ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.218.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 218/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2004 o dovoláních obviněných M. K ., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., a T. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 2 To 108/2001, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 17/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. K. a T. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 2 T 17/2000, byli uznáni vinnými obviněný M. K. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., obviněný T. J. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzeni podle §248 odst. 4 tr. zák. obviněný M. K. k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, obviněný T. J. k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli pro výkon trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo rovněž o povinnosti obviněných k náhradě škody. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných M. H. a L. D.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění M. K., T. J. a za obviněného M. H., proti němuž bylo konáno řízení proti uprchlému, jeho obhájkyně. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 2 To 108/2001, rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný M. K. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, obviněný T. J. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, a odsouzeni podle §248 odst. 3 tr. zák. obviněný M. K. k trestu odnětí svobody na čtyři léta, obviněný T. J. k trestu odnětí svobody na čtyři léta a šest měsíců; podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli pro výkon trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo znovu i o povinnosti obviněných k náhradě škody a o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. H.
Podle zjištění vrchního soudu se obvinění M. K. a T. J. trestného činu dopustili tím, že M. K. dne 21. 4. 1999 v P. naložil nákladní vozidlo AVIA, které bylo majetkem jeho zaměstnavatelské obchodní společnosti V., s. r. o., K. n. H., okr. P., a jehož hodnota činila 287.500,- Kč, oděvním zbožím OP, a. s. P., v celkové hodnotě 2.862.425,- Kč a na základě předchozí dohody ponechal vozidlo na sjednaném místě, aby bylo fiktivně odcizeno nezjištěnou osobou, která s ním odjela, a to po domluvě s obviněným T. J., že tento odcizené zboží z vozidla převezme a zajistí jeho prodej, což se stalo; obchodní společnosti V., s. r. o., tak byla způsobena škoda ve výši 287.500,- Kč a obchodní společnosti OP, a. s., P. škoda ve výši 2.862.425,- Kč.
Pro úplnost je třeba dodat, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 2 T 17/2000, byly rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 2 T 17/2000, jakož i Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 2 To 108/2001, podle §306a odst. 2 tr. ř. ve všech výrocích týkajících se spoluobviněného M. H. zrušeny; rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 2 T 17/2000, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2003, byl spoluobviněný M. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako organizátorství k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Obvinění M. K. a T. J. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Obvinění dovolání zaměřili proti všem výrokům napadeného rozsudku, které se jich týkaly, a shodně v něm odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný M. K. namítl, že nebyl proveden a získán takový důkazní prostředek, kterým by byl bez pochybností usvědčován, a nebyla tak vyvrácena jeho obhajoba, že se trestného činu nedopustil. Uvedl, že odvolací soud pochybil též proto, že se důsledně nezabýval subjektivní stránkou trestného činu, jehož se měl dopustit. Podle jeho názoru pouze převzal nesprávný právní závěr soudu prvního stupně, poněvadž úmysl mu prokázán nebyl. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný T. J. brojil proti zjištění soudu, že věděl o trestné činnosti před jejím spácháním a že nabídl zajištění prodeje zboží, jak soudy dovodily ze záznamu jeho telefonického hovoru ze dne 20. 4. 1999. Namítl, že neměl poznatky o individuálních rysech trestného činu ani o jeho pachatelích před jeho spácháním a že zboží se pokoušel prodat až po spáchání trestného činu zpronevěry, a proto měl být uznán vinným trestným činem podílnictví. Nesouhlasil ani s postupem soudů, který vedl ke stanovení výše škody. Při stanovení výše škody mělo být podle něj vycházeno z tzv. velkoobchodních cen, které uvedla poškozená obchodní společnost OP, a. s., P. a škoda pak činí 1.626.000,- Kč. I on navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že přestože obviněný M. K. formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho konkrétní námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení; namítá podle něj toliko nesprávné hodnocení důkazů a napadá správnost zjištěného skutkového stavu. Ve vztahu k dovolání obviněného T. J. upozornil, že jeho námitka směřující proti právnímu posouzení skutku je primárně námitkou skutkovou, poněvadž zpochybňuje skutkový závěr soudu o existenci předchozí dohody mezi ním a ostatními obviněnými; ta se však nekryje se žádným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Za námitku hmotně právní povahy lze podle něj označit výhradu týkající se výše škody. V tomto rozsahu však shledal dovolání zjevně neopodstatněným, neboť soudy respektovaly zásady ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného T. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obvinění v dovoláních odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad obviněného M. K., které směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněný namítl, že nebyl proveden spolehlivý důkaz o jeho vině a že se soudy náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, že se trestného činu nedopustil.
Jako námitku právní nelze označit ani výhradu obviněného T. J., že soudy pochybily, nekvalifikovaly-li jeho jednání jako trestný čin podílnictví. Těžiště námitky totiž spočívalo v polemice s interpretací obsahu záznamu jeho telefonického hovoru z 20. 4. 1999, z čehož obviněný vyvozoval, že nebyla prokázána předchozí dohoda se spolupachateli v tom smyslu, že zboží převezme a zajistí jeho prodej. V podstatě tedy obviněný vytkl, že nesprávné právní posouzení skutku je důsledkem vadného hodnocení provedených důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu.
Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obvinění zpochybnili správnost skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Obvinění se tak se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného činu zpronevěry, resp. pomoci k tomuto trestnému činu, nedopustili. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, v tomto ohledu žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Vady skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Třebaže závěry pozdějšího pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 2 T 17/2000, týkající se původně spoluobviněného M. H., nejsou pro řízení o dovoláních obviněných M. K. a T. J. relevantní, pro úplnost nutno ve vztahu k oběma dovolatelům poznamenat, že pohled na existenci a význam telefonických hovorů zůstal nedotčen i přes změnu ve výroku o vině související s úlohou původně spoluobviněného M. H., který byl posléze podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.
S poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného M. K. významná otázka, zda byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry po stránce subjektivní. Z týchž hledisek je se zřetelem k obsahu dovolání obviněného T. J. relevantní otázka, zda byla při stanovení výše škody důsledně respektována kritéria ustanovení §89 odst. 12 tr. ř.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Účastníkem na dokonaném trestném činu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku vrchního soudu se podává, že soud ve vztahu k obviněnému M. K. považoval za naplněné ty znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují jak způsobení následku (značné škody na majetku poškozených), tak jednání spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci. Podstata jednání obviněného M. K. spočívala v tom, že po předchozí dohodě ponechal jemu zaměstnavatelem svěřené nákladní vozidlo AVIA, jež bylo naloženo oděvním zbožím obchodní společnosti OP, a. s., P., na sjednaném místě, aby bylo fiktivně odcizeno, k čemuž též došlo, a tak byla způsobena škoda v celkové výši 3.149.925,- Kč. Stejně tak je z tzv. právní věty napadeného rozsudku vrchního soudu zřejmé, že ohledně obviněného T. J. soud považoval za naplněné znaky účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jež spočívalo v poskytnutí pomoci ke spáchání tohoto trestného činu. I ve vztahu k němu je třeba uzavřít, že skutková část výroku o vině napadeného rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, jež znaky této formy účastenství na trestném činu zpronevěry jasně naplňují, poněvadž podstata jednání obviněného T. J. spočívala v tom, že po dohodě o převzetí a prodeji zboží, jež předcházela fiktivnímu odcizení vozidla zn. AVIA s nákladem, oděvní zboží z nákladního vozidla v hodnotě 2.862.425,- Kč převzal s tím, že zajistí jeho prodej.
Z hlediska obsahu dovolání obviněného M. K. byla relevantní otázka, zda byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry po stránce subjektivní, tj. zda bylo prokázáno úmyslné zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.).
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Ze skutkové části výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů úmyslné zavinění evidentně vyplývá. Obviněný M. K. podle nich po předchozí dohodě naložil nákladní vozidlo AVIA, jež mu bylo svěřeno jeho zaměstnavatelem obchodní společností V., s. r. o., oděvním zbožím obchodní společnosti OP, a. s., P. a ponechal vozidlo se zbožím na sjednaném místě, aby bylo fiktivně odcizeno, což se též stalo. Těmito zjištěními jsou zákonné znaky úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. spolehlivě naplněny. Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. pro absenci subjektivní stránky, tak nemohla obstát.
Jako námitku subsumovatelnou pod „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit námitku obviněného T. J., jež směřovala proti správnosti postupu soudů při stanovení výše škody. Obviněný vytkl, že soudy pochybily, pokud při stanovení výše škody ve vztahu k oděvnímu zboží nevzaly za podklad svých zjištění škodu vyjádřenou v tzv. velkoobchodních cenách, poněvadž i kdyby zboží směřovalo do maloobchodní prodejny, bylo by zde prodáváno za „velkoobchodní ceny“ a výše škody odpovídající ceně oděvního zboží by tak měla činit 1.626.000,- Kč. Tento názor obviněného akceptovat nelze.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Soudy obou stupňů se důsledně řídily takto vyjádřenou zásadou, pokud vzaly za podklad svých zjištění tzv. maloobchodní cenu oděvního zboží, jak ji vyčíslila obchodní společnost OP, a. s., P. Termín „maloobchodní“ cena již neodpovídá současné ekonomické ani právní terminologii, označuje však cenu, za kterou je zboží prodáváno konečným spotřebitelům a která tudíž v podstatě odpovídá prvotnímu kritériu §89 odst. 12 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných M. K. a T. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková