ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1287.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1287/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 11. 2004 o dovolání obviněného J. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 7 To 93/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 5/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 8 T 5/2004, byl obviněný J. N. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný J. N. dne 23. 11. 2003 kolem 22,30 hodin ve S. Ž., okr. P., v úmyslu ho i usmrtit napadl vojenským bodákem s čepelí dlouhou 25 cm V. M. tak, že ho bodl do prsou a při následném zápasu opakovaně bodal do jeho trupu a způsobil mu tím oděrku na levé straně hrudníku ve výši osmého žebra, oděrku na pravé straně hrudníku ve výši šestého žebra ve středoklíčkové čáře, dvě drobné ranky ve výši devátého až desátého žebra v lopatkové čáře a oděrku pod dolním úhlem lopatky, přičemž k závažnému život ohrožujícímu zranění poškozeného nedošlo jen náhodou, vzhledem k aktivní obraně poškozeného a ke skutečnosti, že průnik bodáku byl znesnadněn oblečením poškozeného.
Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 7 To 93/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný J. N. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a výroku o trestu. Dovolání podal s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že neměl úmysl usmrtit poškozeného, že ho chtěl pouze postrašit, že poškozený utrpěl jen lehké zranění a že skutek měl být proto posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nebo jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, případně i předcházející rozsudek, a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby sám ve věci znovu rozhodl v intencích podaného dovolání.
Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že poškozeného napadl pouze jedním útokem a nikoli více útoky a že poškozenému při incidentu nijak nevyhrožoval zabitím. V tomto směru označil skutková zjištění soudů za nesprávná s tím, že podle jeho názoru nemají podklad v provedených důkazech. Tyto námitky, které mají povahu ryze s k u t k o v ý c h námitek, se vymykají z rámce uvedeného zákonného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Podstatné je, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. Dovoláním lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat, že skutková zjištění soudu jsou nesprávná, že hodnocení důkazů je vadné apod. Je tudíž možné vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné vytýkat skutkové vady a domáhat se změny ve skutkových zjištěních soudu. Cestou dovolání není možné dosáhnout jiného právního posouzení prostřednictvím změny skutkových zjištění soudu. Je možné domáhat se změny právního posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudem. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného, jejímž obsahem byly skutkové námitky.
Meritorně se Nejvyšší soud zabýval pouze tou částí dovolání obviněného, v níž byly uplatněny námitky, které obsahově korespondovaly s deklarovaným zákonným dovolacím důvodem. V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokus tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. spočívá v jednání pro společnost nebezpečném, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podmínkou odpovědnosti pachatele za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. tedy mimo jiné je jeho úmyslné zavinění ve vztahu k hrozícímu smrtelnému následku.
V posuzovaném případě je evidentní, že jednání obviněného objektivně bylo způsobilé přivodit smrt poškozeného, protože jeho podstatou byl široce založený útok vedený velkým a ostrým vojenským bodákem proti centrální části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Dále je evidentní také to, že po subjektivní stránce byl hrozící smrtelný následek zahrnut úmyslem obviněného. Soudy výstižně dovodily tento úmysl z motivu posuzovaného činu, z promyšlenosti jeho přípravy, z povahy použité zbraně, z okolností, které si obviněný zvolil k provedení činu, ze způsobu jeho provedení a ze slovního projevu, jímž obviněný svůj útok provázel. Zjištění, která soudy v tomto ohledu učinily, jsou podkladem, z něhož úmysl obviněného usmrtit poškozeného jasně a přesvědčivě vyplývá. Motivem činu bylo dlouhodobé nepřátelství obviněného pociťované vůči poškozenému v souvislosti se sousedským sporem ohledně plotu. Obviněný chtěl ten spor vyřešit „pro vždy“, jak se sám vyjádřil při prvním výslechu v přípravném řízení, i když se jinak hájil tím, že mu šlo o to, aby poškozeného jen postrašil. Obviněný se na čin připravoval delší dobu tím, že sledoval pravidelnost v pohybu poškozeného v pozdních večerních hodinách během jeho cesty domů a že si jako zbraň k provedení útoku vybral velký a ostrý vojenský bodák. Po této přípravě obviněný zaútočil na poškozeného v místě, jímž poškozený procházel pozdě večer, za tmy a sám. Ze strany obviněného šlo o překvapivý útok, s jehož zahájením vyčkával tak, aby mohl poškozeného napadnout zezadu. Po nenadálém zahájení útoku se obviněný neomezil jen na zasazení nějaké ojedinělé či náhodně vedené rány, ale vedl proti poškozenému soustředěný útok nejméně pěti ranami, z nichž všechny směřovaly do oblasti hrudníku. Zároveň obviněný proti poškozenému pronesl výrok, že ho zabije. Skutečné provedení fyzického útoku s použitím velmi nebezpečné zbraně je v rozporu s obhajobou obviněného, že chtěl poškozeného jen postrašit, staví tuto obhajobu do pozice naprosté nevěrohodnosti a ukazuje na to, že původní výpověď obviněného, podle níž chtěl spor s poškozeným vyřešit „pro vždy“, měla ten význam, že vyjadřovala záměr obviněného počítající i s usmrcením poškozeného.
Závěr, že hrozící smrtelný následek byl zahrnut úmyslným zaviněním obviněného, je plně slučitelný se zjištěním, že poškozený utrpěl ve skutečnosti nakonec jen lehké zranění. To, že tělo poškozeného v místech skutečně vzniklých zranění bylo zasaženo ranami malé intenzity, nebylo důsledkem malé intenzity útoku obviněného. Intenzita útoku totiž byla velmi podstatně zmírněna až téměř eliminována obranou poškozeného, který v podstatě od počátku měl útok pod kontrolou, až ho nakonec zcela odvrátil, a silnou vrstvou jeho zimního oblečení, skrze kterou musel bodák proniknout. Tyto okolnosti byly důvodem, pro který čin zůstal ve stadiu poměrně značně vzdáleném od dokonání, ale v žádném případě neznamenají absenci úmyslu obviněného usmrtit poškozeného.
Soudy tudíž správně posoudily zjištěný skutkový stav jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. Námitky, které obviněný v dovolání uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly tento závěr v žádném případě zvrátit.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec