ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.128.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 128/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 o dovolání podaném obviněnou E. K., roz. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 2 To 63/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 21/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 30 T 21/99, byla obviněná E. K. uznána vinnou dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterých se dopustila jednáním popsaným v bodech 1) až 3) tohoto rozsudku. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, při současném vyslovení dohledu, na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 2 To 63/2003, z podnětu podaných odvolání obviněné E. K. a Krajského státního zástupce v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výrocích o trestech. Ve výroku o vině pod bodem 2) zůstal napadený rozsudek nezměněn, [ohledně výroku pod bodem 1) věc vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání]. Podle §259 odst. 3 tr. řádu ohledně zrušené části napadeného rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou v bodě 3) trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a současně za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek v bodě 2) nezměněn, ji odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Odvolání obviněné podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. D. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž jeho rozsah omezila pouze do té části citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž tento soud podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl v bodě 3) tak, že ji uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
V odůvodnění podaného dovolání obviněná uvedla, že její jednání nemělo být posuzováno jako trestný čin podvodu, neboť v daném případě nebyl naplněn jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž je úmyslné zavinění. Vysvětlila, že společnost T., spol. s r.o. K. založila společně se svým druhem R. P. a jménem této společnosti uzavřela kupní smlouvu se společností T., spol. s r.o. se sídlem v B., jejímž předmětem byla koupě části D. a m. s. D. O., státního podniku „v likvidaci“ (dále jen dopravní středisko). Do výše uvedeného smluvního vztahu vstoupila na základě tvrzení R. P., že tento zastupuje zájmy blíže nespecifikované skupiny Japonců, kteří jej pro tuto koupi vybavili částkou 1 milión USD. Podotkla, že pravdivost tohoto tvrzení nebyla v rámci trestního řízení prokázána ani vyvrácena, protože R. P. zahynul při dopravní nehodě dne 30. 5. 1993. O koupi dopravního střediska nemohl jednat sám, neboť nesplňoval podmínku beztrestnosti nezbytnou pro vydání živnostenského oprávnění. Vedena tímto ujištěním, protože R. P. uvěřila, jednala v dobré víře, že jmenovaný zajistil financování kupní ceny, a že všechny podniknuté kroky jsou míněny vážně, aniž by byl porušen zákon. Poukázala v této souvislosti i na skutečnost, že vzhledem ke svému vzdělání a dosavadnímu pracovnímu zařazení neměla zkušenosti s podnikáním a obchodními transakcemi. Pochybnosti začala mít v okamžiku, kdy jí R. P. sdělil, že Japonci odstoupili od záměru koupi financovat. I přesto však spoléhala na případné uplatnění ustanovení bodu VI. kupní smlouvy, které obsahovalo rozvazovací podmínku pro případ nesplnění smluvních ujednání spočívající v nezaplacení kupní ceny, a to bez dohodnuté sankce pro tento případ. V další části dovolání poukázala na svoji dobrou pověst a dosavadní způsob života. Trestána byla pouze jednou v souvislosti s dopravní nehodou, při níž zahynul R. P.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí ve výroku, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a ve výrocích o trestech, a poté aby sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. řádu a podle §226 písm. b) tr. řádu ji zprostil v plném rozsahu bodu 1) obžaloby Krajského státního zástupce v Ostravě,[jinak označen nyní namítaný bod 3)], a rozhodl o trestu za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
K podanému dovolání obviněné se ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala včasnost a formální i obsahovou správnost podaného dovolání, které koresponduje s označeným dovolacím důvodem opírajícím se o absenci úmyslné formy zavinění u trestného činu podvodu, za nějž byla dovolatelka odsouzena. Ztotožnila se s právní kvalifikací použitou vrchním soudem, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odsouzené E. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonný dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Při oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné E. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění vymezené v bodě 3) rozsudku soudu druhého stupně.
Obviněná uplatnila jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 3) napadeného rozsudku, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. s tím, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., zejména subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění. Takovou námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §89 odst. 11 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,-Kč.
Podle názoru dovolatelky nebylo možné v případě dovoláním napadeného výroku o vině dospět k závěru, že čin spáchala v nepřímém úmyslu, protože jí nebylo prokázáno, že od samého počátku jednala v úmyslu své závazky nesplnit.
Jak vyplývá z výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. pod bodem 3) napadeného rozsudku, spatřoval soud druhého stupně podvodný úmysl obviněné v tom, že zejména s ohledem na podnikatelské záměry jejího druha R. P. souhlasila s jeho návrhem koupit část d. a m. s. D. O., státního podniku „ v likvidaci“ v K. – N. m., se všemi nemovitostmi, strojním zařízením a příslušenstvím, přesto, že byla insolventní, uzavřela za firmu T. K. K. dne 25. 10. 1991 kupní smlouvu ohledně tohoto majetku, to vše za kupní cenu 17.652.926,- Kč, která dle smluvního ujednání měla být zaplacena z jejího účtu u I. b. v B., do 25.11.1991, přesto, že věděla, že u I. b. v B. s takovýmto účtem nedisponuje a taktéž nedisponuje s ujednanou kupní cenou, v úmyslu sebe a jiného obohatit v dojednaném termínu ani dodatečně předmětnou kupní cenu neuhradila, auta a některá strojní zařízení bezprostředně za hlavní aktivity R. P. rozprodávala, peníze si ponechávali pro svou potřebu a posléze nemovitost se zbývajícím zařízením prodali na základě kupní smlouvy uzavřené mezi společnostmi T., spol. s r. o. K. se sídlem v K. a T., spol. s r. o. se sídlem v B. za kupní cenu 24.577.468,- Kč, čímž společnosti D. O., státnímu podniku „ v likvidaci“ způsobila škodu ve výši nejméně 17.471.948,- Kč. Takto vymezený skutkový stav věci, zahrnující v dostatečné míře i subjektivní stránku trestného činu podvodu, byl správně jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. kvalifikován. Je zcela zřejmé, že obviněná E. K. v době, kdy uzavřela za firmu T. K. K. dne 25. 10. 1991 kupní smlouvu ohledně části dopravního střediska za kupní cenu 17.652.926,- Kč, s tím, že ji je povinna podle této smlouvy uhradit do 25. 11. 1991, tuto finanční částku k dispozici neměla nejen na hotovosti, ale ani na účtu u I. b. v B., jak v této souvislosti jen předstírala. Věděla tudíž v době, kdy podmínky kupní smlouvy ujednala, že není v jejích možnostech a schopnostech uvedenou cenu v době její splatnosti zaplatit. Jednala proto s úmyslem uvedený majetek získat a smluvenou kupní cenu za něj nezaplatit.
Právní závěr soudu druhého stupně, týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v bodě 3), plně koresponduje i s odůvodněním na str. 13, 14 a 17 jeho rozsudku, že obviněná poskytovala aktivní součinnost R. P. a aktivně vystupovala jako zájemce o popsaný majetek, předstírala svou solventnost a uváděla v kupní smlouvě nepravdivé údaje. V další části svého rozhodnutí se odvolací soud zabýval i tím, že role obviněné, přestože bylo možné R. P. považovat v širším smyslu za organizátora trestné činnosti, nebyla zanedbatelná, neboť bez její úlohy by R. P. svůj záměr nemohl realizovat. Byla to právě obviněná, která musela přesvědčivým způsobem předstírat vážný zájem o získání uvedeného dopravního střediska, stejně jako i svou solventnost, a to již s ohledem na to, že na základě zápisu do podnikového rejstříku, provedeného dne 23. 10. 1991, byla samostatnou soukromou podnikatelkou vystupující pod obchodním názvem T. K. K.
Jestliže se odvolací soud neztotožnil se soudem prvního stupně, který v tomto trestném jednání obviněné spatřoval úmysl přímý, a sám dospěl k závěru, že obviněná v popsaném skutku naplnila znaky úmyslu nepřímého, je takové zjištění v souladu s ustanovením §4 písm. b) tr. zák. a není důvodu mu cokoliv vytýkat. Odvolací soud vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně, že obviněná věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byla s tím srozuměna. Nejvyšší soud považuje za nutné k uplatněným výhradám obviněné dodat, že její zasvěcenost do celého průběhu trestné činnosti byla výrazná, stejně jako osobní propojenost s R. P., a proto musela vědět, že nelze spoléhat na jeho sliby ohledně získání financí od neurčité skupiny Japonců, které neměla ničím konkrétním podloženy, a tudíž musela být srozuměna, že takové sliby nemohou vést k uhrazení kupní ceny přesahující částku 17 miliónů korun splatných do jednoho měsíce. Především tato skutečnost vedla soud druhého stupně ke správnému závěru, že obviněná tuto smlouvu sjednala přinejmenším s vědomím, že nebude schopna ve sjednané době (ale ani později) cenu zaplatit.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku pod bodem 3) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 2 To 63/2003, jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. je správné a odpovídající zákonu. Proti dalším výrokům napadeného rozsudku obviněná E. K. dovolání nepodala (§265i odst. 3 tr. řádu per analogiam).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné E. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová