ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1333.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1333/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. prosince 2004 o dovoláních obviněných L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., a J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 To 38/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 1 T 10/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. K. a J. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 1 T 10/2003, byli uznáni vinnými obviněný L. K. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod I.), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II.), v obou případech ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný J. S. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzeni obviněný L. K. podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, obviněný J. S. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a oběma byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání, jehož předmětem je koupě a prodej zboží na účelem jeho dalšího prodeje na pět let. Součástí výroku rozsudku je i výrok o solidárně uložené povinnosti nahradit škodu vyjmenovaným poškozeným. Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a současně jím bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného Z. S.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění L. K., J. S. i Z. S. odvoláními, jež směřovala proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 To 38/2004, byla odvolání obviněných L. K., J. S. a Z. S. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podali obvinění L. K. a J. S. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. pod bodem I. a na něj navazujícím výrokům. Shodně odkázali na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítli, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich odvolání, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný L. K. vytkl, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel, ač jednotlivé dílčí skutky vykazují znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. nebo zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., event. nevykazují znaky žádného trestného činu. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně podle něj obsahuje formální znaky trestného činu podvodu, nemá však oporu v provedeném dokazování. Upozornil, že z hlediska právní kvalifikace skutku nebyla naplněna formální stránka trestného činu podvodu, především pak její obligatorní znaky (dovolatel zřejmě nesprávně hovořil o materiální stránce, jak vyplývá z kontextu jeho námitek). Znovu opakoval, že vystupoval jako statutární zástupce obchodní společnosti E., s. r. o., která jako řádně registrovaná vykonávala podnikatelské aktivity. Obchodní aktivity s dodavateli probíhaly podle něj v souladu s obchodním zákoníkem a smluvní vztahy mezi zúčastněnými subjekty byly řádně uzavřeny. Brojil proti závěrům, že poškozené uváděl v omyl, poněvadž v rámci obchodních vztahů vycházel ze skutečných podkladů, ze kterých bylo možno identifikovat obviněného i obchodní společnost. Vytkl, že na jednání pod body 11. – 13., 16., 18., 19., 22. a 24. se svým jednáním nepodílel, ani o něm nevěděl, přesto byl uznán vinným. Zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, neboť podle něj nebylo prokázáno, že jednal s cílem vyhnout se plnění tím, že odebrané zboží prodá a finanční prostředky si ponechá pro svoji potřebu. Odkazem na zásadu, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyvozoval, že skutky byly nesprávně právně posouzeny jako trestný čin podvodu; s ohledem na způsob vyrovnání závazků mohly být posouzeny jako zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Dovolatel uplatnil výhrady i vůči rozsahu způsobené škody, poněvadž při stanovení výše škody soudy podle něj nerespektovaly důsledně zásady §89 odst. 12 tr. zák., nepřihlédly k případnému ručení za závazek osobní směnkou. Zpochybnil, zda s ohledem na splatnost závazků mohl být uznán vinným i dílčími skutky, počátek jejichž páchání je zařazen do období dvou měsíců před vzetím do vazby (viz body 25., 26., 21. a 28.). Vytkl, že neměl být uznán vinným pokusem trestného činu podvodu pod body 9., 14., 15., 17., 20. a 29., poněvadž poškozené v omyl neuváděl, nejednal s cílem a v úmyslu předmětné zboží neuhradit. Podle jeho názoru se nejednalo o konkrétně uzavřené obchodní kontrakty, ze kterých by vznikla povinnost dodavatele k určitému plnění ve prospěch obchodní společnosti E., s. r. o.
Obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v jím napadeném rozsahu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný J. S. zpochybnil úplnost provedeného dokazování a správnost zjištěného skutkového stavu; namítl, že bez důkazů jako jsou znalecký posudek, odborné vyjádření či audit, které by se vyjádřily k průběhu jednotlivých případů podřazených pod dílčí útoky relevantní z pohledu trestního řízení, k celkové ekonomické situaci obchodní společnosti a hospodářským vztahům mezi obchodní společností obviněných a údajnými poškozenými, nelze prokázat podvodný úmysl obviněných. Vytkl, že potřebná pozornost nebyla věnována ani výši způsobené škody, soudy se nezabývaly otázkou, zda a kolik bylo zaplaceno, započteno apod. ze strany jeho obchodní společnosti a že některé pohledávky nemohly být splaceny, neboť v době jejich splatnosti byli obvinění vzati do vazby. Na správné stanovení výše škody měla podle dovolatele vliv i okolnost, že výše škody byla potvrzovaná zpravidla jen zaměstnanci a nikoliv statutárními zástupci poškozených obchodních společností. Bez opory v provedeném dokazování soud prvního stupně podle názoru obviněného konstatoval, že prodával zboží dalším odběratelům za nižší cenu. Brojil proti závěrům o existenci podvodného úmyslu a v této souvislosti argumentoval tím, že většina zboží odebraného jeho obchodní společností byla zaplacena. Opakoval, že neměl být uznán vinným těmi skutky, v době jejichž spáchání byl nemocen či mimo území republiky.
Obviněný J. S. taktéž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že převážná část námitek obviněných má povahu námitek skutkových, jež nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Výhrady obviněného L. K. směřující proti správnosti právního posouzení skutku, zpochybňující naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, zákonné znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. shledala zjevně neopodstatněnými a odkázala na příslušné části rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, které se s nimi již vypořádaly. Obdobně za zjevně neopodstatněné označila i dovolání obviněného J. S. v části, v níž brojil proti existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, proti správnosti závěrů o výši způsobené škody a zákonným znakům spolupachatelství. Navrhla, aby byla dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněných bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Ačkoli obvinění v dovoláních poukázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pokud obviněný L. K. ve shodě s uplatňovanou obhajobou namítl, že skutková zjištění soudů nemají spolehlivou oporu v provedeném dokazování, a obviněný J. S. vytkl, že dokazování nebylo úplné, nebyl-li proveden znalecký posudek, odborné vyjádření nebo audit k objasnění finanční a ekonomické situace obchodní společnosti E., spol. s r. o., že při stanovení výše škody bylo přihlíženo k důkazům, které ji nemohly přesvědčivě doložit, neboť nebyli slyšeni statutární zástupci poškozených obchodních společností, že nebyly opatřeny důkazy svědčící pro závěr, že prodávali zboží dalším subjektům za nižší ceny, a že byla pominuta jeho obhajoba, že se nemohl části skutků dopustit, neboť byl nemocen nebo mimo území republiky, zpochybnili obvinění správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. V této části opřeli dovolání zjevně o námitky skutkové. Námitky této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněných je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný L. K. jako jediný společník a současně jednatel obchodní společnosti E., spol. s r. o., se sídlem v P. – L., obviněný J. S. jako ředitel divize této společnosti a spoluobviněný Z. S. jako vedoucí obchodního útvaru této společnosti v době od 6. 11. 2001 do 22. 10. 2002 na různých místech České republiky společně po vzájemné předchozí domluvě odebírali či se pokusili odebrat různé zboží či služby bez jejich přímé úhrady, byli si vědomi nedostatku vlastních finančních prostředků a jednali takto s úmyslem odebrané zboží či služby dodavatelům neuhradit, peníze získané následným prodejem takto vylákaného zboží použili pro vlastní potřebu, a tak celkem ve 29 případech svým jednáním způsobili poškozeným obchodním společnostem škodu ve výši nejméně 7.407.284,- Kč a pokusili se získat zboží či služby v hodnotě nejméně 1.401.844,- Kč.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění společným jednáním dílem ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tímto činem škodu velkého rozsahu, dílem se dopustili jednání pro společnost nebezpečného spočívajícího v tom, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili na cizím majetku škodu velkého rozsahu, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku – vzniklé škody ve výši nejméně 7.407.000,- Kč a hrozící škody ve výši nejméně 1.401.000,- Kč, tj. škody velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozených obchodních společností, především společné podvodné jednání obviněných vůči poškozeným obchodním společnostem, které směřovalo k tomu, aby sebe a jiného obohatili. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obvinění v době od 6. 11. 2001 do 22. 10. 2002 společně po vzájemné předchozí domluvě odebírali či se pokusili od vyjmenovaných obchodních společností odebrat různé zboží nebo služby bez přímé úhrady, ač si byli vědomi nedostatku vlastních finančních prostředků, a jednali s úmyslem odebrané zboží či služby dodavatelům neuhradit a peníze získané následným prodejem vylákaného zboží použili pro vlastní potřebu.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obvinění již v době uzavření kupních smluv, tedy než získali majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku, jednali s vědomím, že peněžní částka odpovídající kupní ceně nebude v době splatnosti faktur zaplacena; vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze předstírali a kupní smlouvy byly pouze prostředkem k získání zboží od poškozených a k obohacení obviněných případně dalších osob. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o finančních poměrech obchodní společnosti, jež byly všem obviněným známy, a odpovídá též poznatkům o způsobu provedení činů a o účelu, k němuž byly peněžní prostředky získané za prodej odebraného zboží skutečně použity.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 26, 27) zdůraznil, že obvinění při navazování kontaktů se zástupci poškozených obchodních společností prezentovali obchodní společnost E., spol. s r. o., jako úspěšnou společnost s pevným finančním zázemím, které je jištěno různým nemovitým majetkem, v důsledku čehož nebude úhrada faktur žádným problémem. Jednání obviněných je spojeno shodným způsobem provedení, jež se vyznačoval tím, že obvinění zpočátku uhradili malé částky za odebrané zboží, vytvořili tak zdání seriozního jednání, následně pak, zneužívajíce důvěry obchodních partnerů, odebrali daleko větší množství zboží, ač na svém účtu peníze k jeho úhradě neměli. Cenu zboží neuhradili a prodali je dál, avšak za cenu nižší, než byla cena nákupní. V důsledku těchto zjištění, svědčících evidentně pro závěr o podvodném jednání obviněných, již soud prvního stupně vyloučil, že by jednání obviněných mohlo být chápáno jako standardní obchodněprávní vztahy.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil tyto závěry soudu prvního stupně za správné. Dále sám přiléhavě uvedl (str. 5, 6), že veškerá jednání obviněných nesou společné rysy a všem byly známy jak finanční situace obchodní společnosti, tak především to, že se obchodní společnost vydávala za ekonomicky i obchodně podstatně silnější, než ve skutečnosti byla, přičemž její cíl se od cílů, jež proklamovala poškozeným, diametrálně lišil. Rozvedl, že obvinění jako spolupachatelé pod záštitou obchodní společnosti E., spol. s r. o., po vzájemné dohodě získávali popsané kontrakty v úmyslu odběry zboží na faktury a jejich nezaplacením dosáhnout co nejvyššího zisku a pak je nerozhodné, jakou konkrétní roli v jednotlivých případech fakticky měli. Odvolací soud připomněl, že se v každé takové situaci jednalo o společné jednání zahrnuté předchozí dohodou.
Těmito závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obou obviněných, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry sdílí, má je za správné. Připomíná jen, že závěry o podvodném jednání se v nezměněné podobě dotýkají i těch dílčích skutků, ohledně nichž obvinění namítli, že se jich dopustili jen krátce před vzetím do vazby a u nichž splatnost pohledávek nastala těsně před vzetím do vazby nebo v době, kdy již byli ve vazbě.
Námitky obviněných zpochybňující subjektivní stránku trestného činu jsou nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., jak též uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obvinění od samého počátku věděli, že nemají dostatek vlastních finančních prostředků k úhradě odebraného zboží a služeb a jednali v úmyslu odebrané zboží či služby neuhradit a obohatit tak sebe nebo jiného na úkor poškozených obchodních společností.
Stejně tak se dovolací soud ztotožnil s úvahami a závěry soudů obou stupňů, jež byly relevantní pro stanovení výše škody. Je zjevné, že soudy vycházely z hledisek vymezených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
Při stanovení výše škody vzaly soudy za podklad svého rozhodnutí první z určujících hledisek, tj. cenu, za kterou se věci, jež byly předmětem útoků obviněných, v době a v místě činů obvykle prodávaly. Jestliže obvinění upozornili, že při stanovení výše škody měl být brán zřetel na případné ručení za závazek osobní směnkou, jak uvedl obviněný L. K., event. započtení pohledávek, jak vytkl obviněný J. S., nelze než konstatovat, že tyto instituty by byly významné pouze při úvahách o náhradě škody, nejsou ale směrodatné pro stanovení výše škody.
Ve světle již vyložených závěrů odvolacího soudu nemůže obstát ani výtka obviněného L. K., že byl nesprávně uznán vinným spolupachatelem trestného činu podvodu pod body 11. – 13., 16., 18., 19., 22. a 24. Předchozí společná dohoda zahrnující všechny typické znaky podvodného jednání a způsob provedení činu vytvářejí rámec pro takový charakter součinnosti spoluobviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá, že obviněný odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnili spoluobvinění. Shodný závěr lze vztáhnout i k těm útokům obviněného J. S., ve vztahu k nimž namítl, že se jich nemohl dopustit, byl-li nemocen či mimo území republiky, spočívala-li by podstata jeho námitky v pochybnostech o správnosti použité právní kvalifikace (nikoliv že se dílčích skutků nedopustil).
Odvolací soud přiléhavě upozornil, že byly-li dílčí skutky pod body 9., 14., 15., 17., 20. a 29. posouzeny jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 tr. zák., jednalo se o ty případy, kdy obvinění neodebrali zboží pouze proto, že by museli zaplatit hotově a poškozené nepřesvědčili o tom, že zboží uhradí ve lhůtě splatnosti prostřednictvím faktury, přičemž sami učinili vše pro to, aby zboží od poškozených obchodních společností získaly. Nelze pro přitakat ani výhradě obviněného L. K., že byl v tomto rozsahu uznán vinným pokusem trestného činu podvodu, aniž by popsané jednání znaky tohoto stadia trestného činu podvodu vykazovalo.
Akceptovat nelze ani výhrady obviněného L. K., že dílčí skutky, jak byly zjištěny soudy, by bylo lze posoudit buď jen jako obchodněprávní vztah, nebo jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
V posuzovaném případě se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný L. K. nebyl jako spolupachatel odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozeným obchodním společnostem v dohodnuté době odpovídající plnění, tj. kupní cenu, obvinění pouze předstírali, aby tak dosáhli toho, že poškozené obchodní společnosti dodaly zboží a převedly vlastnická práva k němu, což bylo primárně prostředkem pro jejich obohacení, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, jak naznačuje tento obviněný.
Jednání obviněných však nelze právně kvalifikovat ani jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (event. jako poškozování věřitele podle §256 tr. zák.), jak též namítl obviněný L. K.
Z hlediska právního posouzení skutku je rozhodující úmysl, jímž byli obvinění vedeni již v době sjednávání podmínek odběru zboží od poškozených obchodních společností. Není přitom podstatné, zda obvinění v postavení dlužníka vůči více věřitelům byli či nebyli schopni plnit své splatné závazky.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Objektem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. je ochrana majetkových práv věřitelů, jež vyplývají z legitimně ustavených závazkových vztahů. Aniž by bylo třeba zabývat se dalšími podmínkami trestní odpovědnosti za tento trestný čin, je třeba především uvést, že tento tzv. úpadkový delikt a ochrana, jež je jeho prostřednictvím poskytována, nemohou být aplikovány v prostředí právních úkonů, jež jsou od samého počátku neplatné, neboť nejsou učiněny vážně.
Skutek obviněných byl správně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných L. K. a J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková