ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1103.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1103/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2004 dovolání obviněného Z. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 4 To 492/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 69/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 4 To 492/2003, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 20 T 69/2002, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 20 T 69/2002, byl obviněný Z. D. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (nepřesně uvedeno neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru) podle §249a odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na patnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že dne 15. 2. 2002 kolem 11.00 hod. v N. J., po vylomení vložky zámku FAB u dvou vstupních dveří a jejich následném vyměnění vnikl do bytu uživatele Ing. M. Š., CSc., čímž mu znemožnil další využívání tohoto bytu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 4 To 492/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §238 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vytkl, že jednání nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu obsaženou v trestním zákoně, neboť jednání, jehož se měl dopustit, bylo spácháno za podmínek krajní nouze, která vylučuje protiprávnost i nebezpečnost činu pro společnost. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou zopakoval, že měl důvodnou obavu, že v bytě poškozeného teče voda a hrozí nebezpečí jejího nadměrného úniku, pokoušel se jej kontaktovat, avšak bylo mu sděleno, že poškozený je na dlouhodobém pobytu mimo ČR. Uvedl, že chtěl zabránit větším škodám, a proto přistoupil k jednání, které mu je kladeno za vinu. Dodal, že i kdyby hrozící nebezpečí bylo toliko domnělé, nebo nedosáhlo předpokládané intenzity, mělo být jeho jednání posuzováno podle zásad o skutkovém omylu a mohla by být vyvozována jeho odpovědnost toliko za nedbalostní trestný čin. Obviněný vytkl, že odvolací soud, aniž by se zabýval jeho námitkou, že jednal ve stavu vylučujícím protiprávnost i nebezpečnost pro společnost, přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a hodnotil tuto jeho obranu jako účelovou. Nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, pokud odkázal na výpověď svědka Ing. V. I., poněvadž tento důkaz nebyl proveden v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí je podle dovolatele nesprávné i proto, že skutek byl kvalifikován jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. spáchané v jednočinném souběhu, ač ten je zákonem přímo vyloučen. V důsledku toho pak nebyly splněny ani podmínky pro uložení úhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 1 tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl v intencích jeho dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, když zjištěný skutek kvalifikovaly jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. spáchané v ideálním souběhu. Upozornila, že obviněný sice skutečně oprávněné osobě v užívání bytu bránil, avšak bránil jí tím, že neoprávněně vnikl do bytu jiného a při činu překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí. Za těchto okolností se podle ní dopustil pouze trestného činu porušování domovní svobody. Vytkla, že soudy obou stupňů se nevypořádaly důsledně ani s předběžnou otázkou, zda byl poškozený oprávněnou osobou ve smyslu §249a tr. zák. Ve vztahu k námitkám obviněného, jež se týkaly potřeby posouzení jeho jednání jako krajní nouze, event. tzv. putativní krajní nouze, poznamenala, že žádný z provedených důkazů – s výjimkou výpovědi obviněného – nehovoří o tom, že by v bytě poškozeného k havárii vody došlo či že by se obviněný vůbec mohl domnívat, že se tak stalo. Správnost tohoto skutkového závěru podporuje podle jejího názoru i zjištění o následném chování obviněného, který neprojevil vůli vydat poškozenému klíče od vyměněného zámku, takže si musel posléze vyměněný zámek odvrtat sám.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku ve světle otázky, zda jeho jednání vykazuje znaky trestných činů porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. spáchaných v jednočinném (ideálním) souběhu.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru neoprávněně brání.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky jednak trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný neoprávněně vnikl do bytu jiného a při činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jednak trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., které spočívají v tom, že oprávněné osobě v užívání bytu neoprávněně bránil.
Skutková část výroku o vině rozsudku okresního soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě těchto trestných činů, neobsahuje. Soud prvního stupně a ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě nevyložily, proč byl skutek obviněného právně posouzen jako souběh uvedených trestných činů.
Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je domovní svoboda; označená skutková podstata chrání nedotknutelnost obydlí zaručenou čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ochrana se vztahu na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má své soukromí a svou domácnost. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel, a to proti komukoliv; uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn i proti vlastníku nemovitosti (k tomu č. 16/1995 Sb. rozh. tr. aj.).
Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, jehož se mohou dopustit jak osoby, které jsou taktéž oprávněnými uživateli (např. znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňováním v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. - k tomu č. 8/1999 Sb. rozh. tr. aj.), tak osoby, které takové postavení nemají (např. odstraněním schodiště nebo zazděním vchodu, čímž bude znemožněn přístup do bytu, aj.).
Ze srovnání znaků těchto skutkových podstat je zjevné, že zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. poskytuje ochranu proti takovému neoprávněnému bránění oprávněné osobě v užívání domu nebo bytu nebo nebytového prostoru, které nemá povahu zásahu do ústavně zaručeného práva nedotknutelnosti obydlí.
Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, že po vylomení vložky zámku FAB u dvou vstupních dveří a po jejich výměně vnikl do bytu poškozeného; výměnou zámků měl poškozenému znemožnit další využívání bytu až do okamžiku, kdy zámky odvrtal a opatřil si nové.
Z pohledu zákonných znaků shora citovaných ustanovení je evidentní, že obviněný vylomením vložky zámků překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí a neoprávněně vnikl do bytu užívaného poškozeným. Zjevně tak porušil nedotknutelnost obydlí, a to i přesto, že věděl, že má poškozený uzavřenou nájemní smlouvu (této skutečnosti nebyla sice věnována patřičná pozornost, obviněný ji ale nikdy nezpochybnil a nepřímo byla doložena i částečnými opisy rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 13 C 146/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 42 Co 115/2003, založenými na č. l. 74 - 76, jež byly čteny ve veřejném zasedání odvolacího soudu), že v bytě bydlí a že mu nedovolil do bytu vstoupit.
Soudy obou stupňů dále vyvodily, že vyměnil-li obviněný po neoprávněném vniknutí do bytu poškozeného zámky vstupních dveří bytu, znemožnil mu jeho užívání, čímž poškozenému jako oprávněné osobě bránil v užívání bytu. Soudy si však nepoložily otázku, zda takto charakterizované jednání je součástí skutku, jehož podstatu tvoří neoprávněné vniknutí do bytu jiného, či zda jde o skutek další. Výslovně tedy neuvedly, zda mezi trestnými činy, naplnění jejichž znaků shledaly, jde o souběh jednočinný či vícečinný, a nezabývaly se ani otázkou, zda je možný jednočinný souběh trestných činů porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Pro závěr, zda jde o skutek jediný či skutků několik, je rozhodující, že za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Při vícečinném souběhu musí jít o činy zcela samostatné, jejich skutkový základ nesmí být – na rozdíl od jednočinného souběhu – ani zčásti společný (k tomu Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 403).
V posuzovaném případě obviněný po vylomení vložky zámků FAB neoprávněně vnikl do bytu poškozeného a za trvání tohoto protiprávního stavu současně zámky vyměnil. Takové skutkové okolnosti dávají spolehlivý podklad pro závěr, že jde o jeden skutek.
Každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, které na něj dopadají. Tato zásada se však neuplatní u tzv. zdánlivého souběhu, jímž se rozumí případ, kdy je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou či více skutkových podstat trestných činů. Jednočinný souběh je vyloučen v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, tzv. faktické konzumpce a dále když jde o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný. V konkrétním případě přichází v úvahu vyloučení jednočinného souběhu pouze z důvodu speciality či subsidiarity. Otázkou, zda tomu tak skutečně je, se však soudy obou stupňů nezabývaly.
V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Znaky speciální skutkové podstaty jsou oproti obecné skutkové podstatě konkretizovány a často obsahují i prvky další. O takový vztah mezi trestnými činy porušování domovní svobody a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru nejde; nelze jej vyjádřit jako vztah ustanovení širšího a užšího a ani objekty trestných činů nejsou vzájemně ve vztahu obecného a speciálního.
Zbývá zabývat se ještě otázkou vzájemného vztahu subsidiarity mezi označenými dvěma trestnými činy. V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje druhé, tzv. primární ustanovení. U primární skutkové podstaty, která má více znaků než subsidiární ustanovení, je obsah pojmu širší, avšak okruh konkrétních případů, na které dopadá, je menší. Subsidiárního ustanovení se užije tehdy, není-li čin trestný podle ustanovení primárního, kterým je jinak lépe vystižena povaha i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 27, též Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 406, 407).
Je evidentní, že obě skutkové podstaty v podstatě chrání stejné společenské vztahy a nic na tom nemění ani okolnost, že trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je zařazen mezi trestné činy proti svobodě (hlava osmá, oddíl první trestního zákona), zatímco trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru je řazen mezi trestné činy proti majetku (hlava devátá trestního zákona). Jejich objektem je zájem na ochraně proti neoprávněným zásahům do práva k domu nebo bytu. K trestní odpovědnosti podle §238 tr. zák. však musí mít neoprávněný zásah povahu porušení nedotknutelnosti obydlí; zbývající případy neoprávněného zásahu do práva k domu a bytu (a též nebytovému prostoru) lze podřadit pod skutkovou podstatu podle §249a odst. 2 tr. zák.
Subsidiárním je trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., protože pouze doplňuje ochranu poskytovanou primárním trestným činem porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., a to proti – z pohledu srovnání významu - méně nebezpečným útokům téhož druhu. Útok namířený proti majetkovým právům je typově méně nebezpečný než útok směřující proti svobodě a proti ústavou zaručenému právu na nedotknutelnost obydlí. Domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, což představuje nezbytnou podmínku důstojné existence (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01).
Pokud je neoprávněný zásah do zájmu na nerušeném výkonu užívacího práva k domu nebo bytu vyjádřen jako projev neoprávněného vniknutí do domu nebo bytu jiného a porušení nedotknutelnosti obydlí, je tato skutečnost již dostatečně vyjádřena v právní kvalifikaci primárním trestným činem porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Lze proto uzavřít, že jednočinný souběh označených trestných činů není možný, neboť jej vylučuje vztah subsidiarity trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák.; skutek je třeba posoudit pouze jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák.
V konkrétním případě byla sice výměna zámků příčinou toho, že poškozený nemohl bezprostředně byt užívat, v daných souvislostech je však třeba ji chápat jako součást konkrétně realizovaného způsobu neoprávněného vniknutí, jež mělo primárně povahu narušení nedotknutelnosti obydlí. Takový výklad vzájemného poměru uvedených trestných činů odpovídá i dosavadní judikatuře (k tomu př. č. 61/1968, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost nutno dodat, že podle praxe soudů jednočinný souběh trestných činů porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. není naopak vyloučen v případě, kdy jedním skutkem je naplňována skutková podstata obou těchto trestných činů proto, že je vedle sebe porušováno právo na užívání více prostorů majících odlišnou právní povahu (k tomu č. 57/2001 Sb. rozh. tr.).
Důsledkem nesprávného právního posouzení skutku jako dvou trestných činů je i nesprávný závěr o splnění předpokladů pro ukládání úhrnného trestu podle zásad vyjádřených v ustanovení §35 odst. 1 tr. zák., jak opodstatněně vytkl dovolatel.
Obviněný dále vytkl, že z jeho jednání neměla být vyvozována trestní odpovědnost, neboť do bytu poškozeného vnikl v krajní nouzi. Argumentoval tím, že v patře nad bytem užívaným poškozeným došlo k havárii topení, které bylo opakovaně napuštěno a vypuštěno, a měl obavu, že hrozí nebezpečí nadměrného úniku vody z dalších bytů, mimo jiné i poškozeného. Uvedl, že jen aby zabránil daleko větším škodám, přistoupil na řešení, které je mu nyní kladeno za vinu. Dodal, že i kdyby nebezpečí, které hrozilo, bylo jen domnělé a jednalo by se o tzv. putativní krajní nouzi, mělo by být posuzováno podle zásad o skutkovém omylu a mohl by být uznán vinným toliko nedbalostním trestným činem.
Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však ta část dovolání, v níž obviněný namítl, že jeho jednání, jež bylo posouzeno jako trestný čin, mělo být správně kvalifikováno jako krajní nouze, event. putativní krajní nouze, nekoresponduje. Soudy obou stupňů totiž vyšly ze skutkového zjištění, že dne 15. 2. 2002 k havárii vody (topení) nedošlo. Oba soudy dále konstatovaly, že se obviněný ani nemohl domnívat, že takové nebezpečí hrozí, a tuto jeho výpověď označily za účelovou (strana 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně a shodně též v rozsudku odvolacího soudu).
Podstatou námitky o krajní nouzi a stejně tak tzv. putativní krajní nouzi byla polemika obviněného s tímto zjištěním a obviněný se touto částí dovolání primárně domáhal změny skutkových zjištění a následně ze změny těchto zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Stejně tak důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. - není způsobilá obsahově naplnit námitka, že odvolací soud nemohl přihlížet k výpovědi svědka Ing. V. I., poněvadž tento důkaz nebyl proveden v souladu se zákonem. Soud však v dalším řízení jistě neopomene se touto výhradou obviněného zabývat a vyvodit odpovídající závěry (důkaz výpovědí tohoto svědka, který podle záznamu na č. l. 47 zemřel, v hlavním líčení ani veřejném zasedání odvolacího soudu proveden nebyl).
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Okresní soud v Novém Jičíně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková