ECLI:CZ:NS:2005:11.TZ.141.2005.1
sp. zn. 11 Tz 141/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného J. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 5 To 123/2004, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2004, č. j. 45 T 1/ 2004-3444, byla trestní věc obviněného J. Z., na něhož byla dne 24. 2. 2004 podána Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě obžaloba, sp. zn. 4 KZv 227/2001, pro skutky právně kvalifikované jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák., podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření.
Stížnost státního zástupce podaná proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2005, č. j. 5 To 123/2004-3557, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Dle stěžovatele byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2005, č. j. 5 To 123/2004-3557, ve prospěch obviněného J. Z. porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Namítanou nezákonnost usnesení Vrchního soudu v Olomouci odvíjí od výtek vůči rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, který důvody svého postupu spatřuje v nutnosti odstranit závažné procesní vady přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, čímž jsou dány podmínky ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ty spočívají zejména v tom, že mělo dojít k porušení práva obviněného na obhajobu, a to tím, že obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o konání výslechu svědků v R. a na U. Druhým důvodem vrácení věci státnímu zástupci k došetření pak dle právního závěru krajského soudu byla nutnost doplnění znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který by měl obsáhnout hospodářskou situaci firmy obviněného v letech 1992-1993.
Stížnost státního zástupce podanou proti citovanému usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci zamítl svým usnesením ze dne 24. 5. 2005, č. j. 5 To 123/2004-3557, a to podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel uvádí, že stížnostní soud sice zčásti přisvědčil důvodnosti námitek státní zástupkyně uplatněných v rámci podané stížnosti, a to v souvislosti s výslechem svědka V. B. M., který byl vyslechnut v nepřítomnosti obhájce obviněného, protože trestní řád RSFSR účast obhájce u výslechu svědka nepřipouští. V případě výslechu svědků Z. S. S., S. M. S., T. I. L., J. P. P., M. O. B., T. V. S., J. V. H. a T. L. Ch., provedených na U., má však za to, že zde nebylo orgány přípravného řízení zkoumáno, zda byly provedeny v souladu s právem dožádaného státu, tedy U. r. Tuto otázku je dle názoru vrchního soudu nutno objasnit dotazem na Generální prokuraturu U. r. a teprve poté, co by byla potvrzena správnost postupu dožádaného státu při provádění výslechu jmenovaných svědků, bude možno postup orgánů U. r. akceptovat a případně zajistit účast těchto svědků v řízení před soudem. V opačném případě by se měly výslechy svědků opakovat, a to v souladu se zákony U. r. V otázce nutnosti vypracování doplňku znaleckého posudku se stížnostní soud ztotožnil s požadavky soudu prvního stupně v plném rozsahu.
Stěžovatel poukazuje na to, že je objektivně prokázáno, že svědci z U. r. byli cestou právní pomoci vyslechnuti ukrajinskými orgány podle tam platných předpisů, jejich výpovědi jsou řádně přeloženy a založeny ve spise. Na podporu své stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvádí, že výpovědi svědků tak slouží jako důkazní zdroje, které má soud k dispozici k posouzení, zda tyto osoby bude zapotřebí u hlavního líčení vyslechnout jako svědky. Stěžovatel připomíná, že po novele trestního řádu realizované zák. č. 265/2001 Sb. byla posílena zásada koncentrace dokazování do řízení před soudem, přičemž má přípravné řízení pouze funkci podpůrnou a pomocnou a jeho cílem je zejména opatření dostatku informací pro jednání soudu. Dle stěžovatele úkolem přípravného řízení není zjistit ze všech hledisek precizně objasněný skutkový stav, který by soud pouze formálně akceptoval a na jehož podkladě by mohl bez obsáhlejšího důkazního řízení zaujmout stanovisko k právnímu posouzení věci, tedy k rozhodnutí o vině a následně i o trestu. Soud má provádět všechny potřebné důkazy, které jsou u hlavního líčení proveditelné, vyjma těch, které mají povahu neodstranitelných procesních vad přípravného řízení, jež není možno napravit v řízení před soudem. Stěžovatel považuje postup orgánů přípravného řízení při dožádání právní pomoci za postup zcela v souladu s platnými právními předpisy České republiky a po ukrajinské straně bylo výslovně požadováno, aby dožadující orgán byl vyrozuměn o době a místě konání výslechu svědků, aby mohla být u těchto úkonů zajištěna přítomnost obhájce obviněného. Na podporu stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvádí, že lze důvodně předpokládat, že pokud dožádaný orgán takové žádosti nevyhověl, postupoval obdobně jako orgány RSFSR v souladu s platným trestním řádem U. r. a verifikace takové skutečnosti cestou dožádání na Generální prokuraturu U. r., jak to požaduje soud, se v tomto kontextu jeví zcela nadbytečnou. Pokud by soud i přesto trval na opatření takové zprávy, případně zajištění nových výslechů svědků, zjevně by nebylo opatření takových důkazů soudem cestou mezinárodní právní pomoci spojeno s výraznými obtížemi, ani by zřejmě nebylo na újmu rychlosti řízení, jak to požaduje ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zákonné podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Jako velmi významný aspekt věci v tomto směru stěžovatel zdůrazňuje, že dožadující orgán našeho státu nemá žádné prostředky, aby donutil orgán dožadovaného státu k tomu, aby ho vyrozuměl o době a místě konání výslechu svědků, což platí bez ohledu na vnitrostátní právní úpravu dožadovaného státu.
Stěžovateli se neopodstatněným jeví i požadavek soudu na vypracování doplnění znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Znalec Ing. V. P. byl v rámci přípravného řízení vyslechnut a uvedl, že účetnictví firmy za léta 1992 a 1993, které mu bylo předloženo, je stejné jako to, které měl k dispozici při vypracování znaleckého posudku s tím, že chyběla hlavní kniha a účetní deník. Z vyjádření likvidátora společnosti Ing. J. se pak zjišťuje, že není známo, kde se tyto doklady nacházejí. Požaduje-li soud i přes tato zjištění doplnění znaleckého posudku o posouzení dokladů, které objektivně nejsou k dispozici, dle stěžovatele by bylo namístě, aby se na znalce s příslušnými otázkami a požadavky obrátil sám a znalce buď vyslechl nebo mu přímo zadal doplnění znaleckého posudku podle jím formulovaných požadavků.
Stěžovatel uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci činný ve věci jako soud stížnostní nedostál svým přezkumným povinnostem, když nevyhodnotil náležitě všechny okolnosti případu z hlediska výhrad formulovaných shora a usnesení soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu nezrušil a neuložil krajskému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatel podává stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, neboť dle jeho názoru došlo k porušení zákona rozhodnutím soudu, v jehož důsledku se věc vrací do stadia přípravného řízení, přičemž tato fáze je dle stěžovatele pro obviněného příznivější, než kdyby ve věci konal řízení soud.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2005, č. j. 5 To 123/2004-3557, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu ve prospěch obviněného J. Z.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona po přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích ustanovení §267 odst. 3 až 5 tr. řádu dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím, jakož i řízením, které jeho vydání předcházelo, zákon porušen nebyl.
Předmětem rozhodování vrchního soudu v řízení, které vyústilo v usnesení napadené stížností pro porušení zákona, bylo posouzení otázky, zda soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy zda byly splněny podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Řešil tedy otázku, zda přípravné řízení v této věci bylo zatíženo závažnými procesními vadami, které nelze napravit v řízení před soudem a též otázku, zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout a jejichž objasňování v řízení před soudem by bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Za takovou procesní vadu pak vrchní soud považoval provedení výpovědi svědků dožádanými orgány RSFSR a U. r. v rozporu s příslušnými ustanoveními českého právního řádu (zejména pak s ust. §211 odst. 3 tr. řádu), přičemž upozornil na opakované vrácení věci státnímu zástupci k došetření, přičemž tentýž soud již v usnesení ze dne 22. 10. 2001 uvedl, že nelze předpokládat v rozumné míře účast daných svědků u hlavního líčení před soudem.
Ustanovení §221 odst. 3 tr. řádu přitom promítá do českého právního řádu požadavky, jež pro řádný proces plynou z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K interpretaci ustanovení článku 6 odst. 3 písm. d) citované Úmluvy, podle kterého má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, existuje řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tak např. ve věci K. z r. 1989, A-166, tento soud konstatoval, že „použít výpověď učiněnou v přípravném šetření samo o sobě neodporuje článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy s výhradou, že byla respektována práva obhajoby. Uvedená práva vyžadují dát přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti němu a svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později.“ Tentýž názor opakoval uvedený soud ve věci D. z r. 1990, A 1991-A, kdy navíc uvedl, že „přípustnost důkazů je třeba především posuzovat podle vnitrostátního práva a vnitrostátním soudům přísluší, aby hodnotily elementy, které shromáždí. Práva obhajoby vyžadují, aby obviněný měl adekvátní a dostatečnou možnost odporovat svědectví obžaloby a klást otázky svědkům v momentě svědecké výpovědi nebo později“.
V předmětné věci byli svědci vyslechnuti v cizině ve smyslu ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, podle kterého dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Podle článku 4 citované Úmluvy o vzájemné pomoci dožádaná strana sdělí, požádá-li o to výslovně dožadující strana, datum a místo, kde bude dožádání provedeno. Orgány a zúčastněné osoby mohou být přítomny, pokud s tím dožádaná strana souhlasí.
K ústavněprávnímu posouzení uvedené problematiky, tj. k otázce, zda zpřísněné podmínky uvedené v ustanovení §211 odst. 3 tr. řádu platí i v situaci, kdy dožádaný cizí orgán tyto zpřísněné podmínky z různých důvodů nesplní či splnit nemůže, se autoritativně vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 135/99. Konstatoval přitom následující: „V čl. 3 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci, která vzhledem k ustanovení §384 tr. řádu má povahu lex specialis, je zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým procesním režimem se řídí provedení či získání dožádaného úkonu, totiž procesním režimem dožádané strany. Respektuje tuto skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného státu může být, co se týče procesních garancí práva obviněného na obhajobu v přípravném řízení, rozdílná, má Ústavní soud nicméně za to, že i při použití takového lex specialis musí být garantována úprava zakotvená v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, která je podle článku 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost pře zákonem. Neměl-li tedy obviněný či jeho obhájce v průběhu trestního řízení možnost klást svědkům otázky, pak zejména v situaci, kdy tyto výpovědi nejsou podporovány dalšími přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, takové svědecké výpovědi, byť provedené v souladu s právem dožádaného státu, nemohou být pro rozpor s článkem 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. d) Úmluvy použity jako důkazy, na jejichž základě by byl obviněný odsouzen. Účelem Úmluvy o vzájemné pomoci, jak konstatuje v její preambuli, je sice dosažení větší jednoty mezi jejími členy, v současné etapě vyznačující se stále existujícími rozdíly v právní úpravě této oblasti, nemůže být ani případná nemožnost u dožadované strany vyhovět podmínkám stanoveným v právním řádu dožadující strany na újmu ústavně zaručených práv obviněného.“ Uvedený právní názor Ústavní soud potvrdil i ve své další judikatuře (II. ÚS 662/01, IV. ÚS 558/02, III. ÚS 177/04).
Poté, co Nejvyšší soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 1/2004 zjistil, že ve věci byly orgány RSFSR a U. r. dožádány vyslechnout svědky, což učinily bez vyrozumění advokáta obviněného, dospěl pro uvedené k závěru, že opodstatněně pak jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Olomouci konstatovaly, že takto získané důkazy z přípravného řízení jsou absolutně neúčinné a bez nich ztrácí obžaloba opodstatnění. Dospěly k názoru, dle něhož nelze předpokládat v rozumné míře účast daných svědků u hlavního líčení před soudem, postupovaly pak v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, dle níž, pokud důkaz výslechem svědka nemůže být opakován v hlavním líčení, musí splňovat podmínky kontradiktornosti, tj. musí být zaručeno právo na obhajobu, tj. i v přípravném řízení obhajoba musí dostat reálnou příležitost účastnit se takového výslechu a klást svědkovi otázky.
Postupovaly správně i s ohledem k další ze stížnostních námitek, jelikož české státní orgány nejsou oprávněny přezkoumávat správnost postupu státních orgánů cizích států (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 484/02, dle něhož „Ústavní soud … konstatuje, že mu nepřísluší přezkoumávat procesní postupy /rozhodnutí/ orgánů cizích států, neboť jedním ze znaků státní moci každého státu … je její svrchovanost, která vyjadřuje skutečnost, že tato státní moc je ve vztahu k území daného státu výlučnou, nezávislou navenek i dovnitř“).
Ohledně důvodnosti stěžovatelovy námitky vůči požadavku vypracovat doplnění znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Nejvyšší soud toliko konstatuje, že smyslem a účelem řízení o stížnosti pro porušení zákona není nahrazovat pravomoc nalézacích a odvolacích soudů, jakož i činit samostatná skutková zjištění, případně hodnotit důkazy bez jejich provedení (§271 odst. 1 tr. řádu). Taková forma prejudikování hodnocení skutkového děje, jeho právního posouzení, jakož i posouzení relevance a realizovatelnosti konkrétního důkazu Nejvyššímu soudu z pohledu naznačených omezení v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, směřující proti usnesení soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, nepřísluší.
Vycházeje z těchto konstatování dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 123/2004, ani řízením, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, nebyl porušen zákon, a proto stížnost pro porušení zákona zamítl.
Toliko jako obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že zrušením §272 tr. řádu nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 byla zrušena kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, nebylo zrušeno ale řízení jako takové, tj. byla ponechána toliko možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 tr. řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. řádu).
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman