ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1301.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1301/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. března 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných Ing. T. P., Ing. R. V. a nejvyšší státní zástupkyně, podaného v neprospěch obou obviněných, která podali proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. 12 To 462/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 137/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 TrŘ se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. 12 To 462/2002, zrušuje v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 TrŘ se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 TrŘ se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 2 T 137/2002, byli obvinění uznáni vinnými trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) TrZ (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) TrZ. Za to byli odsouzeni každý k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let a k trestu zákazu činnosti (výkonu jakýchkoli funkcí v zastupitelstvech obcí a krajů) na stejnou dobu. Poškozené město R. n. J. bylo s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. b) TrŘ byl tímto rozsudkem obviněný Ing. R. V. zproštěn obžaloby pro další skutky, přičemž zprošťující výrok nebyl napaden odvoláním a nabyl již právní moci.
K odvolání státního zástupce, který se domáhal uznání viny obviněných též podle odst. 2 písm. a), c) §158 TrZ a uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody, a obou obviněných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 12 To 462/2002, podle §258 odst. 1 písm. d) TrŘ zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině a podle §259 odst. 3 TrŘ nově rozhodl tak, že oba obviněné na stejném skutkovém základě uznal vinnými toliko trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §9 odst. 2, §148 odst. 1, 3 písm. c) TrZ (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Za to je podle §148 odst. 3 tr. zák. odsoudil k podmíněným trestům odnětí svobody na 15 měsíců se zkušební dobou v trvání 3 let. Podle §229 odst. 1 TrŘ bylo poškozené město R. n. J. s nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali řádně a včas dovolání oba obvinění a také nejvyšší státní zástupkyně v jejich neprospěch.
Nejvyšší státní zástupkyně (dále jen \"NSZ\") uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ s tím, že předně nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o vyloučení trestní odpovědnosti obviněných za trestný čin podle §158 TrZ, protože je-li úřední působnost neoddělitelně spojena s výkonem působnosti veřejného činitele, pro níž je vybaven pravomocí, jedná veřejný činitel v tomto postavení i za situace, pokud nejedná současně ve vrchnostenském postavení. Obviněný Ing. T. P. z titulu funkce starosty a jeho oprávnění zastupovat obec navenek, tedy v rámci svého oprávnění, majetkoprávně nezákonným způsobem - bez souhlasu zastupitelstva - zavázal obec úkonem, který sice není možné označit za výkon vrchnostenské správy, ale vyplývá z jeho postavení a funkce veřejného činitele, s níž je oprávnění k takovémuto úkonu neoddělitelně spojeno. Obviněný Ing. R. V., i když ve funkci místostarosty, v dané věci ale z pozice veřejného činitele nevystupoval, neboť úkony nečinil za obec, ale za svoji společnost RV l. jako její jediný majitel a společník. Na trestném jednání Ing. T. P. se tak podílel pouze jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) TrZ. Domáhá se proto, aby obviněný Ing. T. P. byl za jednání uvedené ve skutkové větě rozsudku uznán vinným trestným činem podle §148 odst. 1, 3 písm. c) TrZ v jednočinném souběhu s trestným činem podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) TrZ. Obviněný Ing. R. V. pak trestným činem podle §148 odst. 1, 3 písm. c) TrZ ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ se spoluobviněným a dále sám pomocí k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) TrZ k §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) TrZ. Navrhla proto, aby byl podle §265k odst. 1 TrŘ rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a podle §265l odst. 1 TrŘ bylo krajskému soudu přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Oba obvinění ve svém dovolání uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ s tím, že správně zjištěné jednání bylo nesprávně označeno za deliktní v rozporu s ustanoveními speciálních předpisů a v důsledku toho také v rozporu s ustanoveními trestního práva. Celý majetkový transfer, který v podrobnostech rekapitulují, považují za zcela transparentní a obdobný obvyklým obchodním případům, kdy není nikterak protiprávní, že ten, komu bylo dovezené zboží propuštěno do volného celního oběhu, je prodá jinému subjektu a ten s ním nazpět uzavře smlouvu o nájmu s právem koupě najaté věci. Finanční vztahy mezi zúčastněnými subjekty (úhrady splátek kupní ceny a úhrady průběžně hrazeného nájemného) byly z pohledu obchodně a občanskoprávních vztahů zcela legitimní, když šlo o závazky podle typových závazkově právních vztahů. Z hlediska finančně daňového důsledku, tj. možnosti uplatnění nadměrného odpočtu městem R. n. J. k dani z přidané hodnoty (dále jen \"DPH\"), která byla z jeho strany předtím zaplacena, se jedná o důsledek zákonný, resp. ze zákona vyplývající, o kterém obvinění věděli a kalkulovali s ním. Jako pečliví hospodáři mající na starosti svěřenou obec a její hospodaření, zhodnotili možnosti uplatnitelné podle zákona, propočetli tok peněz a v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále jen \"ZDPH\"), uplatnili nároky na odpočet DPH za příslušné období, a to dokonce méně než mohli uplatnit při majetkovém transferu veškerých komponentů a tomu odpovídajícímu zvýšení kupní ceny.
Dále obvinění namítají, že závěr soudů o odprodeji technologického zařízení za nižší než pořizovací cenu nemá oporu v provedeném dokazování a je v rozporu i se zjištěním Finančního úřadu v J. Poukazují přitom na to, že prodej technologického zařízení proběhl podle dvou kupních smluv č. 5/95 a č. 6/95, přičemž nešlo o jeho prodej jako celku, ale prodaná byla pouze jeho část a zbývající část zůstala v majetku města. Prodej, že byl realizován podle nákupních cen, které byly fakticky opsány pouze s rozdílem zjištěným finančním úřadem, kdy jeden komponent byl omylem prodán dvakrát, o což byla kupní cena nesprávně navýšena. Prodej pouze části zařízení se přitom v hodnocení soudů vůbec neobjevil a tyto bez dalšího srovnávaly pouze celkové ceny.
Dále obvinění poukazují na konkrétní ustanovení §2 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen \"ZSDP\"), §23 odst. 7 zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (dále jen \"ZDP\"), §2 odst. 1, 2, §3 odst. 1, §5, §10, §19 odst. 1, 3, §20 a §25 ZDPH. Následně pak závěry obou soudů považují za zcela zcestné a v rozporu se zákony. Vytýkají soudům, že vychází z toho, že to, co je neobvyklé a pro soud těžko pochopitelné, resp. jím není pochopeno, je zakázané. Podle názoru dovolatelů je však tento postup pozůstatkem bolševického myšlení, podle něhož co není povoleno, je zakázáno. Proto tedy oba soudy ani nekonstatují, které ustanovení speciálních daňových předpisů by měli obvinění porušit a v čem toto porušení spočívá, ale přímo uzavírají, že jejich záměrem bylo pro město získat neoprávněně daň z přidané hodnoty. Tuto neoprávněnost nijak nezdůvodňují a pouze ji nepřípustně prezumují. Odkazy soudu na daňové předpisy se přitom týkají ustanovení, která se souzenou věci nemají nic společného a žádné příkazy či zákazy neobsahují. S eventuální trestní odpovědností obviněných tak nemají nic společného. Ustanovení §2 odst. 7 ZSDP upravuje totiž možnost správce daně posoudit zastřený úkon podle jeho skutečného obsahu a ustanovení §23 odst. 7 ZDP s ním koresponduje, když upravuje možnost správce daně upravit základ daně z příjmu, je-li přiznání k této dani odvislé od cen sjednaných mezi ekonomicky nebo personálně nebo jinak spojenými osobami, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami. Nejde přitom o DPH, jak by tomu v souzeném případě mělo být. Dovolatelé tedy namítají, že jejich údajná trestní odpovědnost je dokládána porušením nikoli kogentních ustanovení upravujících možný postup správce daně, což je v rozporu se zákonem i pravidly elementární logiky.
Za nesprávnou považují dovolatelé také úvahu soudů, že při nákupu technologického zařízení městem za celkovou cenu (s daní) ve výši 34.281.264,- Kč a jeho následném prodeji společnosti RV l. s. r. o. za prodejní celkovou cenu (s daní) ve výši 18.381.351,- Kč, byla Česká republika poškozena o částku 2.696.671,? Kč (vrácená DPH). Předně namítají, že byla prodaná a následně leasovaná pouze část a nikoli celé technologické zařízení. Pokud by tak byla prodávajícím městem zúčtována kupující společnosti cena vyšší o 13.041.447,05 Kč a tedy i daň vyšší o 2.858.448,28 Kč, kupující by celý rozsah takto zvýšené daně získal od státu formou nadměrného odpočtu a dle smlouvy by jej převedl zpátky městu jako splátku na kupní cenu. Výsledná daň města by se podle přiznání odvíjela od výpočtu koeficientu k propočtu daně na vstupu již zaplacené. Postupem obviněných tak k žádné finanční újmě státu nedošlo a naopak došlo k nižšímu toku peněz mimo majetkovou sféru státu, než by tomu bylo v případě postupu označovaného soudy za správný.
Za nejpodstatnější pak dovolatelé považují, že při sjednání nižší ceny než jaká by měla být podle soudů obou stupňů, nemohlo nikdy dojít k zvýšení nároku města, ať už oprávněného nebo neoprávněného. Poukazují přitom na povinnost plátce daně (tj. obce) zkracovat podle §20 odst. 1 ZDPH nárok na odpočet daně tím způsobem, že daň na vstupu vynásobí koeficientem. Tento koeficient by byl, při cenách považovaných soudy za správné, vyšší (činil by 0,6488) a možnost odpočtu a tedy i nároku vůči státu, by byla o 874.213,20 Kč více, než v případě postupu obviněných. Majetek města přitom nebyl jejich obchodem zmenšen, protože s minimální marží došlo k jeho převodu prostřednictvím RV l. s. r. o. z města R. n. J. na společnost V. a k. města R. n. J. s. r. o., která v dané době měla 100 % vlastnickou účast svého zakladatele. Protože soudy konstatovaný následek nemohl nastat, nemůže ani jednání obviněných naplňovat skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) TrZ. Navrhli proto, aby byly rozsudky soudů obou stupňů v odsuzující části podle §265k odst. 1 TrŘ zrušeny a podle §265m odst. 1 písm. a) TrŘ byli zproštěni obžaloby.
Ve vyjádření k dovolání NSZ obvinění považují její hodnocení za zcela zcestné a nevyplývá z něj, co má být skutkem a co důsledkem tohoto skutku. Pokud NSZ v zásadě uvádí, že je-li někdo vybaven pravomocí veřejného činitele, vždy jako veřejný činitel jedná, znamenalo by to ve svém důsledku, že starosta obce bude jako veřejný činitel jednat i tehdy, půjde-li pro potřeby obce koupit třeba koště. Podle jejich názoru pod pojem pravomoc veřejného činitele je možno zahrnout pouze výkon takových činností orgánů obce, které jsou v její přenesené působnosti a nikoliv výkon takových činností, které jsou v její samostatné působnosti. Překročením pravomoci starosty obce a nikoli veřejného činitele, by proto bylo jednání v rozporu s ustanovením §36a odst. 1 písm. j) zák. č. 367/1990 Sb. o obcích (dále jen \"ZoO\"), ve znění zák. č. 485/1991 Sb., kdy k dohodě o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců je zapotřebí souhlasu městského zastupitelstva. Úkon dohody o splátkách v daném případě ale podle jejich názoru nespadal do kompetence městského zastupitelstva, byť doba splatnosti byla delší než 18 měsíců, protože smyslem citovaného zákonného ustanovení je omezení kompetence starosty a svěření rozhodnutí kolektivnímu orgánu tehdy, dochází-li k vyvedení majetku z majetkové sféry obce a hodnota tohoto majetku je splátkována po delší než v zákoně uvedenou dobu a nikoliv tehdy, je-li majetek převáděn obci či jím zřízenému subjektu zpět. V prvém případě existuje vlastnický převod a dlouhodobá pohledávka, v druhém případě existují dva převody vlastnictví a vzájemné pohledávky. Nedošlo tak k překročení pravomoci veřejného činitele ani pravomoci starosty obce a obvinění nepřevedli majetek obce pod cenou ani nezískali vrácenou DPH neoprávněně a v rozporu se zákonem, ale postupovali v rámci zákona a DPH byla městu vrácena právem. Navrhli proto, aby bylo dovolání NSZ podle §265j TrŘ jako nedůvodné zamítnuto.
NSZ ve vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že není pro naplnění formálních znaků trestného činu podle §148 TrZ nutné, aby jednání pachatele bylo v přímém rozporu s daňovými předpisy. ZDPH je třeba aplikovat v jeho celku, smyslu a účelu. Uskutečněním zdanitelného plnění tento zákon rozumí stav faktický nikoli formálně vykázaný. Ke snížení daňové povinnosti došlo v důsledku neplatného právního úkonu pro nedostatek vážnosti vůle podle §37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť vůle účastníků nesměřovala ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují a jednak nebyly splněny formální náležitosti pro platnost takového úkonu, protože nebyl dán souhlas obecního zastupitelstva k převodu majetku a v daném případě tedy nedošlo ke zpětnému leasingu, jehož účelem je dosažení finanční mobility prodávajícího, ale došlo výlučně k tomu, že byla snížena daňová povinnosti, resp. vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Došlo tedy k obcházení daňového zákona. Pokud by nedošlo k prodeji za nižší než pořizovací cenu, nebylo by možno uplatnit nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH, neboť daň na výstupu by nebyla nižší než daň na vstupu. Při zahrnutí pořizovací ceny celé technologie (25.315.203,- Kč + DPH ve výši 5.558.676,- Kč) do faktury č. 28/95 a následně pak do přiznání k DPH za září 1995, by podle znaleckého posudku namísto nadměrného odpočtu ve prospěch města R. n. J. vznikla daňová povinnost. Město tak postupem obviněných získalo podáním daňového přiznání k DPH neoprávněný majetkový prospěch. Skutečnost značně nevýhodného zpětného leasingu, kterým není dosaženo zamýšleného efektu získání volných finančních prostředků do rozpočtu města, kdy předmět prodeje byl realizován za značně nižší cenu než pořizovací, měl být pro účely daňového řízení zastřen tím, že leasing byl uzavřen s obchodní společností V. a k. s. r. o., avšak se 100 % majetkovou účastí města. Podle názoru NSZ tak skutková část výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují znaky daného trestného činu. Navrhla proto, aby byla dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ odmítnuta, jako zjevně neopodstatněná.
V písemné reakci obviněných na vyjádření NSZ oba obvinění uvedli, že stanovisko NSZ je nesprávné jak z hlediska neplatnosti právního úkonu v rovině občanskoprávní, tak především v rovině daňové, kde její výpočty jsou zcela zavádějící a zcestné. Zdůraznili, že jejich postupem k žádné finanční újmě státu dojít nemohlo, naopak došlo k nižšímu toku peněz mimo majetkovou sféru státu, než by tomu bylo v případě postupu označenému NSZ za správný. Za naprosto chybnou považují úvahu NSZ o snížení daňové povinnosti města jejich jednáním za měsíc září 1995, kdy by podle jejího stanoviska nevznikl městu nárok na nadměrný odpočet, ale naopak by je stíhala daňová povinnost. Namítají, že NSZ posuzuje u města jako daňového subjektu pouze daň na výstupu, která by při zaúčtování DPH za září 1995 částkou 5.558.676,- Kč a nikoli částkou 2.700.228,- Kč skutečně byla vyšší o 2.858.448,20 Kč, než tomu bylo ve skutečnosti. Smysl celé operace, kterou považují za činnost řádných hospodářů, ale spočíval v tom, že zvoleným postupem využili zákonné možnosti uplatnit do daňových odpočtů již dřív zaplacenou daň na vstupu. Pokud by tato možnost nebyla, provedené majetkové transfery by postrádaly jakýkoliv smysl, protože to, co by na jedné straně bylo státu zaplaceno, by stát na druhé straně vrátil a mezi daňovými subjekty by byl trojúhelník uzavřen úhradou kupní ceny ve výši odpovídající vyšší přiznané dani. V případě postupu označeného NSZ za správný by došlo k odčerpání daňových prostředků z majetkové sféry státu až o 2.858.448,- Kč více, což dokládají výpočtem. Stejný závěr činí obvinění i ve svém vyjádření k obsahu znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence s tím, že ke zkrácení daně jejich postupem proto nemohlo dojít. Nesouhlasí ani s názorem NSZ o neplatnosti právního úkonu z důvodu nedostatku vážnosti vůle ani o nedostatku souhlasu městského zastupitelstva s daným úkonem a v tomto směru odkázali na obsah svého předchozího vyjádření. Za trestný čin podle §148 TrZ, že je pak nutno považovat pouze takové jednání, které je v přímém rozporu s konkrétními ustanoveními daňových zákonů.
Stranami shodně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle rozsudku odvolacího soudu se obvinění dopustili trestného jednání tím, že \"Ing. T. P. jako starosta města R. n. J., ve funkci, kterou zastával v době od listopadu 1990 do května 1997 a Ing. R. V., jenž byl též ve funkci, a to zástupce starosty města R. n. J., v době od listopadu 1994 do května 1997 po vzájemné dohodě a v úmyslu získat neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty pro město R. n. J., sepsali a uzavřeli kupní smlouvu na prodej technologického zařízení čističky odpadních vod v R. n. J., kdy Ing. P. tyto smlouvy podepsal jako starosta města R. n. J. a Ing. V. smlouvy podepsal jako jediný majitel a jednatel společnosti RV l. a takto dne 30. 5. 1995 uzavřeli kupní smlouvu č. 5/95 na prodej části technologického zařízení čističky odpadních vod, kdy fakturou č. 13/95 bylo toto zařízení fakturováno prodávajícím městem R. n. J. společnosti RV l. v částce 3.090.947,? Kč a k tomu daň z přidané hodnoty ve výši 316.412,- Kč a dále dne 27. 9. 1995 uzavřeli další kupní smlouvu č. 6/95 na prodej zbývající části technologie čističky odpadních vod, kdy tento prodej byl vyfakturován fakturou č. 28/95 v částce 12.273.764,- Kč a příslušnou daní z přidané hodnoty ve výši 2.700.228,- Kč, přičemž dle ust. §2 odst. 7 zák. č. 337/92 Sb. o správě daní a poplatků a §23 odst. 7 zák. č. 586/92 Sb. o daních z příjmu, měla být celá technologie správně prodána za ceny pořizovací, tedy celkem za 28.406.158,05 Kč, s daní z přidané hodnoty ve výši 5.875.088,28 Kč a tímto postupem, který je v rozporu s uvedenými zákony, pak město R. n. J. v rámci daňového řízení a přiznání k dani z přidané hodnoty za září 1995 získalo neoprávněně vrácenou DPH ve výši 2.696.671,- Kč, čímž tak poškodili Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem v J., o poslední uvedenou částku, postupovali bez souhlasu městského zastupitelstva uvedeného města, kdy souhlas městského zastupitelstva k takovémuto prodeji byl nezbytný a nutný\".
Dovolací námitky obou obviněných lze v podstatě rozdělit do následujících okruhů:
1) že šlo o zcela legitimní majetkový transfer a závazky podle typových závazkově právních vztahů, přičemž možnost uplatnění nadměrného odpočtu DPH, která byla městu zaplacena, je ze zákona vyplývající důsledek, s kterým obvinění kalkulovali a zhodnotili zákonné možnosti pro uplatnění odpočtu DPH;
2) že deliktním jednáním nemůže být snaha po získání nadměrného odpočtu na DPH v těch případech, kdy to zákon umožňuje, ale pouze tehdy, je-li toto jednání v rozporu se zákonem a pachatelé se tohoto porušení dopustili v přímém či nepřímém úmyslu. Obvinění však nejednali v rozporu s žádným zákonem, neporušili žádné ustanovení s kogentním zákazem či příkazem;
3) že k prodeji nedošlo za nižší cenu, protože byla prodávána pouze část technologického zařízení čističky odpadních vod (dále jen \"ČOV\") a nikoli celá;
4) že prodejem za nižší než nabývací cenu nedošlo k újmě státu, ale naopak stát zaplatil méně, než by zaplatil při plné ceně, resp. prodejem za nižší cenu nemohlo dojít k zvýšení nároku města na odpočet DPH ale naopak, tento by se zvýšil při použití ceny nabývací.
Uplatnili-li obvinění důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jsou jejich námitky shrnuty v bodě 1) a 2) námitkami hmotně právními a tedy naplňujícími uplatněný dovolací důvod. Řešení těchto otázek je také z hlediska existence trestní odpovědnosti obviněných rozhodující. Jejich podstata zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že se obvinění žalovaného jednání dopustili v úmyslu získat neoprávněný odpočet DPH.
Podle zjištění odvolacího soudu získalo město R. n. J. (dále jen \"město\") na základě uzavřených smluv v daňovém řízení a přiznání k DPH za září 1995 neoprávněně vrácenou DPH ve výši 2.696.671,- Kč. O výši vrácené částky DPH přitom není sporu a ani obvinění v dovolání v tomto směru nic nenamítají. Podstata jejich námitek spočívá v tom, že v důsledku jejich jednání se tak nestalo neoprávněně ale v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu je pak nepodstatné, zda bylo prodáno celé technologické zařízení ČOV nebo pouze jeho část a zda se tak stalo za cenu nabývací nebo nižší. Rozhodující je, že k vrácení DPH v uvedené výši došlo.
Podle §4 odst. 1 písm. a) v době činu platného zák. č. 576/1990 Sb. o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky - zrušeno zák. č. 218/2000 Sb. k 1. 1. 2001), jsou příjmem státního rozpočtu republiky mj. také daně, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Z ustanovení §23 tohoto zákona vyplývá, že DPH není příjmem rozpočtu obce, jak je tomu např. u daně z nemovitosti či daně z přijmu fyzických osob, tj. DPH je tedy, mimo podílu jiných subjektů, příjmem státního rozpočtu (též §1 odst. 1 ZSDP) a zatěžuje konečného spotřebitele, který není plátce daně. Účelem DPH a daní obecně je zabezpečit státu nebo jinému subjektu finanční prostředky potřebné pro zajišťování jeho úkolů. V tom spočívá také smysl a účel daňových zákonů. Zkracování tohoto příjmu státního rozpočtu ať už neoprávněným snižováním daňové povinnosti nebo neoprávněným uplatňováním odpočtu daně, je postižitelné podle ustanovení §148 TrZ jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. K tomuto důsledku formou neoprávněného uplatnění odpočtu daně podle §19 a násl. ZDPH směřovalo také jednání obviněných, když jejich cílem nebyla změna vlastníka předmětu uzavřených kupních smluv, ale pouze dosažení majetkového prospěchu města ve formě vrácené části DPH zaplacené v souvislosti s dovozem technologického zařízení ČOV ze zahraničí v roce 1994 a 1995. Obvinění ve svých výpovědích, ale ani v dovolání tuto skutečnost nepopírají když uvádí, že s možností uplatnění nadměrného odpočtu DPH městem kalkulovali a věděli, že tento důsledek nastane. Ve vyjádření k dovolání NSZ obvinění výslovně uvádí, že smyslem celé operace bylo zvoleným postupem využít zákonné možnosti uplatnit do daňových odpočtů již dříve městem zaplacenou daň na vstupu ... a pokud by tato možnost nebyla, provedené majetkové transfery by postrádaly jakýkoliv smysl. Z hlediska toho, k čemu směřoval úmysl obviněných tedy nejsou v dovolání namítány žádné pochybnosti. Podstatou jejich námitek je ale názor, že trestným činem nemůže být jejich snaha po získání nadměrného odpočtu na DPH pokud to zákon umožňuje, ale pouze tehdy, je-li toto jednání v rozporu se zákonem. V rozsudku popsané jednání, ale podle jejich názoru v rozporu s žádným zákonem nebylo. Nejvyšší soud se ale s tímto právním názorem obviněných neztotožnil, a to z následujících důvodů.
Zjištěné jednání obviněných, tak jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, lze zařadit do problematiky tzv. optimalizace daňové povinnosti. Tato problematika není nijak nová a byla již řešena jak v odborné literatuře, tak i v judikatuře soudů (viz Trestní zákon - komentář; 5. vydání; C. H. Beck; str. 840 a násl.). Obecně lze přisvědčit obviněným, že důsledné využívání všech zákonných možností k odpočtu DPH (též k snížení daňové povinnosti) nelze považovat za trestný čin. To ale platí pouze za situace, že uskutečněné zdanitelné plnění, jako předpoklad k nároku na odpočet daně podle §19 ZDPH je perfektním a nikoli pouze např. simulovaným nebo z jiného důvodu neplatným právním úkonem. Takovýto právní úkon simulovaný, byť jinak uzavřený v souladu se zákonem, je neplatný pro nedostatek vážnosti vůle podle §37 odst. 1 ObčZ, protože vůle účastníků ve skutečnosti nesměřovala ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují (§34 ObčZ), ale výlučně k tomu, aby byl docílen odpočet DPH (nebo aby nevznikla daňová povinnost, byla nižší, atp.). Daný právní úkon je tak jen prostředkem k dosažení tohoto cíle a bez něj by nebyl učiněn. V takovém případě je jednání, při splnění všech zákonných podmínek, jako trestný čin podle §148 TrZ postižitelné.
Obdobná situace je také v této trestní věci. Jak již bylo výše uvedeno, obvinění celou transakci provedli za účelem vytvoření podmínek pro uplatnění nadměrného odpočtu DPH, když zhodnotili možnosti uplatnitelné podle zákona. Na základě dvou kupních smluv (č. 5/95 z 30. 5. 1995 a č. 6/95 z 27. 9. 1995) tak mělo město prodat obchodní společnosti RV l. s. r. o. části technologického zařízení ČOV, které bylo následně na základě leasingové smlouvy ze dne 30. 12. 1995 pronajato obchodní společnosti V. a k. města R. n. J. s. r. o. s dobou leasingu do 30. 6. 2003, tj. téměř 8 let. Jednalo se o dlouhodobý pronájem s následnou koupí obchodní společností se 100 % majetkovou účastí města, tj. původního vlastníka a prodejce zařízení. Výsledkem tohoto \"majetkového kolotoče\" měl být, po prodeji tohoto majetku městem jiné obchodní společnosti, v podstatě opětovný jeho návrat prodejci, byť s odkladem na uvedenou dobu. Jestliže zákon kupní smlouvu upravuje jako právní úkon zakládající mezi smluvními stranami obchodně závazkový právní vztah, jehož účelem je převod vlastnictví z prodávajícího na kupujícího (§409 a násl. ObchZ), tak obvinění uzavřením předmětných kupních smluv tento účel nesledovali jako cíl svého jednání, ale převod vlastnického práva byl pro ně pouze prostředkem k dosažení sledovaného cíle, a to odpočtu DPH. Za této situace vzniká otázka, zda takovýto právní úkon je platný a tuto otázku soud v trestním řízení řeší jako otázku předběžnou podle §9 TrŘ. S ohledem na znění §267 odst. 2 ObchZ se pro řešení této otázky použijí ustanovení občanského zákoníku, v daném případě §37 odst. 1 ObčZ upravujícího základní náležitosti právních úkonů a podle kterého právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Nejsou-li některé z těchto náležitostí právního úkonu splněny, je právní úkon absolutně neplatný ze zákona, od počátku a bez ohledu na to, zda se neplatnosti úkonu někdo dovolává. Druhou v úvahu přicházející možností neplatnosti právního úkonu se stejnými právními důsledky je posouzení podle §39 ObčZ, podle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Posouzení neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 ObčZ se zmiňuje ve vyjádření NSZ k dovolání obviněných s tím, že k snížení daňové povinnosti došlo v důsledku takto neplatného právního úkonu, a to v důsledku nedostatku vážnosti vůle, s čímž obvinění ve svém vyjádření vyslovili nesouhlas. Dovolací soud je toho názoru, že v daném případě o neplatnost kupní smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle nejde, když jejich projev vůle nepostrádal vážnost, protože chtěli svým projevem vůle způsobit převod vlastnického práva k předmětu kupních smluv, i když tak učinili pouze proto, že tento převod potřebovali uskutečnit jako zdanitelné plnění, aby byly vytvořeny podmínky k nároku na odpočet daně podle §19 ZDPH. Tato pohnutka, která vedla obviněné k uzavření předmětných smluv, je právně bezvýznamná a nemá na jejich platnost vliv.
Předmětné kupní smlouvy však dovolací soud považuje za neplatné podle §39 ObčZ, protože svým obsahem i účelem jsou v rozporu se zákonem a zákon obchází. Vznik smlouvy je upraven občanským zákoníkem (§43 a násl.) a tato úprava platí i pro uzavírání smluv podle obchodního zákoníku. Podle zjištění soudů obvinění postupovali bez souhlasu městského zastupitelstva, který byl nutný. Podle §36a odst. 1 písm. j) ZoO obecní zastupitelstvo rozhoduje o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení pak rozhodování ani o tomto majetkoprávním úkonu obce nemůže obecní zastupitelstvo svěřit obecní radě a jde proto o výlučnou působnost zastupitelstva. V daném případě obě předmětné kupní smlouvy obsahují ujednání (u smlouvy č. 5/95 v dodatku č. 1 ze dne 16. 11. 1995), že celková cena předmětu smlouvy je splatná dle splátkového kalendáře, který bude přílohou smlouvy. Protože splátkové kalendáře rozložily splácení kupní ceny na celkem 89 splátek postupně od 30. 3. 1996 do 30. 9. 2003, je zřejmé, že dohody o splátkách s dobou splatnosti 7 a 1 roku byly uzavřeny v rozporu s výše uvedeným §36a odst. 1 písm. j) ZoO, protože s nimi nevyslovilo souhlas městské zastupitelstvo.
Uvedené smlouvy však trpí také další vadou. Uzavření kupní smlouvy je právním úkonem, v daném případě právním úkonem obce, resp. města. Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona rozděleno pouze mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo. Zatímco obecní zastupitelstvo rozhoduje o nejzávažnějších, taxativně vypočtených právních úkonech podle §36a odst. 1, 2 ZoO, obecní rada rozhoduje na základě generální (zbytkové) klauzule uvedené v §45 písm. p) ZoO o všech ostatních právních úkonech obce. Žádný z těchto orgánů ale nemůže vystupovat jménem obce navenek, protože toto oprávnění přísluší podle §52 odst. 2 ZoO výlučně starostovi a proto také pouze starosta může jménem obce uzavírat smlouvy. Nemůže však sám vytvářet vůli obce, ale může tuto vůli pouze navenek sdělovat a projevovat. Nabytí a převod nemovitých věcí je svěřen výhradně obecnímu zastupitelstvu /§36a odst. 1 písm. a) ZoO/. Protože úplatný převod movitých věcí jako právní úkon není vyhrazen obecnímu zastupitelstvu, přísluší rozhodnutí o něm podle uvedené generální klauzule obecní radě. Rozhodnutí těchto orgánů je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku platnosti právního úkonu (condicio legis). Spadá-li proto rozhodnutí o převodu ať už nemovité nebo movité věci (k tomu viz dále) do pravomoci uvedených orgánů obce v rámci její samostatné působnosti /§4; §14 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 ZoO/, zakládá absence takovéhoto rozhodnutí absolutní neplatnost předmětných kupních smluv, které starosta jménem obce (města) uzavřel s RV l. s. r. o., a to podle §39 ObčZ pro rozpor se zákonem (srov. nález ÚS ČR č. 61 uveřejněný ve Sbírce Nálezů ÚS, sv. 22, nebo nález ÚS č. 103, sv. 23; též usnesení NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, ze dne 29. 9. 2003). O existenci tohoto důvodu neplatnosti smluv přitom není pochyb, protože vyplývá jak z listinných důkazů obsažených v trestním spise, tak i z výpovědi obviněného Ing. T. P. u hlavního líčení dne 29. 8. 2002, kde výslovně vypověděl, že \"konkrétní usnesení k tomu, že mohu prodat technologii ČOV, to neexistovalo, nebylo přijato ani v zastupitelstvu, ani v radě ...\".
Pokud jde o obcházení zákona ve smyslu §39 ObčZ, je třeba vycházet ze skutečnosti, že podle ZDPH by bez předmětných kupních smluv městu nevznikl nárok na odpočet DPH podle §19 tohoto zákona. I v případě, že by samotné uzavření kupních smluv neodporovalo zákonu, jak tvrdí obvinění, je tyto smlouvy třeba posuzovat z hlediska celé transakce, tj. v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených, vzájemně na sebe navazujících a od počátku předpokládaných. Ač město jako konečný spotřebitel bylo povinno a také zaplatilo za dovezené zařízení ČOV příslušnou daň a tato byla příjmem státu, obvinění svým jednáním dosáhli toho, že tato daň (byť jen dočasně ale dlouhodobě) byla z části ze státního rozpočtu opět odčerpána a vrátila se tak do majetkové dispozice města. Obvinění tak svým jednáním podle práva záměrně dosáhli výsledku zákonem (ZDPH) nepředvídaného a nežádoucího. Záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, tak v podstatě z části (vzhledem ke krácení odpočtu DPH) dočasně vyloučili zákonnou povinnost města zaplatit DPH podle ZDPH, čímž obešli tento zákon jako celek. Kupní smlouvy je proto třeba považovat podle §39 ObčZ za absolutně neplatné pro obcházení zákona (viz Nález ÚS ČR publikovaný pod č. 47 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 30) a jednání obviněných za jednání v rozporu se ZDPH, jehož smysl a účel obešli. Je-li smyslem a účelem daní a tedy i ZDPH zabezpečení příjmů do státního rozpočtu, jak bylo již uvedeno výše, neumožňuje tento zákon poskytování dlouhodobých bezúročných půjček, jak toho obvinění svým jednáním, ve své podstatě podvodného charakteru, dosáhli. Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil námitce obviněných, že jejich jednání nebylo v rozporu s žádným zákonem. Na druhé straně ale důvodně namítají, že odkazy na daňové předpisy (§2 odst. 7 ZSDP a §23 odst. 7 ZDP) obsaženy ve skutkové větě napadeného rozsudku, nemají se souzenou věcí nic společného.
K samotnému předmětu kupních smluv (tj. pouze části technologického zařízení ČOV) nutno pro úplnost uvést, že také z tohoto hlediska je dovolací soud shledal absolutně neplatnými podle §39 ObčZ, a to pro rozpor také s ustanovením §120 odst. 1 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. V posuzovaném případě bylo předmětem kupních smluv technologické zařízení ČOV, které bylo zabudováno do objektu ČOV, který předmětem prodeje nebyl. Obvinění tak uzavřeli kupní smlouvy na prodej technologického zařízení, které sice samo o sobě je věcí movitou, ale v době uzavření smluv již bylo pevně zabudováno ve stavební částí ČOV, tj. její nemovité části. Tuto skutečnost obvinění ani nijak nezpochybňují. Z citovaného ustanovení §120 ObčZ vyplývá, že zákon stanoví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné jednak na kriteriu vzájemné sounáležitosti a jednak na kriteriu míry jejich oddělitelnosti. Bylo?li do nemovité části ČOV jako do věci hlavní, zabudováno (zamontováno) technologické zařízení ČOV, stalo se tím toto zařízení součástí věci hlavní ve smyslu §120 odst. 1 ObčZ, protože svojí povahou k věci hlavní nepochybně patří. Protože objekt ČOV je určen k čištění odpadních vod a bez technologického zařízení nemůže tento účel plnit, je nepochybné, že demontáží technologického zařízení (tedy oddělením ve smyslu §120 odst. 1 ObčZ) ztrácí tento objekt možnost být k tomuto účel využíván a k jinému účelu nemůže být bez dalších úprav plnohodnotně využit. Oddělením tohoto zařízení se tak hlavní věc znehodnocuje, protože účelu pro který je určena nemůže vůbec sloužit. Technologické zařízení ČOV je tak s její budovou natolik funkčně spjato, že je součástí ČOV. Ze zákonné definice pojmu součást věci (§120 odst. 1 ObčZ) tak vyplývá, že pokud zákon výslovně nestanoví jinak (např. §2 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.), není součást věci způsobilým předmětem občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů a sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní (viz rozh. publikované pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992, sešit č. 2 - 3; též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 778/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/2001). Součást věci se může stát věcí samostatnou pouze jejím faktickým oddělením od věci hlavní (demontáží apod.) a nikoli pouhým projevem vůle účastníků, na rozdíl od příslušenství věci podle §121 odst. 1 ObčZ, pro něž je vůle účastníka - vlastníka určující. Bylo-li proto předmětem kupních smluv uzavřených obviněnými pouze technologické zařízení ČOV jako součást věci hlavní a k převodu vlastnictví tak mělo dojít pouze ohledně něj a nikoli také samotného objektu ČOV, jsou tyto smlouvy absolutně neplatné podle §39 ObčZ pro rozpor s ustanovením §120 odst. 1 ObčZ a na jejich základě tak ani z tohoto důvodu k převodu práva vlastnictví nedošlo, protože součást věci je vždy ve vlastnictví vlastníka věci hlavní a sdílí rovněž právní osudy této věci (viz uvedené R 4/92).
ZDPH je nutno aplikovat v jeho celku, smyslu a účelu. Uskutečněním zdanitelného plnění tento zákon rozumí stav faktický, nikoli formálně vykázaný. Bylo-li proto uzavřením kupních smluv obviněnými fakticky sledováno dosažení odpočtu DPH na který město podle zákona jako konečný spotřebitel nemělo nárok, byly tyto smlouvy uzavřeny v rozporu se ZDPH, který obvinění obcházeli, ale také dalšími zákony, jak již bylo výše uvedeno. Není tedy podstatné, že město jako daňový subjekt doložilo uplatněný nárok na odpočet DPH po formální stránce perfektním daňovým dokladem a trestní postih obviněných podle §148 TrZ je namístě, protože byly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty. To platí i o obviněnými namítané subjektivní stránce, když ze skutkových okolností vyplývá, že jednali v přímém úmyslu podle §4 písm. a) TrZ, protože jejich jediným záměrem bylo získat odpočet DPH. Domnívali-li se však, že tento závěr realizují v souladu se zákonem neznamená to, že by u nich nebyla naplněna složka zavinění. Protože obvinění jednali v omylu a mylné představě o tom, že jejich jednání není protiprávní podle trestního zákona, uplatní se zásada, že neznalost zákona neomlouvá.
Dovolání NSZ, podané v neprospěch obou obviněných, obsahuje v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ námitky, které směřují proti právnímu posouzení skutku a jsou tedy způsobilé tento důvod dovolání naplnit. Jejich podstata spočívá v tom, že jednání obviněných mělo být krajským soudem, vedle trestného činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) TrZ, právně kvalifikováno také jako trestný čin zneužívání pravomocí veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) TrZ, pokud jde o Ing. T. P. jako starostu města a dále jako pomoc /§10 odst. 1 písm. c) TrZ/ k tomuto trestnému činu, pokud jde o obviněného Ing. R. V., jako jednatele RV l. s. r. o. Již v obžalobě byla navržena právní kvalifikace jednání obou obviněných také podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) TrZ. Tuto soud prvního stupně v podstatě akceptoval s tím, že s ohledem na §88 odst. 1 TrZ toliko neshledal podmínky pro použití přísnější právní kvalifikace a uznal obviněné vinnými pouze podle §158 odst. 1 písm. b) TrZ. Odvolací soud ale dospěl k právnímu závěru, že obvinění v daném případě (byť jako veřejní činitelé) nevykonávali žádnou pravomoc, když nakládaní s majetkem obce je aktem hospodářské správy založeném na rovnosti subjektů a nemá ani prvek moci, ani prvek rozhodování. Proto považoval trestněprávní odpovědnost obviněných, pro trestný čin zneužívání pravomocí veřejného činitele, za vyloučenou a nevyhověl odvolání okresního státního zástupce, který se domáhal právní kvalifikace podle obžaloby.
Podle §89 odst. 9 TrZ je veřejným činitelem mj. volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Je tedy zřejmé, že ohledně trestní odpovědnosti podle §158 TrZ nelze uvažovat jako o pachateli pouze u Ing. T. P., který se jednání dopustil jako starosta města a nikoli u Ing. R. V., který byl jednatelem RV l. s. r. o., i když ve smluvních vztazích jednal za tuto obchodní společnost. Nelze proto na něj nahlížet pouze jako na účastníka ve smyslu §10 TrZ, jak to NSZ uvádí ve svém dovolání. Starosta (a tedy i jeho zástupce) jako volený orgán samosprávy zastupuje obec navenek a jeho pravomoc je vymezena v ustanovení §52 a násl. ZoO. V oblasti majetkoprávních úkonů obce je podle §36a odst. 1 písm. j) ZoO výhradně v pravomoci obecního zastupitelstva (viz odst. 3) rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Zastupoval-li Ing. T. P. jako starosta město při uzavírání předmětných smluv a jako součást těchto smluv uzavřel také dohody o splátkách kupní ceny s dobou splatnosti v trvání 7 a 1 roku, aniž o tom rozhodlo, resp. je schválilo obecní zastupitelstvo, jednoznačně tak jako veřejný činitel překročil svou pravomoc. Není přitom podstatné, jak uvedl odvolací soud, že v oblasti majetkoprávních vztahů není žádný subjekt oprávněn vůči ostatním subjektům rozhodovat o jejich právech a povinnostech a nemá vůči nim žádnou pravomoc. Odvolací soud totiž otázku posuzuje pouze z pohledu vztahů mezi účastníky předmětných kupních smluv a z tohoto hlediska s ním lze souhlasit. Přehlíží však, že otázku rozhodování o právech a povinnostech je třeba v daném případě posuzovat z pohledu práv a povinností města, která v důsledku jednání Ing. T. P. jako jeho zástupce, byla v rámci majetkoprávních smluvních vztahů určitým způsobem upravena. Zavazovat svými právními úkony město je jistě pravomoc s širokým společenským dosahem na orgány i občany města a nelze ji bagatelizovat srovnáváním např. s nákupem koštěte, jak to činí obvinění prostřednictvím svého obhájce, nehledě na skutečnost, že výkon pravomoci nelze zužovat jen na rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob nebo omezovat jen na výkon přenesené působnosti obce. Prvek moci a prvek rozhodování byl tak v daném případě obsažen v pravomoci starosty nikoli vůči smluvnímu partnerovi RV l. s. r. o. ale vůči obci, jejímž jménem Ing. T. P. jednal, protože tento obviněný uzavřel bez souhlasu obecního zastupitelstva kupní smlouvy včetně ujednání o splácení kupní ceny, tj. o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, ač rozhodování o této otázce náleží do výlučné působnosti obecního zastupitelstva. Překročil tak svou pravomoc ve smyslu §158 odst. 1 písm. b) TrZ.
To platí také ohledně obviněného Ing. R. V. jako zástupce starosty. Je sice skutečností, že ve smluvním vztahu vystupoval jako jednatel obchodní společnosti RV l. s. r. o., ale jeho postavení nelze zužovat jen na uzavření daných smluv. Podstatné je, že cílem jejich jednání v daných funkcích bylo získat pro město neoprávněný odpočet DPH a že jednali po vzájemné dohodě, jak bylo po skutkové stránce zjištěno již soudem prvního stupně. Navíc z provedených důkazů vyplývá, že oba obvinění ve funkci starosty, resp. zástupce starosty města, po vzájemné dohodě a v úmyslu získat neoprávněný odpočet DPH pro město, sepsali a uzavřeli předmětné kupní smlouvy, přičemž podle výpovědi Ing. T. P. (č. l. 519 tr. sp.) to byl spoluobviněný Ing. R. V., který jej informoval, že při včasném převodu technologického zařízení ČOV bude možné uplatnit odpočet DPH a její placení rozložit na více roků a za tím účelem navrhl převod (prodej) na jeho leasingovou společnost. Byl to také Ing. R. V. kdo připravil obě smlouvy (č. l. 522 tr. sp.) a ve své výpovědi sám uvedl, že zmíněný postup navrhl radě města, protože to bylo pro město výhodné z důvodu daňové optimalizace. Podle výpovědi Ing. T. P. u hlavního líčení (č. l. 670 tr. sp.) rovněž podklady pro vrácení DPH připravoval Ing. R. V. a finanční účtárna. Dovolání NSZ je proto v tomuto směru důvodné, byť podle jejího názoru byl obviněný Ing. R. V. pouze účastníkem na tomto trestném činu. Z uvedeného totiž vyplývá, že jednání Ing. R. V. nemá v sobě pouze znaky pomoci k trestnému činu, ale také návodu a organizátorství, tj. všechny formy účastenství ve smyslu §10 odst. 1 TrZ, přičemž takto nejednal jako jednatel své obchodní společnosti ale jako zástupce starosty (§90 odst. 1 TrZ). Organizátorství jako nejzávažnější forma účastenství v sobě obsahuje, resp. konzumuje méně závažné formy návodu a pomoci. Ze skutkového zjištění soudů, že oba obvinění v daných funkcích po vzájemné dohodě a v úmyslu získat neoprávněný odpočet DPH pro město sepsali předmětné smlouvy ale vyplývá, že jde o společné jednání a společný úmysl směřující k spáchání trestného činu. O společné jednání jde totiž jak tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, tak i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání. Jednání Ing. R. V. tak ve svém souhrnu přerostlo rámec účastenství (§10 TrZ) a nese znaky spolupachatelství (§9 odst. 2 TrZ), byť předmětné smlouvy pak podepsal nikoli jako zástupce města, ale jako jediný majitel a jednatel RV l. s. r. o. a za město je podepsal spoluobviněný Ing. T. P. Skutečnost, že Ing. R. V. trestný čin spáchal současně jako účastník, pak v daném případě může být zohledněna jako obecná přitěžující okolnost /§34 písm. g) nebo h) TrZ/.
Protože na základě uvedených skutečností shledal Nejvyšší soud dovolání NSZ důvodným a dovolání obviněných zjevně neopodstatněnými, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. K zrušení pouze rozsudku odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí došlo proto, že rozsudek tohoto soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku vytýkaném v dovolání NSZ. Vzhledem k tomu, že se dovolací soud zabýval právním posouzením věci i z hlediska v řízení dosud nových pohledů, zejména pokud jde o otázku neplatnosti předmětných smluv, bude tím oběma obviněným také zachováno právo na plné uplatnění obhajoby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš