ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.291.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 291/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2004 o dovolání obviněného Ing. V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 9 To 100/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 49/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 28 T 49/2000, byl obviněný Ing. V. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost A., a. s., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný i poškozená obchodní společnost A., a. s.; odvolání obviněného směřovalo proti všem výrokům rozsudku krajského soudu. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost A., a. s., P., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené A., a. s., P., bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění vrchního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 18. 8. 1994 v L. jako jednatel obchodní společnosti T., spol. s r. o., L., opakovaně prodal a následně uzavřel s obchodní společností E., a. s., L., smlouvy o leasingu zařízení, které se nacházelo na adrese provozovny L. VIII, přestože totéž zařízení předtím na podkladě kupní smlouvy ze dne 8. 8. 1994 prodal za kupní cenu ve výši 16.422.345,- Kč včetně daně z přidané hodnoty obchodní společnosti A., a. s., P., a téhož dne je převzal na podkladě leasingové smlouvy do užívání, čímž obchodní společnosti A., a. s., způsobil škodu ve výši 12.191.646,80 Kč, neboť na kupní cenu při první splátce uhradil částku 4.230.698,20 Kč.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti všem výrokům napadeného rozsudku a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy rozhodly na základě neúplného dokazování a nepravdivých výpovědí, že nedostatečně zjištěné skutečnosti chybně hmotně právně vyhodnotily, v důsledku čehož vyvodily vadné závěry o jeho trestněprávní odpovědnosti. Způsob rozhodování soudů označil za povrchní a potlačující zásadu in dubio pro reo. Vytkl především, že nebylo prokázáno, že by mezi ním a obchodní společností E., a. s., byla uzavřena kupní smlouva a že by došlo k převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Soudy podle něj pochybily, pokud tento závěr učinily toliko na podkladě faktur za stroje. Upozornil, že zástupci obchodní společnosti E., a. s., věděli o existenci leasingové smlouvy s obchodní společností A., a. s., a nemohli nabýt vlastnictví, poněvadž jim nesvědčila dobrá víra. Uvedl, že držel a užíval zařízení obchodní společnosti A., a. s., na základě leasingové smlouvy, po jejím skončení je této obchodní společnosti vydal, a proto nemohlo dojít ke zpronevěře. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby jej zprostil obžaloby, případně aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout pokud možno jinému soudu nebo alespoň jinému soudci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že přestože obviněný formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho konkrétní námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení; obviněný podle něj ve skutečnosti vytkl toliko nesprávné hodnocení důkazů a napadl správnost zjištěného skutkového stavu. Uvedl, že obviněný uplatněnými námitkami primárně zpochybnil správnost skutkových zjištění vrchního soudu, domáhal se jejich změny a následně ze změny těchto zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil již Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a z nichž v podstatě vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze.
Vytkl především, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že s obchodní společností E., a. s., uzavřel kupní smlouvu a že následně došlo k převodu vlastnického práva. Uvedl, že na uzavření kupní smlouvy nelze usuzovat jen z existence faktur za stroje a že důkaz, který byl jimi proveden, není způsobilý převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího doložit. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou též uvedl, že zástupci obchodní společnosti E., a. s., o existenci leasingové smlouvy s obchodní společností A., a. s., věděli a nemohli nabýt vlastnické právo, neboť jim zjevně nesvědčila dobrá víra. Vyvozoval, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, poněvadž věci užíval na základě leasingové smlouvy uzavřené s obchodní společností A., a. s., a po skončení leasingu jí je vrátil. Podle jeho názoru nebylo tedy prokázáno, že si přisvojil cizí věc.
Výhradu, že soudy pochybily, vzaly-li za podklad zjištění, že byly uzavřeny kupní smlouvy s obchodní společností E., a. s., (a že došlo k převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího), toliko existenci faktur za stroje, nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný totiž – posuzováno z hlediska obsahového - namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že kupní smlouvy byly vůbec uzavřeny, a takto vytknutá vada - pokud by existovala - má zjevně povahu vady skutkové. Je na místě uvést, že soudy existenci kupních smluv uzavřených s obchodní společností E., a. s., vyvozovaly nejen z faktur, ale též z dalších důkazů (listin, výpovědí svědků), na které poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku i vrchní soud.
Obviněný dále namítl, že obchodní společnost E., a. s., nemohla nabýt vlastnické právo též proto, že o existenci leasingové smlouvy s obchodní společností A., a. s., věděla a že jí nesvědčila dobrá víra. Ani tuto námitku však nelze v konkrétním případě podřadit pod uplatněný důvod dovolání. Obviněný zpochybnil nabytí vlastnického práva obchodní společností E., a. s., aniž by vzal v úvahu zjištění učiněná soudy. Ty totiž zjistily, že obchodní společnost E., a. s., se o existenci leasingové smlouvy s obchodní společností A., a. s., a tedy o okolnosti, že obviněný nebyl vlastníkem prodávaných strojů, dozvěděla až poté, co sama s obviněným uzavřela kupní a leasingové smlouvy (srov. str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu). Dovozuje-li proto obviněný, že obchodní společnost E., a. s., nemohla nabýt vlastnické právo pro nedostatek dobré víry, a staví-li tento závěr na předpokladu, že o této okolnosti naopak věděla již v době uzavření smluv, jde o předpoklad, který je se skutkovými zjištěními soudů v rozporu. Vada, kterou obviněný v tomto ohledu vytkl, je svojí podstatou rovněž vadou skutkovou, nikoliv právní.
Jako námitky skutkové povahy a navíc pro právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, nerelevantní nutno posoudit i výhrady směřující proti způsobu hodnocení vyjádření obchodní společnosti A., a. s., k úloze obviněného a příčinám, jež vedly ke způsobení škody na jejím majetku, připomínky obviněného k povaze a významu smlouvy uzavřené mezi obchodními společnostmi A., a. s., a E., a. s., a též k aktivitám obchodní společnosti E., a. s.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu zpronevěry nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení vytkl, mají povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková