ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.288.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 288/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2004 o dovoláních, která podali obvinění Y. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., a K. K., roz. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 8 To 63/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 15/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Y. K. a K. K.
o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Y. K. a K. K. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 8 To 63/03, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání (jakož i odvolání, která podali též obvinění mladistvý R. T., V. P., D. T. a O. S.) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 10 T 15/2002, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 3. 2003, č. j. 10 T 15/2002-2583. Tímto rozsudkem byli uznáni vinnými obviněný Y. K. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., obviněná K. K. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzeni shodně podle §234 odst. 2 tr. zák. obviněný Y. K. k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §57 odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a obviněná K. K. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto i o povinnosti těchto obviněných k náhradě škody a o zabrání vyjmenovaných věcí.
Pro úplnost je třeba dodat, že odvoláním obviněného Y. K. nebyla napadnuta ta část rozsudku Městského soudu v Praze, jíž byl tento obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek pod bodem II. obžaloby právně kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Tímtéž rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o vině, trestu a o povinnosti k náhradě škody též ohledně spoluobviněných mladistvého R. T., V. P., D. T. a O. S.
Podle zjištění Městského soudu v Praze se obvinění Y. K. a K. K. trestného činu dopustili tím, že
I. obviněný Y. K.
1. společně s obviněnými mladistvým R. T., V. P., D. T. a O. S. dne 19. 3. 2002, kolem 04.30 hodin, po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení a dohodě o rozdělení výtěžku z loupežného přepadení, přijeli společně vozidlem do P. 4, vozidlo zaparkovali na nám. B. S. a poté, co obvinění D. T. a mladistvý R. T. zjistili, že v baru – herně U B. v P. 4, nejsou hosté, vstoupil do herny mladistvý R. T. společně s obviněným Y. K. a pod pohrůžkou namířené pistole požadovali po zaměstnanci baru poškozeném J. D. vydání tržby, což poškozený odmítl a pokoušel se bránit židlí, na to mladistvý R. T. namířil na poškozeného pistoli CZ 83, ráže 7,65 mm a uvedenou pistolí na poškozeného vystřelil, čímž poškozenému způsobil zranění, které bezprostředně ohrožovalo jeho život, načež obvinění z místa činu utekli a byli společně se zbývajícími obviněními posléze zadrženi policejními orgány (bod I. rozsudku Městského soudu v Praze),
2. společně s obviněnými mladistvým R. T., V. P. a D. T. dne 25. 2. 2002 po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení herny – baru v P. 2, nejprve v době kolem 04.15 hodin obvinění mladistvý R. T. a V. P. vstoupili do uvedené herny, když zjistili, že se zde nacházejí pouze dvě osoby, vyšli z baru a informovali ostatní spoluobviněné, následně do baru vešli obvinění D. T. a Y. K. s dosud neztotožněným spolupachatelem, obvinění T. a K. vytáhli přesně nezjištěné střelné zbraně a namířili je na barmana poškozeného M. K., požadovali po něm vydání finanční hotovosti, povalili jej na zem na břicho, svázali mu ruce páskem a udeřili jej střelnou zbraní do temene hlavy, čímž mu způsobili tržnou ránu na hlavě, fyzicky napadli i hosta baru poškozeného J. B., spoutali jej kovovými pouty a kopali po celém těle, čímž mu způsobili zranění, a dále ke škodě poškozeného M. K. odcizili věci v celkové hodnotě nejméně 1.080,- Kč, ke škodě poškozeného J. B. věci v celkové hodnotě nejméně 590,- Kč a poškozením dioptrických brýlí způsobili škodu nejméně 1.800,- Kč a dále ke škodě majitelky herny – baru K. H. odcizili věci v celkové hodnotě nejméně 7.672,- Kč (bod IV. rozsudku Městského soudu v Praze),
3. společně s D. T., mladistvým R. T. a O. S. dne 14. 3. 2002 po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení čerpací stanice LPG v P. 5, v době kolem 00.45 hodin nezjištěným vozem přijeli k uvedené čerpací stanici, obvinění T., mladistvý T. zůstali hlídat ve vozidle, do objektu čerpací stanice vstoupili obvinění K. a S., obviněný K. pod pohrůžkou použití přesně nezjištěné střelné zbraně požadoval po obsluze čerpací stanice poškozeném V. V., aby ulehl na podlahu, udeřil jej střelnou zbraní do hlavy a následně obvinění odcizili k jeho škodě věci v celkové hodnotě nejméně 7.490,- Kč a odcizením dalších věcí včetně finanční hotovosti způsobili majiteli čerpací stanice obchodní společnosti A.G.-C., se sídlem P. 5, škodu nejméně 48.662,- Kč (bod V. rozsudku Městského soudu v Praze),
4. společně s obviněnými mladistvým R. T., V. P., D. T. a O. S. dne 19. 3. 2002 po vzájemné dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení baru O. v P. 8, v nočních hodinách přijeli vozidlem do blízkosti uvedeného baru ozbrojeni pistolemi a revolvery, mladistvý T. a obvinění T. a S. vstoupili do baru za účelem zjištění množství tam se nacházejících osob, zatímco obvinění K. a P. čekali ve vozidle na telefonický pokyn obviněných k zahájení loupežného přepadení, když však obvinění v baru zjistili, že se zde nachází více osob, usoudili, že situace není vhodná k realizaci loupežného přepadení, všichni odjeli z místa a projížděli P., aby našli jiný vhodný objekt k loupežnému přepadení, a posléze provedli loupežné přepadení baru U B. v P. 4 (bod VII. rozsudku Městského soudu v Praze),
II. obvinění Y. K. a K. K.
5. společně s obviněnými mladistvým R. T. a D. T. dne 18. 2. 2002 po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení nočního baru s hernou v P. 4, v době kolem 22.00 hodin všichni obvinění vstoupili do uvedeného baru a zde vyčkávali, až bar opustí všichni hosté, pak kolem 03.45 hodin obvinění K. a T. vytáhli přesně nezjištěné střelné zbraně, jeden z obviněných přiložil střelnou zbraň k hlavě barmanovi poškozenému P. T., pod pohrůžkou použití zbraně jej přinutili lehnout si na zem na břicho, tam ho spoutali opaskem a drátem od osvětlení a k jeho škodě odcizili věci v celkové hodnotě nejméně 3.388,- Kč a ke škodě majitele baru I. T. odcizili další věci včetně finanční hotovosti v hodnotě nejméně 62.763,- Kč a poškozením automatů mu způsobili další škodu nejméně 3.000,- Kč (bod II. rozsudku Městského soudu v Praze),
6. společně s týmiž obviněnými dne 16. 3. 2002 po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení baru U B. v P. 5, v době kolem 04.00 hodin obvinění T., K. a K. vstoupili do baru, zatímco mladistvý T. hlídal před barem na ulici, obvinění T. a K. vytáhli nezjištěné střelné zbraně, pod pohrůžkou jejich použití donutili barmana poškozeného V. K. lehnout si na zem na břicho, svázali jej telefonním kabelem a následně odcizili z baru finanční hotovost a věci, čímž majiteli baru ing. D. T. způsobili škodu ve výši nejméně 27.682,- Kč, poškozením zámků další škodu nejméně 2.040,- Kč a poškozenému V. K. odcizením věcí způsobili škodu ve výši nejméně 2.500,- Kč (bod VI. rozsudku Městského soudu v Praze),
III. obviněná K. K.
7. společně s obviněnými mladistvým R. T. a D. T. dne 22. 2. 2002 kolem 01.30 hodin po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení baru B. r. v P. 6, obvinění T. a K. vstoupili do baru a zde vyčkali, až bar opustí všichni hosté, pak obviněný T. vytáhl přesně nezjištěnou střelnou zbraň, namířil ji na barmana poškozeného J. J., udeřil jej zbraní do temene hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu na hlavě, přinutil poškozeného lehnout si na zem na břicho, vytrhl mu z kapsy kasírtašku s finanční hotovostí, strhl řetízky, obviněná K. vytrhla telefonní kabel a odcizením věcí způsobili J. J. škodu nejméně 11.827,- Kč, poškozením brýlí další škodu nejméně 1.270,- Kč a majitelům baru K. K. a B. N. způsobili odcizením věcí škodu ve výši nejméně 14.254,- Kč, přičemž mladistvý T. celou akci telefonicky koordinoval pomocí mobilního telefonu (bod III. rozsudku Městského soudu v Praze).
Obvinění podali dovolání v rozsahu výroků o vině i všem na ně navazujícím výrokům a odkázali v něm shodně na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkli, že jejich odvolání byla zamítnuta, ač v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný Y. K. namítl, že ze skutkových zjištění soudů přesvědčivě nevyplývá, že by naplnil znaky trestného činu loupeže v jeho základní či kvalifikované skutkové podstatě. Podle něj není možno učinit závěr o jeho konkrétním jednání, o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, ani o jeho úmyslu spáchat trestný čin loupeže, natož pak o jeho úmyslu spáchat loupež jako člen organizované skupiny. Upozornil, že žádné konkrétní zjištění nesvědčí o tom, jakou předchozí dohodu měli mezi sebou spoluobvinění uzavřít, jak si měli rozdělit úlohy a jak se každý z nich podílel na naplnění znaků trestného činu loupeže, jaký byl úmysl každého z nich a co zahrnoval. Zpochybnil i naplnění znaků přípravy k trestnému činu loupeže v případě skutku pod bodem VII. rozsudku městského soudu. Skutková zjištění podle jeho názoru nekonkretizují úmysl obviněných a není z nich zřejmé, z jakých skutkových zjištění byl učiněn závěr o tom, že množství osob přítomných v baru je odradilo od dokonání plánovaného činu. Vytkl, že žádné skutkové zjištění neodůvodnilo uložení povinnosti k náhradě škody poškozenému V. C. I když si byl vědom, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, dodal, že ze spáchání trestné činnosti, jíž se ve skutečnosti nedopustil, byl usvědčován pouze výpovědí spoluobviněného mladistvého, který ji však opakovaně změnil, a jiný důkaz o jeho vině neexistuje. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil.
Obviněná K. K. brojila rovněž proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. I ona namítla, že jejím jednáním, jak je popsáno soudem prvního stupně, nebyly naplněny znaky základní ani kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže. Namítla, že z popisu skutků nevyplývá, že by vůči někomu použila násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci či že se na takovém jednání jakýmkoliv způsobem podílela. Zpochybnila rovněž, že by byla členem organizované skupiny, protože ke znaku člena organizované skupiny se musí vztahovat úmysl, a pouhé konstatování, že po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úloh při realizaci loupežného přepadení vstoupila ve společnosti ostatních spoluobviněných do baru, k naplnění tohoto zákonné znaku nepostačuje. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že popis skutků ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze odpovídá použité právní kvalifikaci. Soudy podle ní správně vyvodily, že trestný čin byl spáchán organizovanou skupinou, přičemž tomuto posouzení podle ní nebrání ani fakt, že všech útoků se nedopustili ve stejném složení. Upozornila, že způsob provedení činu jasně hovoří o předchozích dohodách o rozdělení úkolů, při němž někteří pachatelé obhlédli místo činu, jiní hlídali a zajišťovali útěk z místa činu připraveným automobilem. Pochyb není podle jejího názoru ani o naplnění subjektivní stránky, poněvadž již z opakování útoků je zřejmé, že obvinění se způsobem provedení činu byli seznámeni. Uvedla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl proto namítnut zjevně neopodstatněně. Opírala-li se dovolání obviněných i o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byla podle ní podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněných bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný Y. K. v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů, zejména výpovědi spoluobviněného mladistvého. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn především v té části dovolání, v níž oba obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, a namítli, že skutky nevykazují znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ani v jeho základní, ani kvalifikované skutkové podstatě.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchá-li čin jako člen organizované skupiny.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že ve vztahu k oběma dovolatelům soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a tento čin spáchali jako členové organizované skupiny.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obvinění se jednání, jež naplňuje znaky fyzického násilí, dopustili v úmyslu dosáhnout toho, aby se zmocnili finanční hotovosti a věcí, které měli poškození u sebe či které se nacházely na místech činu; stejně tak tato zjištění vyjadřují, že obvinění se činu vždy dopustili s dalšími nejméně dvěma spoluobviněnými po předchozí dohodě a po vzájemném rozdělení úkolů při realizaci trestné činnosti loupežného charakteru, což ve svých důsledcích trestnou činnost činilo efektivnější a zvyšovalo možnost dosažení vytčeného cíle.
Obvinění namítli, že skutková zjištění uvedená v rozsudku Městského soudu v Praze, z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze, neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky základní ani kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže; z popisu skutku podle nich především přesvědčivě nevyplývá, že vůči poškozeným užili násilí, že se činu dopustili jako členové organizované skupiny a že je ve vztahu k základní skutkové podstatě i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby dáno zavinění ve formě úmyslu. Tyto výhrady nemohou evidentně obstát.
Skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se skládá, jak již bylo řečeno, jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., která spočívá v užití násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §234 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterou představuje okolnost, že čin je spáchán členem organizované skupiny. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty.
Z rozhodnutí soudů plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spatřovaly v tom, že po předchozí společné dohodě obviněných, zatímco některý z obviněných hlídal venku a byl způsobilý zajistit okamžitý odjezd z místa činu připraveným vozidlem, zbývající obvinění vešli do barů (body I. – IV., VI. rozsudku soudu prvního stupně) či do čerpací stanice (bod V. tohoto rozsudku), využívajíce okolnosti, že se zde ve většině případů nenacházely další osoby než obsluha, pod pohrůžkou použití střelných zbraní, jimiž byli vybaveni, přinutili poškozené, aby se podrobili jejich pokynu (aby vydali věci, lehli si na zem), nato proti nim užili fyzického násilí a odcizili finanční prostředky a další věci, jež se nacházely na místě činu.
Za násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. je považováno použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Je proto evidentní, že jednání obviněných znak „užil násilí“ jakož i úmysl směřující ke zmocnění cizí věci vykazuje. Ze způsobu provedení činu je dále jasně patrný takový charakter jejich součinnosti s ostatními spoluobviněnými, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá, že dovolatelé v zásadě odpovídají (nebylo-li by prokázáno, že jde o exces z předchozí dohody) i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnili spoluobvinění. Jako spolupachatelé jsou totiž posuzováni nejen ti členové skupiny, kteří naplňují svým vlastním jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, ale i ti členové, kteří po společné dohodě, výslovné (nebo i jen konkludentní), naplňují každý jen některé ze znaků skutkové podstaty, která je pak naplněna ve svém celku jen souhrnem jednání všech pachatelů (např. jeden pachatel uskutečňuje násilí, druhý se při tom zmocňuje věcí napadeného, k čemuž srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění soudů vyjádřených ve výroku o vině a v odpovídající části odůvodnění evidentně plyne, že šlo o společnou akci obviněných, takže závěr o spolupachatelství je plně podložený.
Námitky obviněného Y. K., že ve vztahu ke skutkům pod body I., II., IV. – VI. rozsudku soudu prvního stupně nebyl konkretizován právě jeho podíl na spáchání trestného činu a že není zřejmé, kdo nakládal se střelnou zbraní, akceptovat nelze. Ze skutkových zjištění zřetelně vyplývá, jakou úlohu obviněný ve skupině v konkrétním případě zastával; ve všech případech se podílel na jednání, jež se vyznačovalo právě takovými rysy, které naplňují zákonné znaky trestného činu loupeže. Dovolatel zpravidla společně s dalším spoluobviněným (resp. dalšími spoluobviněnými) v baru pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutili poškozené, aby se podrobili jejich vůli, přičemž se vůči nim posléze dopustili i fyzického útoku (rána do hlavy, příp. spoutání), a činu se dopustili vedeni úmyslem odcizit zde věci a peníze. Není rozhodné, kdo z obviněných podílejících se na fyzickém útoku proti poškozeným fakticky v okamžiku útoku - ke zvýšení jeho důraznosti - ohrožoval poškozeného zbraní, neboť bylo zjištěno, že se tak stalo po předchozí dohodě a všichni obvinění byli s takovým jednáním jednoznačně srozuměni.
Obdobně nelze akceptovat ani výhrady obviněné K. K. ve vztahu ke skutkům pod body II., III. a VI. rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná vytkla, že odpovídající skutková zjištění dovolují učinit toliko závěr, že do barů vstoupila se spoluobviněnými, o její další účasti žádné upřesňující údaje již neposkytují. I zde platí, že obviněná se činu dopustila vědoma si předchozí společné dohody a vzájemného rozdělení úloh při realizaci „loupežného přepadení“, a její objektivně méně aktivní jednání při realizaci útoku nemá vliv na vyvození trestní odpovědnosti za trestný čin loupeže. Účast obviněné primárně spočívala ve vyvolání a navození takové společenské situace, která nevzbuzovala pozornost a nevedla obsluhu provozoven k ostražitosti; obviněná se však sama aktivně podílela na realizaci záměru zmocnit se cizí věci (body III., VI. rozsudku soudu prvního stupně), dokonce se přičinila i o znesnadnění přivolání pomoci či oznámení trestné činnosti tím, že vytrhla telefonní kabel (bod III. rozsudku).
Ze skutkové části výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů evidentně vyplývá i úmyslné zavinění obou dovolatelů ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu loupeže. Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Obvinění se podle nich po předchozí dohodě a po vzájemném rozdělení úkolů dopustili fyzického násilí na poškozených se záměrem zmocnit se finančních prostředků a dalších věcí. Těmito zjištěními jsou zákonné znaky úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. spolehlivě naplněny. Námitka obviněných, že skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. pro absenci subjektivní stránky, tak není zřejmě opodstatněná.
Tento závěr se beze zbytku týká též skutku pod bodem VII. rozsudku soudu prvního stupně, který byl právně kvalifikován jako příprava k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1 tr. zák., zpochybnil-li obviněný Y. K., že byl prokázán úmysl i ve vztahu k tomuto stadiu trestného činu. Podle zjištění soudů si obvinění pro další loupežné přepadení vytipovali bar O. v P. 8, podle stejné modelové situace jako v předchozích případech, vybaveni střelnými zbraněmi, přijeli k baru, část z nich vešla do baru a když zjistili, že v baru se nachází více osob, odjeli, aby se loupeže dopustili na jiném místě. Subjektivní stránka ve formě úmyslu přímého není zpochybněna ani v tomto případě; opustili-li obvinění místo činu, učinili tak pod vlivem překážky, kterou podle svých představ nemohli překonat. Přihlížet nebylo možno k námitce, že není zřejmé, z jakých skutkových zjištění byl učiněn závěr o tom, že množství přítomných osob v provozovně odradilo obviněné od dokonání plánovaného trestného činu; podstatou této výhrady je námitka skutkové povahy, kterou však nelze pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit.
Vyvodily-li soudy správný závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nepochybily ani ve svých právních závěrech týkajících se tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Předpokladem pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu loupeže a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu rozhodnutí č. 46/1986 Sb. rozh. tr.). Ke znaku člen organizované skupiny se musí vztahovat úmysl.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku pečlivě dovodil plánovitost a koordinovanost obviněnými společně dohodnuté formy trestné činnosti loupežného charakteru, vymezil i rámcové rozdělení úloh každého z nich včetně dovolatelů na jednotlivých útocích, popsal také způsob, jak byl předem pojatý záměr v jednotlivých případech realizován. Upozornil, že posouzení jednání obviněných jako jednání organizované skupiny nebrání ani fakt, že se útoků nedopustili vždy ve stejném složení. Způsob provedení činu jasně hovoří o předchozích dohodách o rozdělení úkolů; někteří obvinění obhlédli místo činu, jiní na místě hlídali a zajišťovali útěk z místa činu připraveným automobilem (srov. str. 63 rozsudku). S jeho závěry se ztotožnil i vrchní soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné též konstatoval, že obvinění po předchozí domluvě určili objekt, který se stane předmětem útoku, před uskutečněním přepadení jej rekognoskovali, aby zjistili reálnost přepadení, pomocí mobilních telefonů poté upřesňovali průběh akce; obviněná K. K. měla kromě zjištěných aktivit svojí přítomností vytvářet dojem, že obvinění přišli do baru jako řádní hosté (srov. str. 20 napadeného usnesení). Tato zjištění jsou relevantní i pro přesvědčivý závěr o úmyslném zavinění ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Jasně z nich vyplývá, že dovolatelé byli nejméně srozuměni s tím, že se činu dopouštějí jako členové organizované skupiny /§4 písm. b) tr. zák./.
Skutky obviněných byly tedy správně právně kvalifikovány jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a dovolací námitky obviněných byly v tomto ohledu evidentně nedůvodné.
Obviněný Y. K. konečně polemizoval se správností výroku o náhradě škody poškozenému V. C. a namítl, že tento poškozený není nikde ve skutkových zjištěních identifikován a není patrné, z jakého důvodu mu byla náhrada škody přiznána. Obviněný nejspíše přehlédl skutková zjištění pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně a odpovídající část jeho odůvodnění. Z nich vyplývá, že tento poškozený (podnikající jako fyzická osoba nezapsaná do obchodního rejstříku) se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu majetkové škody, jež mu byla způsobena mimo jiné i trestným činem obviněného, včas a řádně připojil. Tomu odpovídá, uložil-li Městský soud v Praze dovolateli (jakož i obviněným mladistvému T., T. a S.) povinnost škodu mu nahradit, neboť mu dosud uhrazena nebyla, a to přesto, nebyl-li ve skutkových zjištěních pod bodem V. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tento poškozený náležitě označen. Dovolací soud se nezabýval otázkou správnosti výše náhrady škody poškozenému V. C., poněvadž ta obviněným zpochybněna nebyla.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání, která podali obvinění Y. K. a K. K., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková