ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1113.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1113/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného V. S., zastoupeného advokátem, proti povinným 1) S. S., zastoupené advokátkou, 2) E. I., s.r.o., zastoupené advokátem, pro 3.940.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 10876/2002, o dovolání povinné 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2003, č.j. 62 Co 488/02-37, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 6. 2002, č.j. 25 Nc 10876/2002-5, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil exekuci na podkladě notářského zápisu Mgr. P. M. ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. N 195/2002, NZ 194/2002. Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny podmínky pro nařízení exekuce byly splněny; jiné okolnosti soud při nařízení exekuce nezkoumá, a proto ani namítané splnění vymáhané povinnosti nemůže správnost usnesení soudu prvního stupně zvrátit.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – povinná 1) nesouhlasí s názorem odvolacího soudu vedoucím k tomu, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda povinný splnil či nesplnil svou povinnost uloženou mu exekučním titulem. Podle jejího názoru tento závěr z právní úpravy nevyplývá a mohl by vést ke snadné zneužitelnosti exekučního řízení k vymáhání nároků, které již zanikly splněním. Zásada formální pravdy není podle přesvědčení povinné 1) v exekučním řízení dovedena do absolutna; odporovalo by zásadám spravedlivého procesu, kdyby soud při rozhodování o nařízení exekuce vycházel pouze z tvrzení oprávněného. Dále namítá, že přípustnost dovolání nebyla v poučení napadeného rozhodnutí správně posouzena a vyjádřena, neboť vyplývá z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Povinná 1) navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný původně navrhl zamítnutí dovolání, neboť má zato, že exekuce byla nařízena v souladu se zákonem, a odvolací soud rozhodl v intencích §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). V dalším vyjádření oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam, a odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustálené soudní judikatury. Povinní navíc neprokázali, že by exekuční titul neexistoval, a ani jeden ze sporů zpochybňujících jeho existenci dosud nebyl pravomocně skončen.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Při přezkumu rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právní otázky – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázku, kterou dovolatelka předestřela pro účely dovolacího přezkumu (zda při nařízení exekuce soud zkoumá, zda povinný dobrovolně splnil svoji povinnost), výše uvedené znaky nesplňuje, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí.
Okolnost, zda povinná titulem uloženou povinnost splnila, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezjišťuje, nýbrž vychází z tvrzení obsaženého v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Výhrada splnění (částečného splnění) pohledávky má své místo toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 9, ročník 1965 pod č. 69).
Jelikož napadené usnesení nelze shledat zásadně významným po právní stránce, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu