ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1274.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1274/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 6 To 343/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 1 T 51/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 6 To 343/2004, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 1 T 51/2004. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. a §222 odst. 2 tr. ř. se věc p o s t u p u j e komisi pro projednávání přestupků Úřadu městského obvodu v P., neboť skutek, pro který byl státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství Plzeň – sever podán návrh na potrestání obviněného dne 7. 4. 2004, sp. zn. ZK 47/2004, spočívající v tom, že dne 26. 3. 2004 v době od 16.00 hodin do 18.30 hodin v obci K., okres P. – s., odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. Daewoo Nexia, modré barvy, které měl v užívání na základě leasingové smlouvy J. K., automobil naložil na odtahové vozidlo a odvezl jej do svého autoservisu v obci T., tímto jednáním způsobil leasingové společnosti C.-L., s. r. o., P., škodu v částce 71.500,- Kč, by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 1 T 51/2004, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. za použití §247 odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 80.000,- Kč; podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že dne 26. 3. 2004 v době od 16.00 hodin do 18.30 hodin v obci K., okres P. – s., odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. Daewoo Nexia, modré barvy, které měl v užívání na základě leasingové smlouvy J. K., automobil naložil na odtahové vozidlo a odvezl jej do svého autoservisu v obci T., tímto jednáním způsobil leasingové společnosti C.- L., s. r. o., P., škodu v částce 71.500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2004, sp. zn. 6 To 343/2004, a usnesením podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil komisi pro projednávání přestupků příslušné pro obec K., okres P. – s., neboť zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému P. K. a jeho obhájci JUDr. M. Č. shodného dne 4. 8. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň – sever dne 3. 8. 2004.
Dne 22. 9. 2004 došlo Okresnímu soudu Plzeň – sever dovolání nejvyšší státní zástupkyně (na poštu dáno dne 21. 9. 2004), která je podala ve prospěch i v neprospěch obviněného proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni, a to z důvodů zakotvených v §265b odst. 1 písm. g), f) a k) tr. ř., neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a výrok o postoupení věci je neúplný.
Dovolatelka v podrobnostech rozvedla, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v daném případě nejsou splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro použití právní kvalifikace podle §247 odst. 2 tr. zák., a že skutkové okolnosti případu a osoba obviněného snižují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost tak výrazným způsobem, že tento je nepatrný, a zcela tak chybí naplnění materiálního znaku, v důsledku čehož ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. daný čin není trestným činem, i když znaky trestného činu vykazuje. Jestliže soud druhého stupně v tomto směru poukazoval především na pohnutku obviněného, kterou byla snaha přimět poškozeného k zaplacení dluhu, konstatovala, že situace, kdy si pachatel majetkovou nebo i jinou trestnou činností vynucuje uspokojení své pohledávky vůči poškozenému, není v praxi zcela výjimečná a obecně ji nelze považovat za okolnost výrazně snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Zdůraznila, že v posuzované věci šlo o typický občanskoprávní spor, který v případě nedohody mezi zúčastněnými subjekty měl řešit soud v občanskoprávním řízení, a poukázala také na to, že hodnota věci (automobilu), který byl předmětem útoku, mnohonásobně přesahovala výši vymáhané pohledávky, a proto pohnutka jednání obviněného v žádném případě nemohla snížit konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání natolik, aby bylo možno hovořit o nepatrné nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně rovněž uvedla, že ani ostatní odvolacím soudem zdůrazňované skutečnosti nijak výrazně nesnižují konkrétní nebezpečnost činu pro společnost; za zcela nepřípadnou označila jeho argumentaci o faktické absenci škody vzhledem k vydání vozidla obviněným v rámci trestního řízení, přičemž namítla, že škoda jako znak dané skutkové podstaty vznikla v momentě, kdy obviněný odňal vozidlo z dispozice oprávněné osoby, a následné vrácení, resp. vydání vozidla bylo výlučně důsledkem aktivity orgánů činných v trestním řízení a samotného poškozeného (připustila sice, že úvaha nalézacího soudu o budoucím prodeji vozidla obviněným byla do jisté míry spekulativní, současně však poukázala na výpověď obviněného, z níž vyplývalo, že si vozidlo hodlal ponechat uskladněné ve svém servisu až do zaplacení dluhu poškozeným, a měl tedy v úmyslu odejmout věc z jeho dispozice po prakticky libovolně dlouhou dobu). K dosavadní bezúhonnosti obviněného konstatovala, že představuje toliko polehčující okolnost ve smyslu §33 písm. g) tr. zák. a v žádném případě nesnižuje společenskou nebezpečnost činu pod dolní hranici typové společenské nebezpečnosti trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.; proto dovodila, že z hlediska žádného z kritérií spoluurčujících nebezpečnost činu pro společnost, která jsou uvedena v §3 odst. 4 tr. zák., nelze učinit závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost by byl menší než nepatrný. Skutečnost, že pachatel vymáhá trestným činem reálně existující pohledávku, by nanejvýše mohla mít určitý význam z hlediska aplikace §88 odst. 1 tr. zák.; v této souvislosti připustila, že nalézací soud se věcí z tohoto hlediska blíže nezabýval, avšak současně zdůraznila, že v předmětné věci šlo ze strany obviněného o tzv. prostou krádež, nikoli snad o to, že by při nakládání s cizí věcí v důsledku neznalosti nebo vlastního laického výkladu práva překročil oprávnění plynoucí mu z některého občanskoprávního institutu sloužícího k zajištění závazků, a tudíž i přes nedostatek podrobnějšího zdůvodnění je aplikace kvalifikované skutkové podstaty věcně správná. Z těchto důvodů dovolatelka dospěla k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jmenovaný soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. f) tr. ř.].
Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že rozhodnutí soudu druhého stupně trpí závažnou formální vadou, když jeho výrok o postoupení věci je neúplný, neboť postrádá popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem [čímž je založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.]; taková neúplnost je pak na úkor vykonatelnosti rozhodnutí, a zároveň u obviněného vyvolává stav nejistoty a brání tomu, aby se rozhodnutí o postoupení věci mohlo stát překážkou věci rozsouzené ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně zaslal obviněnému a jeho obhájci k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (obviněný i jeho obhájce jej obdrželi shodného dne 19. 10. 2004).
Obviněný se nejprve k podanému dovolání nevyjádřil, posléze však k dotazu Nejvyššího soudu přípisem ze dne 22. 11. 2004 prostřednictvím svého obhájce sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně uvedl, že považuje usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 343/2004 ze dne 19. 7. 2004 za věcně správné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., neboť napadá usnesení o postoupení věci jinému orgánu. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Po tomto zjištění se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je z namítaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) a k) tr. ř. opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v návaznosti na citovaný dovolací důvod, jenž uplatnila v té variantě, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, namítla existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když skutečnost, že odvolací soud neměl splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, dovozovala z nesprávného právního posouzení skutku tímto soudem v důsledku nesprávného závěru o tom, že jednání obviněného nevykazovalo materiální znak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., tj. stupeň nebezpečnosti daného činu pro společnost byl nepatrný.
Jak již bylo výše zmíněno, podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je důvodem dovolání mimo jiné, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupkyně takové nedostatky namítá, je zmíněný důvod dovolání dán. Ještě předtím, než se však Nejvyšší soud mohl zabývat otázkou, zda podané dovolání je z tohoto důvodu opodstatněné, musel posoudit, zda jednak dovolatelka uplatnila ve svém podání takové námitky, které lze subsumovat pod druhý jí deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále, zda je podané dovolání z tohoto důvodu opodstatněné, tj. zda rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a zda v dané věci skutečně došlo ze strany odvolacího soudu k bagatelizaci společenské nebezpečnosti jednání obviněného, jak mu nejvyšší státní zástupkyně vytýká.
Důvod dovolání uvedený v posledně citovaném zákonném ustanovení je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhala změny právní kvalifikace jednání obviněného, když nesouhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu, že předmětný skutek není trestným činem pro nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti, a uvedla, že jím byly naplněny jak formální znaky, tak materiální znak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Taková výhrada směřuje do právního posouzení skutku, a naplňuje tudíž důvod dovolání zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval tím, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím než bude zaměřena pozornost na formální znaky, a především materiální znak (vzhledem k argumentaci presentované v podaném dovolání) trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Skutek, jehož se týkalo postoupení předmětné věci, spočíval v tom, že obviněný P. K. dne 26. 3. 2004 v době od 16.00 hodin do 18.30 hodin v obci K., okres P. – s., odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. Daewoo Nexia, modré barvy, které měl v užívání na základě leasingové smlouvy J. K., automobil naložil na odtahové vozidlo a odvezl jej do svého autoservisu v obci T., tímto jednáním způsobil leasingové společnosti C.- L., s. r. o., P., škodu v částce 71.500,- Kč.
Soud druhého stupně závěr, že takové jednání nenaplňuje materiální znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., a tudíž není trestným činem, odůvodnil na str. 2, 3 a 4 svého rozhodnutí následovně: … krajský soud předně konstatuje, že formální znaky trestného činu krádeže byly naplněny … jednání obviněného je však třeba hodnotit v kontextu s průvodními okolnostmi a zejména pak s jeho motivem … je třeba zdůraznit, že obviněný přistupoval k vymáhání své pohledávky vůči svědku K. velmi nevhodně a především pak formálně v rozporu s trestním zákonem, jakož i s občanskoprávní úpravou, která na neuspokojení pohledávky řádně a včas samozřejmě pamatuje, a to formou tzv. žaloby na zaplacení. I svědek K. se však na vzniku celé události podílel v nikoli malé míře, když dlužnou částku neuhradil ani částečně a cenu za poskytnuté služby odmítal uhradit pouze s poukazem na pozdější reklamaci. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyžaduje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků, včetně osoby pachatele … nelze přehlédnout, že obviněný je osobou bezúhonnou s rodinným zázemím (dvě nezletilé děti, manželka na mateřské dovolené). Z daňového přiznání za rok 2003 podaného u Finančního úřadu v P. bylo zjištěno, že obviněný je osobou samostatně výdělečně činnou, jejíž základ daně pro rok 2003 činil 163.700,- Kč. Při absenci záznamu v opisu rejstříku trestů, jakož i negativních zpráv z místa bydliště lze dovodit, že předmětné jednání je toliko excesem obviněného z jinak spořádaného života. Rovněž pohnutka má podstatný význam pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti. Cílem jednání obviněného bylo uhrazení jeho pohledávky, jak bylo podrobně shora uvedeno. V daném případě tedy nebyla motivem obviněného snaha obohatit se na úkor cizí osoby, byť jednání obviněného nepochybně naplnilo formální znak majetkového trestného činu. Obviněný sice způsobil škodu v hodnotě odcizeného vozidla, fakticky však svědku K. ani leasingové společnosti žádná škoda nevznikla, neboť obviněný vozidlo vydal orgánům činným v trestním řízení již dne 27. 3. 2004, tj. den následující po odcizení, a následně bylo vozidlo vráceno oprávněnému uživateli. Krajský soud není oprávněn zasahovat do volné úvahy okresního soudu při hodnocení důkazů, tato se však nejeví být přesvědčivou zejména v části, ve které soud I. stupně spekuluje nad nevyhnutelnou realizací prodejem vozidla. V tomto směru je třeba uvést, že úmysl obviněného prodat vozidlo v hodnotě přes 70.000,- Kč za účelem úhrady pohledávky ve výši 6.000,- Kč nebyl v daném řízení v žádném případě prokázán. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného odpovídá použité právní kvalifikaci. S ohledem na shora uvedené je třeba konstatovat, že ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. nelze ke způsobené škodě, která je nikoli malá ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., přihlédnout jako k okolnosti podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost. Naopak krajský soud má za to, že skutkové okolnosti a osoba obviněného snižují stupeň společenské nebezpečnosti tak výrazným způsobem, že zcela chybí naplnění materiálního znaku, tj. stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost je nepatrný. Ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. pak takový čin není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu …
Závěr odvolacího soudu, že zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně sice naplňuje formální znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., avšak nemůže být tímto trestným činem pro absenci materiální podmínky, nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
Materiálním znakem trestného činu je nebezpečnost činu pro společnost, jež je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem (§3 odst. 1 v souvislosti s §1 tr. zák.); přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutno přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v §3 odst. 4 tr. zák. V citovaném ustanovení je vymezen výčet okolností (kritérií) spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jenž kryje v podstatě všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská nebezpečnost závisí, přičemž jednotlivé okolnosti jsou blíže konkretizovány v dalších ustanoveních trestního zákona, zejména v ustanoveních o polehčujících a přitěžujících okolnostech (§33 a §34 tr. zák.). Zmíněnými okolnostmi, jež je třeba především hodnotit, jsou význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost; uvedené ustanovení tak vyjadřuje požadavek zákona, aby tato okolnost, resp. okolnosti byly materiálně posuzovány. Praxe soudů se opírá a vychází z názoru, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (v posuzovaném případě je jí škoda nikoli malá) zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Z toho však též plyne, že nelze spojovat formální znaky trestného činu, které již samy o sobě určují typovou nebezpečnost trestného činu pro společnost, s materiální podmínkou podle §88 odst. 1 tr. zák., která počítá s komplexem všech okolností případu včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu.
Při aplikaci shora citovaných zákonných ustanovení a zásad na daný případ je třeba nejdříve předeslat, že soud prvního stupně se otázkou, zda skutečně byly v posuzované věci splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval a rozhodná kritéria obsažená v §3 odst. 4 tr. zák. nehodnotil (uvedl totiž pouze, že po právní stránce … zhodnotil konání obviněného jako trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že si přisvojil cizí věc, v tomto případě automobil Daewoo Nexia, způsobil tímto svým konáním škodu nikoliv malou, tj. škodu, která přesahuje hranici 25.000,- Kč dle §89 odst. 11 tr. zákona, a s touto věcí zacházel jako s věcí vlastní … k osobě obviněného … soud zjistil, že nejsou známy žádné negativní poznatky, z opisu rejstříku pak, že nebyl dosud soudně trestán …).
Toto pochybení nalézacího soudu napravil soud odvolací, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil pozornost nejen na formální znaky dané (kvalifikované) skutkové podstaty, ale současně při hodnocení jednání obviněného vzal v úvahu i ty okolnosti, které sice leží mimo skutkovou podstatu, avšak jsou relevantní pro závěr o materiální podmínce trestnosti podle §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s tímto hodnocením provedeným soudem druhého stupně v zásadě ztotožnil, přičemž považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Jestliže se odvolací soud při hodnocení stupně nebezpečnosti daného činu zabýval osobou pachatele (do doby spáchání předmětného činu i poté žil řádným životem, nebyl nikdy soudně trestán, ani negativně hodnocen v místě svého bydliště), učinil tak zcela správně a nelze mu ničeho vytknout. Rovněž tak postupoval správně, pokud takové údaje týkající se osobě obviněného posuzoval ve vztahu k ostatním hlediskům uvedeným v §3 odst. 4 tr. zák.; v této souvislosti přiléhavě poukázal na způsob provedení činu a okolnosti, za nichž byl čin spáchán (obviněný sice automobil poškozeného odvezl do svého autoservisu a odňal jej tak z jeho dispozice, avšak učinil tak nikoli v úmyslu si tento přisvojit a obohatit se na úkor poškozeného, nýbrž s cílem domoci se zaplacení své pohledávky z titulu provedení opravy automobilu, když poškozený, který svůj dluh co do základu nikdy nezpochybňoval, na něj ničeho neuhradil; poškozeného přitom o svém jednání a pohnutce bezprostředně informoval). V tomto ohledu je vhodné zmínit, že nemohl obstát skutkovými zjištěními nepodložený, a tudíž toliko spekulativní závěr soudu prvního stupně, že z postupu obviněného vyplývalo, že by zřejmě došlo k realizaci vozidla a příslušnou částku za opravu by si ponechal …
Dovolatelce sice lze přisvědčit v argumentaci, že škoda jako znak dané skutkové podstaty vznikla v okamžiku, kdy obviněný odňal vozidlo z dispozice oprávněné osoby, a že následné vrácení, resp. vydání vozidla bylo převážně důsledkem aktivity orgánů činných v trestním řízení, stejně jako v tom, že hodnota automobilu jako předmětu útoku několikanásobně převyšovala výši vymáhané pohledávky, ale ani to nejsou okolnosti, které by měly způsob rozhodnutí odvolacího soudu vylučovat. Lze totiž pochopit tíživou situaci obviněného (drobný podnikatel, ženatý, otec dvou dětí útlého věku, manželka na mateřské dovolené), která jej po opakované a přesto marné snaze přimět uživatele vozidle k úhradě dluhu dovedla až k nezákonnému jednání. I když taková pohnutka v soudní praxi není až tak výjimečná, v daném případě přece jen nabývá na významu především s ohledem na osobu obviněného, způsob spáchání činu a počínání bezprostředně po něm.
Právě pro zmíněné okolnosti případu je třeba konstatovat, že i když v dané věci způsobená škoda nikoli malá je obecně okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby a znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro použití této vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., tj. nebyla dána materiální podmínka trestnosti podle uvedeného ustanovení, a současně, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosahuje ani vyššího než nepatrného stupně. Je nepochybné, že obviněný danou situaci neřešil v souladu s právem (šlo o klasický občanskoprávní spor, který pro nemožnost dohody s uživatelem vozidla J. K. měl řešit v rámci občanskoprávního řízení před soudem), a svým jednáním naplnil formální znaky předmětného trestného činu, avšak nelze přeceňovat objekt činu na úkor ostatních okolností spoluurčujících jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost, jak byly výše popsány.
Soud druhého stupně své právní závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil a náležitě se vypořádal s materiální podmínkou trestnosti ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., když pečlivě hodnotil všechna rozhodná kritéria §3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud vzhledem ke všem výše zmíněným skutečnostem přisvědčil jeho závěru, že jednání obviněného, jak bylo zjištěno soudy obou stupňů, není pro absenci materiální stránky trestným činem, a konstatoval tudíž, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je v tomto směru zjevně neopodstatněné. Přes takový závěr však nepostupoval tak, že by dovolání podané z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jak obviněný navrhoval.
Nejvyšší státní zástupkyně totiž ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítla, že rozhodnutí soudu druhého stupně trpí závažnou formální vadou, když jeho výrok o postoupení věci je neúplný, neboť postrádá popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem, v čemž spatřovala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Postoupení věci ve smyslu citovaného ustanovení se týká vždy skutku, a nikoliv jeho možného právního posouzení. Ve výroku usnesení o postoupení věci proto musí být kromě označení (jména) obviněného uveden i popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem (srov. rozhodnutí č. 44/1996 Sb. rozh. tr.). Nestačí, jestliže je ve výroku jen právní posouzení skutku a skutek je popsán jen v odůvodnění usnesení.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s výhradou dovolatelky, že výrok o postoupení věci usnesení Krajského soudu v Plzni je neúplný, když neobsahuje popis skutku, jehož se postoupení týká. Zrušil proto podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 6 To 343/2004, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 1 T 51/2004. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak, že podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil komisi pro projednávání přestupků Úřadu městského obvodu v P., neboť skutek, pro který byl státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství Plzeň – sever podán návrh na potrestání obviněného dne 7. 4. 2004, sp. zn. ZK 47/2004, spočívající v tom, že dne 26. 3. 2004 v době od 16.00 hodin do 18.30 hodin v obci K., okres P. – s., odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. Daewoo Nexia, modré barvy, které měl v užívání na základě leasingové smlouvy J. K., automobil naložil na odtahové vozidlo a odvezl jej do svého autoservisu v obci T., tímto jednáním způsobil leasingové společnosti C.- L., s. r. o., P., škodu v částce 71.500,- Kč, by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovili souhlas nejvyšší státní zástupkyně i obviněný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a