ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1293.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1293/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. prosince 2004 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného A. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 404/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 41/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 404/2004, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004, ve výroku o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. pod body 1. a), b) a 2., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozeným Y. K. a P. B.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část označeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
A. I.,
t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V.,
j e v i n e n ,
ž e
1. dne 29. 11. 2003 kolem 02.00 hodin v O. – L., okr. K., na ulici M. t. před restaurací
a) po odmítnutí žádosti o zapůjčení mobilního telefonu zn. Nokia 3410 v hodnotě 2.900,- Kč, nečekaně udeřil pěstí do obličeje v oblasti levého oka majitele R. K. a z ruky mu vytrhl mobilní telefon, který si ponechal,
b) následně bezprostředně požadoval vydání mobilního telefonu zn. Nokia 6210 v hodnotě 1.900,- Kč po poškozeném T. M., po odmítnutí uchopil T. M. rukou pevně kolem krku a prohledával jeho oděv v úmyslu získat mobilní telefon, po zjištění, že má v boční kapsičce kalhot mobilní telefon, udeřil T. M. hřbetem ruky do obličeje v oblasti nosu, dále ho udeřil čelem do úst a poté ho opětovně uchopil kolem krku ve snaze vytáhnout mu mobilní telefon z kapsy, přitom poškozenému vyhrožoval, že v případě jeho útěku začne po něm střílet, přičemž T. M. se podařilo ze sevření vytrhnout a z místa utéci,
t e d y proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci,
2. dne 19. 1. 2004 kolem 03.30 hodin v K. – D., okr. K., v průběhu jízdy do K. vozidlem taxislužby zn. Škoda Felicia Combi RZ 2 T 2 1027 červené barvy řízeném poškozeným P. B. tomuto sdělil, že má u sebe pistoli ráže 9 mm a u kruhového objezdu v blízkosti autobusové zastávky mu přikázal vozidlo zastavit, tázal se ho, zda má u sebe dost peněz na vrácení v případě platby 5.000,- Kč bankovkou a požadoval ukázání peněz, poškozený mu ze strachu předal peníze v celkové hodnotě 1.400,- Kč a následně i bankovku v nominální hodnotě 1.000,- Kč, které obviněný převzal a vyhrožoval poškozenému, že pokud nebude mít peníze do částky 5.000,- Kč, prostřelí mu koleno, přičemž vyhrůžku umocnil přiložením neznámého předmětu přes bundu, kterou měl na sobě ke spánku poškozeného, následně ho požádal o mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 900,- Kč, čemuž poškozený z obavy z realizace hrozby vyhověl, a po příjezdu do K. obviněný dovolil poškozenému, aby si z mobilního telefonu pouze vytáhl SIM kartu a nechal ho z místa odjet, aniž by mu vrátil finanční prostředky s mobilním telefonem, které si ponechal pro svoji potřebu,
t e d y proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci,
č í m ž s p á c h a l
ad 1. a), b) trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.,
ad 2. trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
a o d s u z u j e s e
za tyto trestné činy a za dva trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pod body 3. – 6. rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004, a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 1 T 226/2003,
podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na se d m (7) let a d e se t (10) měsíců.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Současně se v rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 1 T 226/2003, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2004, zrušuje výrok, jímž bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému A. I. ukládá povinnost zaplatit poškozeným
- R. K., částku 2.900,- Kč,
- P. B., částku 1.850,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozený R. K. odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004, byl obviněný A. I. uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (pod body 1. a, b, 2.), dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (pod body 3., 4.), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. (pod body 5., 6.) a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným Y. K. částku 2.900,- Kč, P. B. částku 1.850,- Kč, L. G. částku 2.900,- Kč a O. Š. částku 6.800,- Kč; poškození Y. K. a L. G. byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím proti výroku o vině trestnými činy loupeže, jichž se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 404/2004, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení krajského soudu, který ve věci samé rozhodl ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., pod body 1. a), b) a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutků, neboť nebyla prokázána subjektivní stránka (zavinění podle §4 tr. zák.) ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a zejména že nebyla splněna materiální podmínka pro závěr, že se těchto trestných činů dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Vytkl, že ve vztahu k poškozeným R. K. a T. M. (body 1. a, b) se trestného činu loupeže nedopustil, poněvadž je požádal o půjčení mobilu. Poškozený R. K. jeho žádosti nevyhověl, proto jej požádal, aby mu mobil ukázal, a nečekaně jej udeřil a současně mu mobil vzal. Upozornil, že poškozenému T. M. žádný mobil nevzal a dokazováním nebylo prokázáno, že by jej prohledával s úmyslem zmocnit se jeho mobilu, že by jej udeřil či že by mu vyhrožoval. Nesouhlasil ani se skutkovými zjištěními, týkajícími se poškozeného P. B. (bod 2.); opakoval, že si od něj mobilní telefon jen půjčil, žádné násilí ani pohrůžky násilí proti tomuto poškozenému neužil a zapůjčený mobilní telefon si ponechal.
Uvedl, že pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl již sice v minulosti odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. 8 T 44/98, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, ten však vykonal 1. 5. 1999; nyní posuzovaných činů se dopustil po téměř pěti letech a ač byl v mezidobí odsouzen, jednalo se o odsouzení pro různorodou trestnou činnost. Byl-li posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, stalo se tak, aniž by byl stupeň nebezpečnosti trestných činů pro společnost podstatně zvýšen.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. ř. sám zrušil výrok o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 spáchanými zvlášť nebezpečným recidivistou pod body 1. a), b) a 2., event. aby rozhodl „o zrušení právní kvalifikace zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. a uložil nový přiměřený trest“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněného uvedl, že pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko tu výhradu obviněného, jíž vytkl, že nebyl naplněn znak zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. po stránce materiální. V této souvislosti však upozornil, že ač v pořadí prvního z nyní posuzovaných skutků se obviněný dopustil po uplynutí cca 4, 5 roku od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin loupeže, nelze přehlédnout, že i v této době byl opakovaně odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody za méně závažné trestné činy v celkové výměře tří let, které rovněž vykonal. Nyní posuzovaných trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustil třemi útoky, což podle něj svědčí nejen o jeho sklonech k páchání tohoto druhu trestné činnosti, ale i o tom, že předchozí vykonané tresty odnětí svobody na něj žádný vliv neměly, a společenská nebezpečnost posuzovaných trestných činů je tak nepochybně zvyšována. Podle názoru státního zástupce jsou znaky zvlášť nebezpečné recidivy zjevně naplněny jak po stránce formální, tak i materiální. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněného zamítnuto podle §265j tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je v části, v níž byl relevantně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pokud ve shodě s uplatňovanou obhajobou opakoval, že se skutků, jak byly soudem prvního stupně popsány, vůči poškozeným nedopustil, opřel dovolání o námitky skutkové. Zpochybnil jimi totiž správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. Vady této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Jako námitku právní však nelze označit ani námitku, která se týkala subjektivní stránky trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Její těžiště bylo v tvrzení dovolatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se důsledně s jeho obhajobou, že si chtěl od poškozených R. K. a T. M. mobilní telefony pouze půjčit a že se nedopustil žádného násilí ani jeho pohrůžky, aby se zmocnil mobilního telefonu poškozeného P. B.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, že jeho jednání bylo vedeno záměrem zmocnit se věcí poškozených (mobilních telefonů, finančních prostředků), a která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. I v této části tedy obviněný uplatnil námitky skutkové, které nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byla splněna především materiální podmínka aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., aby bylo možno obviněného považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu a skutky, jak byly zjištěny soudem, právně kvalifikovat jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. 8 T 44/98, který nabyl právní moci dne 18. 9. 1998, odsouzen jako mladistvý mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, který dne 1. 5. 1999 vykonal a usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 8 T 44/98, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2000, bylo rozhodnuto, že se odsouzení nezahlazuje:
1. dne 29. 11. 2003 kolem 02.00 hodin v O. – L., okr. K., na ulici M. t. před restaurací
a) po odmítnutí žádosti o zapůjčení mobilního telefonu zn. Nokia 3410 v hodnotě 2.900,- Kč, nečekaně udeřil pěstí do obličeje v oblasti levého oka majitele R. K. a z ruky mu vytrhl mobilní telefon, který si ponechal /bod 1. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně/,
b) následně bezprostředně požadoval vydání mobilního telefonu zn. Nokia 6210 v hodnotě 1.900,- Kč po poškozeném T. M., po odmítnutí uchopil T. M. rukou pevně kolem krku a prohledával jeho oděv v úmyslu získat mobilní telefon, po zjištění, že má v boční kapsičce kalhot mobilní telefon, udeřil T. M. hřbetem ruky do obličeje v oblasti nosu, dále ho udeřil čelem do úst a poté ho opětovně uchopil kolem krku ve snaze vytáhnout mu mobilní telefon z kapsy, přitom poškozenému vyhrožoval, že v případě jeho útěku začne po něm střílet, přičemž T. M. se podařilo ze sevření vytrhnout a z místa utéci /bod 1. b) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně/,
2. dne 19. 1. 2004 kolem 03.30 hodin v K. – D., okr. K., v průběhu jízdy do K. vozidlem taxislužby zn. Škoda Felicia Combi RZ 2 T 2 1027 červené barvy řízeném poškozeným P. B. tomuto sdělil, že má u sebe pistoli ráže 9 mm a u kruhového objezdu v blízkosti autobusové zastávky mu přikázal vozidlo zastavit, tázal se ho, zda má u sebe dost peněz na vrácení v případě platby 5.000,- Kč bankovkou a požadoval ukázání peněz, poškozený mu ze strachu předal peníze v celkové hodnotě 1.400,- Kč a následně i bankovku v nominální hodnotě 1.000,- Kč, které obviněný převzal a vyhrožoval poškozenému, že pokud nebude mít peníze do částky 5.000,- Kč, prostřelí mu koleno, přičemž vyhrůžku umocnil přiložením neznámého předmětu přes bundu, kterou měl na sobě ke spánku poškozeného, následně ho požádal o mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 900,- Kč, čemuž poškozený z obavy z realizace hrozby vyhověl, a po příjezdu do K. obviněný dovolil poškozenému, aby si z mobilního telefonu pouze vytáhl SIM kartu a nechal ho z místa odjet, aniž by mu vrátil finanční prostředky s mobilním telefonem, které si ponechal pro svoji potřebu /bod 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně/.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu, byť ve vztahu ke skutku pod bodem 2. měla být odpovídající skutková zjištění podřazena pod zákonný znak „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí“. Vůči znakům skutkové podstaty trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ostatně výhrady dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřovaly.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.
Před spácháním posuzovaných trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal a formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, byla splněna.
Primární otázkou tedy bylo, zda opětovné spáchání trestných činu loupeže dne 29. 11. 2003 a 19. 1. 2004, ač již byl obviněný pro stejný trestný čin spáchaný dne 30. 4. 1998 potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaných trestných činů loupeže, ve vztahu k nimž byla zvažována recidiva, dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03 aj.).
Ve vztahu k dříve spáchanému trestnému činu loupeže, jehož potrestání bylo vzato na zřetel při kvalifikaci zvlášť nebezpečné recidivy, bylo z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. 8 T 44/98, zjištěno, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se obviněný (jako mladistvý) dopustil tím, že dne 30. 4. 1998 kolem 16. 30 hodin v K. – M. nedaleko večerky B. žádal V. D., aby s ním šel na lavičky, že mu chce nabídnout k prodeji čepici, poté jej vyzval, aby šel s ním za jeho známým, když V. D. odmítl s ním jít, vyhrožoval mu pobitím, proto s ním šel do vchodu domu na ulici B., kde jej na chodbě domu uchopil pod krkem, zatlačil na zeď, po uvolnění tohoto sevření mu z krku sundal a nechal si pro svou potřebu zlatý řetízek s přívěskem v hodnotě 2.500,- Kč, který poté prodal, a peníze získané jeho prodejem užil pro svoji potřebu. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 9. 1998. Obviněný trest odnětí svobody vykonal dne 1. 5. 1999; usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 8 T 44/98, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2000, bylo rozhodnuto tak, že se toto odsouzení nezahlazuje.
Popsaný skutek loupeže lze charakterizovat poměrně malou intenzitou fyzického násilí, nebyla při něm způsobena tělesná újma a hodnota odcizených věcí byla relativně nízká.
Prvních dvou skutků právně kvalifikovaných jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pod body 1. a), b) rozsudku soudu prvního stupně se obviněný podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že dne 29. 11. 2003 kolem 02.00 hodin v O. – L., okr. K., před restaurací nejprve po odmítnutí žádosti o zapůjčení mobilního telefonu v hodnotě 2.900,- Kč nečekaně udeřil poškozeného R. K. pěstí do obličeje a z ruky mu vytrhl mobilní telefon, který si ponechal, a hned poté požadoval vydání mobilního telefonu v hodnotě 1.900,- Kč po poškozeném T. M., po odmítnutí ho uchopil pevně kolem krku, prohledával jeho oděv v úmyslu získat mobilní telefon a po zjištění, že poškozený má v boční kapsičce kalhot mobilní telefon, udeřil ho hřbetem ruky do obličeje, čelem do úst a poté ho opětovně uchopil kolem krku ve snaze vytáhnout mobilní telefon z kapsy poškozeného, vyhrožoval mu, že v případě jeho útěku začne střílet, přičemž poškozenému se podařilo ze sevření vytrhnout a utéci.
Je zjevné, že tyto skutky se nevyznačují závažnější intenzitou násilí, výše škody je nízká a svou povahou jsou typově blízké trestnému činu loupeže, pro který již byl obviněný potrestán.
Závažnější je skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný označeného trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 19. 1. 2004 kolem 03. 30 hodin v průběhu jízdy do K. vozidlem taxislužby po sdělení řidiči vozidla poškozenému P. B., že má u sebe pistoli ráže 9 mm, požadoval po něm ukázání peněz, poškozený mu ze strachu předal postupně 2.400,- Kč; následně ho po přiložení neznámého předmětu přes bundu, kterou měl na sobě, k jeho spánku požádal o mobilní telefon v hodnotě 900,- Kč, čemuž poškozený z obavy realizace hrozby násilí vyhověl.
Přestože výše škody nebyla ani v tomto případě nijak značná (byť byla vyšší než v předchozím případě), výrazně nebezpečnějším činí čin obviněného způsob jeho provedení, pohrůžka použití střelné zbraně. K použití násilí ani způsobení fyzické újmy však v tomto případě nedošlo, prvořadým zájmem obviněného bylo zmocnit se peněz a mobilu poškozeného a stupeň nebezpečnosti činu nevybočuje z předpokládané typové nebezpečnosti činů právně posuzovaných jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Přihlédnout bylo dále třeba k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k tomu, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem. Z opisu z rejstříku trestů, vyžádaných trestních spisů a předložených rozhodnutí soudů se podávají následující skutečnosti:
Obviněný byl poprvé (jako mladistvý) odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 8 T 8/97, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku; byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a hledí se na něj, jako by odsouzen nebyl.
Následovalo již zmíněné odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. 8 T 44/98, pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, který byl vykonán dne 1. 5. 1999.
Rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 1 T 255/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. 5 To 119/2000, byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvě léta, který vykonal se započtením vazby v době od 11. 9. 1999 do 11. 9. 2001.
V průběhu roku 2002 byl obviněný Okresním soudem v Karviné odsouzen celkem ve třech případech pro různorodou trestnou činnost, a to trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. (pod sp. zn. 4 T 21/2002), pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (pod sp. zn. 2 T 37/2002), pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. (pod sp. zn. 6 T 25/2002) k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na šest let; uložený trest odnětí svobody vykonal v době od 29. 8. 2002 do 29. 8. 2003.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 T 149/2002, byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a podle §37 odst. 1 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 6 T 25/2002.
Z rekapitulace předchozích odsouzení a výkonů trestu je ve vztahu k posuzovaným trestným činům loupeže zřejmé několik skutečností, které jsou významné pro hodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy:
Pro trestný čin, který lze kvalifikovat jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., byl obviněný odsouzen a potrestán v jednom předchozím případě; v nyní posuzovaném případě jde tedy o druhé odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Mezi spácháním předchozího trestného činu loupeže a nyní posuzovanými skutky kvalifikovanými jako trestné činy loupeže (30. 4. 1998 a 29. 11. 2003, 19. 1. 2004) uplynula doba čtyř roků a téměř sedmi měsíců, avšak v mezidobí obviněný vykonal rovněž postupně uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře dvou let a jednoho roku za různorodou trestnou činnost.
Povaha, způsob provedení a následky předchozího trestného činu loupeže a nyní posuzovaných takto kvalifikovaných činů, časový odstup mezi jejich spácháním nevedou ke spolehlivému závěru o naplnění materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Na tomto závěru nic nemění ani zřetelné tendence obviněného k páchání trestné činnosti; trestné činy, pro něž byl odsuzován a potrestán, neměly povahu zvlášť závažných úmyslných trestných činů, způsob jejichž provedení nikterak nevybočoval z mezí obvyklého způsobu provedení trestných činů tohoto druhu a stupeň jejich nebezpečnosti pro společnost odpovídal běžně se vyskytujícím případům tohoto typu.
Nejvyšší soud, aniž by jakkoliv bagatelizoval trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným, nemohl přehlédnout výrazný nepoměr mezi skutkovou podobou těchto trestných činů a uloženým trestem (a to i při uvážení, že trest byl současně ukládán též za dva trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.). Účelem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je, aby byl prostředkem postihu pachatelů zvlášť závažných úmyslných trestných činů zásadně v případech, v nichž k adekvátnímu postihu nestačí trestní sazba uvedená v příslušném ustanovení trestního zákona. Uváží-li se posuzovaný případ z tohoto hlediska, nelze pochybovat o tom, že rozpětí trestní sazby v §234 odst. 1 tr. zák., které činí dvě léta až deset let odnětí svobody, je dostatečné k tomu, aby obviněnému byl vzhledem ke konkrétní skutkové podobě posuzovaných trestných činů uložen přiměřený trest, což znamená trest, který odpovídá kritériím stanoveným v §31 odst. 1 tr. zák. a je s to splnit účel trestu vymezený v §23 odst. 1 tr. zák., aniž by bylo třeba sáhnout k mimořádnému zvýšení její horní hranice a ukládat trest v horní polovině zvýšené trestní sazby podle §42 tr. zák. Odchýlení od obecné trestní sazby musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi, o něž se v konkrétním případě nejedná (k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 701/01, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004 aj.).
Je-li kriminálně politickým smyslem zvlášť nebezpečné recidivy přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, tedy pachatele, kteří opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost jim musí být notoricky zjevná, neboť již v minulosti se jim dostalo trestem náležitého varování (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03), pak soudy pochybily, kvalifikovaly-li obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Opakované páchání trestných činů v jeho případě nezvyšovalo podstatně stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaných trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. do té míry, aby bylo lze nalézt racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou.
Výrok o vině obviněného trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je proto vadný, pokud byl obviněný těmito trestnými činy uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu spočívá jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i předcházející rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 404/2004, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004, ve výroku o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. pod body 1. a), b) a 2., a v na něj navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody poškozeným Y. K. a P. B. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část označeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, jmenovitě pak rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 1 T 226/2003, ve výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004.
Za splnění podmínek §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám hned rozhodl tak, že obviněného při nezměněných skutkových zjištěních, jak byla vyjádřena v rozsudku soudu prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud, uznal obviněného vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Prvního z nich se obviněný dopustil dílčími skutky uvedenými pod body 1. a), b) tohoto rozsudku, neboť ve shodě s dosavadními závěry soudů i Nejvyšší soud uzavřel, že tyto tvoří dílčí útoky vedené jednotným záměrem obohatit se o mobilní telefony poškozených naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jsou spojeny stejným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou i v předmětu útoku, čímž jsou naplněny všechny předpoklady pokračování v trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (§89 odst. 3 tr. zák.). Druhý trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněný spáchal skutkem popsaným pod bodem 2. tohoto rozsudku. Odstraněn byl i nedostatek v tzv. právní větě vztahující se k tomuto skutku a zákonné znaky tohoto trestného činu byly vyjádřeny tak, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
V důsledku částečného zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve zrušené části výroku o vině svůj podklad, tj. výroky o náhradě škody poškozeným Y. K. a P. B. (§265k odst. 2 věta první, část věty za středníkem). V tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout.
Nejvyšší soud nově rozhodl o druhu a výměře trestu jak ve vztahu k trestným činům loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným tímto rozsudkem, tak i ve vztahu k dvěma trestným činům krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pod body 3., 4. rozsudku soudu prvního stupně, trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. pod body 5., 6. rozsudku soudu prvního stupně a dále též ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zák. (skutek ze dne 18. 9. 2003), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 1 T 226/2003, a za který soud podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004. Ve vztahu k výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 1 T 226/2003, který nabyl právní moci téhož dne, je zjevné, že nyní je třeba ukládat trest souhrnný v souladu se zásadami §35 odst. 2 tr. zák.
Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry k stupni nebezpečnosti trestných činů obviněného pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněného (§31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činy dotčen, způsobem provedení činů a jejich následky, okolnostmi, za kterých byly činy spáchány, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je, vycházeje z těchto kritérií, značný; obviněný významným způsobem porušil zájem společnosti na ochraně majetku a svobody rozhodování. Hodnocení nebezpečnosti činů kvalifikovaných jako trestné činy loupeže již byla věnována pozornost a nelze je ani přes nepříliš razantní násilí a výši vzniklé škody bagatelizovat. Stejný závěr platí i ohledně jeho činů kvalifikovaných jako trestné činy krádeže a zpronevěry. Přestože ani zde nebyl způsoben závažnější následek, nelze nevidět, že obviněného od páchání tohoto druhu trestné činnosti neodradil ani předchozí výkon trestu odnětí svobody a trestnou činnost téže povahy opakuje. Obviněný se v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. v reálném souběhu dopustil více trestných činů. Je bez vzdělání, bez kvalifikace, nezaměstnaný, příznivě není hodnocen ani v místě bydliště, kde byl opakovaně oznamován pro spáchání přestupku. V době činů nedosáhl ani věkové hranice 24 let, avšak jeho předchozí odsouzení a potrestání, jež byla rekapitulována, svědčí o jeho zjevných sklonech k trestné činnosti, jeho neúctě ke společenských hodnotám chráněným trestním zákonem i o ztížených možnostech jeho nápravy.
Nejvyšší soud obviněnému ukládal trest souhrnný a za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný shledal trest odnětí svobody vyměřený ve dvou třetinách trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák. ve výměře sedmi let a deseti měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 1 T 226/2003, zrušen výrok, jímž bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve shodě s již učiněnými závěry soudů rozhodl dovolací soud i o náhradě škody ohledně poškozených R. K., zastoupeného v adhezním řízení před dosažením zletilosti matkou Y. K., a P. B., když správnost výroků o náhradě škody těmto poškozeným nebyla dovoláním ani zpochybněna. Ve vztahu k poškozenému R. K. je třeba dodat, že právě on je tím subjektem, jemuž byla škoda způsobena, a proto měl být ve výroku o uložení povinnosti obviněného k náhradě škody označen jako poškozený. Poněvadž škoda nebyla těmto poškozeným dosud uhrazena a nebrání tomu žádná zákonná překážka, byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému R. K. částku 2.900,- Kč a poškozenému P. B. částku 1.850,- Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový výrok vychází ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině pod body 1. a) a 2., odpovídá uplatněným nárokům na náhradu škody i ustanovením občanského zákoníku o odpovědnosti za způsobenou škodu (§420 odst. 1, §442 odst. 1).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. prosince 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková