ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1316.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1316/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2005 dovolání podané obviněným M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 585/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 89/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 5 T 89/2004, byl M. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za který byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému I. B., bytem B., A., škodu ve výši 4 606 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 585/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu vyhoštění. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že mu podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 7 let. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému dne 2. 6. 2005, jako obhájci dne 13. 4. 2005 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 6. 4. 2005.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dne 13. 6. 2005 prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výrok o uložení trestu vyhoštění. Jako důvody dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Odkázal přitom na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož uložení trestu vyhoštění nebrání zájem na spojování rodiny a trest vyhoštění odpovídá všem okolnostem případu a osobě obviněného. Domnívá se, že takové rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, konkrétně ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Soud při svém rozhodování nepřihlédl k důkazům, které byly v průběhu trestního řízení provedeny a kterými bylo prokázáno, že odsouzený má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo se zájmem na spojování rodin tak, jak má na mysli §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Je členem družstva K. se sídlem v B., pro toto družstvo pracuje, v Č. r. žije se svou manželkou, která zde má rovněž povolen dlouhodobý pobyt. Pokud mu tedy byl uložen trest vyhoštění, stalo se tak na základě nesprávného hmotně právního posouzení zjištěných skutečností, neboť v jeho případě zákon uložení trestu vyhoštění nepřipouští. Výrok o trestu je i v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s ustanovením čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku, kterým mu byl uložen trest vyhoštění, zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí uplatňovat výlučně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tudíž uplatněn zcela nepřiléhavě a k tomuto dovolacímu důvodu nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněné námitky obsahově odpovídají, nepovažuje je však za důvodné. Trest vyhoštění nelze podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. uložit tehdy, má-li pachatel na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Jazykovým výkladem citovaného ustanovení dochází k závěru, že tyto okolnosti musí být splněny kumulativně. Přinejmenším poslední z uvedených okolností, tj. rozpor uložení trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin, splněna nebyla, neboť manželka obviněného je rovněž cizí státní příslušnicí a podle zjištění odvolacího soudu měla pobyt na území ČR povolen pouze do 21. 7. 2005. Ze skutkových zjištění navíc nevyplývá, že by manželství obviněného fakticky fungovalo, když na počátku trestního stíhání dokonce obviněný ke svým osobním poměrům uvedl, že je svobodný, přičemž manželství mělo být uzavřeno již v roce 2002. Za této situace nelze dovodit, že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Sporná je též existence okolnosti spočívající v povolení dlouhodobého pobytu. Trestní zákon v tomto směru používá pojem, který již současná právní úprava pobytu cizinců na území ČR (zák. č. 326/1999 Sb.) nezná. Soudy sice blíže nezkoumaly právní charakter pobytu obviněného V. na území ČR z hlediska zák. č. 326/1999 Sb., odvolací soud nicméně konstatoval, že obviněný má pobyt na území ČR povolen do 30. 10. 2005. Vzhledem k tomu, že obviněný s ohledem na pravomocné odsouzení v předmětné trestní věci již nesplňuje podmínku trestní zachovalosti (§174 zák. č. 326/1999 Sb.), je pochybné, zda by přicházelo v úvahu, aby příslušný orgán rozhodl o prodloužení tohoto pobytu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané odvolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvody skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle citovaných ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Z dovolatelem uplatněné argumentace lze jednoznačně dovodit, že jeho námitky směřují toliko vůči nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění.
Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – části trestní námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Obviněným výslovně uvedené argumenty tak odpovídají pouze jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v tomto směru je Nejvyšší soud projednal.
Nejvyšší soud dále hodnotil otázku opodstatněnosti dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle shora uvedených ustanovení. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Jak již bylo konstatováno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podmínky uložení trestu vyhoštění stanoví §57 tr. zák. Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle §57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Podle §57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Krajský soud v Brně uložil napadeným rozsudkem obviněnému M. V. podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu sedmi let. Uložení trestu odůvodnil tím, že obviněný je cizí státní příslušník, jemuž nebyl na našem území poskytnut azyl. Obviněný má pobyt na našem území povolen do 30. 10. 2005. Současně, byť je obviněný členem družstva K., v dané věci není splněna podmínka, že by uložení trestu bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Obviněný předložil doklad, že jeho manželka žije na území České republiky a současně předložil doklad o uzavření manželství, kdy podle oddacího listu bylo manželství uzavřeno 12. 9. 2002. Nelze ovšem pominout, že obviněný při rozhodování o vzetí do vazby, kdy opakovaně potvrdil, že tyto údaje jsou pravdivé, uvedl, že je svobodný, ačkoliv měl být již údajně ženatý. Nelze pominout ani tu skutečnost, že jeho manželka má na našem území povolen pobyt do 21. 7. 2005. Lze tedy mít zato, že uložení tohoto trestu nebrání zájem na spojování rodin.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka (azylanta), v páchání další trestné činnosti, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Novela trestního zákona provedená zákonem č. 253/1997 Sb. zavedla s účinností od 1. 1. 1998 možnost uložení trestu vyhoštění na dobu od jednoho roku do deseti let nebo na dobu neurčitou a dále stanovila, za jakých podmínek nelze uložit trest vyhoštění. Vyhoštěním se rozumí odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky a jeho fyzické přemístění na území jiného státu anebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tím účelem. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, které sice nejsou občany České republiky ani zde nemají postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k území České republiky, kde prožily převážnou část svého života. Trest vyhoštění je proto možno uložit v takových případech, jen když to osobní poměry obviněného, zejména rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v České republice, nevylučují. Jen tak je možné zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života a neodporoval zásadám vyjádřeným v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.), který zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (srov. č. 13/1998 Sb. rozh. tr.).
V ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. jsou taxativně uvedeny okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, ať již na dobu jednoho roku až deseti let, tak na dobu neurčitou. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o uložení trestu vyhoštění a soud k nim musí přihlížet z úřední povinnosti. Protože jde o skutečnosti důležité pro rozhodnutí, platí pro jejich zjišťování zásada oficiality obsažená v §2 odst. 4 tr. ř., zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v §2 odst. 5 tr. ř. i zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolatel namítá existenci okolností bránících uložení trestu vyhoštění, jež jsou uvedeny v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., tj. že má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Znění posledně citovaného ustanovení je jednotně vykládáno tak, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně a musí existovat zároveň. Přitom je třeba nejprve objasnit, že podle §183 odst. 4 zák. č. 326/1999 Sb. platí, že tam, kde jiné přepisy hovoří o povolení k pobytu krátkodobému nebo dlouhodobému, rozumí se jím přechodný pobyt podle tohoto zákona. Proto je třeba za povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. považovat povolení k přechodnému pobytu ve smyslu §16 a násl. zák. č. 326/1999 Sb. a při logickém výkladu (a minore ad maius) i povolení k trvalému pobytu ve smyslu §64 a a násl. téhož zákona.
Odvolací soud ohledně skutkových okolností podstatných pro posouzení podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. zjistil, že obviněný byl v předmětné době členem a zaměstnancem družstva K. se sídlem v B., od 12. 9. 2002 je v manželském svazku s ukrajinskou státní příslušnicí. Oba žili na území České republiky, přičemž obviněný měl pobyt na našem území povolen do 30. 10. 2005 a jeho manželka do 21. 7. 2005.
Nejvyšší soud konstatuje, že na základě uvedených zjištění je možno dovodit naplnění podmínek dlouhodobého pobytu a pracovního a sociálního zázemí. Co však za daných okolností dovodit nelze je rozpor se zájmem na spojování rodin. Ze skutečnosti, že jak obviněný tak jeho manželka jsou ukrajinskými státními občany s časově omezeným povolením k pobytu na území České republiky, nevyplývá existence takových rodinných vztahů obviněného, které by vyžadovaly jeho pobyt na území České republiky. Napadeným rozhodnutím tedy ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. ve smyslu dovolacích námitek porušeno nebylo.
Stejně tak nebyla porušena ani práva dovolatele upravená v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, neboť v daném případě šlo o zásah oprávněný, užitý na základě řádné aplikace ustanovení §57 tr. zák. Totéž platí i o namítaném porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Ačkoli totiž odstavec první tohoto článku stanoví, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, odstavec druhý pak doplňuje, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Nejvyšší soud tak, vycházeje z údajů obsažených ve spisu, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch