ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.102.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 102/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2004 o dovoláních obviněných R. Ž., t. č. ve vazbě ve Věznici O., a S. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 3 To 482/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 111/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. Ž. a S. Ž.
o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění R. Ž. a S. Ž. podali prostřednictvím svých obhájkyň v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 3 To 482/2003, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 8 T 111/2000. Tímto rozsudkem byli uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Současně byly ve vztahu k oběma obviněným zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 31. 7. 2000, č. j. 2 T 256/99-157, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému P. S. částku 100,- Kč.
Podle zjištění okresního soudu se obvinění trestného činu jako spolupachatelé dopustili tím, že „dne 27. 5. 1999 kolem 24. 00 hod. v O. – H., na smyčce tramvají před areálem O. B., a. s., poté když P. S. na požádání obviněného R. Ž. tomuto dal finanční částku ve výši 2,- Kč, opětovně obviněný R. Ž. přistoupil k P. S. a se slovy „stůj klidně a buď hodný“ mu odcizil ze zadní kapsy kalhot finanční hotovost v celkové výši 100,- Kč, přičemž po celou dobu incidentu jej obviněný S. Ž. kryl, čímž tímto svým jednáním způsobili P. S. škodu v celkové výši 100,- Kč.“
Obvinění podali dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody a shodně v něm odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný R. Ž. namítl, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nevykazuje znaky trestného činu loupeže. Větu vybízející poškozeného, aby stál klidně a byl hodný, nelze podle něj kvalifikovat jako pohrůžku bezprostředním násilím, a to ani s ohledem na další konkrétně zjištěné okolnosti. Skutek obviněného měl být podle jeho názoru spíše posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. Pokud by však přesto byla ve výzvě shledávána nevyslovená pohrůžka, šlo by o pohrůžku nezřetelnou, přítomnou jen v nepatrné míře. K této okolnosti mělo být podle něj významně přihlédnuto při hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost a při úvahách o druhu trestu a jeho výměře. Podle jeho názoru by mu měl být uložen trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby, případně trest odnětí svobody snížený pod dolní hranici trestní sazby za použití §40 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby sám ve věci rozhodl.
Obviněný S. Ž. brojil rovněž proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu loupeže; ani podle něj není dán znak užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Uvedl, že pronesení výzvy, aby poškozený stál klidně a byl hodný, nemůže být v konkrétním případě hodnoceno jako pohrůžka násilí ve smyslu zákonných znaků trestného činu loupeže. Vytkl, že nesprávně bylo posouzeno jeho jednání jako jednání spolupachatele. V této souvislosti mimo jiné upozornil, že k poškozenému přistoupil toliko spoluobviněný R. Ž., on stál opodál se svědkyní L. H., s níž po celou dobu hovořil. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že přestože obvinění formálně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejich konkrétní námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení; namítají podle něj toliko nesprávné hodnocení důkazů a napadají správnost samotného zjištěného skutkového stavu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obvinění v dovoláních odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů, především výpovědi poškozeného P. S. Oba obvinění ve shodě s již uplatněnou obhajobou především namítli, že se skutek nestal; obviněný S. Ž. též připomněl, že nemohl být posouzen jako spolupachatel, poněvadž k poškozenému přistoupil toliko obviněný R. Ž., zatímco on stál opodál se svědkyní L. H., s níž po celou dobu hovořil. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obvinění polemizovali se správností skutkových zjištění, která učinil okresního soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení se netýkaly námitky obviněného R. Ž., které směřovaly výlučně proti výměře trestu. Námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím speciálního zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se vztahuje k trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu vytýkat nelze. Obviněný R. Ž. však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo.
Pachatele trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. lze podle §234 odst. 1 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvě léta až deset let. Byl-li obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, nelze z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Vytýkal-li obviněný R. Ž. že souhrnný trest odnětí svobody na čtyři léta je trestem nepřiměřeně přísným, nebylo možné k této části dovolání přihlížet nejen se zřetelem k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani se s ohledem na další důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, a namítli, že skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže, poněvadž neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku „užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i výhradu obviněného R. Ž., že je třeba věnovat pozornost naplnění materiálního znaku tohoto trestného činu, a námitku obviněného S. Ž., že byl nesprávně označen jako spolupachatel.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obvinění se jednání, jež naplňuje znaky pohrůžky bezprostředně hrozícího fyzického násilí, dopustili v úmyslu dosáhnout toho, aby se zmocnili finanční hotovosti, kterou měl poškozený u sebe. Obvinění namítli, že skutková zjištění uvedená v napadeném rozsudku neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže; z popisu skutku podle nich především přesvědčivě nevyplývá, že vůči poškozenému užili pohrůžky bezprostředního násilí. Tato výhrada nemůže evidentně obstát.
Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý. Okresní soud měl správně ve skutkové části výroku o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která naplňují nejen uvedený zákonný znak, ale která by též výstižněji vyjádřila společné jednání obviněných. Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že Okresní soud v Ostravě zjistil, že obvinění R. Ž. a S. Ž. na úsporně osvětlené smyčce tramvají, tedy místě odlehlém a málo frekventovaném, přistoupili k poškozenému, obviněný R. Ž. mu se slovy „stůj klidně a buď hodný“ sáhl do zadních kapes kalhot a odcizil mu z nich celkem 100,- Kč, zatímco obviněný S. Ž. stál po celou dobu za obviněným R. Ž. a díval se směrem k poškozenému, a tak útok obviněného R. Ž. kryl, posiloval i zajišťoval. Tyto závěry konstatoval v odůvodnění napadeného usnesení i krajský soud.
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí coby prostředek nátlaku na vůli poškozeného je zpravidla vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se má uskutečnit ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (k tomu viz např. č. 50/1957, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Za takovou pohrůžku lze zjevně označit jednání obou obviněných, kteří v nočních hodinách, na odlehlém místě, bez přítomnosti dalších osob, jejichž pomoci by se mohl poškozený dovolat, přistoupili k poškozenému a se slovy „stůj klidně a buď hodný“ mu odejmuli ze zadních kapes kalhot finanční částku 100,- Kč. Z jejich jednání byl zřejmý úmysl poškozeného napadnout, nepodrobí-li se jejich vůli. Poškozený, obávaje se tohoto následku, který reálně hrozil, nekladl žádný odpor.
To, že obvinění použili pohrůžky bezprostředního násilí relativně malé intenzity, ještě neznamená, že lze jejich jednání posoudit pouze jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., jak naznačil obviněný R. Ž. Spáchání trestného činu loupeže předpokládá, že pachatel užije proti jinému mimo jiné i pohrůžky bezprostředního násilí a že takto jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pohrůžka bezprostředního násilí je v tomto případě prostředkem k cíli, kterého bez jejího použití dosahuje pachatel trestného činu krádeže. Trestný čin loupeže a trestný čin krádeže nejsou tedy souvztažné v tom smyslu, že by záviselo na intenzitě použitého násilí nebo pohrůžky násilím proti jinému, zda čin lze posoudit jako loupež nebo jako krádež. I když pohrůžka bezprostředního násilí má mírnější formu, jde za splnění ostatních znaků skutkové podstaty o loupež, pokud čin obecně dosahuje intenzity nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Nižší intenzita pohrůžky jenom snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže pro společnost. Ani výjimečně malá intenzita pohrůžky násilím však v takovém případě nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu jako krádeže, jak správně uvádí v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud. O tento trestný čin se může jednat jenom v případě, že přisvojení věci jejím zmocněním pachatel spáchal vůbec bez použití jakékoliv pohrůžky násilím proti jinému, tj. proti fyzické osobě (k tomu viz např. č. 60/1967, č. 31/1971, č. 1/1980, č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).
Malá intenzita pohrůžky bezprostředního násilí však neznačí, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněných byl pouze nepatrný a že by v důsledku toho skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin (§3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obvinění naplnili materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněných nejde a okolnosti, snižující stupeň nebezpečnosti činu obviněných, byly výstižně hodnoceny v závěrech, které se týkaly posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Obstát nemůže ani výtka, že obviněný S. Ž. byl nesprávně uznán vinným trestným činem jako spolupachatel, poněvadž ze způsobu provedení činu je jasně patrný takový charakter jejich součinnosti, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá, že obviněný S. Ž. odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnil obviněný R. Ž.
Vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením je i pouhá přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, je-li přítomnost této osoby (jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva (k tomu viz Rt 4119/1931). Odvolací soud v těchto souvislostech přiléhavě upozornil, že obviněný S. Ž. svou přítomností při činu, aniž by se sám dopustil aktivního jednání vůči poškozenému, poskytl spoluobviněnému v jeho jednání posilu, oporu a zajištění, přičemž věděl, že s tím spoluobviněný počítá a že tak jeho jednání, byť samo o sobě není nikterak intenzivní, jeho přítomností nabývá na důrazu. Takové závěry korespondují s výsledky provedeného dokazování. Oba obvinění přišli na místo činu společně, přičemž jediným rozumným vysvětlením jejich oddělení se od svědkyně L. H. a společného příchodu k poškozenému byl předem pojatý záměr jich obou zmocnit se věcí poškozeného působením na jeho vůli cestou pohrůžky bezprostředního násilí, čemuž odpovídá i skutečnost, že obviněný S. Ž. jednání spoluobviněného nikterak nebránil, naopak stál tak, že jej kryl (stál za ním), a pohledy směrem k poškozenému dával najevo, že k němu patří; společně pak místo činu a poškozeného též opustili. Evidentně šlo o společnou akci obou obviněných, takže závěr o spolupachatelství je plně podložený.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných R. Ž. a S. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného R. Ž. o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková