ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1157.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1157/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2004 o dovolání obviněného Z. U., roz. A., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 319/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 36/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 8 T 36/99, byl obviněný Z. U. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že ve dnech 30. 6. 1995 a 27. 7. 1995 v Ch. v ulici N. n. odebral na faktury ve dvou případech od poškozené J. Ch., s. d., se sídlem v Ch., stavební materiál, poprvé v hodnotě 268.953,- Kč a podruhé v hodnotě 164.500,- Kč a toto zboží vždy předal osobě nezjištěné totožnosti, o níž věděl, že nemá sama dostatek finančních prostředků na to, aby odebrané zboží uhradila. Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 1998, sp. zn. 1 T 166/93, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně mu byla v souladu s §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené J. Ch., s. d., se sídlem v Ch., škodu ve výši 433.453,- Kč.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 319/2002, odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ve spojení s odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 8 T 36/99 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. K. s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a c) tr. ř. dovolání.
Obviněný v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku jen velice stručně uvedl, že se v průběhu trestního řízení nepodařilo prokázat, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a že vliv na nesprávné právní posouzení měla kromě jiného ta skutečnost, že soud vycházel z jeho výpovědi učiněné v době, kdy neměl řádně ustanoveného obhájce, a tuto následně použil jako důkaz, ačkoli takový postup je podle trestního řádu nepřípustný.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 8 T 36/99 ve výroku o vině i trestu a rovněž usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 319/2002.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného Z. U. doručeno v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř., a uvedl, že jedinou konkrétní námitkou, v jinak mimořádně stručném dovolání, je tvrzení týkající se výslechu provedeného v době, kdy mu ještě nebyl ustanoven obhájce, a to i přesto, že z jeho podání není zřejmé, kterou výpověď má konkrétně na mysli. Podle názoru státního zástupce je dovolání natolik kusé, že vzbuzuje pochybnosti o tom, zda splňuje všechny obsahové náležitosti stanovené §265f odst. 1 tr. ř., neboť jednotlivé dovolací důvody nejsou podloženy konkrétními tvrzeními. Rovněž návrh na rozhodnutí dovolacího soudu je neúplný, protože v něm není uvedeno, jak má být ve věci po zrušení napadených rozhodnutí dále postupováno. Vzhledem k těmto nedostatkům by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá zmíněné formální vady dovolání natolik závažnými, aby odůvodňovaly výše navržený postup, lze se jako právně relevantním zabývat dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Připustil, že obviněný v rámci své stručné argumentace měl na mysli svůj výslech provedený dne 18. 7. 1996 v souvislosti se sdělením obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obhájkyně JUDr. K. B. mu však byla ustanovena až následujícího dne. Neopodstatněnost dovolatelovy námitky spatřuje státní zástupce v tom, že nalézací soud při svém rozhodování z této výpovědi obviněného nevycházel, ale velmi podrobně se zabýval hodnocením jeho obhajoby uplatněné v hlavním líčení. Za situace, kdy i odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval procesní nepoužitelnost tohoto úkonu, navrhl státní zástupce odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyslovil též souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
S ohledem na výhrady státního zástupce uvedené v jeho vyjádření ve vztahu ke stručnému a kusému odůvodnění dovolání Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve konstatovat, že i když je odůvodnění dovolání málo obsažné, jsou v něm popsány všechny skutečnosti zákonem pro obsah dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř. V dovolání je vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3, v aktuálním znění podle §59 odst. 4 tr. ř.) popsáno, proti jakému rozhodnutí směřuje, který výrok a v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje-li jeho návrh na způsob rozhodnutí dovolacího soudu toliko údaj o tom, že požaduje označená rozhodnutí druhého i prvního stupně zrušit, aniž by vyjádřil, jaký navrhuje další postup po zrušení napadených rozhodnutí, nelze opodstatněně požadovat, aby tento návrh změnil, neboť z formálního hlediska je dostačující. Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání - i přes jeho stručnost - splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., a proto nejsou naplněny podmínky pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody, a shledal, že tomu tak je toliko v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a nebo vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jestliže obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl tento důvod v dovolání skutečně v souladu se zákonnými požadavky vyjádřit a následně odůvodnit i konkrétními vadami, které spatřuje v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení by mohl vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Obviněný však takto nepostupoval, ale jen formálně poukázal na skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že nebylo dostatečně prokázáno její naplnění. Neuvedl však žádné konkrétní výhrady, které by bylo lze podřadit pod zmíněný dovolací důvod. Své kusé tvrzení vysvětluje pouze odkazem na procesní pochybení spatřované v porušení jeho zákonného práva na obhajobu, jež podle jeho názoru mělo zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku. Takové námitky však nelze prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu uplatňovat.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z tohoto důvodu, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud se však dovoláním obviněného zabýval s ohledem na další relevantně uplatněný dovolací důvod, a to důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání je v této části neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v porušení svého práva na obhajobu ve vztahu k jeho výslechu provedenému v přípravném řízení před tím, než mu byl dne 19. 7. 1996 ustanoven obhájce.
Důvod nutné obhajoby byl v projednávaném případě u obviněného Z. U. dán s ohledem na §36 odst. 3 tr. ř., poněvadž byl stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obhájce musel mít již v přípravném řízení, neboť se jedná o řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Podle §41 odst. 2 tr. ř. je obhájce oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů. S obviněným, který je ve vazbě, je oprávněn mluvit v rozsahu stanoveném v §33 odst. 1 tr. ř.
Z obsahu spisu plyne, že obviněný převzal sdělení obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. ř., který je předmětem nyní projednávané trestní věci, dne 18. 7. 1996. Téhož dne byl ke sdělenému obvinění i vyslechnut. Na poslední straně protokolu o tomto výslechu (č. l. 15 spisu) je ručně napsaný text, podle jehož obsahu byla tomuto výslechu přítomna obhájkyně JUDr. B., která tuto skutečnost stvrdila i svým podpisem. Obhájkyně JUDr. K. B. z AK P. byla obviněnému ustanovena na základě písemného opatření Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 7. 1996.
Popsaný postup orgánů činných v přípravném řízení by formálně bylo možno považovat za porušení práva obviněného na obhajobu, neboť, i když se výslechu obviněného dne 18. 7. 1996 účastnila JUDr. K. B., bylo tomu za situace, kdy ještě obviněnému jako obhájkyně ustanovena nebyla a obviněný si ji ani sám na základě plné moci nezvolil. Proto je nutné tento výslech považovat za provedený bez přítomnosti obhájce, protože jen obhájce zvolený podle §37 tr. ř. nebo ustanovený podle §38 tr. ř. má práva a povinnosti uvedené v §41 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 34/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud zákon vznik obhajoby vztahuje již na přípravné řízení, nutnost, aby obviněný měl v případech uvedených v §36 odst. 1 až 3 tr. ř. obhájce, začíná už vznesením obvinění (§165 odst. 1 tr. ř.). Orgány činné v přípravném řízení jsou proto povinny zařídit zvolení, popř. ustanovení obhájce s největším urychlením a k vyšetřovacím úkonům přistoupit až poté, co obhájce byl zvolen nebo ustanoven (viz rozhodnutí č. 2/1978 Sb. rozh. tr.). Tyto právní závěry korespondují i s ústavně zaručeným právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené předsednictvem České národní rady dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku, publikované pod č. 2/1992 Sb. ve znění ústavního zák. č. 162/1998 Sb. (k tomu přiměřeně srovnej nález Ústavního soudu č. 166/1999 Sb. nálezů Ústavního soudu). Na druhé straně však šlo pouze o takové porušení práva obviněného na obhajobu, které nemělo žádný materiální význam. Jak soud prvního, tak i soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí jednoznačně a srozumitelně vyjádřily, že k výpovědi obviněného učiněné dne 18. 7. 1996 při svém rozhodování nepřihlížely, neboť ji nepokládaly za právně relevantní důkaz (viz č. l. 183). Odvolací soud dokonce konstatoval její procesní nepoužitelnost. Jak z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, tento právně neúčinný důkaz byl nahrazen výpovědí obviněného učiněnou před soudem prvního stupně, která se stala podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného. Tímto způsobem došlo v konečném důsledku k ochraně principu „fair procesu“ ve vztahu k tomuto důkazu (k tomu přiměřeně srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 90/04.).
Pokud obviněný z odůvodnění obou napadených rozhodnutí nabyl dojmu, že soudy z vadně provedených důkazů vycházely, jde o neopodstatněné a ničím nepodložené domněnky, které nemají oporu v žádné části odůvodnění napadených rozhodnutí.
Dovolací soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že právo obviněného na jeho obhajobu patřící mezi nejdůležitější procesní práva garantovaná jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy v daném případě porušeno nebylo a dovolání obviněného je tudíž zjevně neopodstatněné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. U. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová