprávním i trestněprávním pojetí. Má za to, že boží muka jsou věcmi nemovitými, které nemohou být předmětem trestného činu krádeže, neboť nejde o věci ovladatelné. Proto ani jejich součást, byť oddělená od věci hlavní, nemůže být podle přesvědčení obviněného předmětem trestného činu krádeže. Z toho obviněný vyvozuje, že zjištěný skutek nemohl být posouzen jako dokonaný trestný čin krádeže, nýbrž jako nezpůsobilý pokus tohoto trestného činu nebo jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zák.
Z těchto důvodů obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila písemně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Podle jejího názoru nemohou námitky dovolatele zvrátit správný závěr soudů o jeho vině. Podle ní po oddělení božích muk od jejich podstavců získaly obě původní součásti jednoho celku právní režim samostatných věcí a porušením podmínek §119 odst. 2 obč. zák. nabyly oddělené části charakteru věci movité. Podle nejvyšší státní zástupkyně není sporu o tom, že šlo o věci hmotné povahy ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. a není tudíž namístě zpochybňovat míru jejich ovladatelnosti. Jednalo se proto podle ní o samostatné věci movité povahy, které tak byly způsobilé stát se předmětem trestného činu krádeže. Právní posouzení zjištěného skutku tudíž považuje za zákonné a navrhuje, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Námitky, jimiž obviněný oponoval závěru soudů o naplnění znaků trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., naplňovaly svým obsahem deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud však konstatoval, že shodné námitky uplatnil obviněný již v rámci své obhajoby před okresním a krajským soudem, které se jeho obhajobou důkladně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud právní názor okresního i krajského soudu v tomto ohledu zcela sdílí.
V prvé řadě považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že to, zda tzv. boží muka jsou věcí nemovitou či movitou, se z pohledu kritérií uvedených v §119 obč. zák. nemusí jevit jednoznačné. Podle §119 odst. 2 obč. zák. jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Občanskoprávní judikatura za movité věci označuje ty, které lze přemístit z místa na místo bez narušení jejich podstaty. V souladu s touto judikaturou je například rekreační chata nemovitostí, je-li spojena se zemí pevným základem ( viz č. 27/1965 Sb. rozh. obč.). Pomník či náhrobek, které mohou být odděleny bez znehodnocení hrobu, se považují za věc movitou (viz č. 9/1979 Sb. rozh. obč.). Dělení na movité a nemovité věci má významné důsledky pro náležitosti a platnost některých občanskoprávních úkonů (např. odlišná forma smlouvy o jejich převodu, odlišná doba nabytí věci při jejím převodu, realizace předkupního práva atd.). Pro posouzení zjištěného skutku z hlediska naplnění znaků trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. není však podstatný právní režim tzv. božích muk jako celku, nýbrž právní režim jejich částí, které byly v posuzovaném případě odcizeny.
Podle §247 odst. 1 tr. zák. se trestného činu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a naplní některou z dalších podmínek uvedených pod písmeny a) až e) cit. ust. Trestní zákon v tomto ustanovení hovoří o cizí věci, neuvádí tedy výslovně, že by se muselo jednat výhradně o věc movitou. V této souvislosti je možno poukázat například na §55 odst. 1 tr. zák., kde trestní zákon upravuje trest propadnutí věci, přičemž termín věc zde zahrnuje jak věci movité, tak věci nemovité (viz č. 25/1955 Sb. rozh. trest.). V případě trestného činu krádeže však bude přisvojení si nemovité věci jejím zmocněním se (tj. vytvořením si možnosti s věcí volně nakládat s vyloučením faktické moci osoby, které se odnímá) pojmově vyloučeno především v případě věcí, které jsou nepřemístitelné. Předmětem krádeže pak nebude ani ta nemovitá věc, kterou sice lze oddělit od pevného základu, avšak za cenu jejího absolutního znehodnocení, takže oddělená věc pozbyla jakoukoli užitnou hodnotu. V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejednalo. Boží muka bez podstavce a v jednom případě pouze tzv. hlavice božích muk byly obviněným bez větších obtíží odděleny, přemístěny a nadále si podržely značnou užitnou hodnotu.
I kdyby boží muka jako drobná stavba měla podle občanského zákoníku původně charakter věci nemovité, bylo z nich možno oddělit jejich součást a s touto pak samostatně nakládat, čímž oddělená část získala charakter věci movité. Nepřiléhavá je proto argumentace dovolatele ustanovením §120 odst. 1 obč. zák., podle kterého je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. I občanskoprávní judikatura připouští, že v závislosti na konkrétních okolnostech se součást po oddělení od hlavní věci může stát věcí samostatnou a být předmětem občanskoprávního vztahu. Tak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy si boží muka i bez svých podstavců uchovávala vysokou historickou i estetickou hodnotu, pro kterou také byla středem zájmu svědka A. B., který je od obviněného odkoupil se záměrem umístit je jako artefakt na své zahradě. Lze tedy shrnout, že z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného O. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 9. listopadu 2004
Předseda senátu :
JUDr. Robert Fremr