ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.118.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. listopadu 2005 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky R. Ch., rozsudkem Obvodového soudu Weiden i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Ls 2 Js 10367/02, a to pro trestný čin převádění cizinců v pěti případech podle §92a odst. 1 č. 1 a 2, §92 odst. 1 č. 1 a 6 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Weiden i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Ls 2 Js 10367/02, jenž nabyl právní moci dne 31. 7. 2003, byl R. Ch. uznán vinným trestným činem převádění cizinců v pěti případech podle §92a odst. 1 č. 1 a 2, §92 odst. 1 č. 1 a 6 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, za který byl odsouzen k celkovému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců.
Shora uvedené trestné činnosti se měl podle zjištění soudu dopustit tím, že po dohodě s osobou organizující ilegální převádění cizinců přes česko-německou hranici, se od srpna do října 2002 podílel na převedení jednou 4 cizinců a čtyřikrát 3 cizinců tak, že osoby převedené předtím přes „zelenou hranici“ z Č. r. na německém území na parkovišti na spojovací silnici mezi W. a G. převzal do jím řízeného osobního automobilu a odvezl je na dálniční výjezd u N. Pro shodnou činnost v rámci poslední převaděčské akce získal ještě další dva řidiče, které také při jízdě navigoval. Jednal přitom s vědomím, že přepravované osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území S. r. N. Za každou jízdu mu byla přislíbena odměna ve výši 300 EUR.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně pak podle §4 odst. 3 téhož zákona, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzený R. Ch. se pro finanční prospěch opakovaně podílel na organizované ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu, pro kterou získal ještě další osoby. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nikoli zanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch