ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.143.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 143/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 2. 2004 o dovolání obviněných I. J. a T. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 8 To 159/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 31/95 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. J. a T. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 1 T 31/95, byli obvinění I. J. a T. J. uznáni vinnými organizátorstvím trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a odsouzeni obviněný I. J. podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §29 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 psm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž byl zároveň zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 7 To 99/99, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a obviněný T. J. podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zároveň zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 7 To 99/99, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
Jako organizátorství trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. byl u obou obviněných posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze uvedeného ve výroku rozsudku spočíval v tom, že v únoru či březnu 1994 obviněný I. J. najal v úmyslu získat sobě majetkový prospěch obviněného T. J., aby zorganizoval za úplatu zavraždění jeho manželky L. J., ten pak realizací pověřil J. V., který poté přímo organizoval jednání dalších obviněných na místě činu v P. na křižovatce ulic N. a K. u stánku s ovocem a zeleninou, kde došlo k zavraždění L. J.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali obvinění I. J. a T. J. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 8 To 159/02, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění I. J. a T. J. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v celém rozsahu, který se každého z nich týkal.
Obviněný I. J. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval v tom, že v jeho věci bylo rozhodnuto v nepřiměřené lhůtě, což považoval za porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň poukázal na to, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné i z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a v této souvislosti vyjádřil názor, že o skutku, pro který byl odsouzen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95, bylo již předtím pravomocně rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem ve věci téhož soudu sp. zn. 4 T 20/98. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl proto, že pokud Městský soud v Praze ve skutkové části výroku o vině uvedl, že jednal „v úmyslu získat sobě majetkový prospěch“, jde pouze o citaci zákonného znaku tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a že ve výroku rozsudku v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. chybí popis konkrétních skutečností naplňujících uvedený zákonný znak. Z toho dovodil, že skutek bylo možné kvalifikovat jako organizátorství trestného činu vraždy jen podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleželo podle jeho námitek v uložení výjimečného trestu odnětí svobody, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky stanovené v §29 odst. 2 tr. zák. Tím byl také podle něho dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho úvah uložení výjimečného trestu odnětí svobody bez splnění podmínek ustanovení §29 odst. 2 tr. zák. znamená uložení nepřípustného druhu trestu, resp. uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. daných ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze podle námitek obviněného vyplýval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze. V závěru dovolání obviněný I. J. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a aby jeho trestní stíhání zastavil.
Obviněný T. J. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), e) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že v prvním stupni rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a v této spojitosti vytkl, že členem senátu Městského soudu v Praze byl jako přísedící J. F., který jinak je zaměstnancem Obvodního soudu pro Prahu 2, tedy osobou ve vztahu závislosti a podřízenosti k Městskému soudu v Praze. Podle obviněného není záruka, že by se tento přísedící mohl cítit nezávislým za situace, kdy ve věci rozhodoval jako zaměstnanec soudu nižšího stupně. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že jeho trestní stíhání se od určitého momentu stalo nepřípustným, protože věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V závěru dovolání obviněný T. J. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných I. J. a T. J. jsou zjevně neopodstatněná.
K dovolání obviněného I. J.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání je zákonem vymezena v §11 odst. 1 tr. ř. Znamená, že pokud je dán důvod nepřípustnosti, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno.
Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou v §11 odst. 1 tr. ř. stanoveny taxativním výčtem, v němž není uvedena nepřiměřeně dlouhá doba řízení. Z toho vyplývá, že ji nelze považovat za okolnost, která by odůvodňovala závěr, že trestní stíhání bylo podle zákona nepřípustné ve smyslu uvažovaného dovolacího důvodu. To platí i ve vztahu k nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Součástí Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani součástí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech není ustanovení, které by požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě sankcionovalo nepřípustností trestního stíhání, tak jak ji vymezuje ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., tj. nemožností zahájit trestní stíhání, resp. pokračovat v něm, a povinností zastavit již zahájené stíhání, případně povinností zrušit meritorní rozhodnutí vydané po nepřiměřeně dlouhém řízení. Nic takového nevyplývá ani z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pokud meritorní rozhodnutí o vině a trestu vzešlo z řízení poznamenaného nepřiměřenou délkou, není to z hlediska otázky přípustnosti trestního stíhání a z hlediska aplikace ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. významné v tom smyslu, že to není důvodem pro zrušení rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nepovažoval tu část dovolání, v níž obviněný I. J. namítal nepřípustnost trestního stíhání pro jeho délku, za podklad pro zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo mimo jiné pravomocným rozsudkem soudu.
Obviněný I. J. tento důvod nepřípustnosti svého stíhání namítl s odkazem na své odsouzení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 20/98. V této věci byl obviněný rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 199, sp. zn. 4 T 20/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 7 To 99/99, pravomocně odsouzen pro přípravu k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. V této věci skutkově šlo o to, že obviněný se dopustil jednání směřujícího k usmrcení T. W., avšak poškozený nakonec nebyl usmrcen. Obviněný v dovolání vyjádřil názor, že šlo o organizování úmyslného usmrcení dvou osob, tj. jeho manželky L. J. a jejího přítele T. W., že usmrcení L. J. a příprava usmrcení T. W. proto nelze považovat za dva různé následky, nýbrž za jediný následek představující tzv. těžší následek ve smyslu §219 odst. 2 písm. a) tr. zák., a že tedy šlo o jeden a týž skutek bez ohledu na to, že vůči jednomu z poškozených byl trestný čin dokonán a vůči druhému nikoli.
Touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval v usnesení ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, jímž rozhodl o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 8 To 25/02, kterým Vrchní soud v Praze po zrušení odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze sám zastavil trestní stíhání obviněného I. J. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud v citovaném usnesení formou závazného právního názoru konstatoval, že jednání směřující k usmrcení L. J. a jednání směřující k usmrcení jejího přítele T. W. jsou dva skutky. Z tohoto právního názoru Vrchní soud v Praze při novém rozhodování v odvolacím řízení vycházel. Nejvyšší soud nyní při rozhodování o dovolání obviněného I. J. neshledal žádný důvod ke změně právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, zvláště když se nijak nezměnil zjištěný skutkový stav, který byl jeho podkladem. S odkazem na toto usnesení Nejvyšší soud uzavírá, že odsouzení obviněného I. J. ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 20/98 se týká jiného skutku, než pro který byl obviněný odsouzen ve věci sp. zn. 1 T 31/95. Trestní stíhání obviněného ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95 proto nebylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S dovoláním obviněného I. J. je možné souhlasit v tom, že pokud Městský soud v Praze ve skutkové části výroku o vině uvedl, že obviněný jednal „v úmyslu získat sobě majetkový prospěch“, jde z hlediska ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o vadu rozsudku, protože uvedená dikce je jen citací části zákonného ustanovení §219 odst. 2 písm. f) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb., vyjadřuje zákonný znak trestného činu a není skutkovým zjištěním, které by tento znak naplňovalo. Je však třeba zdůraznit, že jde jen o procesní vadu, která spočívá v tom, že výrok rozsudku nemá náležitosti předepsané ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. Tato vada je z hlediska dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jeho hmotně právního posouzení, bezvýznamná. Pod uvedený dovolací důvod spadají výhradně hmotně právní vady, a nikoli procesní vady. V posuzovaném případě nejde o to, že by Městský soud v Praze neučinil zjištění korespondující se zmíněným zákonným znakem trestného činu, ale o to, že toto zjištění náležitě nevyjádřil v popisu skutku ve výroku rozsudku. Jinak je z odůvodnění rozsudku zřejmé, že Městský soud v Praze dikcí „v úmyslu získat sobě majetkový prospěch“ ve skutečnosti vyjádřil zjištění, že obviněný jednáním směřujícím k usmrcení manželky reagoval na to, že manželka se s ním chtěla rozvést a zavřít D. jako podnik, z něhož až dosud obviněnému plynuly velké zisky. Z tohoto zjištění vyplývá, že obviněný chtěl zavražděním manželky předejít uzavření podniku a tím si udržet zisky plynoucí z jeho provozu a že tedy jeho jednání mělo výrazně zištnou motivaci. Pokud Městský soud v Praze toto zjištění podřadil pod zákonný znak, že obviněný jednal „v úmyslu získat majetkový prospěch“ ve smyslu zákonného znaku trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb., a pokud se Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení s tímto posouzením skutku ztotožnil, nelze tomu nic vytknout. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že podle dalších zjištění Městského soudu v Praze, která jsou uvedena v odůvodnění jeho rozsudku, obviněný zorganizoval zavraždění své manželky tak, že osoby najaté k samotnému provedení vraždy se tohoto činu dopustily proto, aby za to dostaly zaplaceno. I tyto osoby tedy jednaly v úmyslu získat majetkový prospěch, a pokud bylo jednání obviněného posouzeno jako účastenství na jejich trestném činu (tj. účastenství ve formě organizátorství), je evidentní, že i z tohoto hlediska šlo o účastenství na trestném činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb.
Námitky obviněného I. J. proti právnímu posouzení skutku proto nemohly v žádném případě vést k jakékoli změně napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze.
Jiné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku, ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolacím důvodem, který nelze vztahovat k výroku o trestu, tak jak to činil obviněný I. J. v dovolání. Pokud jde o výrok o uložení trestu, vztahuje se k němu z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. pouze důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení dovolání lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný I. J. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb., resp. organizátorstvím tohoto trestného činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle §10 odst. 2 tr. zák. na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže zákon nestanoví něco jiného. V případě trestného činu vraždy (§219 tr. zák.) zákon nic jiného nestanoví, takže platí zásada uvedená v §10 odst. 2 tr. zák. Na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, trestní zákon stanoví v §219 odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest. Výjimečným trestem se podle §29 odst. 1 tr. zák. rozumí mimo jiné trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Z toho je zřejmé, že pokud byl obviněnému uložen výjimečný trest odnětí svobody na osmnáct roků (i když Městský soud v Praze ve výroku rozsudku tento trest výslovně jako výjimečný neoznačil), jde o přípustný druh trestu a zároveň o trest uložený v rámci trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Námitky proti výroku o uložení výjimečného trestu obviněný I. J. založil především na tom, že podle jeho názoru nebylo důvodu k tomu, aby skutek byl kvalifikován podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Za situace, kdy toto právní posouzení skutku zůstalo nedotčeno, jsou uvedené námitky bezpředmětné.
Další námitky obviněného I. J. proti výroku o uložení výjimečného trestu byly vedeny v tom směru, že pro uložení tohoto trestu nebyly splněny podmínky ustanovení §29 odst. 2 tr. zák., pokud jde o závěr soudů, že možnost jeho nápravy je obzvláště ztížena. Ze stany obviněného jde o výhrady proti přiměřenosti uloženého trestu. Přiměřenost trestu, a to ve vztahu k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele, spadá mezi obecné zásady pro ukládání trestu podle §31 odst. 1 tr. zák. a není předmětem přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jestliže uložený trest je přípustným druhem trestu a výměrou spadá do rámce stanovené trestní sazby. Přiměřenost trestu není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) r. ř. jako jiné hmotně právní posouzení. Vyplývá to z toho, že ve vztahu k výroku o uložení trestu je výslovně stanoven speciální dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dále z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem není napravovat jakékoli případné pochybení při ukládání trestu se zřetelem k otázce jeho přiměřenosti, ale pouze nejzávažnější pochybení spočívající v uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo sazbu, a konečně i z toho, že pokud by měl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnovat jakékoli případné porušení hmotného práva při ukládání trestu, tj. včetně jeho nepřiměřenosti z hlediska ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., bylo by zvláštní ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o dovolacím důvodu ve vztahu k výroku o uložení trestu bezpředmětné, neboť to, co je předmětem jeho úpravy, by již bylo předmětem úpravy ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To se plně vztahuje i na námitku, že výrokem o uložení trestu bylo porušeno ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. o tzv. zákazu dvojího přičítání, protože i to spadá mezi obecné zásady pro ukládání trestu, takže k tomu nelze přihlížet, pokud byl uložen přípustný druh trestu v rámci stanovené trestní sazby.
Je tedy zřejmé, že ani námitky obviněného I. J. proti výroku o uloženém trestu nemohly být podkladem pro jakoukoli změnu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze.
Za situace, kdy je zjevně neopodstatněné dovolání obviněného I. J., pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., je toto dovolání zjevně neopodstatněné, i pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je totiž předchozími dovolacími důvody podmíněn, což vyplývá z té části ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v níž je uvedeno, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“.
Obviněný I. J. v dovolání odkázal i na tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v níž je uvedeno, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Tato část citovaného ustanovení se na posuzovaný případ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto ani odmítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo podle §253 odst. 3 tr. ř. z procesních důvodů, tj. bez meritorního přezkoumání rozsudku, což by v případě nesprávného rozhodnutí znamenalo, že obviněnému byl odepřen přístup k odvolací instanci. Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkoumání rozsudku podle §254 odst. 1 tr. ř. a v takovém případě lze dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podat jedině ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného I. J. podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného T. J.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání lze podat mimo jiné tehdy, jestliže ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
V posuzovaném případě v souladu s ustanovením §17 tr. ř. ve znění účinném v době rozhodnutí ve věci rozhodl v prvním stupni Městský soud v Praze, který na území hlavního města Prahy vykonává působnost krajského soudu. Městský soud v Praze rozhodl v senátě, který byl složen z předsedy, jímž byl soudce, a ze dvou přísedících. Soud byl tedy obsazen v souladu s ustanovením §12 odst. 2, 3 písm. a) zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů (citovaný zákon byl účinný v době rozhodnutí Městského soudu v Praze).
Obsazením soudu se rozumí to, zda rozhoduje senát nebo samosoudce, případně předseda senátu či soudce, a pokud rozhoduje senát, jak je složen ve smyslu, zda jde o senát složený ze soudce a přísedících nebo o senát složený jen ze soudců, resp. jaký je jejich počet v senátě.
Obviněný T. J. v dovolání nijak nezpochybnil to, co vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze a shodně s ním i z protokolu o hlavním líčení, že totiž senát tohoto soudu rozhodl v odpovídajícím složení ze soudce jako předsedy senátu a dvou přísedících. Správnost obsazení soudu nebyla nijak zpochybněna námitkou týkající se zaměstnání jednoho z přísedících jako okolnosti vylučujících jeho nezávislost. Tato námitka se ve skutečnosti otázky obsazení soudu ani netýká a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obsahově nenaplňuje.
Námitku obviněného proti tomu, že členem senátu Městského soudu v Praze jako přísedící byl J. F. a že tento přísedící nemohl rozhodovat nezávisle vzhledem k svému zaměstnání u Obvodního soudu pro Prahu 2, lze v krajním případě považovat za námitku, která koresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jímž je to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen mimo jiné i přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Z dovolání obviněného T. J. nejen že nevyplývá, ale ani se nenaznačuje, že by J. F. měl nějaký osobní vztah k osobám či orgánům uvedeným v citovaném ustanovení. Zbývá tedy jen jeho poměr k projednávané věci, ale ten evidentně nemohl být jeho zaměstnáním nijak ovlivněn. Postupem podle §265o odst. 2 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zjistil, že J. F. je u Obvodního soudu pro Prahu 2 zaměstnán jako vykonávací úředník (exekutor). Mezi tímto postavením J. F. v zaměstnání u Obvodního soudu pro Prahu 2 na straně jedné a jeho postavením jako přísedícího v senátě Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně v trestním řízení na straně druhé není žádná věcná, organizační, instanční či jakákoli jiná souvislost, která by ho reálně uváděla do situace, že by se podílel na rozhodnutí orgánu, jemuž by byl nějak podřízen v otázkách tvořících předmět rozhodnutí, resp. v jiných otázkách, které s nimi nějak přímo či nepřímo souvisí. Z titulu zaměstnání J. F. u Obvodního soudu pro Prahu 2 tedy objektivně nevyvstávají žádné pochybnosti o jeho možnosti nestranně rozhodovat a být při rozhodování nezávislý. J. F. tedy evidentně nebyl vyloučen z rozhodování jako přísedící v senátě Městského soudu v Praze. Proto nelze konstatovat, že by ve věci rozhodl vyloučený orgán ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kromě tohoto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. opřený o námitku, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, je dovolání obviněného T. J. zjevně neopodstatněné ze stejných důvodů, jak byly vyloženy v té části tohoto usnesení, v níž se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného I. J. založeným na stejné námitce. S odkazem na úvahy uvedené v zmíněné části tohoto usnesení Nejvyšší soud znovu opakuje, že délka řízení není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. a že proto nezakládá důvod pro zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze v části týkající se obviněného T. J.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného T. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec