ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.331.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 331/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2004 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 2 To 120/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 6/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2003, č. j. 53 T 6/2003-554, byl obviněný M. L. uznán vinným jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Těch se podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že dne 13. 1. 2003 kolem 12:30 hodin v činžovním domě na ulici J. S. č. 3 v B. po předchozím požití diazepamu a alkoholických nápojů, takže v jeho krvi bylo zjištěno 0,43 mg/l diazepamu a 2,99-3,47 g/kg alkoholu, neoprávněně vnikl neuzamčenými vstupními dveřmi do bytu J. V., kterého zde bezdůvodně napadl úderem pěstí do hlavy, kopal jej do hrudníku a křičel, že ho zabije. Poté v úmyslu J. V. usmrtit vzal v kuchyni kuchyňský nůž s blíže nezjištěnou délkou čepele, kterým ho bodl do levé strany krku a způsobil mu bodné poranění, přičemž bodný kanál hluboký asi 8 centimetrů procházel od levého úhlu dolní čelisti vnitřně šikmo dolů ke středu od soutoku obličejové žíly a vnitřní hrdelní žíly a končil mezi okrajem štítné žlázy a pouzdrem velkých cév, čímž u poškozeného došlo k poranění horní hrtanové tepny s následným vytvořením krevní sraženiny v oblasti jícnového svěrače, a v důsledku tohoto zranění musel být poškozený operován a následně hospitalizován od 13. 1. do 20. 1. 2003.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Kromě toho bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 2 To 120/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání. Uvedl v něm, že je podává z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti právnímu posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák.
Obviněný především zdůrazňuje, že útok popsaný ve výroku rozsudku krajského soudu byl útokem jednorázovým, takže závěr, že byl veden úmyslem poškozeného usmrtit, je podle něj nepřesvědčivý a nemá oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti namítá, že pokud by skutečně chtěl poškozeného usmrtit, nic mu nebránilo v útoku pokračovat a takový úmysl dokonat. Závěr obou soudů, že útok nedokonal jen proto, že jej z bytu odvedly jeho družka a sestra, označuje za důkazně nepodložený a spekulativní. Zranění poškozeného hodnotí obviněný jako nepříliš významné a poukazuje na krátkou dobu jeho pracovní neschopnosti. Oběma soudům vytýká, že nehodnotily fakt, že poškozenému několik hodin před činem pomáhal dostat se do jeho bytu, aby nemusel spát na chladné domovní chodbě. Podle názoru obviněného by proto bylo nelogické, aby chtěl vzápětí poškozeného usmrtit. I když má výhrady i vůči skutkovým závěrům obou soudů, tyto při znalosti zákonných dovolacích důvodů nenapadá, avšak má za to, že i při jejich respektování mělo být jeho jednání posouzeno pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání proto navrhoval, aby napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeny a aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný jednáním uvedeným ve výroku rozsudku krajského soudu dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za ně přiměřený trest.
Nejvyšší státní zástupkyně se do data neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k podanému odvolání podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti právnímu posouzení skutku oběma soudy a uvedl konkrétní skutečnosti, které dle jeho mínění měly vést k jeho odlišnému právnímu posouzení. Tyto námitky obsahově odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi proto věcně zabýval.
Podle §219 odst. 1 tr. zák. se trestného činu vraždy dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem tohoto trestného činu podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k úmyslnému usmrcení jiného, jehož se pachatel dopustil v úmyslu takový trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Stěžejní námitkou obviněného bylo, že skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák nenaplnil, neboť neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, což se snažil dokládat argumenty zmíněnými výše.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný po celou dobu trestního řízení popíral, že by se dopustil jakéhokoli útoku vůči poškozenému. Oba soudy proto nemohly své závěry o zavinění obviněného založit na výpovědi obviněného, ale na dalších důkazech, z nichž bylo možno na míru jeho zavinění usuzovat. I když těžiště obhajoby obviněného před oběma soudy spočívalo v tom, že se skutku nedopustil, pro případ, že by jím byl uznán vinným, uplatňoval námitky proti právnímu posouzení jeho jednání shodně jako v dovolání. Jak krajský soud, tak zejména vrchní soud, se s nimi přesvědčivým způsobem vypořádaly (blíže viz str. 5 odůvodnění napadeného usnesení).
Pokud jde o námitku obviněného, že šlo o útok jednorázový, oba soudy shodně konstatují v odůvodnění svých rozhodnutí při detailním popisu celého zjištěného útoku včetně okolností, které mu předcházely a které následovaly, že obviněnému v dalším pokračování útoku zabránily jeho družka a sestra, které zraněného poškozeného z bytu odvedly.
Neobstojí rovněž námitka, že zranění poškozeného je nevýznamné. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného znalcem MUDr. J. M., CSc., s nimiž se oba soudy ztotožnily, plyne, že v důsledku zasazené bodné rány hrozilo poškozenému jednak vykrvácení zevní, jednak udušení krví nadechnutou do dýchacích cest. Poškozený byl podle znaleckého posudku bezprostředně ohrožen na životě a bez urgentního operačního zákroku by mohl zemřít. To je také rozhodné pro právní posouzení jednání obviněného a nikoli fakt, že hospitalizace poškozeného trvala celkem 8 dní.
Právní posouzení jednání obviněného nezpochybňuje ani námitka, že je nelogické, aby se pokoušel poškozeného usmrtit, když mu několik hodin předtím pomáhal. Obviněnému nutno přisvědčit potud, že jak to také konstatovaly oba soudy, motiv jeho násilného jednání vůči poškozenému zjištěn nebyl. Nicméně mezi obviněným a poškozeným byly zjištěny dlouhodobé konflikty, přičemž podle závěrů obou soudů za situace, kdy byl obviněný výrazně ovlivněn alkoholem v kombinaci s požitým diazepamem, mohla při jeho sklonech k agresivitě posloužit jako záminka k napadení poškozeného i relativně nevýznamná skutečnost. Tento závěr se opírá i o zjištění znaleckého posudku o vyšetření jeho duševního stavu, podle kterého je obviněný osobností s dissociálními rysy se zvýšenou popudlivostí a sklony ke zkratkovitým reakcím. Samotný útok se přitom stupňoval, když v jeho úvodu obviněný napadl poškozeného úderem pěstí a kopáním, přičemž tento útok doprovázel výkřiky, že poškozeného zabije, a poté došel do kuchyně bytu, kde vzal kuchyňský nůž, vrátil se k poškozenému a zasadil mu ránu nožem do levé čelisti o hloubce nejméně 8 centimetrů pronikající až do krku. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že právní posouzení jednání obviněného je rovněž plně konformní se závěry o jeho příčetnosti, tak jak vyplynuly ze znaleckého posudku o vyšetření duševního stavu obviněného vypracovaného znalci MUDr. P. M. a PhDr. J. M. Podle nich byly sice ovládací i rozpoznávací schopnosti obviněného sníženy podstatnou měrou, nejednalo se však u něj o tzv. opilost patickou ani komplikovanou, nýbrž šlo snížení způsobené tzv. prostou opilostí, kterou si zaviněně způsobil sám obviněný požitím většího množství alkoholu a diazepamu, ačkoli znal vliv těchto látek na svůj organismus a byl schopen se jejich požití vyvarovat.
Lze proto shrnout, že oba soudy na podkladě zjištěného průběhu útoku obviněného, s přihlédnutím k zaměření a hloubce bodné rány, následkům v podobě akutního ohrožení života poškozeného, se zřetelem k předchozímu napadání, stupňování útoku, doprovodným výkřikům obviněného a charakteristice jeho osobnosti dospěly k závěru, že obviněný napadl poškozeného nožem v úmyslu jej usmrtit, což je také explicitně vyjádřeno v popisu skutku, kterým byl obviněný uznán vinným. Takto zjištěný skutek vykazuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., takže soudy postupovaly v souladu se zákonem.
V.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 31. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr