ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.133.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. listopadu 2005 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. L., rozsudkem Obvodového soudu Plauen, Spolková republika Německo, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 5 Ls 652 Js 13257/03, a to pro trestný čin výdělečného převádění cizinců ve třech případech podle §53, §56 odst. 3, §74 německého trestního zákona, §92a odst. 2 německého cizineckého zákona, §96 odst. 2 č. 1 německého zákona o pobytu, k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu Plauen, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 24. 2. 2004, byl J. L. uznán vinným trestným činem výdělečného převádění cizinců ve třech případech podle §53, §56 odst. 3, §74 německého trestního zákona, §92a odst. 2 německého cizineckého zákona, §96 odst. 2 č. 1 německého zákona o pobytu. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil v podstatě tím, že
- dne 2. 3. 2003 vzal do osobního vozu Mercedes Vito, který řídil, dvanáct osob a to společně s R. Ch. stíhaným v jiném procesu,
- dne 4. 3. 2003 vzal obviněný do osobního vozu Seat Arosa čtyři osoby,
- dne 16. 4. 2003 vzal ve 4.15 hodin do osobního vozu Peugeot čtyři osoby a spolupachatel G. vzal do osobního vozu Nissan, (kterýžto vůz sám řídil), další čtyři osoby,
a to vždy s úmyslem tyto osoby přepravit do jiných míst na spolkovém území, přičemž všechny převážené osoby měly čínskou státní příslušnost. Obviněný věděl, že tyto osoby přicestovaly na území S. r. N. ilegálně a že neměly pro příjezd a pobyt žádné doklady a tohoto jednání se dopustil z toho důvodu, aby si opatřil nikoliv přechodný zdroj příjmů, tedy za každou podloudně přepravenou osobu měl obdržet 100,- €.
Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. J. L. se pro finanční prospěch opakovaně podílel na ilegální organizované přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík