ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.5.2005.1
sp. zn. 11 Tcu 5/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. února 2005 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o odsouzení občana České republiky Z. L., rozsudkem Porotního soudu v Lucce, Italská republika, ze dne 3. 7. 1996, č. 1/96, se zamítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Porotního soudu v Lucce, Italská republika, jenž nabyl právní moci dne 22. 11. 1996, byl Z. L. uznán vinným trestným činem využívání prostituce podle §81 a §110 italského trestního zákona a §3 č. 5, 6, 8 a §4 č. 1, 7 zákona 75/58. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že od blíže neurčené doby do 19. 8. 1993 v P., P., T. a jinde v I. „společně se Z. I. při provádění zločineckého plánu nabádal neupřesněný počet žen československé národnosti (mezi nimi i H. K. ) k tomu, aby opustily území svého státu a odjely do I., kde je pak násilím a pod hrozbami nutil k provozování prostituce, podporoval tuto činnost a nechával si z ní odevzdávat výdělky“. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen mimo jiné trest odnětí svobody v trvání šesti let.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále též jen „zákon“) Nejvyššímu soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení italského soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a dospěl k těmto závěrům:
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že Z. L. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Z. L. se dopustil závažné úmyslné trestné činnosti, kterou páchal v součinnosti s dalšími osobami, a to po delší dobu a vůči většímu počtu poškozených. Pokud jde o druh trestu, byl mu mimo jiné uložen již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Přesto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nemohl vyhovět.
Z opisu Rejstříku trestů ze dne 29. 1. 2005 totiž vyplývá, že u obviněného Z. L. je evidováno odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 3 T 73/98, pro trestné činy kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se stanovením zkušební doby podmíněného odsouzení na čtyři roky. Z opisu výše označeného rozsudku, jenž nabyl právní moci dne 12. 4. 2001, pak vyplývá, že Z. L. byl uznán vinným mimo jiné tím, že v průběhu let 1992 až 1993 sám nebo prostřednictvím Z. I. organizoval prostituci českých dívek v Itálii, dívky do I. vozil a v I. od nich sám nebo prostřednictvím Z. I. vybíral peníze získané prostitucí.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že výše popsaný skutek, jehož se týká odsouzení Z. L. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, je totožný se skutkem popsaným v cizozemském rozsudku, jímž byl tento uznán vinným a za nějž mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Je také zřejmé, že v evidenci Rejstříku trestů je již uvedeno toto pravomocné odsouzení českého soudu týkající se trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Návrh Ministerstva spravedlnosti se v tomto směru týká zaznamenání údajů o odsouzení cizozemským soudem za tentýž skutek. Jinými slovy řečeno, navrhovatel se tak vlastně domáhá toho, aby vedle již evidovaného pravomocného odsouzení českého soudu bylo do evidence Rejstříku trestů zaznamenáno též další odsouzení pro tentýž skutek, ovšem učiněné ze strany cizozemského soudu.
Už z povahy věci vyplývá, že takový postup není možný. Ze zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, (srov. zejména §2 odst. 1, §3 odst. 1 zákona) lze dovodit, že v evidenci Rejstříku trestů může být současně vedle sebe vykazováno pravomocné odsouzení týkající se téhož skutku (tedy ve skutečnosti totéž pravomocné odsouzení) pouze jednou. To platí i v případě, kdy o tomto skutku bylo rozhodnuto např. ze strany jak českého, tak cizozemského soudu, popř. ze strany soudů několika cizích států, a tato odsouzení mají být předmětem zápisu do evidence Rejstříku trestů.
Několikeré současné vykazování jednoho a téhož pravomocného odsouzení v příslušné evidenci vedené ohledně odsouzení osob není slučitelné ani s obecně uznávaným právním principem vyjádřeným v zákazu „ne bis in idem“ - srov. přiměřeně článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (uveřejněna pod č. 2/1993 Sb.) a §11 odst. 1 písm. f), odst. 4 tr. ř., a dále též přiměřeně ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. Případný zápis údajů o odsouzení Z. L. cizozemským soudem (tj. Porotním soudem v Lucce, Itálie) do evidence Rejstříku trestů ohledně trestného činu kuplířství spáchaného skutkem, za nějž byl již pravomocně odsouzen též českým soudem, přičemž toto odsouzení je již evidováno v tomto rejstříku, by v takovém případě byl v rozporu i s požadavkem, aby k jedné a téže skutečnosti nebylo přihlíženo dvakrát. Přitom je nutno opět připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zákona).
Proto Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení Z. L. pravomocným rozsudkem Porotního soudu v Lucce, Italská republika, zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík