ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.462.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 462/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. května 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněné J. S., roz. V., které podala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 9 To 60/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 50 T 3/2003, byla obviněná uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za to byla podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 9 To 60/03, bylo odvolání obviněné zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná uvedla, že použitím právní kvalifikace podle odst. 4 §250 tr. zák. byl porušen zákon. Podle obviněné lze totiž míru stupně nebezpečnosti činu pro společnost zkoumat jen ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.), kterou je v posuzovaném případě „způsobení škody velkého rozsahu“, a nikoliv i z hlediska dalších okolností uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Tento postup soudy obou stupňů nedodržely, když soud druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že výše hrozící škody spolu se způsobem provedení činu charakterizuje i osobnost obviněné a podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti jejího jednání. Obviněná za podstatnou považuje skutečnost, že její jednání zůstalo ve stadiu pokusu a žádná škoda nevznikla, přičemž tato skutečnost podle obviněné míru nebezpečnosti činu spíše snižuje a ne zvyšuje a už vůbec ji nezvyšuje podstatně. Obviněná je toho názoru, že když jsou za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. považována jednání, kterými byla způsobena škoda v desítkách a stovkách milionů Kč, či dokonce miliard Kč, pak nelze konstatovat, že by škoda v částce 7.992.000,- Kč byla škodou, která by podstatně, nad míru obvyklou, zvyšovala stupeň nebezpečnosti předmětného skutku, navíc za situace, kdy skutek nebyl dokonán. Soud druhého stupně měl proto na základě jejího odvolání rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušit, uznat obviněnou vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uložit jí přiměřený trest.
V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud buď podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl. Obviněná dále na základě ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání konstatovala, že dovolatelčin kvalifikovaný okruh námitek proti přísnějšímu způsobu posouzení jejího jednání pro svoji neopodstatněnost nemůže obstát. Vždy je totiž třeba vycházet z konkrétního stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, který není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť závažné, okolnosti případu, přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu a při zkoumání míry naplnění materiální podmínky přísnější právní kvalifikace dle §88 odst. 1 tr. zák. posoudit stupeň společenské nebezpečnosti činu komplexně, tzn. s přihlédnutím ke všem hlediskům uvedeným v §3 odst. 4 tr. zák. Podle státní zástupkyně poukazem na ukončení jednání ve stadiu pokusu není možné dospět k závěru o pouhém formálním naplnění přísněji trestného kvalifikačního znaku trestného činu podvodu, poukaz na rozsah hrozící škody nemůže ovlivnit naplnění podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák., jestliže hrozící škoda téměř o tři miliony přesáhla dolní hranici pojmového významu „škody velkého rozsahu“ ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Právní posouzení skutku spočívá nejprve v úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. Protože dovolací námitky obviněné směřující proti právnímu posouzení stupně nebezpečnosti jejího jednání pro společnost jsou námitkami právními, dovolací soud se těmito námitkami zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Dovolací soud předně nesouhlasí s názorem obviněné, že v případě naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. lze stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zkoumat jen ve vztahu ke znaku „způsobení škody velkého rozsahu“ jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.) a nikoliv i z hlediska dalších okolností určujících celkový stupeň společenské nebezpečnosti, tj. z hlediska okolností uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 583 s.). Proto soudy nižších stupňů nepochybily, když při hodnocení stupně nebezpečnosti předmětného jednání obviněné pro společnost a tedy i při zjišťování, zda byla naplněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. (tj. zda hrozící škoda ve výši 7.992.000,- Kč pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost), vzaly v úvahu i okolnosti uvedené v §3 odst. 4 tr. zák., a to zejména osobu obviněné a způsob provedení činu.
Obviněná dále v souvislosti se zpochybněním správnosti právní kvalifikace jejího jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák. uplatnila námitku, že skutečnost, že její jednání zůstalo ve stadiu pokusu a že z něj nevznikla žádná škoda, míru nebezpečnosti jejího činu pro společnost snižuje a nikoli zvyšuje a už vůbec ji nezvyšuje podstatně.
Uvedené námitce lze přisvědčit pouze do té míry, že pokus trestného činu se zpravidla vyznačuje nižším stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, než dokonaný trestný čin; skutečnost, že trestný čin dokonán nebyl a tedy nenastal následek předpokládaný ve skutkové podstatě toho trestného činu, k jehož dokonání pokus bezprostředně směřoval, však sama o sobě nemůže snížit stupeň společenské nebezpečnosti natolik, že nebude naplněna materiální podmínka trestnosti pokusu daného trestného činu. Nebezpečnost konkrétního pokusu pro společnost je třeba posuzovat podle obecných kritérií stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. a zvláštních kritérií uvedených v §31 odst. 2 písm. c) tr. zák., které mají svůj význam nejen při stanovení výměry trestu, ale i při obecném posuzování otázky nebezpečnosti pokusu trestného činu pro společnost. Na základě těchto zvláštních kritérií je tedy třeba při zvažování stupně nebezpečnosti pokusu trestného činu pro společnost přihlédnout i k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, a k okolnostem a důvodům, pro které k dokonání nedošlo. Soudy nižších stupňů, které, jak již bylo výše uvedeno, správně hodnotily všechny okolnosti určující stupeň nebezpečnosti předmětného jednání pro společnost, dospěly k právnímu závěru, že „intenzita a cílevědomost povahy … podvodného jednání“ obviněné, „při kterém padělala i potvrzení banky a vedla korespondenci a jednání se zástupci pozemkového fondu, společenskou nebezpečnost jejího jednání činí velmi vysokou. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v dokonání činu bylo obžalované zabráněno obezřetností pracovníků katastrálního úřadu“ (str. 4 usnesení soudu druhého stupně). Proto výše hrozící škody s přihlédnutím k osobě obviněné a způsobu provedení činu stupeň nebezpečnosti jejího jednání ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje, a předmětné jednání je třeba právně kvalifikovat jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák. Dovolací soud se s těmito právními závěry zcela ztotožňuje.
Konečně obviněná ve svém dovolání uvedla, že pokud jsou za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. považována jednání, kterými byla způsobena škoda v desítkách a stovkách milionů Kč, či dokonce miliard Kč, pak nelze konstatovat, že by škoda v částce 7.992.000,- Kč byla škodou, která by podstatně, nad míru obvyklou, zvyšovala stupeň nebezpečnosti předmětného skutku, navíc za situace, kdy skutek nebyl dokonán.
K této námitce obviněné je třeba uvést, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976/I SbRt.). O tuto situaci však v případě obviněné nejde, neboť, jak již bylo uvedeno, společenská nebezpečnost jejího jednání byla velmi vysoká a výše hrozící škody, která téměř o tři miliony korun českých převýšila zákonnou hranici škody velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák. - nejméně 5.000.000,- Kč), spolu s osobou obviněné a způsobem provedení činu stupeň nebezpečnosti předmětného jednání pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvýšila. Obviněnou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak námitky uvedené v dovolání nenaplnily.
Obviněná v dovolání dále uvedla, že jej podává i z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, nicméně již neuvedla žádnou námitku, která by se o tento dovolací důvod opírala a kterou by tedy vytýkala absenci či neúplnost některého z výroků rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně. Vzhledem k této skutečnosti se dovolací soud tímto dovolacím důvodem nemohl zabývat.
S ohledem na skutečnost, že obviněná ve svém mimořádném prostředku uplatnila námitky, které byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš