ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.810.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 810/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2005 dovolání podané obviněným R. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 To 591/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 14/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 44 T 14/2004, byl R. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., za které byl odsouzen podle §247 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému M. z. ČR, se sídlem P., T., škodu ve výši 10 570 Kč a poškozenému JUDr. M. K., bytem P., R., škodu ve výši 650 000 Kč.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obviněný dopustil uvedené trestné činnosti tím, že v době od 5. 10. 2002 od 20.30 hod. do 6. 10. 2002 do 7.45 hod. v P., Š., se vloupal do domu, ve kterém probíhaly částečně rekonstrukční práce a zde odcizil:
-ke škodě poškozené J. Š., majitelky firmy I. N. A., 39 kusů dámských svetrů, 29 kusů dámských kabátů, 137 kusů dámských kalhot, 41 kusů dámských košil, 11 kusů pánských bund, 8 kusů pulovrů, 8 kusů pánských košil, 5 kusů pánských trik, dvoje pánské kalhoty, 24 kusů dámských trik a 6 kusů dámských sukní, to vše v celkové hodnotě 560 670 Kč,
-ke škodě poškozeného JUDr. M. K., příruční trezor, mobilní telefon zn. Nokia 6150, 3 psací soupravy, miniaturu motocyklu, diktafon zn. Philips, databanku zn. Casio, kalkulačku zn. Casio, vše v hodnotě 25 440 Kč a finanční hotovost ve výši 650 000 Kč,
-ke škodě poškozené LHT-L., se sídlem P., B., 1 kus brusky typ PBS 60E v hodnotě 3 500 Kč,
-ke škodě poškozené S. M. a., se sídlem P., Š., stolní PC zn. I. C. společně s CD Windows 98 a Microsoft v hodnotě 39 000 Kč,
-ke škodě poškozené K. K., Všeobecnou encyklopedii a Encyklopedii světových dějin, to vše v celkové hodnotě 700 Kč,
a celkem tak odcizil věci v celkové hodnotě 1 279 810 Kč,
-a současně se vloupal do prostor T. V., se sídlem T. n. V., Ž., M. – S. s. r. o., se sídlem P., Š., L. s. r. o., se sídlem P., Š. a T. s. r. o., se sídlem P., Š., přičemž tyto prostory prohledal a nic zde neodcizil,
a tímto jednáním způsobil na zařízení objektu škodu ve výši 10 572,30 Kč ke škodě vlastníka objektu, kterým je M. z. ČR se sídlem P., T. a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 5 T 197/1999, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2000, odsouzen pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b) a e) tr. zák., kromě jiného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který vykonal dne 3. 5. 2000.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 To 591/2004, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 14. 1. 2005, jeho obhájci dne 10. 1. 2005 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 dne 3. 1. 2005.
Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dne 15. 3. 2005 (dáno na poštu dne 14. 3. 2005) prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo pro nedůvodnost zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání, a to, že rozhodnutí prvostupňového soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Odkázal přitom na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že právní kvalifikaci jeho jednání považuje za chybnou z důvodu vadného vyhodnocení znaku škody, jakožto jednoho ze základních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestných činů krádeže a poškozování cizí věci. Soud prvního stupně má za prokázanou škodu, jež měla být způsobena poškozením cizí věci, ve výši 10 572,30 Kč, tak jak byla doložena M. z. ČR dodacími listy a účetními doklady. Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Toto ustanovení kogentně stanoví způsob a pořadí způsobů, jak určit výši škody způsobené trestným činem. Prvotním způsobem určení výše škody je cena, za kterou se předmětná věc v místě a čase obvykle prodává. Přitom rozhodující je hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen. Při odcizení nebo poškození věci starší či opotřebené se přihlíží ke snížení její hodnoty. Odkázal přitom na rozhodnutí publikované pod č. 33/1967 Sb. rozh. tr. Určení výše škody uvedením v předešlý stav je uvedeno jako alternativa k vycházení z účelně vynaložených nákladů na pořízení stejné nebo obdobné věci, což je možné až pokud nelze určit výši škody podle obvyklé ceny, za kterou se věc podává. Domnívá se proto, že určení výše škody ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle účetních dokladů a dodacích listů bylo chybné a škoda takto vyčíslená nebyla řádným způsobem určena. Dále namítá, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno Listinou základních práv a svobod jemu zaručené právo na obhajobu, a to tím, že při rekognici prováděné ve věci se svědkem S. nebyl přítomen jeho obhájce. Vadnost úkonu v tomto smyslu nemůže napravit ani přítomnost soudce. Navíc u předchozí rekognice prováděné podle fotek nebyl přítomen ani soudce a tato byla provedena zcela v rozporu s ustanovením §104b tr. ř. O rekognicích nebyly sepsány ani řádné protokoly. Konečně oběma soudům vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s tvrzením, že chybí pachatel, který trestný čin spáchal, neboť v průběhu řízení nebyla dostatečně prokázána jeho přítomnost na místě činu a ani nebylo prokázáno, že to byl on, kdo chybějící předměty z místa činu odnesl, případně jakým způsobem. Jeho vina je dokazována pouze neúplným řetězcem nepřímých důkazů a k jeho výtkám ohledně mezer v něm nebylo oběma soudy nijak reagováno. Taktéž ztotožnění jeho osoby jako pachatele podle IMEI mobilního telefonu a jeho SIM karty je skutkově irelevantní, neboť to zapadá do jeho verze obhajoby, která nebyla žádným ze soudů spolehlivě vyloučena. Taktéž výpovědi poškozených o tom, které věci jim z místa činu byly odcizeny, nikterak nedokazují, že to byl právě on, kdo se zmíněných trestných činů dopustil. V uvedeném spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť měl být v souladu s procesní zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby v plném rozsahu.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby, případně podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve k námitce absence obhájce obviněného u úkonu rekognice uvedl, že obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 29. 4. 2003 v 15.10 hod. a teprve od tohoto okamžiku byl dán důvod nutné obhajoby. U následného výslechu obviněného již jeho obhájce přítomen byl. Rekognice s poznávajícím M. S. byla sice provedena téhož dne, avšak ještě před tím, než byl R. H. obviněn ze spáchání předmětné trestné činnosti a v době konání tohoto úkonu byl pouze podezřelým. Za této situace byl u úkonu přítomen soudce, který ve smyslu §158a tr. ř. odpovídal za zákonnost provedení rekognice. Argumentaci obviněného tedy v tomto smyslu nelze přisvědčit. Pokud pak obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že soud chybně hodnotil opatřené důkazy, je možno konstatovat, že v tomto směru jeho dovolání nekoresponduje s jím zvoleným dovolacím důvodem, neboť podle něj lze vytýkat toliko vady právní a námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. V rámci dovolacího řízení lze připustit zásah do skutkových zjištění pouze existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a současně učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. O takový případ však v posuzované věci nejde, když soud vyšel z usvědčující výpovědi M. S. a neuvěřil verzi obviněného, že mobilní telefon poškozeného K., který u něj byl zajištěn, koupil od neznámého muže. Ani v případě argumentace ohledně zjištění výše škody obviněný neuplatňuje právní námitku, jelikož fakticky zpochybňuje účetní doklady a dodací listy jako důkazy, které vzal soud za věrohodné. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1016/2004. S ohledem na charakter dovolacích námitek obviněného podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. je zřejmé, že tyto nejsou způsobilé obsahově naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Napadená rozhodnutí tak netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení, resp. při spojení dovolacího důvodu uvedeného v písm. l) s důvody uvedenými v písm. c) a g), lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání, a to, že rozhodnutí prvostupňového soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V těchto ustanoveních ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Jak vyplývá z vyslovených námitek, část dovolání spočívá ve výtkách, že se soudy v předcházejícím řízení dostatečně nevypořádaly s tvrzením, že chybí pachatel, který trestný čin spáchal, neboť v průběhu řízení nebyla dostatečně prokázána jeho přítomnost na místě činu a ani nebylo prokázáno, že to byl on, kdo chybějící předměty z místa činu odnesl, případně jakým způsobem, což dovolatel dovozuje z rozboru průběhu dokazování, přičemž je podle něj jeho vina dokazována pouze neúplným řetězcem nepřímých důkazů.
Nelze však přehlédnout, že nalézací soud dospěl ke skutkovému závěru zcela odlišnému od výše popsaného tvrzení dovolatele, vyjádřenému ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, který odvolací soud potvrdil, a to, že to byl právě obviněný R. H., kdo se dopustil posuzovaného trestně právně relevantního jednání.
Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění se se závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení znaku subjektu trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud tedy k části dovolání musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaných zákonných dovolacích důvodů došlo ve zbývajících částech dovolání. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti těchto částí dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:
Pokud jde o námitku vadného právního vyhodnocení znaku škody u trestného činu poškozování cizí věci z důvodu chybné aplikace ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích konstatoval, právním posouzením skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být i případná samotná aplikace ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., tedy volba a uplatnění kriteria pro stanovení výše škody, nikoli však naplnění těchto kritérií v konkrétní věci relevantními zjištěními skutkového charakteru.
Obviněný námitku konkretizoval tak, že určení výše škody ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle účetních dokladů a dodacích listů bylo chybné a škoda takto vyčíslená není řádným způsobem určena, neboť určení výše škody uvedením v předešlý stav je uvedeno v citovaném zákonném ustanovení jako alternativa k vycházení z účelně vynaložených nákladů na pořízení stejné nebo obdobné věci, což je však možné až pokud nelze určit výši škody podle obvyklé ceny, za kterou se věc podává.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.
Podle rozh. č. 39/2002 Sb rozh. tr. je ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
Podle téhož rozhodnutí pak jestliže zákonným znakem trestného činu je způsobení škody na věci, je třeba výši škody vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené. To však platí pouze v případech, kdy i poškozené věci jsou předmětem obchodu, typicky v případech poškození motorových vozidel. Teprve není-li možné škodu vyčíslit takto, protože jde o věc, se kterou po poškození nelze obchodovat, lze vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav.
Ve výroku rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že obviněný svým jednáním způsobil na zařízení objektu jeho vlastníku M. z. ČR škodu ve výši 10 572,30 Kč. V odůvodnění rozhodnutí pak soud konstatoval zjištění, že předmětná škoda vznikla poškozením několika vstupních dveří do různých prostor jejich vylomením, vyštípáním, vypáčením apod., přičemž oprava takto způsobené škody činila výše uvedenou částku.
Soud nalézací zde stanovil výši škody ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. za použití kritéria účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Postupoval tak zcela v souladu s výše uvedeným respektovaným výkladem citovaného zákonného ustanovení. Poškozené dveře (ať už dveřní křídla, panty, zámky či zárubně) nejsou standardně předmětem obchodu a proto není možné výši škody vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené, nýbrž je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav.
Poslední námitkou obviněného je absence jeho obhájce při rekognici prováděné ve věci se svědkem S., přičemž vadnost úkonu v tomto smyslu nemůže napravit ani přítomnost soudce.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Systematickým a logickým výkladem citovaného ustanovení pak je třeba dospět k závěru, že toto dopadá na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení jí upravujících v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval nebo nedisponoval po jeho určitou část, kdy se prováděly úkony, kterých by se obhájce mohl účastnit.
Podle protokolu o rekognici osoby, založeného na č. l. 144 až 147 trestního spisu, se rekognice s poznávajícím M. S. konala dne 29. 4. 2003 ve 14.00 hod. R. H. je v protokolu označován jako podezřelý. Z usnesení o zahájení trestního stíhání, založeného na č. l. 3 trestního spisu se pak podává, že obviněný toto rozhodnutí převzal dne 29. 4. 2003 v 15.10 hod.
Podle §32 tr. ř. lze za obviněného považovat toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání. Účinky zahájení trestního stíhání vůči osobě, proti níž se řízení vede, nastávají až oznámením usnesení o zahájení trestního stíhání osobě, která má být takto obviněna. Podle §33 odst. 1 tr. ř. pak teprve obviněný má právo mimo jiné zvolit si obhájce, radit se s ním, být vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení. Ustanovení §36 tr. ř., upravující nutnou obhajobu, pak také stanoví, že je to obviněný, kdo musí mít v určitých případech obhájce již v přípravném řízení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v době provádění rekognice dne 29. 4. 2003 R. H. ještě nebyl v procesním postavení obviněného, pročež nemohl mít v řízení ani obhájce. Uplatněný dovolací důvod tedy argumentací obviněného v tomto smyslu naplněn nebyl.
Ačkoli dovolatel argumentuje současně i procesními pochybeními při provádění tohoto úkonu, k těmto tvrzením Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť se nevztahují k dovolacímu důvodu spočívajícímu v absenci obhájce v řízení.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch