ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.314.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 314/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2004 o dovolání obviněného S. L., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 9 To 309/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 33/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 5. 2003, č. j. 7 T 33/2003?301, byl obviněný S. L. uznán vinným pod bodem I výroku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem II jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a pod bodem III dalším trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že \"dne 7. listopadu 2002 kolem 17,30 hodin ve vlaku přijíždějícím ze S. do Ch., poblíž stanice Ch., vstoupil do kupé, kde seděl poškozený P. V., a žádal po něm mobilní telefon k zatelefonování, což poškozený odmítl; když poškozený následně vstal, že již bude vystupovat, obviněný jej oběma rukama odstrčil na stěnu kupé, začal jej prohledávat a z otevřené kapsy mu vzal mobilní telefon zn. Nokia 5510 modré barvy včetně SIM karty T-Mobile, vše v hodnotě 5.500,- Kč, a když jej chtěl poškozený vrátit, ještě jednou do něj oběma rukama strčil a i s telefonem postupoval k východu z vlaku, který právě zastavoval ve stanici, a po zastavení z vlaku i s telefonem vyskočil a z místa utekl\".
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu .
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 9 To 309/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K. dovolání. Uvedl v něm, že je podává z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti výroku o vině pod bodem I a proti výroku o trestu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V této souvislosti obviněný namítá, že skutek pod bodem I výroku o vině byl podle jeho názoru kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v rozporu s ustanoveními hmotného práva, neboť sám popis skutku ve skutkové větě rozsudku okresního soudu podle jeho mínění neuvádí skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na přímé použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti poškozenému. Pokud se ve skutkové větě dvakrát hovoří o \"strkání\", nelze je podle obviněného považovat za násilí ve smyslu hmotného práva, neboť podle dovolatele nebylo pokryto jeho úmyslem zmocnit se věci poškozeného. Podle obviněného první strčení bylo vedeno pouze jeho úmyslem zdržet poškozeného v kupé a časově nenavazovalo na pozdější šacování poškozeného a odebrání jeho mobilního telefonu. Naopak druhé strčení bylo zjevně provedeno až poté, kdy se, podle obviněného nenásilně, zmocnil telefonu poškozeného, takže je podle jeho mínění nelze podřazovat pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Obviněný zastává názor, že skutek, tak jak je popsán ve výroku o vině pod bodem I, měl být kvalifikován pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. Oba soudy proto podle něj pochybily, když tento názor neakceptovaly. Příčinu spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy jej měly znevýhodnit tím, že nekriticky uvěřily výpovědi poškozeného. Sám dovolatel považuje tvrzení poškozeného o použitém násilí za nepřesvědčivé s tím, že pokud z něj měl poškozený nedůvodný strach pro jeho vzhled, má za to, že takový strach sám o sobě nenaplňuje znak pohrůžky bezprostředního násilí.
Závěrem dovolání obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Okresního soudu v Chebu zrušil ve výroku o vině pod bodem I a ve výroku o trestu, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila tak, že podle jejího názoru lze dovolání obviněného označit za přípustné. Vyslovila však souhlas s názorem obou soudů, že výpověď poškozeného byla podrobná a věrohodná. Podle nejvyšší státní zástupkyně obviněný naplnil svým jednáním znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle ní odcizil poškozenému telefon za použití násilí, a to opakovaného strčení v úmyslu zmocnit se cizí věci. Toto násilí bylo podle ní prostředkem k překonání odporu poškozeného, prostředkem nátlaku na jeho vůli, přičemž podle jejího názoru není nutné, aby poškozený skutečně odpor kladl. Dovolání označila za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
V této souvislosti je nutno uvést, že vznikly určité pochybnosti, zda dovolání je vůbec přípustné. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Z některých formulací dovolání obviněného S. L. však bylo možno usuzovat, že směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Chebu, tedy proti rozhodnutí soudu v prvním stupni, což ust. §265a odst. 1 tr. ř. nepřipouští. Odvolatel totiž v textu dovolání označuje za napadené rozhodnutí pouze tento rozsudek a rovněž v petitu dovolání se domáhá pouze zrušení tohoto rozhodnutí. Naproti tomu v nadpisu je podání obviněného označeno jako \"dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 T 33/2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 309/2003\", přičemž i odůvodnění dovolání namítá vedle pochybení okresního soudu i pochybení Krajského soudu v Plzni. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání směřuje i proti druhostupňovému rozhodnutí soudu, a posoudil je ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř. jako přípustné.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil některé námitky, jimiž zpochybňoval správnost skutkových závěrů obou soudů, poukazoval na nevěrohodnost výpovědi poškozeného a domáhal se přehodnocení provedených důkazů. Tato část námitek obviněného svým obsahem nenaplňovala deklarovaný dovolací důvod a neodpovídala ani žádnému jinému z přípustných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., takže k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným relevantně uplatněn v té části dovolání, kde namítal, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž toliko znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění dovolání obviněný toto pochybení vytýkal jak Okresnímu soudu v Chebu, tak Krajskému soudu v Plzni, bylo z toho možno dovodit i uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., i když jej obviněný v dovolání výslovně neuvedl, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Těžištěm posouzení dovolacích námitek bylo, zda se obviněný telefonu poškozeného zmocnil násilím, resp. pohrůžkou bezprostředního násilí, a naplnil tak znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nebo se jej zmocnil bez použití násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí, nebo násilí použil až po nenásilném zmocnění se telefonu v úmyslu si jej uchovat, což by naplňovalo pouze znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák.
Skutkové závěry obsažené ve výroku o vině pod bodem I rozsudku Okresního soudu v Chebu rozvedené v detailech v odůvodnění tohoto rozsudku, s nimiž se Krajský soud v Plzni zcela ztotožnil, jsou však v tomto ohledu jednoznačné (\"… žádal po něm mobilní telefon k zatelefonování, což poškozený odmítl, když následně poškozený vstal, že již bude vystupovat, obviněný jej oběma rukama odstrčil na stěnu kupé, začal jej prohledávat a z otevřené kapsy mu vzal mobilní telefon…\"). Z těchto skutkových závěrů okresního soudu je zřejmé, že mobilní telefon se nedostal do dispozice obviněného, aniž by o tom poškozený věděl, že jej od poškozeného nezískal lstí, že mu jej poškozený nevydal dobrovolně, ale že mu jej obviněný odebral bezprostředně po použití předchozího násilí spočívajícího v odstrčení na stěnu kupé, po kterém ho začal prohledávat. Samo použití násilí menší intenzity sice částečně snižuje stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, ale nemůže vést k posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. (shodně viz č. 60/1967 a č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).
Stejně tak je pro posouzení věci nevýznamné, že poškozený nekladl obviněnému fyzický odpor a to i s přihlédnutím k průvodním okolnostem jednání obviněného, které jsou patrné z výroku rozsudku a jsou detailně rozvedeny v jeho odůvodnění (poškozený byl v kupé s obviněným sám, obviněný byl dospělý muž, zatímco poškozenému bylo v době činu 15 let, obviněný byl fyzicky vyspělejší, choval se tak, aby poškozenému nahnal strach). Jednání obviněného proto zcela jednoznačně naplnilo znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný se nejdříve pokoušel na poškozeném vylákat telefon lstí a teprve poté, co neuspěl, přistoupil k získání telefonu za použití násilí. V pořadí druhé strčení do poškozeného bylo provedeno již v době, kdy se obviněný telefonu zmocnil, sloužilo k odvrácení snahy poškozeného domoci se jeho vrácení a nemělo význam z hlediska naplnění zákonných znaků již dokonaného trestného činu loupeže. Nejvyšší soud tak shledal, že se evidentně nemohlo jednat o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a že právní posouzení skutku odpovídá zákonu.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného S. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 24. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr