ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.264.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 264/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 o dovolání podaném obviněným P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 4 To 433/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 18/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 8 T 18/2003, uznán vinným, že
1. společně s obviněnými mladistvým J. P. a M. Š.
dne 31. 1. 2003 kolem 21.30 hodin v O. – L., okres K., poblíž letního kina, na chodníku u potoka zvaného „Z.“, společně po předchozí domluvě, v úmyslu získat vhodné věci, fyzicky napadli V. L., a to tak, že obviněný mladistvý P. jej zezadu chytil za hlavu a povalil jej na zem, a všichni obvinění jej poté kopali do celého těla včetně hlavy, přičemž v průběhu útoku jej jeden z obviněných prošacoval a z pravé vnitřní náprsní kapsy bundy mu vytáhl peněženku, kterou však poškozený stačil zachytit a držel ji v ruce, takže se obviněným nepodařilo ji odcizit, poté mu někdo z obviněných z druhé vnitřní náprsní kapsy bundy odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 200,- Kč, a některý z obviněných požadoval po poškozeném vydání mobilního telefonu, kdy poškozený odmítl telefon, který měl zastrčený v pravé přední kapse kalhot, vydat, a využil toho, že jej obvinění přestali kopat a utekl směrem na blízké parkoviště a poté dál mezi domy, kde zakopl a upadl, přičemž jeden z obviněných jej dostihl a začal do něj opět kopat, kdy svým jednáním způsobili poškozenému V. L. škodu ve výši nejméně 200,- Kč, a v důsledku útoku utrpěl poškozený otřes mozku, pohmoždění hlavy a hrudníku, otok a hematom kolem levého oka a zlomení korunky levého horního řezáku, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci na jednotce intenzívní péče Nsp O. v době od 31. 1. 2003 do 4. 2. 2003 s dobou léčení do 16. 2. 2003,
2. společně s obviněnými mladistvým J. P. a M. Š.
bezprostředně poté, co se dopustili jednání uvedeného pod bodem 1) obžaloby, v O. – L., okres K., poblíž Kulturního domu, nedaleko rodinného domku, společně po předchozí domluvě, v úmyslu získat vhodné věci, fyzicky napadli M. R., a to tak, že obviněný mladistvý P. jej chytil zezadu kolem krku do tzv. kravaty, povalil jej na zem, kde jej držel, a když se poškozený zeptal, co chce, odpověděl, že peníze, poté obviněný mladistvý P. zavolal na spoluobviněné M. a Š. „nebudu na vás čekat věčně“, načež oba spoluobvinění k němu přiběhli a začali poškozeného kopat do hlavy, kdy se tomuto podařilo zvednout a pokoušel se utéct, kdy se mu zatočila hlava a upadl na zem, následně jej obvinění prošacovali a z kapes oblečení mu odcizili mobilní telefon zn. Nokia 3310 se SIM kartou T-mobile, pánskou peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí ve výši nejméně 1.000,- Kč a pánské náramkové hodinky zn. CASIO qwartz, čímž poškozenému M. R. způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 5.050,- Kč, a v důsledku útoku utrpěl poškozený otřes mozku, zhmoždění hlavy, hematomy v obličeji a krvácení do spojivek levého oka, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci na jednotce intenzívní péče NsP O. v době od 31. 1. 2003 do 4. 2. 2003 s dobou léčení do 16. 2. 2003, a dále mu odcizili klíče od osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabie RZ 1T6 9439 uživatele F. R., a v úmyslu toto prodat s vozidlem odjeli na neznámé místo, a když se jim vozidlo prodat nepodařilo, částečně jej rozebrali a poté ukryli v křoví v bývalém řečišti poblíž statku B. v D. L., čímž poškozené leasingové společnosti Š., s. r. o., P., majiteli vozidla, způsobili škodu ve výši 200.000,- Kč, a odcizením autorádia s přehrávačem zn. Sanyo, ozvučením v počtu šesti ks reproduktorů a potahů na sedadla z předmětného vozidla způsobili poškozenému F. R., majiteli věcí, celkovou škodu ve výši 6.700,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného P. M. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem byli uznáni vinnými i další dva obvinění mladistvý J. P. a M. Š. a byly jim uloženy tresty. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému M. R. škodu ve výši 2.000,- Kč, poškozenému F. R. škodu ve výši 6.700,- Kč, poškozenému V. L. škodu ve výši 726,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. R. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2003, sp. zn. 4 To 433/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněným mladistvému J. P., P. M. a M. Š., a jejich obhájkyním Mgr. S. K., Mgr. P. P. a JUDr. J. B. všem shodného dne 24. 9. 2003, a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné dne 23. 9. 2003.
Dne 18. 11. 2003 učinil obviněný P. M. prostřednictvím obhájkyně Mgr. P. P. na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. V obecné rovině uvedl, že soud druhého stupně nesprávně právně posoudil okolnosti skutkové povahy případu.
V podrobnostech rozvedl, že zmíněné pochybení v právním posouzení bylo důsledkem skutečnosti, že jmenovaný soud se při svém rozhodování nevypořádal s následujícími závažnými okolnostmi. Poukázal na to, že ve věci nebyly získány žádné pachové stopy či otisky prstů prokazující přítomnost obviněných na místě činu, resp. v odcizeném osobním automobilu, poškození nebyli schopni popsat pachatele tak, aby je bylo možno ztotožnit s obviněnými (jeden z nich nebyl schopen popsat pachatele vůbec, druhý označil za útočníka muže s blond vlasy, což neodpovídá vzhledu ani jednoho z obviněných), obvinění nemohli vědět, od kterého osobního automobilu byly klíče, jež měli odcizit jednomu z poškozených, stejně jako nemohli tušit, kde bylo zaparkováno, když navíc svazek klíčů nalezený v odstaveném automobilu při prohlídce Policií ČR a zřejmě patřící osobě, která odcizené vozidlo na místo nálezu dopravila, nepatřil žádnému z obviněných, nýbrž příteli svědkyně V. T., a dále tvrdil, že dané trestní stíhání je mstou ze strany J. T., která je z vlastní trestné činnosti usvědčována právě jeho výpovědí. Uvedl rovněž, že jeho nevinu je možné prokázat výpovědí jeho přítelkyně L. B., která ve své výpovědi uvedla, že v inkriminovanou dobu s ním byla u něj doma, a to do 22.30 hodin, a rovněž tak svědeckými výpověďmi jeho matky a otce. Obviněný také zdůraznil, že trpí středně těžkým astmatem a neunese ani mírnou fyzickou zátěž, a pokud by se měl dopustit předmětného trestného činu, musel by podat takřka sportovní výkon. Závěrem namítl, že soud při svém rozhodování nesprávně vycházel z prakticky jediného přímého usvědčujícího důkazu, a to nepravdivé výpovědi svědkyně V. T., jenž byl navíc získán v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu; jestliže totiž soud považoval její výpověď za pravdivou, muselo by být proti jmenované zahájeno trestní stíhání, a následně vedeno společné řízení, v němž by měla rovněž postavení obviněné osoby, a pak by v trestní věci jiného spoluobviněného nemohla být vyslechnuta jako svědek, ale jen ve formě výpovědi obviněného. Obviněný pak měl za to, že jeho vina nebyla vzhledem k uvedeným nejasnostem a pochybnostem jednoznačně prokázána, a byl tedy odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, resp. rozsudek a řízení mu předcházející zrušil a věc vrátil podle §265l tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 16. 12. 2003).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2004 uvedl, že ačkoliv dovolání obviněného neobsahuje odkaz na zákonné označení dovolacího důvodu, je zřejmé, že bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně však konstatoval, že se opírá o námitky zaměřené výlučně proti neúplnosti dokazování a nesprávnosti hodnocení důkazů provedených, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění; jako takové bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v citovaném ustanovení zákona. Navrhl proto, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Shledal přitom, že obviněný ve svém podání nevymezil uplatněný dovolací důvod citací zákonného ustanovení, nýbrž jej vyjádřil tak, že „soud při vydávání svého rozhodnutí nesprávně právně posoudil okolnosti skutkové povahy případu“, resp. že „soud se při svém rozhodování nevypořádal s řadou závažných níže popsaných skutečností, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení okolností skutkové povahy tohoto případu“. Z takových formulací je zřejmé, že obviněný nepochybně měl na mysli důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Po tomto konstatování se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Dovolatel jejich prostřednictvím totiž brojí výlučně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů, když současně provádí jejich vlastní hodnocení a předkládá vlastní skutkové závěry. Jeho výhrady, že ve věci nebyly získány žádné pachové stopy či otisky prstů prokazující přítomnost obviněných na místě činu, resp. v odcizeném osobním automobilu, že soudy při svém rozhodování nesprávně vycházely z prakticky jediného přímého usvědčujícího důkazu, a to nepravdivé výpovědi svědkyně V. T., jenž byl navíc získán v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, že poškození nebyli schopni popsat pachatele tak, aby je bylo možno ztotožnit s obviněnými, že obvinění nemohli vědět, od kterého osobního automobilu byly klíče, jež měli odcizit jednomu z poškozených, stejně jako nemohli tušit, kde bylo zaparkováno, když navíc svazek klíčů nalezený v odstaveném automobilu při prohlídce Policií ČR a zřejmě patřící osobě, která odcizené vozidlo na místo nálezu dopravila, nepatřil žádnému z obviněných, nýbrž příteli svědkyně V. T., stejně jako jeho tvrzení, že dané trestní stíhání je mstou ze strany J. T. a že jeho nevinu je možné prokázat výpověďmi jeho přítelkyně, matky a otce, když zdůraznil také, že trpí středně těžkým astmatem a neunese ani mírnou fyzickou zátěž, a pokud by se měl dopustit předmětného trestného činu, musel by podat takřka sportovní výkon, svědčí o požadavku obviněného změnit toliko skutkové zjištění soudu prvního stupně a současně jsou polemikou s tím, jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže přitom obviněný rozhodujícím soudům vytýká, že i přes to, že mu vina nebyla prokázána, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v podstatě veškeré výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a jsou také opakováním jeho obhajoby z řízení před tímto soudem. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi zabýval a vypořádal se s nimi (ztotožnil se přitom s argumentací nalézacího soudu v tomto směru).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a