ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.261.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 261/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2004 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 14 To 250/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 293/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 14 To 250/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 T 293/2002. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že pokud byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., byl skutek takto nesprávně právně posouzen, protože podle jeho názoru šlo o občanskoprávní vztah a nikoli o trestný čin. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby Okresnímu soudu v Pelhřimově přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění soudů spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. S. převzal od PaedDr. J. S., své bývalé manželky, částku 200 000 Kč, kterou použil pro svou potřebu, ač se při převzetí peněz zavázal, že peníze vloží na dobu jednoho roku k výhodnému zúročení na svůj bankovní účet a poté je vrátí, což neučinil.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutek, tak jak byl soudy zjištěn, vykazuje všechny znaky uvedeného trestného činu. Částka 200 000 Kč, kterou obviněný převzal od své bývalé manželky, byla z jeho hlediska cizí věcí a měla povahu svěřené věci. Svěření této částky obviněnému bylo spojeno s konkrétním účelem, jímž bylo uložení na bankovní účet obviněného a po uplynutí jednoho roku vrácení zúročené částky bývalé manželce. V rozporu s tímto účelem obviněný použil přijatou částku pro svou vlastní potřebu, neuložil ji na bankovní účet a nevrátil ji. Je tedy evidentní, že si přijaté peníze přisvojil. Bývalé manželce tím způsobil škodu 200 000 Kč, kterou je třeba považovat za škodu nikoli malou ve smyslu §248 odst. 2 tr. zák. v návaznosti na ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Jasné je také to, že výše způsobené škody podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
V žádném případě nešlo jen o občanskoprávní vztah a o nesplnění závazku z dohody mezi obviněným a jeho bývalou manželkou. Jednání obviněného znamenalo takovou dispozici se svěřenou peněžní částkou, která se zcela vymykala účelu svěření, směřovala naopak evidentně proti zájmům druhé strany a sledovala obohacení obviněného k její škodě. Za tohoto stavu jednání obviněného nabylo znaků trestného činu a odpovědnost obviněného vůči bývalé manželce je odpovědností za škodu způsobenou trestným činem.
Námitku, že šlo jen o občanskoprávní vztah, obviněný opíral o skutečnost, že sepsal uznání dluhu. Uváží-li se, že obviněný převzal od poškozené peníze dne 10. 2. 1998 a že uznání dluhu sepsal až 15. 3. 1999, to znamená v době, kdy účel, za kterým mu byly peníze svěřeny, již měl být naplněn, je zřejmé, že k uznání dluhu došlo ve stadiu po dokonání trestného činu a že jím nijak nemohla být dotčena povaha předchozího jednání obviněného jako jednání, jímž byl spáchán trestný čin. Z hlediska povahy jednání obviněného jako trestného činu je bezvýznamná také další okolnost, kterou obviněný namítal, že totiž poškozená po dobu téměř tří let neučinila žádný úkon k tomu, aby uplatnila právo na plnění z uznaného dluhu, a nedlouho před vypršením obecné promlčecí doby učinila trestní oznámení namísto toho, aby se obrátila na soud v občanskoprávní věci. K tomu lze jen poznamenat, že pokud jednání obviněného mělo znaky trestného činu, byl to jen důsledek povahy tohoto jednání samotného a dalších okolností s tím spojených a nebylo to v žádném ohledu závislé na tom, jaký postup zvolila poškozená v době, kdy již bylo jasné, že o své peníze přišla.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný namítal, že peníze použil ve prospěch poškozené na úhradu nákladů rekonstrukce její nemovitosti, a nikoli na úhradu svého dluhu vůči třetí osobě. V těchto směrech jde o polemiku obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak hodnotily důkazy. Takové námitky ovšem nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného ustanovení. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se tu rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená posouzení podle hmotného práva, typicky podle ustanovení trestního zákona, přičemž předmětem tohoto posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V rámci uvedeného dovolacího důvodu proto jsou námitky založené na tom, že skutkový stav zjištěný soudem nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo meze uvedeného dovolacího důvodu pak jsou námitky směřující proti samotným skutkovým zjištěním soudu, to znamená námitky, které jsou zaměřeny na otázku dodržení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a které sledují změnu skutkového stavu zjištěného soudem a teprve v důsledku této změny i jiné právní posouzení z hlediska hmotného práva. Pokud obviněný do dovolání pojal i námitky proti skutkovým zjištěním soudů, nemohlo to být podkladem pro přezkum napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení podle §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec