ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1498.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1498/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Z. I. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému I. K., zastoupenému advokátkou, pro 32.027,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 17 Nc 516/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2004, č.j. 40 Co 781/2004-36, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 11. 2003, č.j. 17 Nc 516/2003-11, jímž okresní soud nařídil exekuci na podkladě svého rozsudku ze dne 10. 3. 1998, č.j. 5 C 327/97-37, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 12. 1998, č.j. 40 Co 799/98-53). Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny, neboť rozsudek soudu prvního stupně i jej potvrzující rozsudek odvolacího soudu byly povinnému řádně doručeny a z obsahu spisu nevyplývá, že by byly zrušeny; námitku jejich nevykonatelnosti z důvodu obecné rozhodovací činnosti Ústavního soudu shledal bezvýznamnou. Dále uzavřel, že věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí není exekuční soud oprávněn přezkoumávat, okolnosti vzniku vymáhané pohledávky jsou proto bezvýznamné. Při nařízení exekuce nelze přihlížet ani k důvodům jejího zastavení podle §268 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – namítá povinný, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že k exekuci navržený rozsudek ani potvrzující rozsudek odvolacího soudu mu nebyly doručeny na adresu jeho bydliště do vlastních rukou, nýbrž do sídla jeho firmy, a byly převzaty jeho zaměstnancem; nejsou proto pravomocné ani vykonatelné. Názor, že povinný nebyl oprávněn od kupní smlouvy jednostranně odstoupit, byl v roce 1999 prolomen Ústavním soudem; kdyby mu byl rozsudek odvolacího soudu řádně doručen, podal by proti němu dovolání a výsledek sporu by byl nepochybně jiný. Navrhl, aby napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v souzené věci – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel, aniž uvedl, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, zpochybnil závěr, že k exekuci navržený rozsudek je vykonatelný. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V souzené věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržený rozsudek (jakož i jej potvrzující rozsudek odvolacího soudu), byly povinnému doručeny do vlastních rukou (§158 odst. 2 o.s.ř.). Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastních skutkových zjištěních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však – jak již bylo uvedeno – přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou (vyjma případu, o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu).
Obecně (nad rámec výše uvedeného) platí, že správnost, příp. úplnost skutkových zjištění nelze poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutečnostech (okolnostech), jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení, aniž by byly k dispozici již odvolacímu soudu; na takových skutkových novotách nemůže být založen dovolací důvod podle §241a odst. 3 ani podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Povinný však námitku, že mu podkladová rozhodnutí nebyla doručena, vznesl až v dovolání.
S námitkami zpochybňujícími věcnou správnost exekučního titulu (že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu byl dovolatel oprávněn jednostranně odstoupit od kupní smlouvy), se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž se věcnou správností vykonávaného rozhodnutí exekuční soud zabývat nemůže (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech, pokud oprávněnému v tomto stadiu řízení vznikly, rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r. předseda senátu