ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.156.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 156/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. března 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Mgr. M. V., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 8 To 151/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 58/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 4 T 58/2001, byl obviněný Mgr. M. V. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Rozsudkem byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozeným T. F. a A. M. s tím, že tito poškození byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 8 To 151/2003, byl shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o náhradě škody týkajícím se poškozeného T. F. s tím, že odvolací soud ohledně zrušené části znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Mgr. M. V. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvádí, že dle jeho názoru soud nesprávně posoudil otázku použití §13 tr. zák., tedy ustanovení o nutné obraně. Obviněný měl důvodnou obavu, že osoba jemu blízká, M. K., je napadána, neboť proti ní útočili jeden muž a dvě ženy, a proto se jí snažil i za cenu rozbité výlohy přispěchat na pomoc s tím, že přes toto sklo výlohy nemohl posoudit, kdo koho napadá. Skutečnost, že se pokoušel násilně vniknout do objektu s úmyslem bránit a chránit osobu blízkou, vypovídá jednoznačně o jeho jednání v rámci nutné obrany podle §13 tr. zák. Obviněný dále zpochybňuje naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, a to námitkou, že při fyzických konfrontacích účastníků rvačky byl venku se psem a nemohl tedy být pachatelem jednání, které se odehrávalo za zamčenými dveřmi mimo jeho možnou účast, popírá, že by poškodil kapotu zaparkovaného osobního automobilu zn. Honda, a namítá nedostatky ve stanovení výše škody, když znalec P. vycházel pouze z tvrzení poškozeného a nikoliv z pořízené fotodokumentace.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a dále rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby, popř. že věc vrací soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvádí, že bylo prokázáno, že to byla právě spoluobviněná M. K., která napadla a zbila všechny poškozené, a že tedy tvrzení obviněného, že byla napadána dvěma ženami a jedním mužem, neodpovídá skutečnosti, stejně jako jeho obhajoba, že přes výlohu náležitě neviděl do prostoru restaurace. Popis jednání obviněného tak, jak vyplynul z provedeného dokazování, nenasvědčuje podmínkám pro použití ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Taktéž bylo prokázáno, že obviněný plastovou popelnicí rozbil skleněnou výlohu i kapotu vozu poškozené A. M.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného Mgr. M. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko jedinou námitku právní povahy, a to, že násilím vnikl do objektu restaurace C. S. s úmyslem bránit a chránit osobu blízkou, tedy že jeho jednání bylo nutnou obranou ve smyslu ustanovení §13 tr. zák.
Podle §13 tr. zák. „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ O nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen proti tělesné integritě jiné osoby, s tím, že proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná.
Jak vyplývá již ze skutkové věty rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 4 T 58/2001, obviněný vhodil plastovou popelnici do výkladní skříně restaurace C. S. poté, co „odsouzená M. K. byla zadržena uvnitř restaurace T. F. z důvodu napadání K. P. a A. M.“. V okamžiku vhození popelnice do výkladní skříně restaurace poškozená K. P. „ležela na zemi po napadení odsouzenou M. K.“ a „T. F. zcela důvodně zakročoval proti odsouzené M. K., která napadla K. P., opakovaně se na ni vrhla a i přes zákrok T. F. způsobila jí vážná zranění“ (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na tato skutková zjištění, když nebylo prokázáno, „že by nastal případ, který by si vyžadoval zásah ve smyslu nutné obrany.“ a když „Zákrok T. F. byl zcela v souladu se zákonem, neboť proti osobě, která páchá trestnou činnost, je oprávněn zakročit kdokoli.“ (taktéž str. 3 téhož rozhodnutí), soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nelze přijmout obhajobu obviněného, že jednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. Za situace, kdy poškozená K. P. ležela na zemi a M. K. ji napadala, muselo být zřejmé, že poškozený T. F. svým jednáním odvrací trvající útok M. K. proti tělesné integritě této poškozené a jedná tedy v souladu s účelem trestního zákona a v mezích jeho ustanovení §13. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 8 To 151/2003, k námitce nutné obrany uplatněné v rámci odvolání obviněného mj. konstatoval, že „Tvrzení obžalovaného, že to byla právě odsouzená, která byla napadána dvěma ženami a jedním mužem, neodpovídá skutečnosti, stejně jako obhajoba obžalovaného, že přes výlohu náležitě neviděl do prostoru restaurace.“ (str. 4), čímž jednoznačně vyjádřil, že tvrzení obviněného, že nemohl přes sklo výlohy posoudit, kdo koho napadá, bylo vyvráceno. Obviněný tak jednal na podporu útočící osoby, což použití §13 tr. zák. o nutné obraně vylučuje.
K námitce obviněného týkající se otázky naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, že při fyzických konfrontacích účastníků rvačky byl venku se psem a nemohl tedy být pachatelem jednání, které se odehrávalo za zamčenými dveřmi mimo jeho možnou účast, dovolací soud pouze poznamenává, že skutková podstata trestného činu výtržnictví byla naplněna jednáním obviněného spočívajícím v rozbití výkladní skříně restaurace C. S. a poškození osobního automobilu Honda CIVIC poškozené A. M. s tím, že tato skutečnost jednoznačně vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Námitka obviněného týkající se nesprávného stanovení výše škody je námitkou čistě skutkové povahy, kterou obviněný v podstatě vytýká soudům porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. ustanovení o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a nikoli porušení ustanovení hmotného práva při právním posouzení skutkového stavu jimi zjištěného, a není tedy způsobilá obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. obsahově naplnit. Tak by tomu bylo pouze v případě, pokud by obviněný namítal nesprávný postup soudu při aplikaci ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud ČR shledal, že soudy správně posoudily jednání obviněného jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš