ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.177.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 177/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. března 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Ing. R. B., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 6 To 20/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 31/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 46 T 31/99, byl obviněný Ing. R. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Rozsudkem byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená A. F. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 6 To 376/2001, které bylo na základě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 57/2002, s tím, že rozsudkem stížnostního soudu byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 6 To 20/2003, rozhodl tak, že obviněný Ing. R. B. je vinen trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., za což byl podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Poškozená A. F. byla podle §229 odst. 1 tr. zák. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost Nejvyšší soud ČR uvádí, že v předmětné trestní věci byl Obvodním soudem pro Prahu 4 poprvé vyhlášen zprošťující rozsudek dne 30. 11. 1999, sp. zn. 46 T 31/99, který byl na základě odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 4 v celém rozsahu zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 61 To 131/2000, s tím, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Další zprošťující rozsudek, který byl ve věci vyhlášen Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 22. 5. 2000 pod sp. zn. 46 T 31/99, byl opět napaden odvoláním obvodního státního zástupce pro Prahu 4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 61 To 554/2000, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Následně ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze tak, jak je uvedeno výše.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 6 To 20/2003 podal obviněný Ing. R. B. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu uvádí, že nebyly zjištěny skutkové okolnosti odpovídající subjektivní stránce trestného činu. Obviněný poukazuje na to, že délka trestního řízení je nepřiměřeně dlouhá a tedy v rozporu s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., čl. 10 Ústavy ČR, Listinou základních práv a svobod a závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, že kvůli nepřiměřené délce byla zastavena trestní stíhání pro mnohem závažnější jednání a že průtahy v trestním řízení byly zapříčiněny soudem, který ve věci vydával zcela protichůdná rozhodnutí. Trestní řízení by dle jeho názoru mělo být zastaveno, neboť uložený trest se míjí účinkem a jeho výchovný účel se mění na represivní. Dle názoru obviněného odvolací soud porušil ust. §270 odst. 4 tr. ř., neboť nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu týkající se otázky jeho zavinění. Protože lze zpochybnit správnost skutkových zjištění, z nichž soud vyvozuje závěry o jeho zavinění, a to ve formě vědomé nedbalosti, lze konstatovat, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a není dáno jeho zavinění. Podle obviněného byla vědomá nedbalost nesprávně posouzena, když z dostupných důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že došlo pouze k neformálnímu jednání s poškozeným, které následovalo až po jednání s Ing. L., která věděla o znaleckém posudku, znala odbornou způsobilost poškozeného a tohoto mu doporučila jako osobu způsobilou k provedení práce. Obviněný tedy neměl vědomost o tom, že poškozený je nezpůsobilý k provedení práce, a chtěl všechny detaily zakázky projednat na schůzce jím svolané na osmou hodinu večerní inkriminovaného dne. Soud nesprávně zhodnotil skutečnosti, nevzal v úvahu, že učinil vše, aby zabránil neoprávněným osobám ve vstupu do nebezpečného prostoru, a opomenul skutečnost, že poškozený vnikl do prostor O. bez jeho vědomí a souhlasu, než mu mohly být poskytnuty potřebné doklady a ponaučení. Obviněný se nemůže ztotožnit s konstatováním odvolacího soudu, že opomenul jednání, ke kterému byl povinen (§89 odst. 2 tr. zák.), a nezabránil vstupu poškozeného na oplocený a zabezpečený pozemek O. Dle obviněného bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený vnikl do těchto prostor násilím a navíc s vědomím, že se ve večerních hodinách má konat schůzka, kde budou projednány podmínky zakázky a na kterou měl poškozený přinést doklady prokazující jeho způsobilost k provedení práce. Obviněný nemůže nést odpovědnost za nezákonné a riskantní jednání poškozeného, když nemohl vědět a předpokládat, že poškozený do zabezpečeného prostoru vnikne násilím a bude tam zcela neodborně a v rozporu se všemi technickými a bezpečnostními pravidly vykonávat činnost, která měla být teprve předmětem jednání. Obviněný se dále domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil míru jeho zavinění, když jeho jednání nesměřovalo k tomu, aby umožnil poškozenému vstup na pozemek, nevěděl a ani nemohl vědět, že se ke vstupu na pozemek chystá, a ani nespoléhal na to, že poškozený na pozemek vstoupí a při výkonu činnosti se mu nic nestane. Obviněný dále zpochybňuje nebezpečnost svého jednání pro společnost tím, že soud na jedné straně konstatuje, že hlavní a významná příčina následku je na straně poškozeného, a na straně druhé, že se významnou měrou na vzniku následku podílel on. Dle obviněného bylo prokázáno, že jednal nadmíru opatrně a pro zajištění bezpečnosti akce svolal schůzku, na které měly být poškozeným předloženy příslušné doklady. V neposlední řadě obviněný uvádí, že soud sice konstatoval, že porušil ustanovení §415 občanského zákoníku, nicméně navazující ustanovení, že odpovědnosti za škodu se ten, kdo škodu způsobí, zcela nebo zčásti zprostí, jestliže poškozený svým jednáním vznik škody zapříčinil, nebo se na vzniku škody významnou měrou podílel, již nekonstatoval.
V závěru svého dovolání obviněný uvedl, že předběžná dohoda bez stanovení času započetí práce za okolnosti, kdy mělo dojít k upřesnění na svolané schůzce, nemůže být hodnocena jako jeho nedbalost ve vztahu k vůli poškozeného, který násilím vnikl na pozemek a prováděl tam práci v rozporu s elementárními bezpečnostními předpisy, a poukázal na prohlášení J. K., které učinil přílohou svého mimořádného opravného prostředku.
S ohledem na skutečnost, že dle názoru obviněného soud nesprávně posoudil subjektivní stránku trestného činu a stránku materiální, tj. stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, obviněný Ing. R. B. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (správně rozsudek) podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále obviněný v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolací námitky týkající se délky trestního řízení a údajného porušení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. se nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky by bylo možné uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že ani v rámci tohoto dovolacího důvodu by nešlo o námitky důvodné, neboť žádná mezinárodní smlouva neobsahuje ustanovení, podle kterého by průtahy v trestním řízení zakládaly důvod nepřípustnosti trestního stíhání a povinnost státu trestní stíhání zastavit. Protože podatel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neuplatnil, nelze k tomuto okruhu námitek přihlížet. Rovněž nelze přihlížet k připojenému prohlášení svědkyně K. Další námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají, nelze je však považovat za důvodné. Dovolatel sice odvolacímu soudu vytýká nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu ČR, sám však cituje pouze jeho závěry o spoluzavinění poškozeného a další právní úvahy Nejvyššího soudu ČR zcela pomíjí. Nejvyšší soud ČR vědomou nedbalost obviněného ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. spatřuje v tom, že při znalosti statického stavu objektu připustil, že se poškozený půjde opětovně na objekt podívat a pararelně s ním vedl jednání o rozsahu potřebných prací a o jejich ceně, a to za situace, kdy nevěděl, zda má poškozený dostatečnou odbornou kvalifikaci k provádění takovýchto prací a ani se o to nezajímal. Nejvyšší soud ČR dále dospěl k závěru, že skutečnost, že poškozený M. F. zahájil práce již dne 15. 7. 1998, nedodržel zásady bezpečnosti práce a svým neodborným zásahem způsobil sesuv zdiva, nepřerušuje příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem. Uvedenými právními závěry se důsledně řídil odvolací soud, když konstatoval, že neformální ujednání mezi obviněným a poškozeným bylo základem a důvodem přítomnosti poškozeného na stavbě. Opomenutí ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák. soud spatřoval nikoli v tom, že obviněný poškozenému fyzicky nezabránil v přístupu na stavbu, ale v tom, že nezrušil všechna ujednání s poškozeným o provedení prací poté, kdy obdržel statický posudek, ze kterého vyplývaly alarmující závěry o ohrožení života každého, kdo by se zdržoval v prostorách předmětné nemovitosti. Závěr Městského soudu v Praze o existenci všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. měl oporu ve skutkových zjištěních a respektoval též závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR.
V závěru svého vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./, a na základě §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací tedy není oprávněn ani zpochybňovat dosavadní skutková zjištění, ani prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Proto v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud ČR k prohlášení svědkyně K. nepřihlédl.
Pokud jde o námitky obviněného týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit s názorem státního zástupce, že tyto námitky se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekryjí a bylo by možné je uplatnit toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil, a proto k těmto námitkám nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet a podrobně se jimi zabývat.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uplatnil zejména skutkové námitky zpochybňující nejen učiněná skutková zjištění a správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, ale částečně i obsah svých vlastních výpovědí učiněných v rámci trestního řízení (např. zatímco v hlavním líčení, které se konalo dne 5. 11. 1999, obviněný výslovně uvedl, že mu poškozený „říkal, že se po té zakázce na to podívá sám“, a že „k 15. 7. ještě nebylo celé oplocení dokončeno“, ve svém dovolání již tvrdí, že „nevěděl … a vědět ani nemohl, že se k tomuto vstupu“ poškozený „chystá“, a že pozemek „byl neprodyšně oplocen, bez jakéhokoliv otvoru a byl zabezpečen proti neoprávněnému vniknutí“ atd.). Jak již bylo shora uvedeno, námitky skutkové povahy není možné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani v rámci jiného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) uplatňovat, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Za námitku právní povahy lze považovat toliko tvrzení obviněného, že nemůže „nést odpovědnost za nezákonné a riskantní jednání poškozeného, které mělo ve svém důsledku za následek jeho smrt“, tj. námitku, že nezákonné a riskantní jednání poškozeného M. F. je okolností vylučující trestně právní odpovědnost obviněného Ing. R. B. za smrt tohoto poškozeného.
Předně je třeba uvést, že tato námitka jednoznačně směřuje do problematiky příčinné souvislosti, kterou se Nejvyšší soud ČR v předmětné věci zabýval již na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. R. B. v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Tz 57/2002. V rozsudku ze dne 8. 1. 2003 vydaném v rámci tohoto stížnostního řízení Nejvyšší soud ČR mj. konstatoval, že „Z trestně právního hlediska bylo ale podstatné to, zda obviněný s poškozeným vyjednával takovým způsobem, že se poškozený F. mohl důvodně domnívat, že mu předmětná zakázka na provedení prací v objektu „O.“ byla svěřena a podepsání vlastního smluvního dokumentu je již pouhou formalitou. Na základě provedeného dokazování bylo k takovému závěru opodstatněné dospět, …. Závěr o tom, že to byl obviněný Ing. B., kdo s poškozeným, byť zprostředkovaně, jednal i poté, co mu byl znám obsah statického posudku na předmětný objekt, aniž se sám jakkoli přesvědčil, zda poškozený má odbornou způsobilost k pracím, které po něm požadoval provést, a že s ním dohodl i cenu těchto prací, je nesporný. Obviněný tak svým jednáním přispěl k navození situace, že poškozený F. se kritického dne v dobré víře dostavil do objektu „O.“ k provedení prací a při jejich provádění utrpěl zranění, kterým na místě podlehl. Obviněný neučil nic proto, aby dal poškozenému najevo, že podmínkou uskutečnění již dohodnutých prací z jeho strany je prokázání dostatečné odborné kvalifikace poškozeného k provádění takovýchto prací ve staticky narušeném objektu, a do doby prokázání této odborné způsobilosti, že mu vstup do objektu za jakýmkoli účelem zakazuje“ (str. 5 rozsudku). Tyto skutečnosti byly rozhodné pro právní závěr Nejvyššího soudu ČR o nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.) obviněného Ing. R. B., neboť „obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný v trestním zákoně, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí, a nebo to alespoň vědět měl a mohl …. Bylo bezpochyby nedbalostí Ing. B., že při znalosti statického stavu objektu prokazatelně připustil to, že se poškozený F. půjde opětovně na objekt podívat, a paralelně s ním vedl jednání o rozsahu potřebných prací a o ceně, kterou za jejich provedení poškozený požadoval, s níž obviněný nakonec souhlasil, to celé v situaci, kdy nevěděl a ani se o to nezajímal, zda poškozený má dostatečnou odbornou kvalifikaci k provádění takových prací v předmětném objektu“ (str. 5 a 6 rozsudku). Tímto Nejvyšší soud ČR jednoznačně vyjádřil, v čem je spatřována nedbalost obviněného, a z tohoto je taktéž zřejmé, že nevědomost obviněného o nezpůsobilosti poškozeného M. F. k provedení požadovaných prací rozhodně není skutečností, jež by vinu obviněného vylučovala, zmírňovala ji, či jinak (např. při úvaze soudu o trestu) obviněnému polehčovala.
Shora uvedená skutková zjištění ve spojení s právním závěrem o zavinění obviněného potom Nejvyšší soud ČR posoudil v souladu s v rozsudku uvedenou právní teorií příčinné souvislosti vycházející z dlouhodobé rozhodovací praxe soudů a dospěl k právnímu závěru, že to, „že poškozený F. přistoupil k provádění prací již kritického dne a při tom nedodržel principy bezpečnosti práce a svým neodborným zásahem vyvolal sesuv zdiva, které ho usmrtilo, nepřerušuje vůči jednání obviněného příčinnou souvislost k nastalému následku“, a že tedy „obviněný byl správně uznán odpovědným za vzniklý smrtelný následek a uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák., když jeho nedbalostní jednání v sobě zahrnuje jak prvky komisivní, tak i prvky omisivní (viz. §89 odst. 2 tr. zák.)“ - str. 6 rozsudku.
Odvolací soud se v napadeném rozsudku ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 6 To 20/2003, k problematice příčinné souvislosti (resp. k zásadě gradace příčinné souvislosti) a zavinění obviněného vyjádřil tak, že „právě jednání … obžalovaného bylo pro daný následek mezi jinými dílčími příčinami následku zvláště významné a osudové. … Zvláště závažnou okolností pak je, že statický posudek, … jehož závěry pro“ obviněného „měly být v dané souvislosti vskutku alarmující, při vědomí o mimořádné hrozbě pro život každého, kdo by se ocitl v prostoru stavby a pohyboval se tam, nepřiměl obžalovaného k tomu, aby okamžitě … zrušil výsledky dosavadních ujednání s poškozeným o pracích na havarijní stavbě“. Naopak „bylo prokázáno, že … po obdržení alarmujícího statického posudku potvrdil svůj zájem na provedení prací poškozeným. … Přitom mohl a měl zcela jasně a jednoznačně dát najevo, že práce poškozeným nesmějí být prováděny, … a poškozený za daného stavu nesmí na stavbu chodit … právě v tom, že“ obviněný „po obdržení statického posudku potvrdil svůj zájem o provedení již předtím neformálně sjednaných prací poškozeným, místo aby s vynaložením veškerého úsilí poškozeného neprodleně vyhledal a zcela rozhodně a jednoznačně jej informoval o stavu stavby a závěrech statického posudku a teprve pak případně pokračoval v jednání o tom, zda poškozený je schopen splnit náročné podmínky pro demoliční práce - tkví nedbalostní vina obžalovaného“. Podle názoru odvolacího soudu byla u obviněného dána tzv. vědomá nedbalost /§5 písm. a) tr. zák./, neboť „Ze závěrů znaleckého posudku, který obžalovaný znal, musel vědět, že může dojít ke škodným následkům …, avšak zcela zřejmě spoléhal, že k těmto následkům nedojde. Toto spoléhání nebylo neseno přiměřenými důvody, když obžalovaný věděl ze znaleckého posouzení, že demolici musí zajišťovat specializovaná firma s řadou speciálních zabezpečovacích opatření na místě, při tom poškozenému ani posouzení statiky neodevzdal, ani náležitým způsobem neověřil, zda firma poškozeného je takovou firmou, kterou znalecký posudek pro inkriminované práce požaduje“. Dovolací soud se s tímto názorem Městského soudu v Praze zcela ztotožňuje.
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že pokud odvolací soud napadeným rozsudkem uznal obviněného Ing. R. B. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., respektoval v souladu s ustanovením §270 odst. 4 tr. ř. výše citovaný právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozsudku ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 57/2002, kterým bylo vysloveno, že k porušení zákona v neprospěch obviněného došlo toliko v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, §256 tr. ř. a §224 odst. 2 tr. zák., a nikoli i v ustanovení §224 odst. 1 tr. zák.
Dovolací soud poznamenává, že námitky obviněného zpochybňující jeho nedbalostní zavinění a polemizující s mírou jeho zavinění a nebezpečností předmětného činu pro společnost jsou primárně založeny na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a správnosti hodnocení důkazů, tzn. na v dovolacím řízení nepřípustných skutkových námitkách; proto se dovolací soud těmito námitkami, které v podstatě zpochybňují i předchozí právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci vyslovený, nezabýval.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud ČR shledal, že Městský soud v Praze správně posoudil jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný i přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona a z něj vycházejícího odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale navíc jeho hmotně právní námitky do značné míry vycházejí z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš