ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1331.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1331/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2004 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 14 To 267/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 22/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 14 To 267/2004, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 2 T 22/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 2 T 22/2004, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že v přesně nezjištěný den v období od 21. 7. do 31. 8. 2003 zaslal z pošty T. jako žadatel o poskytnutí úvěru ve výši 845.623,- Kč po sepsání návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ve shora uvedené výši dne 26. 6. 2003 Č. h. b., a. s., P., nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 21. 7. 2003, ve kterém sám vyplnil, že je od 1. 3. 2001 zaměstnán jako vedoucí prodejny v T. s průměrným čistým měsíčním příjmem v roce 2002 ve výši 13.216,- Kč a od 1. 1. 2003 do 30. 6. 2003 ve výši 15.365,- Kč a s aktuální výší hrubé mzdy 20.400,- Kč u zaměstnavatele s. r. o., a že potvrzení vystavila účetní A. P., potvrzení opatřil otiskem razítka spol. s r. o., které si předtím vyrobil, a podpisem P., ačkoli u výše uvedené společnosti byl ve skutečnosti zaměstnán od 20. 2. do 31. 5. 2003 s průměrným měsíčním čistým příjmem za rok 2002 ve výši 7.429,- Kč a od 1. 1. 2003 do 31. 5. 2003 ve výši 6.069,- Kč , přičemž v době předložení potvrzení byl nezaměstnaný, načež Č. h. b., a. s., P., po zjištění nesrovnalostí úvěr neposkytla.
Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, v trvání šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal okresní státní zástupce v Táboře odvolání v neprospěch obviněného, a to proti výroku o vině i trestu, kterým se domáhal, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a aby byl obviněnému uložen přísnější trest.
Z podnětu tohoto dovolání Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 14 To 267/2004, rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a sám obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání poukázala na závěr soudů, podle něhož by jednáním obviněného nemohla Č. h. b., a. s., vzniknout škoda, neboť úvěr byl zajištěn zástavním právem na nemovitost obviněného, jejíž odhadní cena činila 1.400.000,- Kč, a životní pojistkou obviněného znějící na částku 850.000,- Kč. Podle závěru krajského soudu nebyly pro právní posouzení zjištěného skutku podle kvalifikované skutkové podstaty splněny ani materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti konstatuje, že soudy zde při právním posouzení jednání obviněného vycházely mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v letech 1999 - 2001. Poukázala však na to, že v mezidobí došlo k vydání rozhodnutí zastávajících opačný právní názor, a to i Nejvyšším soudem, např. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 51/2004. Podle tohoto odlišného názoru dochází k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. již vylákáním úvěru, přičemž samo poskytnutí úvěru nemá již z tohoto pohledu význam. Zástavní právo pak podle dovolatelky představuje náhradní způsob uspokojení pohledávky. Vznikne-li dokonáním trestného činu úvěrového podvodu jinému škoda, nestává se tímto okamžikem zastavená věc vlastnictvím poškozeného, neboť ten je pouze oprávněn za splnění dalších podmínek zastavenou věc zpeněžit. Výtěžek zpeněžení je přitom závislý na dalších budoucích nejistých událostech. Navíc podle názoru dovolatelky, došlo-li v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., je nutno vycházet z toho, že jde o smlouvu neplatnou, takže na jejím základě nelze dosáhnout uspokojení pohledávky zpeněžením zástavy.
Podle dovolatelky tím, že bylo jednání obviněného posouzeno toliko jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., byla tato právní kvalifikace založena na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §254a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli byl v řízení předcházejícím rozhodnutí krajského soudu dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž je podle ní naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem dovolání navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. H. se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil.
Dovolání považuje za nedůvodné a plně se ztotožňuje s právním posouzením skutku soudy. Uvádí, že při sjednávání úvěrové smlouvy sice uvedl nepravdivé údaje, avšak měl v úmyslu jej splácet z úspor, příjmů za práci v zahraničí, případně z prodeje nemovitosti. Navíc škoda nemohla podle jeho názoru vzniknout, neboť úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti, jejíž hodnota několikanásobně převyšovala výši úvěru. Posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. je podle jeho názoru vyloučeno vzhledem k absenci jeho úmyslu způsobit škodu. Dovolatel navíc sdílí i závěr krajského soudu, že pro použití kvalifikované skutkové podstaty nebyly splněny materiální podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák., čímž se však dovolání nezabývá. Závěrem obviněný navrhuje, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě nejvyšší státní zástupkyně uplatnila námitky, které shora uvedeným požadavkům odpovídaly, neboť namítala, že zjištěný skutek vykazuje znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Na rozdíl od závěru soudů zastávala názor, že při poskytnutí úvěru by došlo ke vzniku škody ve výši poskytnutého úvěru, i když byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti obviněného a jím uzavřenou životní pojistkou.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem značnou škodu. V případě pokusu takového trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se pak musí jednat o jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání takového trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
To, že obviněný M. H. při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a naplnil tím znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., je podle zjištění obou soudů nesporné. Rozhodné pro vyřešení otázky, zda jednání obviněného vykazuje i znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. je, zda jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody a zda tato skutečnost je zahrnuta úmyslným zaviněním obviněného.
Okresní soud dospěl při řešení této otázky k negativnímu závěru s tím, že obviněný popřel úmysl úvěr nesplácet, měl úspory ve výši 100.000,- Kč, počítal s pomocí rodiny. Za podstatné přitom okresní soud považoval to, že i při nesplácení úvěru by Č. h. b., a. s., škoda nevznikla, neboť v takovém případě by došlo k prodeji zastavené nemovitosti obviněného, z níž by došlo k uspokojení nároku banky (viz str. 5 odůvodnění rozsudku okresního soudu).
Krajský soud se při projednání odvolání okresního státního zástupce ztotožnil s argumenty okresního soudu. Připustil, že jednání obviněného bylo jednoznačně podvodné, avšak následek v podobě škody nenastal, přičemž hrazení úvěru nebylo podle jeho názoru jednoznačně vyloučeno zejména s přihlédnutím k ceně zastavené nemovitosti. Naplnění znaků pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pak podle něj není dáno i s ohledem na hlediska §88 tr. zák. (viz str. 3 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
Lze proto shrnout, že oba soudy dospěly k závěru, že zjištěné jednání obviněného nesměřovalo ke způsobení škody bance, neboť při jeho nesplácení by došlo k realizaci zastavené nemovitosti obviněného, čímž by byly nároky banky uspokojeny. Tato úvaha je pro posouzení jednání obviněného i podle Nejvyššího soudu stěžejní, protože i podle zjištění okresního a krajského soudu obviněný měl sice v době uzavírání úvěrové smlouvy úspory, ty by však stačily jen k úhradě minimální části úvěru a další údajné zdroje, na které obviněný podle své obhajoby spoléhal (pomoc rodiny, výdělek z blíže nespecifikované práce v zahraničí) byly zcela nejisté. Pokud však oba soudy uzavřely, že způsobení škody nehrozilo především vzhledem k zajištění úvěru zastavením nemovitosti obviněného, nelze tuto úvahu považovat za správnou.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje ovšem za nutné vyzdvihnout, že jde o otázku, na kterou nebyl v rozhodovací praxi soudů jednotný názor a dokonce i mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu se objevovala taková, která sdílela právní názor, z něhož v posuzované věci vyšly okresní a krajský soud. Nakonec však převážil názor opačný, který byl také v listopadu 2004 schválen trestním kolegiem Nejvyššího soudu pro publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jde o rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 51/2004, na které se poukazuje v dovolání.
Podle něj se zástavní právo považuje pouze za jeden ze způsobů náhrady škody vzniklé při nesplácení úvěru, avšak nelze jej považovat za skutečnost, která vylučuje vznik škody jako takové. Vychází přitom mimo jiné ze skutečnosti, že k realizaci zástavního práva nedochází automaticky v souvislosti se vznikem závazku, ale až tehdy, když není řádně a včas uhrazen. Uhrazovací funkci zástavy nelze ztotožňovat s dobrovolným plněním závazku, který obviněný při uzavírání úvěrové smlouvy přebírá. Vzhledem k tomu, že nejde o dobrovolnou úhradu úvěru, nelze z ní ani dovozovat negativní subjektivní vztah obviněného ke vzniku škody. Navíc realizace zástavního práva nenastupuje okamžitě a automaticky, nýbrž je vyústěním složitého procesu, jehož výsledek závisí často na dalších okolnostech (blíže viz zmíněné rozhodnutí Sb. rozh. trest.).
Ve světle této argumentace se proto právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. nejeví v souladu se zákonem. Naopak dovolání nejvyšší státní zástupkyně shledal Nejvyšší soud opodstatněné.
IV.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil. V souladu s ust. §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten bude v dalším řízení vázán ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyšším soudem a to zejména v tom směru, že zajištění úvěru zástavou nevylučuje vznik škody a tím i trestní odpovědnost obviněného M. H. pro pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Pokud by jednání obviněného podle závěru soudu naplnilo formální znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle kvalifikované skutkové podstaty, bude namístě vážit, zda jsou splněna i materiální kritéria uvedená v §88 odst. 1 tr. zák.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr