ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.171.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 171/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. února 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného S. B., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 To 409/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 T 18/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 4 T 18/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 1. 2000 u Okresního soudu v Ostravě podal jako předseda B. d. se sídlem v O., H. nám. čp. 726 žalobu na vyklizení bytu č. 2, který užíval v domě čp. 726 poškozený JUDr. S. V., na níž padělal podpis místopředsedkyně družstva L. V. a následně při jednání Okresního soudu v Ostravě dne 14. 12. 2000 nepravdivě uvedl, že o podání žaloby rozhodlo představenstvo družstva a dosáhl tak toho, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 8 Co 330/2001, který nabyl právní moci dne 28. 5. 2001, byla JUDr. S. V. uložena povinnost byt č. 2 v domě čp. 726 na H. nám. v O. vyklidit. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 4 měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Z podnětu odvolání obviněného, které směřovalo proti výroku o vině i trestu, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 To 409/2003, zrušil rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil od potrestání obviněného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýká odvolacímu soudu rozšíření podmínek trestnosti jeho jednání v rozporu se zásadou reformace in peius. K tomuto pochybení mělo dojít tím, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku hodnotí jako správné rozhodnutí soudu I. stupně o jeho vině trestným činem podle §209 odst. 1 tr. zák., aniž uvedl též písm. a) tohoto zákonného ustanovení, jak je to uvedeno v rozsudku soudu I. stupně. Z citace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že se měl dopustit podvodného jednání „uvedením někoho v omyl nebo využitím něčího omylu ...“ dovozuje, že podle tohoto soudu měl naplnit skutkovou podstatu §209 odst. 1 tr. zák. v obou alternativách uvedených pod písm. a) i b) tohoto zákonného ustanovení. Takovéto právní hodnocení považuje za nejednoznačné a nepřezkoumatelné. S poukazem na jím navržené a odvolacím soudem neprovedené důkazy pak považuje hmotně právní posouzení učiněné tímto soudem za předčasné, když neprovedením navrhovaných důkazů mu byla odepřena možnost uplatnění obhajoby. Za primární z hlediska nesprávného hmotně právního posouzení považuje nesprávné posouzení občanskoprávního vztahu (§710 odst. 2 a §676 odst. 2 obč. zák.), které by bylo korektní, kdyby byla nezpochybnitelným způsobem prokázána pravost pisatele podpisu na návrhu na vyklizení bytu, což ale nebylo spolehlivě zjištěno, když namítal podstatné výhrady proti odbornému vyjádření PČR (odboru kriminalistických technik a expertíz), z něhož byl dovozován skutkový a následně právní závěr o jeho úmyslném zavinění. Jako předseda bytového družstva byl oprávněn podat návrh na vyklizení u soudu, učinil tak se souhlasem členů představenstva, kteří byli nejpozději po podání návrhu o této skutečnosti informování a neprojevili vůli k jeho zpětvzetí. Při řádném respektování jeho práva na obhajobu, a to provedením jím navrhovaných důkazů, by se tak podstatně zpochybnilo skutkové zjištění považované odvolacím soudem za prokázané a plynoucí pouze z tvrzení svědkyně V. Z nedostatečně zjištěného skutkového stavu tak mohl vzejít hmotně právní závěr odvolacího soudu, který považuje obviněný za předčasný a vzbuzující vážné pochybnosti.
Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný namítá, že nikdy neprojevoval nad spácháním činu lítost a nikdy nevystupoval tak, aby to mohl soud hodnotit jako účinnou snahu po nápravě ve smyslu §24 odst. 1 tr. zák. Protože mu záleží na objektivním posouzení skutku, nemůže akceptovat upuštění od potrestání, byť jde ve srovnání s rozsudkem soudu I. stupně o rozhodnutí pro něj příznivější. Vyjadřuje přitom přesvědčení, že společenská nebezpečnost jeho činu není pouze menší, jak uvádí odvolací soud, ale nepatrná, resp. žádná, přičemž odvolací soud nevyložil, proč má jeho jednání na jedné straně společenskou nebezpečnost vyšší než nepatrnou a na druhé straně ne vyšší než menší (§3 odst. 2 a §24 odst. 1 tr. zák.). Navrhl proto, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen s tím, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby byl dovolacím soudem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání nelze chápat jako další odvolání, řídí se přísnějším procesním režimem a lze jej úspěšně podat pouze z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. z nichž vyplývá, že účelem dovolání není náprava jakékoliv vady napadeného rozhodnutí nebo předcházejícího řízení. Ze znění uvedeného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že v dovolání nelze namítat nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování, neprovedení navržených důkazů a zpochybňovat tak nesprávnost skutkových zjištění samotných, protože tato jsou pro dovolací soud závazná a může je posuzovat pouze z hlediska námitek týkajících se nenaplnění určitých znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Namítá-li proto obviněný, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, které by podstatně zpochybnily skutkové zjištění učiněné oběma soudy, resp. že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně a z něj mohl vzejít i hmotně právní závěr o porušení práva na byt, je zcela zřejmé, že nesprávnost právního posouzení skutku obviněný opírá o nesprávnost skutkových zjištění, která byla jeho podkladem. Obviněný tak, ač to formálně deklaruje, zpochybňuje nikoli právní posouzení skutku, ale skutkové zjištění soudu, že padělal podpis na předmětné žalobě, považuje toto skutkové zjištění za nedostatečně prokázané a vyjadřuje podstatné námitky vůči odbornému vyjádření, z něhož byl mj. tento skutkový závěr učiněn. Na této skutkové námitce je pak postaveno i jeho tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení občanskoprávního vztahu. Oprávněnost svého jednání spočívajícího v podání předmětné žaloby totiž obviněný v rozporu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně, který zjistil, že padělal podpis místopředsedkyně družstva L. V. a výpověď nebyla ani projednána v žádném orgánu družstva, staví na tvrzení, že podpis nepadělal a jednal se souhlasem představenstva. Tyto skutkové námitky ale uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůžou naplnit.
Jedinou relevantní námitkou z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak tvrzení obviněného, že společenská nebezpečnost jeho jednání není menší, jak zjistil soud odvolací, ale nepatrná nebo dokonce žádná. Námitka neexistence materiální podmínky trestnosti činu (§3 odst. 1, 2 tr. zák.), jako obligatorního znaku skutkové podstaty, je námitkou právní. Při zjišťování stupně společenské nebezpečnosti vychází soud zejména z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s §1 tr. zák. vyplývá, že stupeň společenské nebezpečnosti odpovídající trestnému činu je v zásadě dán již tím, že daný čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. K nenaplněnosti materiální podmínky trestnosti činu lze proto dojít pouze v případě, že jiné okolnosti (demonstrativně uvedené v §3 odst. 4 tr. zák.) snižují společenskou nebezpečnost natolik, že dosahuje pouze nepatrného stupně (§3 odst. 2 tr. zák.) a na druhé straně jiné okolnosti naopak společenskou nebezpečnost nezvyšují. V takovém případě lze okolnosti svědčící ve prospěch pachatele zhodnotit při ukládání trestu nebo při upuštění od potrestání, jak tomu bylo v tomto případě. Byť lze přisvědčit námitce obviněného, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl podrobně úvahy, kterými se řídil při posuzování konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu, nemůže tento nedostatek odůvodnění zpochybnit správnost jeho rozhodnutí o této otázce. Dospěl-li odvolací soud s ohledem na okolnosti jím uvedené k závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je menší, považuje dovolací soud toto rozhodnutí za správné. Zejména skutečnosti, že obviněný jednal v přímém úmyslu, a to krátce po odsouzení za jiný trestný čin, neumožňují učinit závěr, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání je nepatrný, nebo dokonce žádný. Námitka obviněného je proto v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Rovněž námitky obviněného ohledně rozšíření trestnosti jeho jednání nebo porušení zásady zákazu reformace in peius nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Případné nerespektování této zásady vyplývající z §259 odst. 4 tr. ř. jako procesní pochybení odvolacího soudu, není vadou hmotně právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Navíc odvolací soud shledal rozsudek soudu I. stupně v otázce viny správným, nezrušil jej a tak pravomocně bylo rozhodnuto o vině obviněného trestným činem podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak je v rozsudku soudu I. stupně uvedeno. V rozporu se skutečností je také tvrzení obviněného, že podle odvolacího soudu se měl dopustit podvodného jednání „uvedením někoho v omyl nebo využitím něčího omylu“. Uvedená citace je vytržena ze souvislosti a z obsahu celé věty obsažené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud zde neuvádí formu jednání, kterou měl obviněný naplnit danou skutkovou podstatu, ale pouze obecně konstatuje, co je k jejímu naplnění nutno prokázat. Tyto domnělé vady právního posouzení skutku tak mají svůj původ v nesprávné interpretaci odůvodnění rozsudku samotným obviněným.
Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Podle §24 odst. 1 tr. zák. od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě. Namítá-li obviněný výše uvedené skutečnosti s tím, že u něj nebyly splněny podmínky pro postup podle §24 odst. 1 tr. zák., domáhá se tím, v podstatě rozhodnutí pro něj nepříznivějšího a dovolání tak v podstatě podává ve svůj neprospěch. Ze znění §265d odst. 1 tr. ř. ale vyplývá, že v neprospěch obviněného může podat dovolání pouze nejvyšší státní zástupce. Pokud by proto dovolání obviněného bylo podáno pouze z tohoto důvodu, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podáno osobou neoprávněnou. Protože však obviněný podal dovolání také z jiného důvodu a v tomto směru bylo shledáno zjevně neopodstatněným, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš