ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1320.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1320/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 o dovolání obviněného Ing. K. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 7 To 255/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 126/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 15 T 126/2002, byl obviněný Ing. K. H. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti D. P., s. r. o., se sídlem v P.,
1) v době od 30. 7. 1999 do ledna 2000 v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance daň přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy tyto částky srazil, čímž ukrátil státní rozpočet České republiky zastoupený Finančním úřadem pro P., tehdy se sídlem v P., o částku 42.118,- Kč, kterou zaplatil do pokladny Finančního úřadu dne 19. 11. 2003,
2) v době od září 2000 do srpna 2001 v rozporu se zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance pojistné přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy tyto částky srazil, čímž dlužil P. s. s. z. se sídlem v P., částku 62.284,- Kč, kterou dne 19. 11. 2003 uhradil,
3) v době od března 1999 do června 2001, mimo dne 20. 4. 1999, kdy zaplatil částku 25.496,- Kč, a dne 20. 7. 1999, kdy zaplatil částku 23.443,- Kč, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění, neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance pojistné přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy tyto částky srazil, čímž dluží V. z. p. ČR, O. p. B. – m. se sídlem B., částku ve výši 100.417,- Kč.
Za tento trestný čin byl podle §147 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu byla ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil dlužné zdravotní pojištění.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 7 To 255/2004, odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s odsuzujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. D. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně posouzen jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Poukázal na to, že tak, jak byl skutek vymezen ve výroku odsuzujícího rozsudku, by mohl naplňovat rovněž znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. nebo trestného činu předlužení podle §256c tr. zák. Dovolatel ve vztahu k výše uvedenému zpochybnil závěr soudů obou stupňů, že jeho společnost nebyla předlužena. Odkázal na své námitky obsažené v odvoláních ze dne 9. 12. 2003 a 3. 5. 2004 s tím, že v této souvislosti i ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 11. 8. 2003 poukázal na předlužení společnosti, ač tento výraz výslovně nepoužil. Zmínil povinnost soudu v případě možnosti subsumpce jednání pod jiné zákonné ustanovení použít příznivější právní kvalifikaci, a není-li to možné, rozhodnout ve smyslu zásady „in dubio pro reo“, když použitá právní kvalifikace je v případě předlužení společnosti vyloučena. Soudům obou stupňů vytkl, že nesplnily svou povinnost prokázat subjektivní stránku trestného činu, za který jej odsoudily, přičemž obvodní soud se ve výroku odsuzujícího rozsudku touto otázkou ani nezabýval. Vymezení skutku ve výroku rozsudku označil za nedostatečné a neodpovídající užité kvalifikaci trestného činu, neboť tato předpokládá úmyslné zavinění.
V další části dovolání obviněný označil za nesprávné posouzení tří dílčích skutků jako jeden pokračující trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., a to jednak vzhledem k rozdílnému účelu plateb, které měly být odváděny a jednak pro chybějící časovou souvislost mezi jednotlivými činy, a též i z důvodu chybějícího jednotícího záměru pachatele. V případě, že by byly dílčí skutky posouzeny samostatně, u skutku popsaného nyní pod bodem 3) rozsudku by nebyla naplněna skutková podstata označeného trestného činu pro chybějící znak objektivní stránky „ve větším rozsahu“. U skutku pod bodem 2) by vzhledem k účinné lítosti podle §147a tr. zák. zanikla trestnost činu. Brojil rovněž proti analogické aplikaci §89 odst. 11 tr. zák. v případě znaku spočívajícího ve „větším rozsahu“, neboť by takovým postupem došlo k rozšíření podmínek trestnosti, což je s ohledem na zásadu „nullum crimen sine lege“ nepřípustné, a bylo by tím porušeno ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznil, že u trestných činů pokračujících je možno a nutno sčítat výše škody, prospěchu, nákladů, příp. hodnoty věci, protože právě tyto pojmy kvantifikují následek, jenž má vliv na právní kvalifikaci skutku. Ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. by bylo použitelné teprve u §147 odst. 2 tr. zák., kde se vyžaduje, aby pachatel získal činem uvedeným v odst. 1 prospěch velkého rozsahu. Pochybení soudu prvního stupně, jehož závěry potvrdil následně i soud odvolací, shledal proto především v nesprávné interpretaci §89 odst. 11 tr. zák. ve spojení s §147 odst. 1 tr. zák. a jejich aplikaci na skutkový stav.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 255/2004 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 126/2002 a dále aby přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k novému projednání a rozhodnutí s nařízením, aby tak učinil za podmínek §265l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř., a konstatoval, že uplatněné dovolací námitky v podstatě odpovídají zvolenému dovolacímu důvodu. Vyslovil názor, že jde do značné míry o opakování námitek, které obviněný uplatňoval již v rámci svého odvolání. Ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodněních soudních rozhodnutí vyplývá, že obviněný měl po celé kritické období dostatek finančních prostředků k úhradě povinných plateb, a pokud výjimečně tyto finanční prostředky neměl, měl možnost povinné platby odvést v období bezprostředně následujícím. Poukázal rovněž na přehled stavu finančních prostředků na bankovním účtu společnosti D. P., s. r. o., na nějž je odkázáno na str. 5 - 6 rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl, že existence úmyslného zavinění jednoznačně vyplývá ze samotného charakteru jednání obviněného, když finanční prostředky stržené z hrubé mzdy zaměstnanců dlouhodobě používal k jiným účelům než k úhradě plateb uvedených v §147 tr. zák. Námitky vyjádřené obviněným proti tomu, že byl skutek posouzen jako jeden pokračující trestný čin, shledal nedůvodnými s odkazem na názor, že za dílčí útoky v daném případě považoval soud neodvedení povinných plateb za každý jednotlivý měsíc, kdy byly příslušné částky zaměstnancům z hrubých mezd sraženy. V období od března do srpna 2001 pak neexistovalo žádné období, kdy by obviněný po delší dobu všechny povinné platby odváděl a kdy by tudíž došlo k přerušení blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky. Za objasněný považoval i jednotící záměr spočívající ve vylepšování finanční situace firmy použitím finančních prostředků k úhradě jiných závazků plynoucích z jeho podnikatelských aktivit. Výhrady dovolatele k pojmu „ve větším rozsahu“ označil za bezpředmětné s odkazem na komentář k trestnímu zákonu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný poukázal na to, že ve skutku vymezeném ve výroku napadeného rozhodnutí nelze shledávat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., protože nebyly naplněny všechny formální znaky jeho skutkové podstaty. V této souvislosti vytkl soudům obou stupňů, že se dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu a vyjádřil pochybnosti o naplnění všech zákonných podmínek pro posouzení činu jako jednoho pokračujícího skutku. Takto uplatněné výhrady mají povahu hmotně právních námitek, které lze uplatňovat v rámci uvedeného dovolacího důvodu, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval jejich opodstatněností.
K jednotlivým námitkám obviněného postupně uplatněným je nejprve v obecné rovině potřeba uvést, že podle §147 odst. 1 tr. zák. se trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Zákonnou povinnost plátce, za nějž je považován zaměstnavatel, odvést daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků upravuje zákon č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) a §6. Podle §38h citovaného zákona plátce daně srazí zálohu na uvedenou daň ze zdanitelné mzdy zúčtované nebo vyplacené poplatníkovi za kalendářní měsíc nebo za zdaňovací období. Záloha se srazí při výplatě mzdy a sražené zálohy se odvedou nejpozději do 20. dne každého kalendářního měsíce, v němž vznikla povinnost zálohy srazit.
Pojistné na sociální zabezpečení upravuje zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a §9 citovaného zákona je plátce povinen srazit zaměstnancům toto pojistné a odvést je příslušné správě sociálního zabezpečení za zaměstnance v den splatnosti, tj. za každý kalendářní měsíc v den určený pro výplatu mezd.
Zdravotní pojištění vychází ze zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Podmínky odvádění pojistného na zdravotní pojištění jako pravidelné platby vyplývají především z ustanovení §5 cit. zák. Ve smyslu §5 odst. 1 cit. zák. jsou zaměstnavatelé jako plátci povinni odvádět část pojistného na zdravotní pojištění, které jsou povinni hradit za své zaměstnance. Část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je plátce povinen srazit ze mzdy a odvést za něj na účet zdravotní pojišťovny, přičemž tuto povinnost musí splnit nejpozději do osmi dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce.
Pro úplnost je ve vztahu k trestnému činu podle §147 odst. 1 tr. zák. nutné uvést, že z hlediska objektivní stránky spočívá jednání pachatele, který tento trestný čin spáchá, v tom, že nesplní zákonnou povinnost plátce odvést za poplatníka shora popsané platby ve stanoveném platebním období, to znamená v době, kdy jsou splatné. Lze tudíž takové jednání spáchat opomenutím činnosti, která byla pachateli přikázána, a jde o trestný čin omisivní. Významné je i to, že větším rozsahem nesplnění takové povinnosti, který je jedním ze znaků této skutkové podstaty, se s ohledem na ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. rozumí nejméně 50.000,- Kč.
Skutková zjištění, jak jsou popsána ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, dávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty označeného trestného činu. Je proto nutné vycházet z toho, že obviněný ve všech třech případech jednal tak, že v rozporu s příslušným zákonem neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance daň nebo pojistné přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy tyto částky srazil, čímž zkrátil státní rozpočet nebo způsobil dluh správě sociálního zabezpečení či zdravotní pojišťovně. Ze skutkových zjištění též plyne, že neodvedené platby ve svém součtu čtyřnásobně přesahují minimální stanovenou hranici pro výši nesplněné povinnosti.
Tímto způsobem formulovaná skutková zjištění považuje Nejvyšší soud za dostatečná i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. I když se soudy prvního i druhého stupně touto otázkou podrobněji nezabývaly, nelze přisvědčit obviněnému, jak tvrdí ve svém dovolání, že by ji zcela opomenuly a že by ze všech dalších skutečností nevyplývala. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 8 uvedl, že „… po vyhodnocení všech uvedených důkazů dospěl k závěru, že obviněný naplnil jak po subjektivní tak i objektivní stránce všechny znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť jako plátce, fyzická osoba oprávněná jednat za společnost D. P., s. r. o., ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák. ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za své zaměstnance …“. Odvolací soud vyjádřil na str. 5 svého rozhodnutí souhlasné stanovisko se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k použité právní kvalifikaci a na rozhodnutí nalézacího soudu pouze odkázal.
Nejvyšší soud i přes stručné vyjádření v odůvodněních napadených rozhodnutí vztahujících se k subjektivní stránce posuzovaného trestného činu neshledal v tomto směru pochybení a považuje pouze za vhodné doplnit, že ani sám obviněný nepopírá, že by nevěděl o okolnostech popsaného trestného jednání. Obviněný se nehájil ani tím, že si svých povinností nebyl vědom nebo že by z jiných důvodů nevěděl, jaké následky může způsobit tím, že sražené částky příslušným úřadům neodváděl. V této souvislosti lze opět poukázat na rozsudek soudu prvního stupně, v němž se na str. 4 uvedl, že „… i když si byl (obviněný) vědom, že neplatí platby, které měl odvádět, upřednostňoval např. dlužné platby za elektřinu a služby …“. Všechna tato zjištění tak svědčí pro závěr, že se obviněný uvedeného trestného činu dopustil úmyslně, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém.
Jestliže obviněný ve svém dovolání poukázal na to, že nemohl být uvedeným trestným činem uznán vinným proto, že jeho firma byla ve druhotné platební neschopnosti a že byla předlužena, čímž se domáhal své beztrestnosti, eventuálně posouzení skutku podle jiného, méně přísného zákonného ustanovení, je k této námitce nutné poukázat především na rozhodnutí odvolacího soudu, který se vypořádal se stejnou námitkou uplatněnou obviněným již v rámci řádného opravného prostředku a ve svém usnesení této otázce věnoval potřebnou pozornost. Odvolací soud zde na str. 5 a 6 velmi názorně rozvedl, jakými finančními prostředky obviněný v kritickém období disponoval a jakou měl ve stejném období zákonnou povinnost (k jakým plněním byl v tomto období povinen). Z tohoto výčtu vyplývá, že obviněný disponoval vysokými částkami (i ve výši několika milionů), které používal na jiné své obchodní aktivity, a přitom nesrovnatelně nižší platby, k nimž byl podle rozsudečného výroku ze zákona povinen, neplatil. Zcela správně v této souvislosti odvolací soud poukázal na druhou část rozhodnutí publikovaného pod č. 12/2002 Sb. rozh. tr., kde je uvedeno, že když podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a povinné odvody srážené z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit.
Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkami obviněného, že se nemohlo jednat o trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák. v důsledku předlužení jeho společnosti, protože bylo prokázáno, že obviněný měl k dispozici potřebné finanční prostředky (srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že trestné jednání, jímž byl uznán vinným, nemůže být posouzeno jako jeden pokračující trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., je třeba uvést, že ani této námitce nelze přisvědčit.
Jak vyplývá z popsaných skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jde o případ, kdy obviněný v několika různých platebních obdobích nesplnil zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň nebo pojistné na sociální zabezpečení nebo pojistné na zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Každá z takto neodvedených plateb má jiný význam, je odlišné povahy a je založena na jiné zákonné úpravě. Nejsou na sobě vzájemně závislé a splatnost jednotlivých dávek podléhá vlastním pravidlům. Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno, aby i jednorázové nesplnění v tomto ustanovení předpokládané zákonné povinnosti odvést za poplatníka některou z povinných plateb zakládalo (za splnění dalších zákonných podmínek) již skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Platí proto závěr, že pokud je trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. spáchán opakovaným nesplněním některé z těchto zákonných platebních povinností, pak za splnění dalších subjektivních a objektivních souvislostí vyžadovaných ustanovením §89 odst. 3 tr. zák. lze takové omisivní jednání posoudit jako pokračující trestný čin spáchaný více dílčími útoky, jež spočívají v jednotlivých případech nesplnění zákonné platební povinnosti (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 11 Tdo 337/2004, které je uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Sešit č. 9/2004, pod č. T 729.).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje výhrady obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak shledal, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, a dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť převážně opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. K. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová