ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1198.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1198/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2004 o dovolání obviněného D. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 6 To 641/2000, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 22/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 3 T 22/2000, byl obviněný D. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; součástí rozsudku byl i výrok i náhradě škody poškozenému M. O. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných M. S., J. T., J. L. a mladistvého M. T.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními, směřujícími proti výroku o vině, obvinění D. B., M. S. a J. L. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 6 To 641/2000, byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných D. B. a M. S. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný D. B. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněnými M. S., J. T., J. L. a mladistvým M. T. na náhradě škody poškozenému M. O. částku 2.628,30 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění D. B. a M. S. zproštěni obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. L. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný D. B. trestného činu loupeže dopustil tím, že společně se spoluobviněnými M. S., J. T., J. L. a mladistvým M. T. dne 2. 8. 1999 v době od 21.00 do 23.30 hodin v lesíku poblíž autokempu na N. p., okr. Ch., nejdříve pod pohrůžkou násilí a poté fyzicky napadli násadou od krumpáče a klackem M. O. a V. O. s cílem odcizit jejich věci, které měli v poblíže odstaveném osobním vozidle zn. Škoda 105L, což uskutečnili po fyzickém napadení jmenovaných, když jim odcizili radiomagnetofon, šest kusů CD, dvoje plavky, dva ručníky a jeden nůž – bajonet, čímž poškozeným vznikla škoda ve výši 5.393,30 Kč.
Proti rozsudku krajského soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný D. B. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že byl uznán vinným skutkem popsaným ve výroku o vině, ač nebylo prokázáno, že by se na tomto jednání jakýmkoliv způsobem podílel, a nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se po celou dobu zdržoval buď v autě, nebo před autem obviněného M. S., že u ohniště vůbec nebyl a s poškozenými ani nepřišel do kontaktu. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že nebylo prokázáno, že by se podílel na pohrůžkách násilí vůči poškozeným a že by se vůči nim dopustil jakéhokoliv násilí a stejně tak, že by jim cokoliv odcizil. Vyjádřil přesvědčení, že závěr o jeho spolupachatelství trestným činem loupeže nemá v provedených důkazech oporu, poněvadž se žádného konkrétního jednání směřujícího ke spáchání trestného činu loupeže nedopustil. Upozornil, že soud pouze předpokládal, že spáchal některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, že byl „článkem řetězu“, což by ovšem musel v rozsudku též konkrétně uvést. Dodal, že v jeho jednání – či spíše nečinnosti – nelze specifikovat žádnou formu zavinění a že jeho přítomnost na incident spoluobviněných s poškozenými a na jeho průběh neměla žádný vliv a že by k událostem došlo, i kdyby tam vůbec nebyl. Proto měl odvolací soud podle jeho přesvědčení konstatovat, že se trestného činu loupeže nedopustil. Připustil, že odcizený přehrávač si později vzal k sobě asi na tři dny, aby jej opravil, a toto jeho jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák.; za předpokladu takové změny ve výroku o vině považoval za přiměřené, aby mu byl uložen trest obecně prospěšných prací.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, aby jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a aby jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za něj trest obecně prospěšných prací.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ze skutkových zjištění soudů, která neodporují zásadám formální logiky a jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že všichni obvinění konkludentně přistoupili na návrh obviněného J. T. odcizit poškozeným radiomagnetofon a že za tím účelem šli k jejich ohništi. Jelikož bylo zřejmé, že hlasitě hrající radiomagnetofon nelze odcizit nepozorovaně, musela podle něj tato konkludentně učiněná dohoda nutně zahrnovat i možnost pohrůžky či použití násilí vůči poškozeným. Zdůraznil, že v takovém případě byla i pouhá přítomnost dovolatele na straně útočníků zdůrazněním této pohrůžky, a právní posouzení skutku je přiléhavé. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou především namítl, že se skutku nedopustil; opakoval, že nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že se po celou dobu zdržoval buď v autě, nebo před autem obviněného M. S., že u ohniště vůbec nebyl a s poškozenými nepřišel do kontaktu. Podstatu svého jednání, jež by mohlo být relevantní z pohledu trestního práva, spatřoval on sám v tom, že po dobu asi tří dnů měl u sebe přehrávač poškozených za účelem jeho opravy; takové jednání podle něj může vykazovat znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil okresního soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, a namítl, že byl nesprávně označen jako spolupachatel, neboť v jeho jednání nelze spatřovat žádnou z forem zavinění.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí a násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obvinění se jednání, jež naplňuje znaky pohrůžky bezprostředně hrozícího fyzického násilí i užití násilí, dopustili v úmyslu dosáhnout toho, aby se zmocnili nože a následně i dalších věcí poškozených, čímž jim způsobili škodu ve výši 5.393,30 Kč.
Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku, ač vystihuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže, není zcela přiléhavý. Odvolací soud měl správně ve skutkové části výroku o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která by výstižněji vyjádřila společné jednání obviněných a míru jejich konkrétní účasti. Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje zcela požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně včetně jeho úvah o spolupachatelství obviněných a odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (strana 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Zdůvodněním právního posouzení skutku se soud prvního stupně podrobně zabýval a jeho závěry jsou správné.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strana 244 p. v., 248) jasně vyplývá skutkové zjištění, že to byl i obviněný D. B., kdo byl přítomen okamžiku, kdy obviněný J. T. vytipoval poškozené M. a V. O. jako vhodné objekty pro realizaci odcizení jejich věcí, konkrétně radiomagnetofonu, s čímž zbývající spoluobvinění konkludentně souhlasili. Úmysl zmocnit se věcí poškozených dali obvinění jednoznačně najevo již tím, že během konverzace s poškozenými spoluobvinění J. L. a mladistvý M. T. vlezli do jejich auta, ve kterém vytrhali dráty u spínací skříně, zatímco jiný – spoluobviněný J. T. – se zmocnil jejich rádia. Bránili-li se poškození útoku proti jejich majetku, a to dokonce i pohrůžkou použití zbraně, nelze jejich obranu označit za zcela zjevně nepřiměřenou. Významnou z pohledu právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, je ta fáze jednání obviněných, kdy tito po odchodu poškozeného V. O., který běžel přivolat policii, všichni obstoupili poškozeného M. O., přičemž část z nich se ozbrojila násadou od krumpáče a klacky, a po vyhrůžkách fyzickým násilím (že mu vrazí krumpáč mezi oči, že jsou mafiáni ze Ž.) a po výzvách k vydání nože, jímž se zaštiťoval, na poškozeného fyzicky zaútočili, když jim předtím ze strachu před nimi svůj nůž vydal. Poté se zmocnili i dalších věcí poškozených, jak jsou uvedeny ve výroku napadeného rozsudku.
Soudy uzavřely, že všichni obvinění, ač nebyli předem pro fyzický útok nijak vybaveni, se na fyzickém útoku proti poškozeným mlčky shodli, došlo k němu v rámci společného jednání, při sledování společného cíle, o čemž svědčí i obstoupení poškozeného M. O. všemi spoluobviněnými. Podle zjištění soudů se všichni obvinění s takovým jednáním ztotožnili, bez ohledu na okolnost, že některý z nich se vlastního fyzického útoku účastnil s menší intenzitou, či že se ho aktivně neúčastnil vůbec. V žádném stadiu útoku nedošlo k tomu, že by se některý ze spoluobviněných od něj distancoval, ač tak mohl bez potíží učinit. Výslovně pak soud prvního stupně připomněl, že se tak nestalo ani v případě obviněného D. B. (strana 248 p. v.).
Nelze tak přitakat výtce, že obviněný D. B. byl nesprávně uznán vinným trestným činem jako spolupachatel pro nedostatek zavinění; ze způsobu provedení činu je zřetelně patrný takový charakter součinnosti spoluobviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá, že obviněný D. B. odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnili spoluobvinění M. S., J. T., J. L. a mladistvý M. T.
Námitky obviněného D. B. zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Právě takové znaky jednání obviněného D. B. nese. Obviněný D. B. svou přítomností při činu, aniž by se sám musel dopustit aktivního jednání vůči poškozenému v podobě fyzického útoku, poskytl spoluobviněným v jejich jednání, viditelně směřujícím ke zmocnění se věcí poškozených, s čímž byl srozuměn, posilu, oporu a zajištění, přičemž věděl, že s tím spoluobvinění počítají a že tak jejich jednání jeho přítomností nabývá na důrazu. Není přitom rozhodné, zda by spoluobvinění dosáhli svého záměru i bez jeho přítomnosti.
Vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením je i pouhá přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, je-li přítomnost této osoby (jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva (k tomu viz Rt 4119/1931). Všichni obvinění přišli na místo činu společně, obviněný D. B. jednání spoluobviněných nikterak (slovně ani činem) nebránil, naopak se na něm aktivně podílel zejména tím, že to byl i on, kdo podle zjištění soudů poškozeného M. O. společně s dalšími spoluobviněnými obstoupil a dával jednoznačně najevo, že k nim patří; společně pak místo činu a poškozeného též opustili. Evidentně šlo o společnou akci (tj. společné jednání) všech obviněných, jednání obviněného D. B. vykazuje znaky zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., takže závěr o spolupachatelství je plně podložený.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková