ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.3.2005.1
sp. zn. 11 Tcu 3/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. února 2005 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občanky České republiky Z. I., roz. S., rozsudkem Porotního soudu v Lucce, Italská republika, ze dne 3. 7. 1996, č. 1/96, pro trestný čin využívání prostituce podle §81 a 110 italského trestního zákona a §3 č. 5, 6, 8 a §4 č. 1, 7 zákona č. 75/58, a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců.
Naproti tomu návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení občanky České republiky Z. I. roz. S., rozsudkem Porotního soudu v Lucce, Italská republika, ze dne 3. 7. 1996, č. 1/96, pro trestný čin vraždy podle §110 a §575 italského trestního zákona a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu, se zamítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Porotního soudu v Lucce, Italská republika, jenž nabyl právní moci dne 22. 11. 1996, byla Z. I., roz. S. v nepřítomnosti uznána vinnou trestným činem využívání prostituce podle §81, §110 italského trestního zákona a §3 č. 5, 6, 8 a §4 č. 1, 7 zákona č. 75/58 a trestným činem vraždy podle §110 a §575 italského trestního zákona. Trestné činnosti se podle zjištění cizozemského soudu dopustila tím, že:
- od blíže neurčené doby do 19. 8. 1993 v P., P., T. L. a jinde (na území I.) společně se Z. L. a při provádění zločineckého plánu nabádala neupřesněný počet českých žen (mezi nimi i H. K.) k tomu, aby opustily území svého státu a odjely do I., kde je pak násilím a pod hrozbami nutila k provozování prostituce, podporovala tuto činnost a nechávala si z ní odevzdávat výdělky,
- dne 19. 8. 1993 v T. L. (I.) společně s R. L. úmyslně z malicherných důvodů udeřila do zátylku H. K. a poté jí na mořském pobřeží tlačila hlavu obličejem do písku, takže tato vdechovala vodu a písek, a tím jí způsobila smrt udušením (utopením).
Za tyto trestné činy jí byl uložen mimo jiné trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále též jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení italského soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a dospěl k těmto závěrům:
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že Z. I. je občankou České republiky, která byla odsouzena cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou nepochybně dány i zákonem požadované podmínky materiální povahy. Z obsahu cizozemského rozhodnutí je totiž zřejmé, že Z. I. se dopustila závažné úmyslné trestné činnosti, kterou páchala v součinnosti s dalšími osobami, po delší dobu a vůči většímu počtu poškozených. V případě trestného činu vraždy není sporu o tom, že se jedná o zvlášť závažný trestný čin. Pokud jde o druh trestu, byl jí uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou rovněž splněny.
V průběhu řízení o zápisu cizozemského odsouzení do Rejstříku trestů však Nejvyšší soud zjistil okolnosti, pro které nebylo možno návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhovět v celém rozsahu.
Z opisu Rejstříku trestů ze dne 29. 1. 2005 totiž vyplývá, že u Z. I. je evidováno pravomocné odsouzení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997, sp. zn. 43 T 21/95, pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v trvání 10 let s výkonem ve věznici s ostrahou.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 21/95, pak bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že Z. I. byla rozsudkem tamního soudu uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila v podstatě tím, že společně s R. L. v noci ze dne 18. na 19. srpna 1993 u města L. v I. usmrtily H. K., a to tak, že ji spoluobviněná L. srazila na břeh a tiskla obličej do mořské vody s pískem, Z. I. poškozenou držela za ruce a nohy, čímž jí bránila v odporu, a obě jí postupně zasadily řadu ran rukama a obutýma nohama, a s útokem přestaly až tehdy, když poškozená nejevila známky života, a v důsledku tohoto jednání došlo ke smrti poškozené H. K. utopením - udušením. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let s výkonem ve věznici s ostrahou. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 8 To 22/98, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání obviněné Z. I., a rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci.
Ze shora uvedeného vyplývá, že výše popsaný skutek, jehož se týká odsouzení Z. I. citovanými rozhodnutími českých soudů, je totožný se skutkem popsaným v cizozemském rozsudku, jímž byla jmenovaná uznána vinnou, a za nějž (a za další trestný čin) jí byl uložen trest odnětí svobody v celkové výši dvaceti pěti let. Je také zřejmé, že v evidenci Rejstříku trestů je již uvedeno toto pravomocné odsouzení českých soudů týkající se trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Návrh Ministerstva spravedlnosti se v tomto směru týká zaznamenání údajů o odsouzení cizozemským soudem za tentýž skutek. Jinými slovy řečeno, navrhovatel se tak vlastně domáhá toho, aby vedle již evidovaného pravomocného odsouzení českých soudů bylo do evidence Rejstříku trestů zaznamenáno též další odsouzení pro tentýž skutek, ovšem učiněné ze strany cizozemského soudu.
Už z povahy věci vyplývá, že takový postup není možný. Ze zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, (srov. zejména §2 odst. 1, §3 odst. 1 tohoto zákona) lze dovodit, že v evidenci Rejstříku trestů může být současně vedle sebe vykazováno pravomocné odsouzení týkající se téhož skutku (tedy ve skutečnosti totéž pravomocné odsouzení) pouze jednou. To platí i v případě, kdy o tomto skutku bylo rozhodnuto např. ze strany jak českého, tak cizozemského soudu, popř. ze strany soudů několika cizích států, a tato odsouzení mají být předmětem zápisu do evidence Rejstříku trestů.
Několikeré současné vykazování jednoho a téhož pravomocného odsouzení v příslušné evidenci vedené ohledně odsouzení osob není slučitelné ani s obecně uznávaným právním principem vyjádřeným v zákazu „ne bis in idem“ - srov. přiměřeně článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (uveřejněna pod č. 2/1993 Sb.) a §11 odst. 1 písm. f), odst. 4 tr. ř., a dále též přiměřeně ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. Případný zápis údajů o odsouzení Z. I. cizozemským soudem (tj. Porotním soudem v Lucce, Itálie) do evidence Rejstříku trestů ohledně trestného činu vraždy spáchaného skutkem, za nějž byla Z. I. pravomocně odsouzena též českým soudem, za situace, kdy toto odsouzení je již evidováno v tomto rejstříku, by v takovém případě byl v rozporu i s požadavkem, aby k jedné a téže skutečnosti nebylo přihlíženo dvakrát. Přitom je nutno opět připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zákona).
Proto Nejvyšší soud nevyhověl návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení Z. I. pravomocným rozsudkem Porotního soudu v Lucce, Italská republika, týkajících se jejího odsouzení pro trestný čin vraždy spáchaný způsobem uvedeným v tomto rozhodnutí, a o zaznamenání tomuto trestnému činu odpovídající části z uloženého trestu.
Naproti tomu z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 T 18/96, bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (tj. pro neúčelnost trestního stíhání s ohledem na trest odnětí svobody uložený za trestný čin vraždy výše citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze) bylo zastaveno trestní stíhání obviněné Z. I. pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., jehož se měla dopustit v podstatě tím, že v průběhu let 1992 až 1993 společně s obviněným Z. L. organizovala prostituci českých dívek v I., lákala tyto dívky do I., a tam od nich vybírala peníze získané provozováním prostituce.
Z návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky a z obsahu rozsudku Porotního soudu v Lucce, Itálie, vyplývá, že pravomocné odsouzení italského soudu se týká též skutku spočívajícího v tom, že obviněná Z. I. společně se Z. L. v době do 19. 8. 1993 v P., P., T. L. a jinde v I. nabádali k prostituci větší počet žen české národnosti, vybízeli je k odjezdu do I., tam je nutili k provozování prostituce a nechávali si z prostituce odvádět peněžní prostředky. Tento skutek nepochybně vykazuje i znaky trestného činu podle právního řádu České republiky (trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák.). Ohledně tohoto skutku nebyla Z. I. pravomocně odsouzena českým soudem a není zde tedy žádná překážka bránící tomu, aby odsouzení jmenované cizozemským soudem ohledně tohoto trestného činu bylo zaznamenáno v evidenci Rejstříku trestů České republiky.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Přitom rozhodl, že část trestu odpovídající rozsahu zápisu odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů činí trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Nejvyšší soud v tomto směru zejména přihlédl k poměru závažnosti skutku, ohledně něhož byly splněny podmínky pro zápis do evidence Rejstříku trestů, a skutku, ohledně něhož, z důvodů výše již rozvedených, nebylo možno rozhodnout o zápisu do evidence Rejstříku trestů. Přitom zvážil též to, že za trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. je stanovena trestní sazba až tři roky odnětí svobody. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že odpovídající část trestu odnětí svobody z trestu uloženého cizozemským rozsudkem, která se u Z. I. zapíše do evidence Rejstříku trestů, činí patnáct měsíců.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík