ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1156.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1156/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2004 o dovolání podaném obviněným O. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 3 To 290/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 24/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 10 T 24/2003, byl obviněný O. P. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (jednání popsané pod body 1 a 3 rozsudku), trestným činem pytláctví podle §178a odst. 1 tr. zák. (jednání popsané pod bodem 2 rozsudku), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. (jednání popsané pod bodem 4 rozsudku) a trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (jednání popsané pod bodem 5 rozsudku). Za to byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněný O. P. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro část žalované trestné činnosti.
Uvedeným rozsudkem byli uznáni vinnými rovněž obvinění M. L., V. C., J. P. a J. M. a byli jim uloženy tresty, případně byli pro část žalované trestné činnosti zproštěni obžaloby; zproštěn obžaloby byl také obviněný M. Š.
Tímto rozsudkem byla dále obviněnému M. L. a O. P. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným R. H. a. s., se sídlem H. n. V., ve výši 22.500,- Kč, a K. H., ve výši 17.000,- Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. byl druhý poškozený (mimo dalších) odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění M. L., J. P. a O. P. odvolání, která projednal Krajský soud v Českých Budějovicích ve veřejných zasedáních konaných jednak dne 24. 3. 2004, sp. zn. 3 To 80/2004 (v případě odvolání obviněných M. L. a J. P.), a jednak dne 14. 4. 2004, sp. zn. 3 To 290/2004 (v případě obviněného O. P.), s tím, že odvolání tohoto obviněného usnesením podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému O. P. dne 4. 5. 2004, jeho obhájci JUDr. J. Š. dne 18. 5. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Českém Krumlově dne 11. 5. 2004.
Dne 15. 7. 2004 podal obviněný O. P. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu v Českém Krumlově dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž je opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech poukázal nejprve na to, že ohledně části žalované trestné činnosti byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, ačkoli zde byla důkazní situace v podstatě stejná jako u dvou jím nedoznaných skutků, jimiž byl uznán vinným; současně však uvedl, že toto pochybení nalézacího soudu, které neodstranil ani soud druhého stupně, již nelze v rámci dovolání napravit. Především však namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily „ryze hmotněprávní“ otázku závažnosti přitěžující okolnosti uvedené v §34 písm. j) tr. zák.; v této souvislosti zdůraznil, že pro trestný čin majetkové povahy byl naposledy odsouzen v roce 1995, tj. více než šest let před tím, než měl spáchat první ze skutků, jimiž byl uznán vinným, a dále, že v následujících dvou letech po spáchání předmětné trestné činnosti vedl řádný život, doznal se ke skutkům, jež opravdu spáchal, a tím, stejně jako vydáním věcí z trestné činnosti pocházejících přispěl k objasnění věci. Domníval se tedy, že v daném případě byly splněny předpoklady pro to, aby soud nepřihlédl k jeho předchozím odsouzením, jak mu shora citované zákonné ustanovení umožňuje, a to již v důsledku zásady presumpce neviny. V závěru podání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 8. 2004).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 23. 9. 2004 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného uvedla, že toto v části, v níž dovolatel vyjádřil názor, že v případě dvou skutků měl být s ohledem na důkazní situaci obžaloby zproštěn, nekoresponduje s deklarovaným dovolacím důvodem. K namítané nesprávné aplikaci ustanovení §34 písm. j) tr. zák. pak konstatovala, že lze zcela souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že možnosti nápravy obviněného jsou výrazně snížené, neboť posuzované trestné činnosti se dopustil přesto, že v minulosti vykonal několik nepodmíněných trestů odnětí svobody; zdůraznila přitom, že v posledních dvou případech bylo na jeho nápravu působeno výslovně výchovnými druhy trestů, kdy přes předchozí recidivu nebyly opětovně ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody, avšak obviněný znovu zklamal důvěru, která mu byla dána, a porušil zákon (trestnou činnost páchal i v době dosud nevykonaného naposledy uloženého trestu obecně prospěšných prací). Státní zástupkyně plně akceptovala i závěr soudu druhého stupně, že v nyní projednávané věci jde o trestnou činnost pokračující, jejímž následkem byla škoda na cizím majetku více než 180.000,- Kč, kdy navíc obviněnému přitěžuje i skutečnost, že v době od 19. 8. 1998 do 19. 8. 2002 se nacházel ve čtyřleté zkušební době, která byla stanovena v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním z předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody; ani tato okolnost mu nezabránila v opětovném páchání trestné činnosti. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů na podkladě provedených důkazů. V tomto ohledu proto neobstojí ta část argumentace obviněného (čehož si je vědom ostatně i on sám, jak je zřejmé z jeho podání), jíž zpochybňoval hodnocení důkazů ve vztahu ke dvěma skutkům, jimiž byl uznán vinným, a dovozuje, že v případě této části trestné činnosti měl být obžaloby zproštěn. Takové jeho výhrady stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejinak je tomu s další jeho námitkou, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily „ryze hmotněprávní“ otázku závažnosti přitěžující okolnosti uvedené v §34 písm. j) tr. zák., přičemž poukazoval na to, že pro trestný čin majetkové povahy byl naposledy odsouzen v roce 1995, tj. více než šest let před tím, než měl spáchat první ze skutků, jimiž byl uznán vinným, a dále, že v následujících dvou letech po spáchání předmětné trestné činnosti vedl řádný život, doznal se ke skutkům, jež opravdu spáchal, a tím, stejně jako vydáním věcí z trestné činnosti pocházejících přispěl k objasnění věci; domníval se tudíž, že v daném případě byly splněny předpoklady pro to, aby soud nepřihlédl k jeho předchozím odsouzením, jak mu shora citované zákonné ustanovení umožňuje, a to již v důsledku zásady presumpce neviny. Nehledě na to, že obviněný se mýlí, jestliže tvrdí, že pro trestný čin majetkové povahy byl odsouzen naposledy v roce 1995, neboť se tak stalo v roce 1996, kdy byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 1. 1996, sp. zn. 2 T 116/95, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., je třeba především uvést, že taková jeho argumentace není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní; jejím prostřednictvím totiž obviněný míří do výroku o trestu, s nímž není spokojen, a hodnocení okolností při jeho ukládání (obdobné výhrady k uloženému trestu přitom formuloval již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že se domáhal podmíněného odsouzení).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze dovoláním úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a