ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1217.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1217/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2004 o dovolání podaném obviněným J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 9 To 184/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 144/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 2 T 144/2003, uznán vinným, že
1.
dne 1. 4. 1997 jako plátce daně podal místně příslušnému FÚ v B. n. J., okres M. B., za zdaňovací období roku 1996 daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob a do tohoto přiznání zahrnul fakturu č. 173 daňového subjektu D. Č. na celkovou částku 134.529,40 Kč včetně DPH 22%, přestože tento subjekt tuto fakturu nikdy nevystavil a peníze nepřijal, a tím krátil DPFO celkem o 17.840,- Kč,
dne 31. 3. 1998 jako plátce daně podal na místně příslušném FÚ v B. n. J., okres M. B., za zdaňovací období roku 1997 daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob a do tohoto přiznání zahrnul fakturu č. 4/97 a 11/97 daňového subjektu D. Č. na celkovou částku 503.770,- Kč včetně DPH 22% a faktury č. 56/97 a 82/97 daňového subjektu C. – R. na celkovou částku 1.695.800,- Kč včetně DPH 22%, přestože tyto subjekty faktury nikdy nevystavily a peníze nepřijaly, a tím si krátil DPFO celkem o 633.320,- Kč,
2.
jako čtvrtletní plátce DPH v úmyslu vylákat neoprávněnou výhodu na dani předložil příslušnému FÚ v B. n. J., okres M. B., daňová přiznání k DPH:
dne 27. 1. 1997 za IV. čtvrtletí 1996, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 173 daňového subjektu D. Č. v celkové výši 24.260,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena,
dne 23. 4. 1997 za I. čtvrtletí 1997, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 4/97 daňového subjektu D. Č. v celkové výši 83.600,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena,
dne 21. 7. 1997 za II. čtvrtletí 1997, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 56/97 daňového subjektu C. – R. v celkové výši 154.000,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena,
dne 22. 10. 1997 za III. čtvrtletí 1997, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 82/97 daňového subjektu C. – R. v celkové výši 151.800,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena,
a vylákal tak za uvedená období neoprávněně výhodu DPH v celkové výši 413.660,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (jednání popsané pod bodem 1 rozsudku) a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. (jednání popsané pod bodem 2 rozsudku) a uložil mu za to podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let (soud opomenul uvést, že uložený trest je ve smyslu §35 odst. 1 tr. zák. trestem úhrnným), jehož výkon podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2004, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 27. 7. 2004, jeho obhájci Mgr. JUDr. J. G., Ph. D. dne 21. 7. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi dne 19. 7. 2004.
Dne 2. 8. 2004 učinil obviněný J. P. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi a které bylo adresováno druhému jmenovanému soudu. V jeho úvodu zmínil obě citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a jako dovolací důvody uplatnil ty, které jsou vymezeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V podrobnostech namítl, že soudy obou stupňů při rozhodování o vině a trestu nevzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti, a uložený trest považoval za nepřiměřený. Nalézacímu soudu vytkl, že kladl nadměrný důraz na svědecké výpovědi založené u Finančního úřadu v B. n. J., přestože se nevypořádal s jejich obsahem ani tento soud, ani uvedený finanční úřad, a konstatoval, že již v přípravném řízení nedošlo k objasnění v nich obsažených rozporů; v této souvislosti napadl také postup finančního úřadu a jím vyhotovené tzv. dodatečné platební výměry označil za absolutně neplatné. Z takto neúplně a jednostranně provedeného dokazování pak podle dovolatele vycházely i orgány činné v trestním řízení, když soud prvního stupně vzal bez dalšího za prokázané závěry předchozího řízení, aniž by se jimi dále a důsledně sám zabýval a činil ze svého dokazování vlastní závěry, čímž porušil ustanovení §2 odst. 1, 3, 5 a 6 tr. ř., což mělo za následek, že jeho skutková zjištění nejsou správná a úplná. Dále nalézacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho obhajobou, nesprávně hodnotil jednotlivé důkazy, neprověřil, zda někteří svědci vypovídali pravdivě, neprovedl dostatečným způsobem některé významné důkazy a obtížné verbální vyjadřování některých svědků před soudem vyložil v jeho neprospěch. Brojil také proti tomu, že uvedený soud nepřihlédl ke skutečnostem podle §33 tr. zák.; v tomto směru zdůraznil, že se správcem daně vždy vzorně spolupracoval, plnil jeho příkazy, předal mu veškeré podklady a doklady, ačkoliv mohl, stejně jako někteří svědci, oznámit jejich odcizení či ztrátu, a přestože se necítí být vinen, dohodl se s ním na tzv. splátkovém kalendáři, který plní, přičemž již zaplatil více než 1,5 mil. Kč. Obviněný poukázal i na ustanovení §66 tr. zák. (aniž by jakkoli rozvedl, kam citací tohoto ustanovení konkrétně směřuje, resp. čeho se v tomto ohledu domáhá) a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 265/2002 a sp. zn. „11 Tdo 917/2003“ – správně má být 7 Tdo 917/2003), Ústavního soudu ČR (sp. zn. III. ÚS 463/2000), Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora (v případě rozhodnutí posledních dvou soudů žádné konkrétní rozhodnutí nejmenoval). Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky daných trestných činů opětovně tvrdil, že se dané trestné činnosti nedopustil a se správcem daně vždy spolupracoval, z čehož podle něj vyplývá absence jakéhokoliv jeho úmyslu páchat trestnou činnost či toho, že by se jí dopustil úmyslně.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil; dále uvedl, že „v případě, že Nejvyšší soud České republiky dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je po zrušení třeba vrátit k novému projednání a rozhodnutí dle §265l odst. 1 tr. ř., nepochybně tak učiní“.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 8. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2004 uvedl, že pokud obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., z podání nevyplývá, v jakých okolnostech spatřoval jeho naplnění, přičemž ani po podrobném zkoumání obsahu dovolání nelze učinit závěr, že by některou z jeho výhrad bylo možné pod tento dovolací důvod subsumovat. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak konstatoval, že část výtek obviněného směřuje primárně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jimi učiněným skutkovým závěrům s tím, že dovolatel vylučuje spáchání dané trestné činnosti, zpochybňuje správnost hodnocení opatřených důkazů a namítá rovněž neúplnost provedeného dokazování; v této části tak dovozuje nesprávnost právního posouzení svého jednání z odlišných skutkových okolností, než k jakým dospěly oba rozhodující soudy, a v uvedeném směru bylo tudíž jeho dovolání podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dále se státní zástupce domníval, že z podání obviněného je zřejmé, že tento citovaný dovolací důvod spatřoval také v tom, že ještě před vydáním pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně v jeho trestní věci došlo podle §66 tr. zák. k zániku trestnosti obou pokračujících trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 tr. zák., a to s ohledem na skutečnost uvedenou v §66 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy proto, že škodlivý následek trestného činu omezil nebo napravil; takovou argumentaci pak státní zástupce shledal podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod, avšak současně konstatoval, že je zjevně neopodstatněná. Zdůraznil totiž, že podmínkou účinné lítosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je dobrovolné jednání pachatele, který jedná z vlastní vůle založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost (jde-li o úmyslný trestný čin), přičemž dobrovolnost jednání nelze dovodit, jestliže platba či jiné plnění, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně, bylo jen fiktivně vykázáno, k jeho uskutečnění vůbec nedošlo a pachatel pouze vyčkává, zda tuto fiktivnost správce daně odhalí či nikoli; právě o takový případ šlo u obviněného. K dovolatelem citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 265/2002 uvedl, že v tomto byla řešena situace, kdy k nevyměření daně či vyměření nižší daně došlo v příčinné souvislosti s nečinností správce daně, což opět není případ obviněného, který svá daňová přiznání opíral o fiktivní faktury, načež mu byla nesprávně vypočtena daň z příjmu fyzických osob a přiznán reálně neexistující nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Konečně pokud jde o úmyslné zavinění obviněného státní zástupce měl za to, že toto vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, a zejména v odůvodnění tohoto rozhodnutí; podle nich obviněný jednal se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch ke škodě českého státu, přičemž ve svých daňových přiznáních uplatnil fiktivní faktury, ačkoli věděl, že dokumentované obchody ve skutečnosti neproběhly, čímž záměrně snížil základ daně a zkrátil svou daňovou povinnost, resp. vylákal neoprávněnou výhodu na dani. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného J. P. nemůže obstát. Především je třeba uvést, že pokud obviněný svoje podání opírá o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, neuvádí v něm žádnou argumentaci, která by mu věcně odpovídala (resp. tento důvod dovolání neodůvodňuje vůbec).
Nejinak je tomu v případě druhého obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ačkoliv na něj ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje, jeho konkrétní dovolací námitky směřují ve skutečnosti výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, úplnosti provedeného dokazování a správnosti a úplnosti skutkových zjištění (namítá, že soudy nevzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti případu, nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy, neprověřily, zda někteří svědci vypovídali pravdivě, neprovedly dostatečným způsobem některé významné důkazy a obtížné verbální vyjadřování některých svědků před soudem vyložily v jeho neprospěch, nalézacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho obhajobou, kladl nadměrný důraz na svědecké výpovědi založené u Finančního úřadu v B. n. J., přestože se nevypořádal s jejich obsahem ani tento soud, ani uvedený finanční úřad, přičemž konstatuje, že již v přípravném řízení nedošlo k objasnění v nich obsažených rozporů, napadá postup finančního úřadu a jím vyhotovené tzv. dodatečné platební výměry označuje za absolutně neplatné; dále uvádí, že z takto neúplně a jednostranně provedeného dokazování pak vycházely i orgány činné v trestním řízení, když soud prvního stupně vzal bez dalšího za prokázané závěry předchozího řízení, aniž by se jimi dále a důsledně sám zabýval a činil ze svého dokazování vlastní závěry, čímž porušil ustanovení §2 odst. 1, 3, 5 a 6 tr. ř., což mělo za následek, že jeho skutková zjištění nejsou správná a úplná).
Pod citovaný důvod dovolání nelze podřadit ani výhradu obviněného ohledně naplnění subjektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle §148 odst. 2 tr. zák. ve formě úmyslu, jestliže uvádí, že nebyla dána v důsledku toho, že se správcem daně od samého počátku vzorně spolupracoval, předložil mu veškeré podklady a doklady, ačkoliv mohl oznámit jejich ztrátu či odcizení, a tvrdí, že se daných skutků nedopustil. Obviněný se tak snaží zpochybnit, že by měl úmysl daň z příjmů fyzických osob zkrátit a vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, avšak svou argumentaci v tomto směru opírá o jiná skutková zjištění, než k jakým dospěly soudy obou stupňů, a popírá, že by se předmětného jednání dopustil, a necítí se být vinen. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Konečně dovolatel brojí i proti uloženému trestu s tím, že tento je nepřiměřený a soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnostem podle §33 tr. zák.; v tomto směru opětovně zdůrazňuje, že se správcem daně vždy vzorně spolupracoval, plnil jeho příkazy, předával mu veškeré podklady a doklady, ačkoliv mohl oznámit jejich ztrátu či odcizení, a dohodl se s ním na tzv. splátkovém kalendáři, který dodržuje. K takovým výhradám obviněného Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze dovoláním úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec tohoto zákonného dovolacího důvodu.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání formuluje totožné výhrady, které uvedl již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (text mimořádného opravného prostředku je prakticky identický s obsahem řádného opravného prostředku) a jež uplatnil i v rámci své předchozí obhajoby před nalézacím soudem. Tyto výhrady, jimiž se soudy obou stupňů zabývaly a vypořádaly se s nimi, když současně rozvedly, proč je neshledaly důvodnými, však nelze pod uvedený důvod dovolání, ale ani pod jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b tr. ř., podřadit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a