ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.122.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 122/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. března 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. H., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 5 To 330/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 9/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 2 T 9/2003, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným K. Z. Za tento trestný čin byl obviněný M. H. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněných S. H. a G. B.
Shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 2 T 9/2003, byl napaden toliko odvoláním obviněného M. H. s tím, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 5 To 330/2003, bylo toto odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. H. řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že dle jeho přesvědčení by bez vlastní aktivní iniciativy Policie ČR k naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. nedošlo. Z provedeného dokazování vyplývá, že byl policií nejprve vytipován a později k předmětnému jednání podněcován a že by tedy bez výrazného a zásadního přispění policie znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz nenaplnil. Odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěrům, že to nebyl policejní orgán, který jej jako první kontaktoval a chtěl po něm obstarat falešné valuty, a že policejní orgán začal konat úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. až po oznámení osoby vystupující pod utajeným jménem L., neboť existence svědka L. v průběhu celého přípravného řízení nevyvstala a dokonce i svědek P. P. jako příslušník policie ve svém výslechu z přípravného řízení o svědkovi, jehož oznámení se mělo stát podnětem k šetření věci a rozhodnutí policejních orgánů o realizaci předstíraného převodu, nehovoří. Obviněný navíc v průběhu celého trestního řízení neměl možnost se s oznámením dle §158 odst. 1 tr. ř. seznámit, a to ani při prostudování spisu po skončení vyšetřování. Existence osoby, zájemce o koupi padělaných bankovek, která mu opakovaně telefonovala a neustále jej upomínala o uskutečnění obchodu s valutami, byla potvrzena až u odročeného hlavního líčení dne 5. 6. 2003, kdy svědek P. připustil, že kontakt s obviněným mu umožnil svědek L. Obviněný má za to, že svědectví M. L. působí natolik nevěrohodně a nepravděpodobně, že lze mít vážné pochybnosti o tom, že se v šetřené věci objevuje pouze náhodně a není na věci žádným způsobem zainteresován. Obviněný se domnívá, že byl k celé transakci vyprovokován s tím, že takový postup je nepřípustný a odporující trestnímu právu České republiky.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dle obviněného je dán proto, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) §265b odst. 1 tr. ř., a lze jej spatřovat i v tom, že v řízení nebyla řešena problematika, zda policista podílející se na předstíraném převodu věci může vystupovat pod fiktivním jménem bez toho, aby zároveň se souhlasem příslušného soudce působil jako agent. Dle obviněného nebyly dány důvody pro utajení svědků P. a L. podle §55 odst. 2 tr. ř. a tímto postupem byl podstatně zkrácen ve svých právech na obhajobu.
Obviněný shrnul své dovolání tak, že z provedeného dokazování vyplývá, že byl k trestné činnosti vyprovokován a že se tato tedy uskutečnila jen díky policejní aktivitě, přičemž nebýt aktivní iniciace ze strany policie, trestného jednání by se nedopustil. Protože se policejní orgány staly hlavními aktéry, bez jejichž zásadního přispění by k trestné činnosti nedošlo, obviněný nemůže za jednání, které neměl v úmyslu a ke kterému byl vyprovokován, nést trestní odpovědnost.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu stupně prvního a aby odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil jako kvalifikovaný důvod dovolání nesprávné právní posouzení skutku s tím, že jeho činnost byla iniciována a vyprovokována Policií ČR a že tato skutečnost vylučuje protiprávnost jeho jednání. Obviněný de facto poukazuje na to, že jednal ve skutkovém omylu negativním, neboť neznal skutečnosti vylučující jeho trestní odpovědnost, tzn. že nevěděl, že byl vyzván ke spáchání trestné činnosti samotnou policií s tím, aby byl posléze odhalen. Podle státní zástupkyně je třeba zkoumat, zda došlo k nepřípustnému porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, tedy zda došlo k zásahu státu do skutkového děje, jež ve své komplexnosti tvoří trestný čin, nebo k takovému zásahu státu, jehož důsledkem je právní kvalifikace takového jednání. Státní zástupkyně souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že to byl obviněný, kdo pojal úmysl spáchat předmětný trestný čin, a to minimálně od doby, kdy komunikoval se svědkem vystupujícím pod utajeným jménem L., kterému nabízel k odprodeji USD. Obviněný bez vědomí o této skutečnosti komunikoval s pracovníkem policie za účelem dosažení dohody o podrobnostech realizace prodeje valut, přičemž nabídka prodeje vycházela ze strany obviněných. Policie tedy nerozhodovala o rozsahu spáchání trestné činnosti a nedošlo k tomu, že by státní moc reprezentovaná policií vytvořila svým postupem podmínky se zjevnou snahou ovlivnit právní kvalifikaci trestného činu. Státní zástupkyně označila skrytý postup policie za zákonný, neboť policie vstoupila do již probíhajícího děje majícího charakter trestně právně postižitelného jednání a v rámci skryté policejní operace nevybočila z mezí daných platnou právní úpravou, když získala prostřednictvím svědka vystupujícího pod utajeným jménem L. signály o tom, že jsou nabízeny ve velmi výhodném kurzu k odkoupení nejspíše padělané USD. Nešlo tedy o policejní provokaci, ale o postup policie, kterým byl skutkový děj pouze kontrolován, s tím, že s ohledem na tuto skutečnost je právní posouzení skutku zcela správné a odpovídající zákonu. Pokud jde o námitky obviněného proti procesnímu postupu, tyto námitky není možné pod zvolené dovolací důvody podřadit.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před odvolacím soudem, státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko jedinou námitku právní povahy, a to, že nemůže za jednání, které neměl v úmyslu a ke kterému byl vyprovokován Policií ČR, nést trestní odpovědnost. Ostatní uplatněné námitky jsou námitkami skutkové povahy, kterými obviněný v podstatě vytýká soudům porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. ustanovení o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a nikoli porušení ustanovení hmotného práva při právním posouzení skutkového stavu jimi zjištěného.
Právní řád České republiky, a to konkrétně Listina základních práv a svobod (vyhlášená pod č. 2/1993 Sb. - dále jen Listina) a trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním), nebrání a ani v době rozhodné pro posouzení předmětné věci nebránil tomu, aby v trestním řízení ve stadiu před zahájením trestního stíhání (§158 -§159b tr. ř.) byly pověřeným policejním orgánem použity operativně pátrací prostředky, kterými ve smyslu trestního řádu jsou předstíraný převod (§158c tr. ř.), sledování osob a věcí (§158d tr. ř.) a použití agenta (§158e tr. ř.). Pověřený policejní orgán je oprávněn použít těchto operativně pátracích prostředků pouze v souladu se zákonem, je-li dostatečně odůvodněno podezření, že je páchán nebo byl spáchán úmyslný trestný čin, s tím, že jejich využíváním nesmí vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele trestný čin spáchat. Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou ke spáchání trestného činu pomáhaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01). Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (např. orgánů Policie ČR) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99).
Ze shora uvedeného vyplývá, že o nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin a že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů v podobě použitého operativně pátracího prostředku a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění potřebných důkazů.
Z meritorních rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je zřejmé, že pověřený policejní orgán použil operativně pátrací prostředek podle §158c tr. ř., tzn. předstíraný převod, na základě oznámení občana, a to utajeného svědka vystupujícího pod jménem M. L. Tento svědek, který na konci léta roku 2002 sháněl větší množství levných valut (představoval si asi tak 5.000,- USD), dostal telefonní kontakt na obviněného M. H., jenž mu nabídl dolary \"dobré kvality\" za kurz 1:10. Svědek měl tento kurz za tak výjimečný, že po poradě se svým právním zástupcem věc oznámil na policii. Na další schůzku s obviněným se již svědek L. dostavil s utajeným svědkem vystupujícím pod jménem P. P., policistou pověřeným provedením předstíraného převodu s tím, že poté s obviněným o koupi padělaných dolarů jednal pouze svědek P. Dovolací soud má za to, že oznámením svědka L. bylo dostatečně odůvodněno podezření opravňující orgány Policie ČR k použití operativně pátracího prostředku podle §158c tr. ř., a to podezření, že obviněný M. H. páchá úmyslný trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., popř. že jeho spáchání připravuje, a že výpovědí utajeného svědka L. učiněné v rámci dokazování před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný měl úmysl tento trestný čin spáchat již před zahájením úkonů policie směřujících k provedení předstíraného převodu, tj. před tím, než příslušník orgánu Policie ČR jako orgánu státu, svědek P. P., vstoupil do kontaktu s obviněným M. H.
Pokud jde o otázku, zda by obviněný spáchal předmětný trestný čin i bez iniciativy policejních orgánů, je třeba vyjít z následujících skutkových závěrů. Na schůzce, na které byl obviněnému představen svědek P., obviněný tomuto svědkovi nabídl prodej 30.000,- falešných amerických dolarů za kurz 1:10 s tím, že jakmile dolary sežene, svědkovi zavolá nebo mu napíše SMS. Obviněný tedy sám nabídl svědkovi padělané peníze a sám stanovil lhůtu, do kdy peníze sežene, \"a až po marném uplynutí lhůty svědek obžalovaného M. H. telefonicky kontaktoval a ptal se, jak se věc má. Před samotným uskutečněním převodu falešných dolarů rovněž kontaktoval obžalovaný M. H. svědka P. a nikoli naopak\" (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Na schůzce dne 9. 10. 2002, na které byl přítomen i spoluobviněný K. Z. a na které obviněný prodal svědkovi P. jednu padělanou bankovku o nominální hodnotě 100,- USD za 1.000,- Kč jako vzorek, obviněný přislíbil svědkovi P. obstarání dalších 15.000,- USD, přičemž předání prvních 5.000,- USD mělo být na návrh obviněného uskutečněno hned následující den (str. 4 a 6 téhož rozhodnutí). Z výpovědi obviněného M. H. a spoluobviněného K. Z. dále jednoznačně vyplývá, že se obviněný v září roku 2002 obrátil na spoluobviněného K. Z., jestli nemá možnost sehnat falešné dolary, a že mu tento spoluobviněný asi za měsíc a půl padělané bankovky o nominální hodnotě 4.500,- USD obstaral.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy obviněný nabídl svědku L. dolary \"dobré kvality\" za kurz 1:10 na konci léta roku 2002, přičemž, jak je patrné z předloženého trestního spisu (č. l. 179), se schůzka, na které byl obviněnému představen svědek P., uskutečnila dne 29. 8. 2002, a kdy spoluobviněný Z. obstaral obviněnému padělané dolary asi za měsíc a půl poté, co jej o jejich obstarání obviněný požádal s tím, že padělané dolary byly svědku P. předány již v první polovině měsíce října roku 2002, a to dne 9. 10. 2002 100,- USD a dne 10. 10. 2002 4.400,- USD, je jednoznačně zřejmé, že se obviněný M. H. obrátil na spoluobviněného K. Z. ve věci obstarání padělaných amerických dolarů buď bezprostředně poté, co jejich obstarání svědku P. nabídl, nebo dokonce před tím, než byl tomuto svědkovi představen. Obviněného M. H. tedy k tomu, že začal uskutečňovat svůj úmysl opatřit pro svědka L., popř. svědka P. padělané americké dolary a naplňovat tak znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., nemohly vést jím tvrzené telefonické urgence ze strany svědka P., když tento pouze zjišťoval proč se obviněný neozval. Nešlo tedy o situaci, že by obviněný ve věci obstarání dolarů nic nečinil a chtěl upustit od dalšího jednání, přičemž by v něm pokračoval až na základě urgence. Za splnění zákonných podmínek přitom bylo opatřením policejního orgánu ze dne 9. 10. 2002 podle §159b odst. 1 tr. ř. trestní stíhání M. H. dočasně odloženo.
Soud druhého stupně se k námitce policejní provokace uplatněné obviněným jak v rámci jeho obhajoby před soudem prvního stupně, tak v rámci jeho odvolání vyjádřil tak, že \"nelze pouze na základě zjištěných skutečností, že obžalovaný byl opakovaně dotazován, kdy budou falešné valuty připraveny k odběru, dospět k závěru, že by k činu nedošlo či snad že byl obžalovaný k spáchání tohoto činu donucován. Pokud by obžalovaný nechtěl tyto falešné peníze obstarat a předat, přičemž si z povahy věci musel být vědom toho, že se jedná o trestný čin, mohl apriori svědka P. odmítnout, popřípadě stejně jako učinil svědek L., mohl věc oznámit policii.\" Dle názoru odvolacího soudu \"nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat\". Dovolací soud se s těmito právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje a dodává, že z dokazování provedeného soudy prvního a druhého stupně, jehož úplnost a závěry z něj vyvozené není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakkoliv zpochybňovat, jednoznačně vyplývá, že obviněný M. H. svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. toliko z vlastní iniciativy veden zištným úmyslem a že svědek P. P. jako příslušník Policie ČR ani obviněného ke spáchání předmětného trestného činu nepodněcoval či neusměrňoval jeho prokazatelně existující vůli jej spáchat, a ani nevytvářel obviněnému podmínky pro jeho spáchání či mu k dokonání činu jinak pomáhal, když telefonické dotazy svědka P. P., kdy budou falešné valuty připraveny k odběru, nelze považovat za nátlak či provokaci, ale za normální a tedy pochopitelnou reakci na skutečnost, že v dohodnuté době neobdržel informaci, zda a kdy bude mít nabízené \"zboží\" k dispozici.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že obviněný nebyl ke spáchání posuzovaného trestného činu vyprovokován orgány Policie ČR a že je tedy za předmětné jednání trestně odpovědný. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když s námitkou uplatněnou v dovolání se podrobně zabývaly již soudy obou stupňů a přesto, že své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnili, obviněný nadále setrvává na svém výkladu otázky policejní provokace.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Jak již bylo shora uvedeno, dle obviněného je tento dovolací důvod dán proto, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě za druhou spojkou \"nebo\".
Obviněný ve svém dovolání sice dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil /což je nezbytná podmínka pro naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odvoláním na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení/, ovšem jediná jím uplatněná námitka způsobilá tento dovolací důvod naplnit byla dovolacím soudem shledána jako zjevně neopodstatněná. Z tohoto důvodu nezbylo Nejvyššímu soudu ČR nic jiného, než dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. taktéž odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že pokud jde o námitky dovolatele, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně nebyla řešena problematika, zda policista podílející se na předstíraném převodu věci může vystupovat pod fiktivním jménem bez toho, aby zároveň se souhlasem příslušného soudce působil jako agent, a že nebyly dány důvody pro utajení svědků P. a L. podle §55 odst. 2 tr. ř., tyto námitky nejsou způsobilé naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto dovolací soud není oprávněn se těmito námitkami zabývat.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš