ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.993.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 993/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2004 o dovolání obviněného D. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 8 To 91/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 129/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 6 T 129/2003, byl obviněný D. T. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jej dopustil tím, že dne 25. 3. 2003 kolem 01:00 hod. řídil automobil tov. zn. Volkswagen Passat, r. z. 1A6 6613, v P. po ulici V. ke křižovatce s ulicí B., kde se v důsledku nebezpečného projíždění křižovatkou a nedodržení maximální povolené rychlosti střetl s osobním automobilem tov. zn. Škoda 105, SPZ ADB 41-41, řízeným J. S., přičemž při střetu došlo ke zranění spolujezdce J. S. T. M., který utrpěl otevřenou zlomeninu levého bérce a hlezna s obvyklou dobou léčení v délce 6 - 10 týdnů.
Obviněnému D. T. byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 8 To 91/2004, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. B. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i trestu. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má zato, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dovolání obviněný zdůraznil, že zatímco obžaloba mu kladla za vinu, že střet vozidel zavinil nerespektováním signálu s červeným světlem „Stůj“ a nedodržením maximální povolené rychlosti, podle zjištění obvodního soudu měl dopravní nehodu zapříčinit v důsledku „nebezpečného projíždění křižovatkou a nedodržení maximální povolené rychlosti“. V tom obvodní soud spatřoval porušení ustanovení §5 písm. b), §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, tedy povinnosti věnovat se plně řízení vozidla a překročení povolené rychlosti jízdy s tím, že k nehodě došlo v příčinné souvislosti s porušením těchto povinností. Podle obviněného však obvodní soud pominul, které vozidlo mělo v souladu se světlenou signalizací přednost v jízdě. V této souvislosti obviněný zdůrazňuje, že podle jeho názoru v situaci bez světelné signalizace to byl on, kdo k místu střetu přijížděl po hlavní silnici a měl tudíž přednost v jízdě. Podle přesvědčení obviněného zjištěný skutek není trestným činem, neboť jízdu vyšší než povolenou rychlostí nelze podle něj samu o sobě kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti podle §224 odst. 2 tr. zák. Ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému T. M. podle obviněného nedošlo v příčinné souvislosti s překročením povolené rychlosti. Obviněný se zároveň domnívá, že byla porušena obžalovací zásada, neboť skutek zjištěný soudem je jen částečně totožný se skutkem uvedeným v obžalobě. Městskému soudu v Praze pak obviněný vytýká, že neakceptoval jeho odvolací námitky a nenapravil rozhodnutí obvodního soudu, které obviněný považuje za vadné. Odvolací soud podle něj pochybil rovněž tím, že zcela rezignoval na přezkum hodnocení důkazů soudem prvního stupně s tím, že jde o jeho výlučné právo, do kterého mu nepřísluší zasahovat.
Závěrem dovolání obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Podle ní nelze dovolání přisvědčit. Má zato, že obvodní soud se v rámci hodnocení důkazů zabýval i tím, jaká signální světla svítila v době vjezdu obou účastníků nehody do křižovatky, a tuto skutkovou otázku vyřešil. Nejvyšší státní zástupkyně vyslovuje souhlas s dovolatelem potud, že samotné překročení povolené rychlosti nelze považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty však spatřuje v tom, že obviněný vjel touto rychlostí do křižovatky, v níž se nacházelo vozidlo z jiného směru. Za této situace nabývá podle ní jízda nepovolenou rychlostí zřetelně vyššího stupně nebezpečnosti. Míra spoluzavinění nehody na straně řidiče J. S. pak podle jejího mínění našla výraz v relativně mírném postihu obviněného. Námitku neúplné totožnosti skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, považuje z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní a navíc nedůvodnou, neboť totožnost skutku zůstala zachována. Závěrem dovolání navrhovala dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými zpochybňoval závěry soudu o tom, jaká signální světla svítila v době, kdy oba účastníci dopravní nehody vjížděli do křižovatky. Tuto otázku obvodní soud na podkladě zhodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a při respektování principu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo) vyřešil tak, že oba účastníci nehody vjížděli do křižovatky v době, kdy v jejich směru svítilo oranžové signální světlo. Námitky dovolatele vůči tomuto skutkovému závěru vybočovaly z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplňovaly svým obsahem ani jiný dovolací důvod, a Nejvyšší soud k nim proto nepřihlížel.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitky dovolatele oponující závěru obvodního soudu, že zjištěným skutkem naplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., zejména pokud jde o znak porušení důležité povinnosti.
Znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. naplnil obviněný podle závěrů obvodního soudu tím, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a takový čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona.
Pokud jde o způsobení těžké újmy na zdraví, zranění, které podle zjištění obvodního soudu utrpěl spolujezdec J. S. T. M., vykazovalo její zákonné znaky uvedené v §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy znaky delší dobu trvající poruchy zdraví (k tomu viz č. 16/1986 Sb. rozh. trest.).
Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona se v souladu s konstantní judikaturou považuje mimo jiné také porušení zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Podle judikatury (viz č. I/1966 Sb. rozh. trest.) není možno za porušení důležité povinnosti považovat bez dalšího jakékoli porušení příslušného předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život či zdraví, takže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Pro závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. je pak nezbytné, aby v souladu s §88 odst. 1 tr. zák. porušení takové povinnosti svou závažností podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (obdobně viz č. 39/1963 Sb. rozh. trest.).
Samotné porušení povinností stanovených v §5 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. – věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu, resp. v §18 odst. 1, 4 cit. zák. – přizpůsobit rychlost jízdy schopnostem řidiče, povětrnostním podmínkám, jet jen takovou rychlostí, aby byl řidič schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled, v obci jet nejvýše rychlostí 50 km/hod., které je obviněnému kladeno za vinu, nemusí ještě bez dalšího znamenat porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. To však lze dovozovat z okolností, za nichž k porušení těchto povinností došlo a které jsou uvedeny ve výroku rozsudku a rozvedeny v jeho odůvodnění. Spočívají především v tom, že obviněný vjížděl rychlostí téměř 70 km/hod. do křižovatky na oranžový signál, takže nemohl vyloučit, že se v prostoru křižovatky ještě bude nacházet vozidlo vjíždějící do ní z jiného směru. Právě uvedená rychlost prakticky vylučovala, aby mohl na přítomnost vozu řidiče J. S. v křižovatce včas zareagovat a zabránit střetu vozidel. Ten byl včetně zranění poškozeného T. M. v příčinné souvislosti s porušení uvedených povinností obviněným. Na tomto závěru, jak soudy důvodně konstatovaly, nic nemění fakt, že ke střetu částečně přispělo to, že J. S. se rychle přijíždějícího vozu řízeného obviněným lekl, začal brzdit a svůj vůz v křižovatce zastavil. I zde je třeba mít na zřeteli, že nebýt zmíněného způsobu jízdy obviněného, ke střetu vozidel by nedošlo. To, že šlo ze strany obviněného D. T. o porušení povinností, které snadno mohlo mít a ve skutečnosti také mělo za následek nebezpečí pro lidský život a zdraví, má podklad ve zjištění o povaze a závažnosti zranění poškozeného.
Lze proto uzavřít, že posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Námitkou obviněného, že nebyla dodržena totožnost skutku, se Nejvyšší soud blíže nezabýval, neboť nenaplňovala deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejím prostřednictvím totiž obviněný namítal nikoli nesprávné hmotně právní posouzení skutku, nýbrž porušení procesních ustanovení, a sice §176 odst. 2 tr. ř. (obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání), resp. §220 odst. 1 tr. ř. (soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu). Jen pro úplnost Nejvyšší soud k námitkám dovolatele uvádí, že k zachování totožnosti skutku stačí shoda v podstatných skutečnostech týkajících se buď jednání, či způsobeného následku (k tomu viz např. č. 6/1962 Sb. rozh. trest.).
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného D. T. jako zjevně neopodstatněné, a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 23. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr