ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.907.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 907/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. srpna 2005 dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2005, sp. zn. 10 To 85/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 107/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2005, sp. zn. 10 To 85/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 2 T 107/2004, kterým byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, které považuje za nepřiměřeně tvrdé i přesto, že se trestné činnosti měl dopustit opakovaně. Namítá, že neměl v úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti a rovněž vytýká, že soudy uvedly nesprávný údaj o datu jeho narození. Připouští, že dostatečně neuplatnil své právo na obhajobu v trestním řízení před soudem prvního a druhého stupně, avšak má za to, že mu měl být ustanoven obhájce. Zdůrazňuje, že z důvodu uložení a vykonání trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 400 hodin, nebyl schopen sehnat práci a na úřadě práce nebyl evidován proto, že si chtěl práci najít sám. Uvádí, že podal návrh na popření otcovství k nezletilé M. H., jakož i některé další okolnosti související s jeho vztahem k nezletilé M. a její matce. Tvrdí, že dlužné výživné již uhradil a poukazuje na své současné rodinné poměry. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a má za to, že soud měl preferovat zaplacení dluženého výživného a jeho další placení před samotným trestním postihem trestem odnětí svobody. Namítá, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání spočívající v neuhrazení povinné výživy ve výši 7.000,- Kč je nepatrný, a proto by neměl být posouzen jako trestný čin. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a sám obviněného zprostil obžaloby.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že za námitky týkající se hmotně právního posouzení lze považovat tvrzení obviněného, že neměl v úmyslu se vyhýbat plnění zákonné vyživovací povinnosti a že jeho jednání vykazovalo malou míru společenské nebezpečnosti, a tedy že nemohlo být posouzeno jako trestný čin. Obě výtky považuje za zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k subjektivní stránce uvádí, že soud jejímu zjišťování věnoval dostatečnou pozornost a učinil správné a logické závěry. Pokud jde o druhou námitku, vychází z aspektů, že jde o člověka se sklonem nerespektovat obecné občanské povinnosti, zejména vyživovací povinnost, o čemž svědčí jeho dosavadní soudní tresty. Nelze přisvědčit pokusům obviněného bagatelizovat závažnost svého jednání s ohledem na zájem ochrany zajištění řádné výživy osob, jež nejsou schopny se samy o sebe postarat. Ani zaplacení výživného po právní moci meritorního rozhodnutí nemá žádný právně relevantní následek na výrok o vině. Námitky týkající se vztahu obviněného k nezletilé dceři a její matce, jsou námitky skutkové povahy, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod a jsou námitkami irelevantními. Rovněž námitky ohledně uloženého trestu nenaplňují uplatněný dovolací důvod, ani případně dovolací důvod určený k nápravě vad výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navrhl proto, aby bylo podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovoláním podaným z tohoto důvodu tedy nelze namítat vady právního posouzení z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního, resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 73/03, II. ÚS 279/03, II. ÚS 651/02).V této souvislosti je nutno připomenout, že nápravu některých skutkových, hmotně právních či procesně právních vad je podle trestního řádu možno učinit prostřednictvím dalších mimořádných opravných prostředků, a to stížnosti pro porušení zákona podle ustanovení §266 tr. ř. a násl., případně obnovy řízení podle §277 a násl. tr. ř.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dále dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Uplatněný dovolací důvod byl relevantně naplněn pouze těmi námitkami obviněného, podle nichž neměl v úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti a že společenská nebezpečnost jeho jednání nedosahuje takového stupně, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin.
Nejvyšší soud shledal, že tyto dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku obsahuje konkrétní skutková zjištění, která jsou dostatečným vyjádřením všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. Pokud jde o námitku zpochybňující subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, je třeba poukázat na příslušnou část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde v rámci právního posouzení subjektivní stránky soud výslovně uvedl, že „ …obviněný byl již opakovaně trestně stíhán pro neplnění své vyživovací povinnosti, věděl tedy o trestněprávních následcích svého jednání, přesto v tomto jednání pokračoval, nezajistil si zaměstnání a stálý příjem, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí, ani se nezaevidoval u příslušného úřadu práce. Způsob života obviněného tak vede soud k závěru, že se z jeho strany jedná o úmyslné vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti“. S tímto právním závěrem, že ze strany obviněného se jedná již o úmyslné vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti se ve svém rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud a Nejvyšší soud ho považuje rovněž za správný.
Pokud jde o dovolací námitku obviněného stran nedostatečného stupně nebezpečnosti posuzovaného jednání pro společnost je třeba předně uvést, že nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněného M. H. jeho jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), či nikoli, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996).
V kontextu těchto argumentů soudy obou stupňů správně učinily závěr, že v daném případě jednání obviněného dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek vyplývajících především z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti nemohlo být zejména pominuto, že obviněný po delší dobu žádné výživné neplatil ani jinak na výživu své dcery nepřispěl a neobstaral si žádný trvalý příjem, přestože byl pro neplacení výživného již třikrát za sebou v předcházející době odsouzen a byla mu tak z předcházejících odsouzení jeho vyživovací povinnost známa a posuzovaného trestného činu se dopustil ve zkušební době posledního z uvedených odsouzení pro neplacení výživného. Ze skutkových zjištění rozsudku nalézacího soudu je dále zřejmé, že obviněný je zedníkem a v okolí blízkém hlavnímu městu P. je pro osoby s jeho schopnostmi řada pracovních příležitostí s alespoň průměrným výdělkem a bylo by tak v možnostech obviněného výživné ve výši 1. 000, - Kč na nezletilou M. H. měsíčně hradit. Oba soudy důvodně uzavřely, že obviněný svým jednáním porušil zájem společnosti na řádné výživě dětí ze strany osob, které mají povinnost je vyživovat, přičemž společenská nebezpečnost je zvyšována i tím, že se obviněný v minulosti opakovaně dopouštěl stejné trestné činnosti.
K námitce obviněného, že dlužné výživné již údajně uhradil je třeba připomenout, že právně relevantní účinek zaplacení dlužného výživného je podle §214 tr. zák. jen tehdy, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splní dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Obviněný však dlužné výživné neuhradil v zákonem požadované době a tudíž případné dodatečně zaplacené výživné nemůže mít žádný relevantní dopad na právní posouzení jeho jednání, jak již správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Co se týče námitek obviněného, které směřovaly výlučně proti přiměřenosti trestu, jde o námitky, které se netýkaly právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ale ani prostřednictvím speciálního zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se k trestu vztahuje ( srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu vytýkat nelze. Obviněný M. H. však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo, přičemž pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. lze potrestat trestem odnětí svobody až na dva roky. Jestliže byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, nelze z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák.
Namítá-li obviněný, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, nebylo možné k této části dovolání přihlížet nejen se zřetelem k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ale ani s ohledem na další důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Námitku obviněného, že mu měl být ustanoven obhájce by bylo možné vztáhnout k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod však obviněný v podaném dovolání výslovně neoznačil. Nejvyšší soud přesto shledal i tuto námitku neopodstatněnou, neboť obviněný si obhájce sám nezvolil a nebyl mu ani soudem ustanoven, avšak trestní řízení proti obviněnému v posuzované věci se po celou dobu jeho trvání konalo za okolností, kdy nebyl naplněn žádný z důvodů nutné obhajoby (srov. §36 tr. ř.).
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný namítal okolnosti jeho vztahu k nezletilé M. H. a její matce ( měl podezření, že není otcem nezletilé M. atd.). V této části dovolání se námitky obviněného vymykají z rámce zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se jedná o námitky skutkové povahy, nikoli hmotně právní, a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou irelevantní. Stejně tak pro úplnost se připomíná, že nesprávný údaj ohledně data narození obviněného byl odstraněn usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 5. 2005 (č. l. 64 spisu).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný M. H. naplnil všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. H. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík